Ondřej Soukup

Ondřej Soukup patří mezi nejtalentovanější skladatele české filmové hudby. Fakt, že umí skládat, je mimojiné doložen čtyřmi nominacemi a jedním Českým lvem. Letos už Soukupovy oči neměly důvod smutně koukat a jeho brada mohla stanout výše než minule. Nebráním se "říct", že konečně! Vždyť v loňském roce mu jen o vlásek unikla šelma česká za Kolju. Tehdy si Luboš Fišer jako nositel Lva za Golet v údolí předal sám sobě druhou cenu za Krále Ubu. Letos skladatel Soukup, oděn zcela v černém, přišel do sálu pražské Lucerny mezi posledními a ještě dlouho se přemýšlelo, kde bude vlastně usazen. Trošku mě zamrazilo, když se Bolek Polívka při vyhlašování vítězů na Soukupa obrátil s poznámkou, že to zase nevyšlo. Naštěstí to bylo myšleno jen žertem. Tento rok mohl být Soukup nominován ještě za Ptáka Ohniváka, který je podle mě v něčem dokonce lepší než Kolja. Místo toho, se do nominace vetřel pochybný Bumerang improvizátora Jirky Stivína. Doufám, že to nebylo jen pro čepičku, kterou má Stivín za všech okolností na hlavě.

Nebudeme si nalhávat, že je česká filmová hudba odolná vůči hollywoodským klišé. Stejně jako film samotný i sem pronikají vzory, které nahlodávají pevně budovanou tradici naší kultury. Když už jsme začali jíst hamburgery, pít Colu, říkat "sorry", můžeme točit české filmy pro americké publikum. Proč ne, když nás to baví. Navíc jsme na naše produkty hrdí, vystavujeme je v zahraničí, sbíráme ceny a říkáme jim "pravé, české." Mystifikace? V tom lepším případě ano, v horším na sebe bereme podobu něčeho (někoho) jiného než sami jsme. To potom ze sebe děláme větší blbce, než jsme doufali. Kdybych chtěl, najdu u Soukupa mnoho hollywoodských odkazů, Davidem Newmanem počínaje (ulítlá skladba Vláček), Vangelisem konče ( Nejasná zpráva o konci světa). Většina českých filmových skladatelů se velmi dobře vyzná v americké hudbě a sami by vám jistě řekli, kdo se jim líbí a kdo ne. Ti největší z nich (Hapka) ani nedostudovali konzervatoř, přesto dnes slaví obrovské úspěchy. Mezi českou a americkou filmovou hudbou existují stále propastné rozdíly, díky kterým má naše hudba pořád svoji, skoro nezměněnou identitu. Malá pozornost se u nás věnuje orchestracím, proto při poslechu může působit hudba někdy chladně. Oproti americkým kolegům nejsou naši skladatelé příliš vytíženi filmovou hudbou, takže nemají ani takovou šanci se vykrádat. Nevýhodu v orchestracích kompenzují větším soustředěním na hudební myšlenku, kterou je nejčastěji složitě strukturovaná melodie. Motivy Ondřeje Soukupa mě pokaždé vezmou dech, protože jsou jedním slovem krásné.

U uvolněného Kolji a apokalyptické Nejasné zprávy o konci světa jsem poznal, že melodie je tím prvkem, který mě nejvíc zaujal. Možná se ptáte, proč jsem dal Koljovi pouze tři hvězdičky, když jsem k Soukupově hudbě celkem žádné výhrady neměl. Důvod je ten, že považuji za naprostou hloupost přerušovat hudbu dialogy z filmu. Většinou jsou k tomu tři podněty.

Buď je tak činěno ze zoufalství, protože původní hudby bylo složeno málo. Nebo jsou dialogy divácky zajímavé, tzn. jsou vtipné (Kolja), vulgární (Pulp Fiction) či poučné (Apollo13). A za třetí, soundtrack namíchaný z několika žánrů se stává větším lákadlem pro potenciálního kupce, než jenom sama instrumentální hudba. Věřím, že někteří diváci byli výkonem malého Andreje natolik okouzleni, že si soundtrack kupovali kvůli jeho sladkému hlásku. Koljovy reakce v ruštině a češtině, opakování slov po Loukovi, či falešně zpívaná modlitba ve skladbě HOSPODIN JEST KOLJÚV PASTÝŘ jsou neodolatelné i pro toho největšího cynika. Naneštěstí toho všeho bylo pro producenty málo a museli na soundtrack připlácnout něco z vážné hudby – Dvořákův AMERICKÝ KVARTET F-DUR a Smetanův TÁBOR. To něco představuje asi 40 % z doby trvání soundtracku, tzn. že budeme asi 20 minut poslouchat hudbu, kterou Supraphon vydal na LP deskách v 70.letech. Všechna čest našim národním velikánům, ale budeme – li celý den stát na slunci, přivodíme si úpal. Vracet se neustále do historie a připomínat, kdo byl Smetana a Dvořák, se může stát snadno výmluvným alibismem.

Tak to bysme měli…

Roman Dvořák