Hans Zimmer - Pacific Heights

Zatímco se Zimmerovi v roce 1993 podařil skvělý kousek - Dům duchů (podle mínění autora recenze dosud nepřekonaný), jeho starší dílo Psychopat ze San Franciska stejně jako celá řada současných si tolik chvály zřejmě nezaslouží. Přesto tento soundtrack nabízí trošku víc a z Zimmerovy tvorby se nepatrně vymyká. Pilířem Zimmerovy hudby je především úderný rytmus, o to víc však zapomíná na další dvě podstatné složky hudby - harmonii a melodii. Tentokrát se Zimmer překvapivě nerozhodl pouze pro směs synthezátorů, ale celý tvůrčí proces obohatil o živý ženský hlas, saxofon, piano, trumpetu a basovou kytaru. A jak tato „jazzová“ kombinace působí? Přinejmenším nabízí vzrušující silné momenty, zejména ve vyjimečných chvílích, kdy uslyšíme všechny nástroje současně. Avšak v ostatních případech se jedná o jakousi vatu, kde se Zimmer vrací ke svým strašidelných pazvukům a děsivým kombinacím. Přesto se Zimmer musel určitě dobře bavit, když jeden motiv upravil do orientální podoby tak, aby se hodil k ranní rozcvičce bojového umění jednoho asijského příslušníka. Jde tedy o soundtrack různorodější, než je u Zimmera zvykem, hluché mezery a nepřirozené přestupy mezi motivy zůstavají a jsou slabinou Zimmerovy tvorby, která není dostatečně kompenzována. Jako tradičně malý počet skladeb (čtyři, na soundtracku ke K2 například pouze dvě!) patřičně dlouhých nutí Zimmera k určité pasivitě, kvůli které každá skladba působí nevyrovnaně a osciluje mezi tendencí k depresi (ony elektronické chaotické zvuky) a uvolněnosti (únavně jednoduchá klavírní melodie). Tento soundtrack nelze nazvat ani uchvacujícím ani nezajímavým - je vhodný k filmovému plátnu a posluchač si ho rád za čas poslechne. Základní problém spočívá v tom, že každá skladba je vystavěna na nepravidleném střídání motivů, přitom skladatel ani posluchač dopředu neví, jak daná pasáž skončí. Přestože má Zimmer dostatečný prostor k tomu, aby vytvořil bohatou a pestrou hudbu, nikdy ho nevyužije až nadoraz. Většinou se spokojí s málem: předloží posluchači něco, co již dávno slyšel v nesčetných obměnách a kombinacích, aniž by ve svém tvůrčím procesu šel více do hloubky a zajímal se o druhou stránku hudby: její proměnlivost. Nelze zapřít, že se Zimmer velmi rád inspiruje Mozartem, což však ještě neznamená, že jeho hudba musí být dostatečně dobrá. Co říci závěrem než, že u Zimmera a J.N.Howarda se začínají objevovat občasné tendence vedoucí k degradaci filmové hudby, která následně může vést k degradaci jejich posluchačů.

Roman Dvořák