Jerry Goldsmith - First Blood

Vše začíná ústřední charakteristickou melodii, kde nejdřív uslyšíme kytaru (několik málo sekund může vyvolat vzpomínku na seriál M*A*S*H), pak se přidá trubka, smyčce, dřevěné dechové nástroje a lesní roh. Skládání hudby k akčnímu filmu, jakým Rambo bezesporu je, považuji za značně obtížné z hlediska posluchačské spokojenosti. Proto také skladatelská embrya a'la Trevor Jones ztroskotávají na filmech jako Cliffhanger nebo odrostlá mimina a'la Hans Zimmer a Jeff Rona propadají šílenství z hraní na syntezátory a jejich produkty nesou sporné označení "filmová hudba". Jsou i tací, od kterých bychom nečekali něco tak úžasného jako je hudba k Uprchlíkovi. Autor posledního jmenovaného díla- J.N.Howard se nechal inspirovat jedním akčním motivem v Rambovi, ale šikovně jej zamaskoval vrstvou dobře fungujících syntezátorů. Rambo obsahuje všehovšudy dva motivy - úkolem prvního je v posluchači rozproudit krev, připravit ho na sveřepý souboj dobra a zla a zároveň posluchači vnutit pomocí optimistické melodie uspokojivou představu vítězství dobra. Druhý je agresivní a mnohem skeptičtější. Vzhledem k jeho střídavému tempu a silnému dramatickému zabarvení se nemůže posluchač rozhodnout, zda vyhraje šerif Teasle nebo John Rambo. Ocitáte se uprostřed nebezpečné akce a co je nejhorší, můžete být i těžce zraněni! Občas se stane, že Goldsmith spadne do roviny "cliffhangerovské"(skladby THE TUNNEL,HANGING ON), pro kterou je typická podřízenost filmovému plátnu v tom smyslu, že se vymyslí několik nesouvislých tónů, které mají druhořadou roli. Takto pojatá hudba, omezená pouze na doplňování (dolaďování, přikrašlování) děje, pak jako samotná nemůže nikdy spolehlivě obstát. Je jasné, že se skladatel prakticky nemůže vyhnout určitého stupně závislosti na právě se odehrávající akci a mnohdy nezbývá než se podřídit. Ovšem nikdy to nemusí znamenat jednoznačné otroctví a velmi dobrý skladatel si zachová patřičný odstup a vtiskne dílu něco z ducha své osobnosti (úspěšná strategie Johna Barryho). Rambo stojí na počátku celé trilogie o hrdinovi Johnu Rambovi a zdá se, že je ze všech dílů nejlepší nejen co do hodnocení filmu samého, ale i jeho hudební stránky. Rambo není dílem, u kterého by Goldsmith jel nadoraz, ve stejném roce skládal mimojiné hudbu k Poltergeistovi, kterému, soudě podle oscarových nominací, věnoval více úsilí. V Rambovi se Goldsmith velmi opatrně drží na hranici patosu (toliko ošidné smyčce), kterému bohužel naplno propadá v romantických motivech Lovců lvů. Díla Jerryho Goldsmithe se zpravidla ani nemohou pyšnit dobře vymyšlenými instrumentacemi jako Williamsovy skladby (i když třeba jeho čerství Spáči nebo vášnivou diskusi vyvolávající Nixon neoplývají zvlášť zdařilými instrumentacemi). Jerryho Goldsmithe ctí fakt, že se jako jeden z mála skladatelů tvrdě staví vůči provokativním manýrům některých businessmanů, odmítá patolízalství a v zajetí bojové vřavy posílá marnotratné producenty tam, kde bychom si přáli být ze všeho nejmíň.

Roman Dvořák