Hans Zimmer - Crimson Tide

Zatím jsem neměl důvod pochybovat o tvurčích schopnostech úspěšného skladatele Hanse Zimmera, ale když jsem slyšel některá jeho díla z poslední doby - Krvavý příliv nebo Operace zlomený šíp, musel jsem svůj názor poněkud změnit. Docela s čistým svědomím tvrdím, že Zimmer Krvavý příliv „odflákl“. Předvádí něco, co jsme ve skvělém Rain manovi nebo Domě duchů neslyšeli. Celé album pusobí spíš jako jednolitá směs nejruznějších syntetických zvuků, jejichž intenzita a ráz se tak nepředvídatelně mění, že v posluchači příjemný pocit rozhodně nevyvolají. Například první skladba se pomalu a tiše rozjíždí, avšak ve druhé minutě a dvacetisedmi vteřinách přijde z ničeho nic nečekané mohutné zesílení, že se Vám postaví všechny vlasy na hlavě. Ústřední motiv hraný na trubku Malcolmem Mcnabem je málo výrazný, jednoduchý a docela nezajímavý, jinak řečeno suchý. Ještě se mně nestalo, abych ho po ukončení poslechu udržel v paměti déle než čtvrt hodiny. Celou chaotickou situaci bohužel ani nezachrání zpívající sbor, který nepřichází s ničím novým a objevným. Když k tomu přičteme nápadnou podobnost s Ohněm nebo jinými akčními filmy, není důvod si tento soundtrack kupovat. Lze ho možná doporučit jen těm handicapovaným, kteří na jedno ucho neslyší nebo těm odvážným, kteří se nebojí, že o sluch přijdou. Jedna věc se ale Zimmerovi vytknout nedá: vynikající práce s bicími, které dokáže rozeznít vždy ve vhodný okamžik a zajistit excelentní rytmus. Faktem je, že jsem dnes při opětovném poslechu byl natolik konsternován, že jsem zapoměl na pizzu v troubě. Další fakt: pokaždé, když se u nás doma pouští Krvavý příliv, členové rodiny trpí depresivními stavy. Takže dvě hvězdičky dávám jen z důvodu, že Krvavý příliv, ostatně jako každé Zimmerovo dílo, oplývá vyrovnaným rytmem. Koneckonců, pokud Vas zajímá mnohem pozitivnější názor, stačí se zeptat jednoho z nejlepších znalců filmové hudby - Františka Fuky.

Roman Dvořák