James Horner - Legends Of Fall

Londýnský rodák James Horner si získal pověst renomovaného skladatele filmové hudby poměrně brzo a zařadil se tak mezi dobře placené a často najímané skladatele. Hornerova oslnivá hudba dojímá tisíce filmových diváků na celém světě a mazaní producenti jásají radostí, když se jim podaří získat pro film skladatele Hornerova formátu. Co naplat, Horner je dobrý skladatel a umí složit dobrou hudbu, ale řekněme se upřímně, přišel už někdy s něčím novým? Je smutné, že Horner setrvává stále ve "stejných kolejích" a nesnaží se posluchače zahrnout sumou originálních nápadů podobně jako pánové Morricone nebo Williams. A právě nedostatek experimentu a jakási stálost směřující k průměrnosti mně u Hornera vadí nejvíc. Pak se Horner nemůže divit, že při delším poslechu se pro mě stává jeho hudba nudnou a ve své sbírce se bohatě spokojím s jedním jeho dílem. Legenda o vášni nabízí opět úchvatnou hudbu blízkou Statečnému srdci, která˙ od prvních vteřin upoutá naše smysly tak, že zapomeneme na naše denní starosti. Mohutné bicí, bohaté smyčce, podmanivé ženské hlasy, pronikavá flét na jsou častými elementy, které Horner dokáže spojit ve velmi harmonický celek. Množství hudebních motivů by se dalo spočítat na prstech jedné ruky, přitom většina pasáží je založena na principu stále se opakujícího jednoho motivu, což vyznívá tak, že Horner nechce (nebo není schopen) přistoupit na nějakou zajímavější obměnu stejného motivu. Svůj sythezator nechá Hroner rozeznít spolu se zvonečky, jemnými ženskými hlasy a japonskou flétnou Shakuhachi ve skladbě REVENGE, místy připomínající Morriconeho Misii. Tato skladba patří podle mého názoru k nejlepším na celém soundtracku. Začátek skladby OFF TO WAR a část poslední mě alespoň ze začátku utvrdily v tom, že Barryho Tanec s vlky posloužil Hornerovi jako předloha. Hornerova hudba atmosféru filmu hodně posiluje: v případě Legendy o vášni jde o hudbu trošku "westernovou" (indiánské bubny a píšťaly ) a u Statečného srdce nemohl Hornerovi lépe posloužit jiný nástroj než skotské dudy. Myslím si, že kdyby Horner kladl větší důraz na dramatické zvraty, opíral se více o hudební efekty a vyhnul se strnulé a jednoduché přímočarosti, jeho tvorba by byla více působivější. Navzdory této spekulaci považuji Legendu o vášni za Hornerovo nejlepší dílo, jeho největší přitažlivost spočívá˙ v pateticky rozevlátých melodiích, které v souladu s dějem vyznívají poněkud tragicky. Ještě něco: kdyby každý filmový skladatel skládal stejně jako Horner, nenapsal bych o filmové hudbě ani řádku.

Roman Dvořák