REPORTÁŽ Z HISTORICKY PRVNÍHO SOUNDTRACKINGU

Někdo sbírá známky, odznaky, plechovky nebo obaly od čokolády a jiný zase soundtracky. Sběratele filmové hudby běžně na ulici nepotkáme, protože ten sedí doma u přehrávače a hltá Williamse. V pražských Dejvicích jsem našel hned hejno takových sběratelů, zapálených fanoušků a znalců filmové hudby, kteří se sem stáhli z různých krajů českých a slovenských, aby se společně oddávali filmově hudebním radovánkám. Strávil jsem jednu letní sobotu pozorováním těchto mimořádných individuí, abych mohl dospět k závěru, že sběratel filmové hudby nikdy neposlouchá Spice Girls.

Ze zvukové aparatury v hodnotě jedné starší Felicie, s bednami vyššími než ruská lednice Minsk a propojovacím kabelem tlustým jak zahradní hadice, se právě ozýval rozverný Hook. Někteří se zjevným zájmem naslouchali, ostatní si mezi sebou domlouvali výměnu soundtracků nebo se jen tak s cédéčkem v ruce váleli po podlaze. Vysoké letní teploty nikoho nerozpalovali tolik jako monumentální hrdinské téma z Wing Commanderu a Ostrova hrdlořezů. To se i kolemjdoucí zastavovali a očima hledali neexistující stočlenný orchestr. Akční Zimmer, dojímavý Horner a bombastický  Poledouris spolykaly zbytky kyslíku z vydýchaných stovek kubíků a přivedli většinu posluchačstva do stavu největší blaženosti. Není divu, že se pak těžko prosazovala erotika v podání Barbieriho Poslední tanga v Paříži a ani Chobotnice Ennia Morriconeho nesklidila mezi přítomnými nadšené ovace. Hvězdné války v jazzovém provedení byly zas každému, kdo znal symfonický originál, k smíchu. 

Vedle zábavy a uzavírání vzájemně výhodných obchodů mělo setkání svůj další význam. Mohli jste si osahat a především poslechnout celou řadu vzácných ( a taky drahých) soundtracků, které vyšly v limitovaných edicích nebo kdysi dávno na LP deskách. Krabice, kufříky a batůžky účastníků byly napěchované raritami jako Indiana Jones a chrám zkázy, stodolarovou Pod palbou nebo hodinovou verzí Prvního rytíře. Jedinci, postižení nejtěžší formou zamilovanosti do filmové hudby, se neváhají na internetových burzách zbavovat v přepočtu i několika tisíců korun, aby získali soundtrack svého oblíbeného skladatele.

Mezi čestnými hosty nechyběl ani příležitostný filmový skladatel František Fuka (Byl jsem mladistvým intelektuálem), který pro účastníky setkání připravil nelehkou soutěž o hodnotné ceny. Ty se rozhodl vítězům věnovat ze svých vlastních zásob, ale přesný obsah svého batůžku s cenami až do poslední chvíle tajil. S žaludkem plně obsazeným čínskými nudlemi zahájil zahřívací kolo, ve kterém pouštěl hudbu z filmových upoutávek, což je buď přesná kopie hudby z jiných soundtracků nebo pozměněná tak, aby se originál snadno nepoznal. Ve druhém již bodovaném kole bylo úkolem soutěžících poznat z krátké hudební ukázky skladatele a uvést původní nebo český název soundtracku. Zkouška vaší sluchové paměti a dokonalý test toho, jak pozornými a častými posluchači filmové hudby vlastně jste. Sténání a zoufalé výkřiky „To už jsem někde slyšel!“ vycházely ze shromáždění stejně jako kouř z těžce namáhaných hemisfér. Tvrdým oříškem bylo nezaměnit mezi sebou dva velmi podobné soundtracky Muže se železnou maskou a Skálu (a pak, že v Media Ventures nemají roboty) nebo si nesplést Vládce vesmíru s Hvězdnými válkami (Conti přesně opisoval z Williamse). A vůbec nikdo nedešifroval nejvýše bodovanou ukázku ze soundtracku Je třeba zabít Sekala polského skladatele Michala Lorence. V testu jsem dopadl tak špatně, že jsem ani Spice Girls nevyhrál a všichni hned začali pochybovat, jestli jsem ten Roman Dvořák, co do Cinemy píše o filmové hudbě. Absolutní vítěz – nesmělý pražský učeň, jehož jedinou milenkou je filmová hudba, byl odměněn dvěma soundtracky dle vlastního výběru. Oprávněné obavy u všech soupeřů vzbuzoval již při prezentaci své velké encyklopedie filmové hudby, pracně sestavované z článků publikovaných v Cinemě.

Kromě poslouchání a soutěžení se vzpomínalo na největší soundtracky a skladatele uplynulého půlstoletí a také se prohodilo pár slov o české filmové hudbě a jejich tvůrcích. Ve volně vedených diskusích se občas filozoficky přemítalo o tom, co je nového na Hornerově novince Dokonalá bouře nebo proč by si Gregson-Williamsův a Powellův Slepičí úlet víc zasloužil název Ulítlá slepičárna.

Je třeba zmínit, že nešlo o žádnou bohatě sponzorovanou párty, na které by modelky v bikinách podávaly chlebíčky s tuňákem, vychlazené šampaňské a i toalety byly provoněné zvěřinou. Mezi sponzory chyběly japonští rybáři, francouzští vinaři i čeští pytláci. Také ne zcela vyhovující prostory a programová náplň nedosahovaly festivalové úrovně ani v nejmenším. Přesto celá akce, zřejmě první tohoto druhu a velikosti u nás, svůj účel splnila. Dobrý nápad organizátora Milana Stopy, jak sjednotit totální blázny do filmové hudby. Sám se mezi ně dobrovolně řadí a na otázku proč filmovou hudbu poslouchá, odpověděl: „Kromě toho, že je nejblíže hudbě klasické, má v sobě navíc děj filmu, který se člověku znovu odehrává v jeho mysli. Filmová hudba je pro mě stejně důležitá jako kvalitně odvedená produkce.“

V přátelské atmosféře, i když napůl ohluchlý, jsem se rozloučil s hrstkou nejvěrnějších, kteří filmovou hudbu vychutnávají všemi pěti smysly. Tak trochu mi bylo líto Spice Girls, které bez povšimnutí zůstaly ležet na podlaze, takže byly každou chvíli vystaveny riziku zničení zašlápnutím. Pro samou lásku k filmové hudbě nebylo s cizím žánrem slitování.