Ennio Morricone - Metti una Sera a Cena

Metti una sera a cena vznikl v době, kdy nikdo neznal nahrávací techniky jako clip – track nebo temp – track, skladatelé nepoužívali pohodlné počítače a jedinou kontrolou přesnosti byly stopky v ruce. Zlaté časy filmového umění byly pravěkem filmové hudby, nevyvinutým, ale o to krásnějším. Filmy stály málo peněz, herci dostávali nízké honoráře a Federico Fellini musel napsat hodně scénařů, aby si mohl dát svou oblíbenou mozarellu. Morricone už nemusel zaskakovat za svého otce v lokálech a Giuseppe Tornatore ještě jako teenager proháněl holky po rozpálených italských ulicích. Pasolini už dávno nesl známku rouhače a prostopášníka a Bertolucci už zanedlouho nechá tančit Branda poslední tango.

Kdosi jednou řekl, že Morricone dokáže výborně vystihnout vitalitu filmu. To je pouze část pravdy. Bylo by to málo a asi by to nestačilo k obrazu jeho dnešního velikášství. Morriconeho hudba z touhy po komplexnosti a odpovědnosti zachycuje atmosféru doby, její kulturu a myšlení. V 60. a 70. letech přestává být sex tabu. Volně se diskutuje o všem, co souvisí s lidskou přirozeností. Film bez ostychu ukazuje holé zadky, což sexuálním liberalismem nedotčená cenzura ne vždy velkoryse toleruje. Mezi největší producenty lechtivým filmů patřila Itálie, jejíž tvůrci se často nespokojovali jen s přehlídkou zadních partií. Ani skladatel nemohl zůstat lhostejný potřebám fyzického uspokojování a jím použitá technika často nabádala k označení "konkrétní hudba". Pro navození představy fungování erotična v konkrétní hudbě vzpomeňme slavnou píseň "Ti Amo…", nazpívanou dvojicí Giorgio Albertazzi a Anna Proclemer. Tehdy stačilo upevnit mikrofon nad lože, v němž se odehrávaly milostné hrátky a zvuková kulisa byla na světě. Tvůrci postupovali přímočaře, jednoduše a prokazatelně. To Morriconemu vyhovovalo, protože byl vždycky názoru, že nejlepší filmová hudba je ta, kterou slyšíte a špatná je ta, kterou nevnímáte. Z teoretického hlediska je Morriconeho styl přesně takový, jak jsme o něm již mnohokrát psali. Melodie je tvořena jen několika málo notami, které krouží kolem sebe. Rytmus je důrazný , osamocený a neprovázaný s melodií. Instrumentace jsou napsány jen pro základní nástroje, většinou malého nesymfonického tělesa. Tato technika doposud přesně kopíruje techniku skládání populární hudby. Jenže Morricone už v 60. letech přichází se dvěma inovacemi, podle kterých je jeho styl lehce identifikovatelný. První z nich je smyčcový patos, který na pozadí vytváří druhou poslechovou vlnu. Druhou jsou experimenty, buď jenom instrumentální (připravení piano, dustítka na žestě) nebo zvukové (zahrajme si na nádobí) anebo orchestrální (sitár vedle smyčců, žesťů a dechů). Bohužel obě inovace se vyskytují v každém Morriconeho díle i dnes v minimální obměně.

Mezi Morriconeho hudbou k evropským a americkým filmům existují rozdíly. Zejména Itálií věnuje Morricone kus sebe sama. Když tvoří ve svém vlastním prostředí a pro lidi, kteří hovoří jeho jazykem, je z jeho hudby cítit, že je bezprostřední a svobodný. V podmínkách americké produkce je nucen hudbu podřizovat víc komerčním zájmům a osvědčeným trendům.

Metti una sera a cena slavila na celém světě obrovský úspěch. První reedice vyšla v Itálií roku 1976, druhá hned v roce 1980. V roce 1987 vydává soundtrack firma Cinevox ve verzi rozšířené o šest skladeb z L´Assoluto Naturale. V Japonsku vychází 21. Března 1993 další reedice. Recenzované CD je posledním vydáním z roku 1997, na kterém přibyly tři nové skladby včetně populární, anglicky nazpívané variace na hlavní motiv HURRY TO ME.

Roman Dvořák