Thomas Newman - The people vs. Larry Flynt

Thomase Newmana jsem si oblíbil do značné míry pro klasičnost jeho hudby. Symfonický orchestr, umírněné skladby napsané na tělo obrazům - těžko zapomenout na scénu z Vykoupení z věznice Shawshank, kdy kamera přelétá nad vězeňským dvorem, to vše podmalováno ústředním basovým motivem.

Proto jsem byl poněkud překvapen už v prvních minutách Larryho Flynta. Úvodní skladba je dvanáctisekundová - budiž - berme to jako intro. Následující KENTUCKY 1952 není špatná, poměrně zajímavá variace na to, jak by to vypadalo, kdyby se sešla country kapela s právě ladícím symfonickým orchestrem. S přibývajícím počtem skladeb je jasné, že Newman se vydal po cestách těžkého experimentu. Experimentu, ze kterého člověk příliš mnoho nemá, už jenom z jednoduchého důvodu, že jeho skladby mají průměrnou délku minutu až dvě. Jsou chvíle, kdy se zdá, že teď.. teď, ale on přijde konec.

Většina skladeb vypadá asi takto:

V pozadí se ozývá tichý smyčcový doprovod a vepředu pak nějaký výrazný nástroj v záměrně bezmelodickém motivu. Doslova na nervy mi lezly zvuky (kdoví na co vyluzované), které se pokusím ve zkratce reprodukovat (slova dokonale tento "zážitek" znehodnocují,ale přesto). Zní asi takto : "Hůůů hoůůůů haůůůů huhuhůůůů!". Spíše než cokoli jiného ve mně tyto zvuky evokují strašidlo stvořené z prostěradla s dírami pro oči.

Ve chvílích, kdy Newman opouští zrádné pole experimentu a probírá se z deliria (asi tak dvakrát), předvádí to co umí nejlépe. Stejně však pro již zmiňovanou minimální délku vyvolají v posluchači spíše vztek než obdiv.

Nenechte se mýlit třiceti skladbami na albu, hudby si moc neužijete. Newmanovi dokonce občas dochází fantazie, neboť skladbu číslo 21 vtipně pojmenoval TWENTY-ONE. Zbytek soundtracku zaplňují nejrůznější šílené písně typu I'M YOUR BOOGIE MAN od K.C. & The Sunshine band a několik skladeb českých klasiků Smetany a Dvořáka, jež jsou nakonec tím nejlepším, co album obsahuje.

Celek však působí jako rozbité okno, vysypané na ulici - střípky, jež lepidlo v podobě Newmanovy hudby nedokáže dát dohromady ani náhodou.

Roman Dvořák