Richard Robins - Howards End

Richard Robbins nemá v Hollywoodu velké štěstí. V roce 1994 mu byly dva projekty za sebou odmítnuty. Měl smůlu, protože evropská škola americkým producentům nevoněla. To se stalo kupodivu potom, co byl dvakrát po sobě nominován na Oscara, poprvé za Howards End, podruhé za Soumrak dne. Útěchou mu bylo, že mohl příští rok zase skládat pro Ivoryho.

Howards End je téměř stejně dobrý jako Soumrak dne. Je určitě lepší než monotónně laděný Picasso, kterým Robbins riskoval svou pověst "skladatele dobrých mravů". V Robbinsově hudbě je totiž všechno většinou noblesní a královské. Znovu Robbins upozorňuje na odlišnou funkci rytmiky skladby. Vnímá ji totiž ne jako dílčí součást skladby, kterou udávají pro tento účel určené nástroje, ale jako integrální součást celého orchestru. Na bicí linku narazíme v jeho hudbě jen zřídka, přesto z každého taktu zaznívají výrazné rytmické impulsy. V melodii Robbins velké pokroky nedělá. Jeho přístup k ní je trochu lajdácký, nechává ji volně plynout po rytmických hranách. Pro opakovatelnost melodie a rytmů a jejich někdy až hypnotický charakter by se dal považovat Robbinsův styl za minimalistický. Pokud jde o rozvíjení a stupňování harmonie má Robbins nejblíže k Phillipu Glassovi. Na soundtracku byly použity dva klavírní kusy Percy Graingera Bridal Lullaby (1916) a Mock Morris (1910). Robbins to zdůvodnil tak, že chtěl nejvěrněji přiblížit klidnou "čajovou" dobu edwardovské Anglie. Dál odkazuje na témata ze dvou předchozích děl A Room with a View (1986) a Maurice (1987), která spolu s dílem Howards End tvoří jednu trilogii.

Jako herce jsme mohli Robbinse vidět ve westernu Pistolnice (Bad Girsl, 1994). Mihnul se tam jenom jako člen davu. Richard Robbins patří v současnosti k nejkultivovanějším skladatelům, kteří svůj talent nepropůjčují rozmařilým hollywoodským způsobům, ale zůstávají sami sebou.

Roman Dvořák