Maurice Jarre

Přes milion prodaných nosičů zařadilo Ducha mezi nejprodávanější soundtracky všech dob. To byl taky důvod, proč o pět let později rozhodli bossové z BMG vydat soundtrack podruhé. Aby nachytali víc ryb do svých sítí, přidali dvě původně nerealizované skladby.

Maurice Jarre je jeden z prvních, kteří začali používat syntezátory ve filmové hudbě. Narodil se ve francouzském Lyonu v roce 1924. Na pařížskou konzervatoř vstoupil v roce 1940, kde studoval kompozici a hru na bicí pod dohledem mistrů své doby - Arthurem Honeggerem a Louisem Barraultem. Někdy měl jen několik málo hodin k napsání více než dvacetiminutové hudby k noční show. Než složil svoji první filmovou hudbu v roce 1952, měl za sebou už několik baletů, oper a koncetů. Vy jste před několik lety mohli vidět na české televizi jeho koncert s několika filmovými ukázkami. Tak ten bělovlasý dědoušek, co hýřil mladistvým optimismem, byl prosím Maurice Jarre. Největší úspěch mu přinesl Lawrence z Arábie v roce 1962.

Duch nebyl prvním setkáním Jarreho s režisérem Jerry Zuckerem. K jejich první spolupráci Zucker vtipně dodává: „Točili jsme Přísně tajné podle evropského rozpočtu (Duch stál 30 mil dolarů - pozn.redakce), tak jsme nutně potřebovali evropského skladatele. Když nám producent řekl, že je Maurice Jarre volný, řekl jsem mu, že Jarre nikdy nebude dělat pytel sraček. Jenže mu se scénář líbil a chtěl na té komedií dělat." Zuckerův smysl pro humor udělal z obou přátelé. Už ve fázi příprav na natáčení Zucker věděl, že nikdo jiný než Jarre nemůže vtisknout filmu jedinečné emoce. Jarre po přečtení scénáře propadl entuziasmu a okamžitě souhlasil s komponováním.

Jarre poprvé použil elektronické zvuky v roce 1983 při skládání hudby k filmu The Year of Living Dangerously. Tehdy smíchal tajemné syntezátory s indonéskými gamelany (to je orchestr, kde jsou především bicí nástroje, zvonky, gongy - pozn.redakce). Jarre plánoval, že hlavní motiv Ducha bude vesměs orchestrální. Proti tomu neměl Zucker nejmenší námitky: „Teď už nejsem muzikant, proto se snažím porozumět emocím hudby a ne technickým termínům. Řekl jsem Mauricemu, že jsem se díval na Ducha jako na časově nevymezený příběh, který by chtěl symfonii místo moderních syntezátorů. Ale Maurice namítal, že se syntezátory budou hodit a ihned jsme začali mluvit a tom, jak budou znít syntezátory ve scéně, kde ďáblíci vezmou do pekla Carla a Willyho. U akčních scén chtěl Maurice znovu syntezátory, takže jsme nakonec zrušili návrhy na některé kombinace."

Jako malé osvěžení najdete na soundtracku Jarreho orchestrální verzi UNCHAINED MELODY, která má dlouhou historii. Alex North složil v roce 1955 instrumentální téma pro vězeňské drama UCHAINED. Textař Hy Zaret nelenil a vymyslel text. V Anglii se píseň UNCHAINED MELODY stala hitem hned v tom samém roce. V roce 1965 skupina RIGHTEOUS BROTHERS přezpívala píseň tak, aby ji mohli poslouchat i američtí posluchači. Producentka filmu přinesla píseň do režisérovi kanceláře a řekla: „Musíš si to poslechnout!" A co si o tom myslel režisér? „Pustila desku a já pochopil, že je to píseň pro můj film. Už jsem si tu píseň moc nepamatoval a dávno jsem zapomněl, jak moc je sexy. Ale strašně mě nadchla její slova ´toužím po tvém dotyku´. Je to přesně ono - duch, který se nemůže dotknout své lásky, ale zoufale se o to snaží."

Každé významné postavě věnoval Jarre jednu skladbu. Přitom skoro všechny spojuje motiv ducha. Hlavní hrdina Sam se totiž v podobě ducha setkává se zaplaceným padouchem Willym, zrádcem Carlem i milovanou Molly. Jenom skladba s názvem SAM motiv ducha postrádá. Jarre tuto skladbu komentoval slovy: „Chtěl jsem zahrát Sama jako hrdinu a ukázat, že se z něj stává tvrdej chlapík. Jerry a Walter velmi pečlivě sestříhali scénu a já jsem strávil hodně času, abych k ní napasoval orchestr a syntezátory. Ale taky jsem si dával pozor, aby hudba vyhovovala tempu scény. Jestli chcete všechno udělat rychle, snadno ztratíte koncentraci. Rytmus by měl soupeřit s obrazem a to se vám může velmi vymstít." Svoje záměry u skladby CARL Jarre vysvětloval: Jerry nechtěl, aby byla hudba k Duchovi temná. Duch měl být romantickou fantazií, ale rozhodně ne hororem. Protože je tam víc napínavých scén, chtěl jsem, aby i moje hudba byla napínavá. Zdrojem napětí však měla být naděje a víra. S Jerrym jsme chtěli použít nějaké humorné efekty a právě scéna s Carlovým počítačem nám to umožnila. V hudbě jsem totiž nepoužil nic originálního, tak jsem navrhl Jerymu jeden malý grif. Líbilo se mu to a pro mě bylo hračkou udělat to na syntezátorech." V této skladbě budeme muset vytrpět neskutečnou kakofonii elektronických zvuků, právě když se Willyho zmocní malí urousaní ďáblíci. Nezbývá nám nic jiného, než na půl minuty ztlumit přehrávač. Jarre svoje tvůrčí emoce obhajoval: „Jerry chtěl pro démony hudbu, která by byla uječená a strašidelná. Tak jsem zaranžoval hromadu záhadných a zlých zvuků, které se sbíhají v nízkém, středním a vysokém rozsahu. Chtěl jsem taky použít didgeridoo (bubínek vyrobený z větví stromů, které vyžrali termiti - pozn.redakce), protože je hodně hluboký. Tento nástroj jsem si opravdu moc oblíbil poté, co jsem ho použil v Šílenem Maxovi. V Duchovi jsem didgeridoo nasamploval na syntezátor, který imituje dechové nástroje . Takže to ve svém důsledku vypadá jako kdybychom nějakou písničku pouštěli pozpátku. Někdy si lidé myslí, že hudba v Duchovi je elektronická, ale ve skutečnosti kombinuje orchestr a syntezátory. Teprve pak jsou tam efekty, ke kterým jsem použil elektroniku. Je to jistý druh dvojsmyslnosti, kterým se při skládání dokonale bavím."

V END CREDITS jako všude jinde je shrnuto to, co jste na soundtracku už slyšeli. Pochopitelně se znovu a v plné síle vrací milostný motiv Sama a Molly, tentokrát ve slavnostním kabátě. Jarre k tomu dodává: „Nechtěl jsem zakončovat Ducha stejně jako Lawrence z Arábie. Stejně se do nebe dostal jenom jeden člověk. Od té doby, co z kina odchází všichni při závěrečných titulcích, nechtěl jsem se nechat ponížit!"

Když byla hudba z Ducha nominována na Oscara, Jarre byl velmi brzy zahrnut dalšími nabídkami. Zda oprávněně, nechť posoudí všichni, kdo soundtrack slyšeli. Kromě jednoho motivu nám Jarre servíruje syntezátory ve velmi syrové podobě. Dokonce i ten stříbrný podnos chybí! Těžko se bude hledat někdo, komu budou všechny ty elektronické podivnosti připadat normální. Možná, že je Jarre moc velký individualista, kterému nejde ani o souznění s posluchačem jako spíš o ukázku své tvůrčí dokonalosti. Někdy se stane, že dílům geniálních rozumí jen sami tvůrci.

Roman Dvořák