George Fenton - The Crucible

Bylo mu pouhých 32 let, když byl poprvé nominován na Oscara. Některé prameny uvádějí jeho rok narození 1950, jiné 1949. Co je však nesporné, je místo, kde malé novorozeni Georgie vylezlo na svět z paní Fentonové. V hlavním městi Velké Británie se narodil člověk, jenž se zapíše napořád do análu filmové hudby. Gandhí byl teprve čtvrtým Fentonovým filmem, a přesto to byla trefa do černého. Slavný režisér Attenborough velice rychle poznal kvality mladého Fentona a přísahal, že nikdy v životi s jiným skladatelem spolupracovat nebude. Svuj slib, až na dvě výjimky - Chorus Line a Chaplin - splnil.

Fenton kromě filmové hudby složil doposud několik koncertních děl, oper i divadelní hudby (většinou pro Královskou Shakespearovskou společnost a Národní divadlo). Skladby na soundtracku jsou rozděleny do čtyř tématických okruhů s názvy SALEM 1692, HON NA ČARODEJNICE ZAČÍNÁ, OBŽALOBA, ROZŘEŠENÍ. Je mi záhadou proč, když Fentonova hudba ve skuteenosti není hudbou programovou. Většina skladeb ze všech čtyř celků se vyznačuje stejnými rysy - jsou pomalé, klidné, tiché a nevýrazné. Nikdy až tak tiché, že musíte natahovat obě uši, abyste všechny zvuky slyšeli. V prvním programovém celku navazuje Fenton kontakt s posluchači skrz nevtíravou hudbu a jako prémii zařazuje keltskou skladbu VILLAGE. (Opravdu kontakt?) Fentonova hudba je nekonečná, ne kvuli délkám skladeb, ale kvůli nepřítomnosti mantinelů, které by nám vymezily oblast poslechu. Postrádáme něco, co by nám řeklo, tady je začátek a tady konec. Snadno se ztratíme, neexistuje totiž značka nebo signál, který by nás nikam nasměroval. Chybí upoutávka, která by nám pomohla se vyznat. Rozdělení skladeb do čtyř tématických celků slouží jen k matení posluchače. Veskrze vic formální, bez jakékoli vazby na zkomponovanou hudbu. Třikrát hanba, pane Fentone, to se přece nedělá! Každý skladatel by se měl v prvé řadě postarat o ucelenost kompozice a zabránit jejímu tříštění. Přistupovat k hudbě plánovitě a předem vědět, jaké budou jednotící prvky je víc prvořadá. Fentonova hudba nepůsobí dojmem plánovitosti ani v nejmenším. Vše vypadá jako vymyšlené na poslední chvíli. Instrumentace nejsou ničím zvláštní - většinou smyčce, píšťala a syntezátory. Pouze výjimečně Fenton přitvrdí, zrychlí a použije bicí včetni ozvěny při tlučení do kovu. Právě část, která by měla být nejzajímavější (Hon na čarodějnice) je s výjimkou VENGEANCE šíleně nudná. Vubec nic se tam neděje. Zázrak nepřijde ani v části ACCUSATION, kde není žádného rozdílu s jinými okruhy. Ať se na mě George Fenton nezlobí, ale složit tak nezáživnou hudbu, ze které přímo prýští rutina a klišé, dnes dokáže každý pruměrný skladatel. Na současné poměry je Fenton hodně usedlý, libuje si v přežitcích, a proto jeho hudba může působit někdy až statickým dojmem. Film o inkvizicích a čarodějnických procesech by si podle mého soudu zasloužil hudbu více dramatickou, sem tam okořeněnou nějakým pekelným chorálem. Čarodějky ze Salemu si stačí poslechnou jednou a už nikdy víckrát se k nim nevracet. Fentonovi by prospělo, kdyby pro příště čerpal inspiraci třeba na Petrových kamenech.

Roman Dvořák