Howard Shore - Philadelphia

Howard Shore nepatří zrovna mezi velikány filmové hudby a při vyslovení jména Howard si většina z nás vybaví spíše kresleného kačera, než hubeného skladatele středního věku, s vlasy na ježka a tmavými brýlemi. Do dnešního dne složil Shore kolem 40 děl, z nichž ani jedno nezískalo takovou popularitu, aby se Shoreovy soundtracky mohly prodávat ve velkém.

Po Cronenbergovském horroru Moucha, psychopatském thrilleru Mlčení jehňátek a rodinné komedii Táta v sukni se Shore pustil do projektu, k němuž většina zasvěcených přihlížela s velkým očekáváním. Philadelphia se stala hitem a její protagonista Tom Hanks získal svého prvního Oscara, ke kterému o rok později přibyl další. Ať zkoumáme Shoreovu hudbu z jakéhokoliv hlediska, pokaždé zjistíme, že je špatná. Shore neumí pracovat s motivy, protože je nedokáže sladit s filmovým dějem. Shoremu je úplně jedno, co se právě odehrává na plátně, hlavně že skládá pro film. Jeho hudba nemá tudíž pro diváka vůbec žádný přínos - je nevýrazná, neúčinná, neefektivní, zkrátka bez chuti. A pochopitelně nemá žádnou šanci uspět vedle výborných písní Bruce Springsteena a Neil Younga.

Dalším zřetelným nedostatkem je upřednostňování zejména smyčců, jejichž použití může být někdy velmi nevhodné. Jsou totiž všude velmi početné a silné. Ať vidíme houževnatého Andrew Becketta bojujícího proti společenským předsudkům, černošského obhájce Joe Millera či cynického šéfa firmy Charlese Wheelera, pořád slyšíme ty proklaté smyčce. Proč? Je to snad výsledek neschopnosti Howarda Shorea, jeho chorobné touhy vymýšlet nový styl nebo jen dočasné indispozice, pramenící z opojení jinými, úspěšnějšími skladateli. Kdyby byl Shore opravdu neschopný, neskládal by opakovaně hudbu pro Jonathana Demma. Kdyby jeho tvůrčí výplody znamenaly snad nový vývoj filmové hudby, už dávno by ho kopíroval někdo jiný. A to se zatím nestalo.

Možná, že se přece jenom Shore cítí trošku méněcenný a nemá sílu vystoupit ze stínu hvězd. Přesto si myslím, že jde spíš o Shoreovu natvrdlost než jeho neschopnost. Shore propadl naivní představě, že po tolika letech existence filmové hudby je možné zaujmout něčím tak prostým jako je oduševnělé fidlání. Místo, aby se Shoreova hudba naladila na frekvenci našich hudebních srdcí, nám je bude rvát z těla i s aortou. Je zničující a nebezpečná. Jako zbraň používá patos s melancholii a štítem jsou jí klišé. Je to docela nuda poslouchat a určitě lze užitečněji strávit čas třeba koukáním na skopičiny kačera Howarda a kačera Donalda.

P.S.: Dvě hvězdičky nakonec jenom proto, že skladba MINOR CATASTROPHE připomíná Soumrak dne Richarda Robbinse.

Roman Dvořák