Trevor Jones - Cliffhanger

Trevor Jones je skladatel, který nemá svůj vlastní styl, ale hanebně kopíruje ostatní skladatelé, zejména Goldsmithe a Williamse. Bohužel dělá to očividně neobratně, proto není pochyb, že si vzal v Cliffhangerovi na mušku zejména Goldsmithův Základní instinkt. Ve druhé a třetí skladbě vytváří syntézu akčního Williamse a akčního Goldsmithe, aby nakonec v END CREDITS zhruba kolem čtvrté minuty okázale napodoboval právě Goldsmithův Základní instinkt. Jones se potýká se stejným problémem jako Zimmer - jeho dílu chybí forma, uspořádanost. Nástroje symfonického orchestru vydávají zvuky, které dohromady nedávají smysl, pouze mají vystupňovat napětí filmového děje. Stejně jako u Posledního mohykána i zde byly orchestrace vytvářeny větší skupinou lidí (hrozné číslo šest). Výsledek je sice lepší než u Posledního mohykána (rozuměj co do kvality orchestrací, protože jinak to pravda není), ale celkový dojem je špatný a Jones se nemůže rovnat Williamsovi ani v nejmenším. Motiv je zde jenom jeden - hrdinský a velmi podbízivý, kterého se dostatečně nabažíte ve skladbách CLIFFHANGER THEME, SUNSET SEARCHING, BASE JUMP, HELICOPTER FIGHT. Ještě občas ve více skladbách se opakuje stejná skupina tónů, které se však bojím považovat za motiv. Díky všem těmto příznakům působí hudba ke Cliffhangerovi poněkud obludně, nejapně a neandrtálsky. Co skladba to agresivní žestě, výstražné bubny a neklidné smyčce, vyjimečně uvolněná harfička, všechno to ale hraje na vlastní pěsta a ve snaze se překřičet působí nevyrovnaným dojmem. Co ovšem chtít od hudby k akčnímu filmu? Doposud mě žádná nedokázala uspokojit víc než Howardův Uprchlík, a když slyším Zimmera v akci, chce se mi brečet. K dobru lze přičíst Jonesovi leda fakt, že u skladby SARAH FALLS se pokaždé v jednom okamžiku leknu, upustím hrníček s čajem a opařím se.

Roman Dvořák