Patrick Doyle - Frankenstein

Pokud už jste přesyceni Hornerovým Titanicem mohl by vám přijít vhod jeden starší soundtrack Patricka Doyla. Dva roky předtím než Doyle sklízel vavříny za oscarový Rozum a cit, složil náročnou kompozici pro svého přítele Branagha. Ostatně jako vždy nemohl skládat hudbu k Branaghově filmu nikdo jiný než Doyle.

Narodil se v roce 1953 ve skotském Uddingtonu. V Glasgow studoval hru na piano a zpěv na Královské skotské hudební akademií, kterou úspěšně absolvoval v roce 1974. Pak se věnoval profesně tomu, co mu šlo nejlíp - učil děcka hrát na klavír. Posléze skládal pro skotskou televizi a kanál BBC. V roce 1981 byl obsazen do jedné malé role v Ohnivých vozech. O šest let později se stal členem Renesanční divadelní společnosti, založené Kennethem Branaghem, kde působí dodnes jako herec, skladatel a hudební režisér. Ve stejném roce debutoval jako filmový skladatel snímkem Henry V.

Z hlediska estetického jsou hudba a horor skoro odporující pojmy. Složit hezkou hudbu k filmu, kde se lámou kosti, tečou potoky krve, podřezávají hrdla není snadnou záležitostí. Skladatel má tři možnosti: Buď se naprosto podřídí obrazu, aby hudba byla přinejmenším stejně „hnusná" jako zvrhlosti na plátně. Tím je omezena jeho snaha dosáhnout příjemných harmonických celků. Veškerou svou energii předá zlu, což posluchač obvykle velmi brzy pozná. Uslyší neovladatelné přechody z tichých do hlasitých poloh, výškové kontrasty a instrumentální zvraty. Oblíbeným a častým prvkem je zařazování několikadobových intervalů bez zvuku a melodie (např.Věc). Tato první varianta je obvykle nejtěžší pro posluchače a nejlehčí pro skladatele. Objevovat hezké věci v záměrně nehezkých moc dobře nejde. Do první skupiny lze zařadit prvního i třetího Vetřelce. Oba díly totiž mohou poslouchat jen skutečně zasvěcení. A to ještě ne moc často, aby se předešlo újmám na zdraví.

Druhou cestou je částečné neakceptování děje a vítězství osobních pocitů nad strohým žánrovým zařazením. Skladatel je většinou nad věcí a netrápí se myšlenkou, že skládá hudbu pro horor. Nezajímá ho, že v jedné scéně kdosi vyrve ještě tlukoucí srdce z lidských útrob a v jiné je proražena lidská hlava dvaceticentimetrovým hřebíkem. Typickým příkladem je Morriconeho Vlk a Glassův Candyman. Asi těžko budeme hledat hororovou hudbu, kde by láska jako pozitivní vztah byla zdůrazňována silněji než ve Vlkovi. Glass jde v Candymanovi ještě dál a s přispěním klavírní melodie a sboru dosahuje nejvyššího, nadžánrového, skoro filozofického rozměru. Hudba v duchu této formy je snesitelnější a přístupnější běžné posluchačské mase. Třetí skupina vyvrací předpoklad estetického pojetí hudby. Jinými slovy, zpochybňuje rozdíl mezi estetickým a neestetickým, protože i neestetické se může někomu líbit. Skladatel skládá Květy zla. Je to úkol nelehký pro obě strany, když se ho ale podaří vyřešit, odměna nikoho nemine. Ani skladatele, který dostane za svůj zázrak Oscara, ani posluchače, který bude vědět víc než věděl předtím. Hlavním představitelem tohoto směru je Goldsmithův The Omen. Narozdíl od druhé skupiny se skladatel neodpoutá od obrazu, ale hlavního pokroku dosahuje v reakci na děj. Hudba už je zcela rovnocenným partnerem obrazu a relativně samostatným vyprávěcím celkem.

Doyleův Frankenstein se nejvíc podobá první koncepci. Je to hudba velmi vážná, připomínající spíš velké skladatele ne zrovna z řad filmových. Křečovitost a upjatost napomáhají jejímu popisnému charakteru. Uvěříme, že osud monstra bez jména, jehož stvořitelem byl vědec Frankenstein, byl nešťastný a bolestný. V začátcích bylo monstrum neohrabané a muselo se všechny lidské zvyky postupně učit. I hudba ve svých začátcích hledá a sbírá informace. Když monstrum duševně zraje, roste i složitost vyjadřování v hudbě. S tím, jak se zrůda stává silnější, rozumově čilejší a citovější, hudba naznačuje možné katastrofální důsledky. Možná si Doyle libuje příliš často v detailech (zdůrazňuje banální změny melodie v motivech), kterým věnuje více pozornosti než srozumitelnosti sdělení. Hudby je zbytečně moc a soundtrack mohl být zkrácen na polovinu své délky, aniž by utrpěl na kvalitě. Hudba k Frankensteinovi je přežitkem doby pro svůj konservatismus, hluboko zakořeněný v dnes už nemoderních postupech. Zejména instrumentace vycházejí z dřívějšího trendu „přitlačit" tam, kde chceme šokovat a „ubrat" tam, kde chceme rozptýlit. Ve filmu to všechno působí znamenitě, ale samotný poslech je otravný víc, než kterékoliv jiné Doyleovy kompozice. Napětí u Doylea vyvěrá především z úzkostných smyčců, latergie z žesťů a bojová nálada z bicích.

Patrick Doyle věnoval album svému příteli Denisi Clarkemu, který zemřel během skládání hudby.

Roman Dvořák