David Arnold - Independence Day

Moje seznámení s nejpopulárnějším soundtrackem Davida Arnolda bylo plné překvapení. První záhada na mě čekala v bookletu, ve kterém chybí názvy skladeb. Najdeme je pouze na potisku CD, kde jsou ovšem k ničemu. Chybějící minutáž bych ještě přetrpěl, ale nepřítomnost výčtu skladeb považuji za producentovo faux pas. Druhé překvapení se dostavilo ihned na začátku alba, když se objevil hlavní motiv. Ten je totiž v prvních dvou taktech podobný německé hymně Deutschland über alles. Možná z úcty k režisérovi, který se narodil v německém Stuttgartu. Podle některých posluchačů je Den nezávislosti také podobný Smrtonosné pasti, J.F.K, Hvězdným válkám, Supermanovi, E.T.mimozemšťanovi, Hvězdně bráně a Legendě o vášni. Arnolda dokonce stihla žaloba za vykrádání Mannovy hudby v Bláznivém příběhu Robina Hooda. Třetím překvapením je celých 50 minut hudby. Arnold toužil po ohromnosti a bral svoji práci příliš vážně. Všechen ten patriotismus a hrdost vypadají hloupě a namyšleně. Hra na hrdiny se líbila i orchestrátorovi, který vymyslel nabubřelé a okázalé instrumentace. Místy působí současné hraní dřevěných a plechových nástrojů přeplácaně. I přes přítomnost několika souvisejících témat (téma přistávání, vetřelců, kapitána Hillera) vypadá celek poněkud roztříštěně. Do kompozice mi například těžko zapadal bručivý mužský sbor, který bych spíš čekal v nějakém ruském válečném filmu. Hudbě by prospělo víc legrace. Pokud měl být Den nezávislosti parodií, uvítal bych něco podobného jako předvedl Danny Elfman v Burtonově filmu Mars útočí. Na CD chybí hudba z druhé třetiny filmu. Pro velký zájem mělo být koncem roku 1996 vydáno téměř 100 minutové dvojalbum. Dodnes nemám žádné ověřené informace o tom, že dvojalbum skutečně vyšlo.

Resumé: Den nezávislosti je ukázkou největší okázalosti a plagiátorství. Za soundtrack získal Arnold cenu Grammy i přes vážné podezření, že jej smontoval z několika jiných děl.

Roman Dvořák