Ennio Morricone

Tváří se jako koncertní dílo, ale ve skutečnosti jde o pseudoumělecký, nevyhraněný, naprosto antimuzikální počin. Rampage není filmovou hudbou, ale čímsi matným a bezejmenným. Je to prázdné vakuum bez začátku a konce. Morricone na všechno zapomněl a začal znova. Vytvořil si svůj vlastní svět, kde existují jiné principy a pravidla. Staneme se svědky anarchismu ve světě filmové hudby. Morricone neuznává vládu dvou sester - melodie a harmonie. Rampage je méně melodický než Skandální odhalení, ponurejší než Hamlet a je v něm víc hudebních nesmyslů než v Milostné aféře. Je mi jedno, že Morricone ignoruje stupnice. Vadí mi, že disproporci mezi harmonií a disharmonií žene do absurdních mezí. Už ve Skandálním odhalení omezil harmonické akordy na minimum a dal přednost šíleným disharmonickým zvukům. V Rampage tento kontrast ještě víc prohloubil. Díky tomu je např. skladba SINCE CHILDHOOD nesnesitelná. A přitom v ní uslyšíme skoro tentýž hrací strojek jako v MACHINE GUN LULLABY z Neúplatných! Druhým prohřeškem proti pravidlům je vedle harmonické disproporce tématická divergence. Rozbíhavost, rozházenost a neřízený chaos jsou nejvíc patrné u skladby MAGMA. Kolega Frazer jednou napsal, že v Morriconeho motivech slyšíme několik melodií současně. Narozdíl od většiny jiných soundtracků je ona polymelodická substance spíš na závadu, protože její stabilitu nahlodává neúměrně hluboký kontrast. Ve svém důsledku to nakonec působí tak, jako kdyby jste si současně pouštěli metal a operu. Ani porušování tonality není pro posluchače prospěšné. Jen zkuste aspoň pár minut vnímat posloupnost těchto tónů ve čtyř čtvrtinovém taktu: E-C-Es-h-D-Cis-Es-h-. Ty jsou také základem dvou posledních skladeb MOTHER a RECOLLETIONS.

Rampage je protestem proti průměrnosti a výsměchem všem, kteří skládají na objednávku. Nečekaný neúspěch Misie u akademiků, kteří udělují Oscary, vyvolal touhu po pomstě. Odnesli jsme to nakonec my - nevinní posluchači.

Roman Dvořák