Ennio Morricone

Nesmrtelný mýtus, epochální počin, boží klenot, hudební rarita a největší triumf. Těmito slovy se dá stručně vystihnout každý okamžik téměř 50 minut, které stráví posluchač s Morriconeho Misií. Ještě dnes, když se někde v obchodech začne prodávat, moc dlouho se v regálech neohřeje. Neuvěřitelných osm let láká Misie nové a nové posluchače, kteří prahnou po Misií jako včela po pylu.

Již nesčetněkrát byl ústřední motiv Misie vydán na několika výběrech filmové hudby (a to nejen těch Morriconeových)a spolu s Tenkrát na západě patří k nejznámějším a také často přepracovávaným Morriconeho dílům. V kolika podobách jsme už Misií slyšeli a kolik syntezátorových adaptací jsme museli vytrpět? Kdejaký lump - diletant změnil Misií k obrazu svému, aniž by věděl, že je nemožné vymyslet jinou Misií. Někteří to dělali pro peníze a slávu, jiní z marnivosti. A tak se stal konec 80. let dobou "znásilňování" Misie. Podobný nešvar se přihodil v 90. letech u Dobytí ráje, kdy chtěl z Vangelisova úspěchu těžit kdekdo. Bohužel se Misie nestala magnetem pouze pro jiné, ale i pro jejího stvořitele. Morricone si byl dobře vědom obrovského tvůrčího potenciálu, který padl za oběť Misie. Nejenže se nechtěl hned tak rychle vzdát svých "objevů", ale současně se zabýval otázkou, jak tedy skládat dál.

Jeho obavy byly podpořeny tím, že Oscara za Misií nedostal, přestože v to skrytě doufal. Lehce skandální záležitost byla pak ještě dlouho mediálně rozebírána. Nicméně on i celá řada odborníků Britské akademie pokládala Misií za nejvyšší vrchol. Obvykle po vrcholu následuje pád, ale ten se u Morriconeho neobjevil okamžitě. Jeho první velký úspěch střídá o několik měsíců později další - Neúplatní. Kupodivu šlo o zcela jinou hudební látku než v Misií, která nezanechala takřka žádné stopy ani na Bugsym - rovněž velkém díle. Zákonitě však nebylo možné střídat úspěch s úspěchy a zlé období se někdy muselo dostavit. U Města radosti Morricone slyšitelně vychází z kořenů Misie a dává to znát nejen v některých instrumentacích a sborech, ale i melodií. Takovéto počínání většinou signalizuje, že něco není v pořádku. Morriconemu znělo v hlavě jeho nekrásnější dítě Misie a byli to i posluchači, režiséři a producenti, kteří řvali "my chceme Misii!"

Dát se cestou nejjednodušší ovšem nemusí přinést pokaždé vítězství. Z metodického hlediska je nejlepší studovat Misii jako komplex tří hudebních rovin. Jejich těžištěm je zvláštní fúze několika středověkých hudebních forem – od renesanční polyfonie po barokní oratorium. Uvědomíme – li si, že se děj Misie odehrává v 18. století, je logické, že se Morricone nechal do jisté míry ovlivnit historickými hudebními prameny. Neočekávejte však, že uslyšíte pravé, nefalšované středověké formy. Žádný Claudio Monteverdi nebo Giacomo Carissimi se zde nekoná. Ani čistá polyfonie ve skladbě AVA MARIA GUARANI nepůsobí dojmem středověké církevní skladby jako spíš rómské lidové tvorby. Tato hudební rovina má bezprostřední vazbu na pronikání křesťanství do "primitivních" končin jihoamerického pralesa.Je to hudba evropská, z které čiší radost původních obyvatel Jižní Ameriky při kontaktu s neznámým náboženstvím a kulturou. Obdiv i poslušnost cítíme v hlase domorodé dívenky (skladba MISERERE), která z řeky vyloví housle a nechá v ní zlatý svícen. Tento dětský diskant je patrný ve scéně, v které se skupina jezuitů shromáždí kolem malého chlapce, aby naslouchala jeho zlatému hlasu.

Druhou rovinou je hudba jihoamerických indiánů, která má na soundtracku podobu nemelodických, monofónních střípků bez větších výrazových prostředků. Původní obyvatelé Jižní Ameriky neměly moc velký výběr v instrumentacích, proto kromě píšťaly a jednostrunného luku zpestřovali hraní o "ústní hudbu", která se projevovala např. syčením nebo frkáním. Docela běžným zvykem bylo u některých kmenů hrát na píšťalu nikoliv ústy, ale nosem.

Třetí rovinou je pouze hoboj, jehož nezaměnitelná smutná barva dodává odměřené církevní hudbě světský rozměr. Hoboj odvedl práci za deset jiných nástrojů a vštěpil Misií punc osobitosti. Pak bych ještě okrajově zmínil čtvrtou, méně podstatnou rovinu – vojenský pochod. Boje mezi Španělskem a Portugalskem byly doprovázeny polnicí, která evokuje na soundtracku důvěryhodně atmosféru historické bitvy. Kdyby nebe mělo lidskou tvář, řekl bych, že je to Misie. Není to jen planý pojem, Misie je čarokrásná bytost. Je zhmotněním toho nejkrásnějšího, co lidské oko může jednou spatřit. Pohybuje se někde na hranici sna a reality a je nepřístupná tomu, kdo odmítá v ní věřit. Není ženou, ani mužem. Je to ideální monstrum, které umí stejně dobře milovat jako vraždit. Může se vás dotknout jenom ve svých myšlenkách. Co potom cítíte, nelze nazvat chladem, bolestí ani něhou. Je to dotyk absolutního štěstí.

Jeden z největších znalců Morriconeho díla – Artur Frazer mi jednou prozradil: "Morriconeho hudba není jenom hudba, je to magie sama. Uhrančivost, která nemá obdoby."

A já k tomu nemůžů napsat nic víc, než že je to zatracená pravda.

P.S.: Anglicky "the mission" může znamenat misi i misii. Zatímco slovo "mise" znamená poslání nebo úkol, "misie" je hlásání křesťanství nekřesťanům. Je zajímavé, že české překlady ve filmových publikacích (včetně Kroniky filmu) uvádějí často první význam, který je pro film méně výstižný.

Roman Dvořák