Richard Robbins - Remains of the Day

Angličan Richard Robbins po svých studiích v Anglii a ve Vídni přesídlil do New Yorku, kde se stál stálým a dlouholetým spolupracovníkem Jamese Ivoryho (doposud složil hudbu ke všem filmům společnosti Merchant Ivory Production). Soundtrack Soumrak dne zaujme především sběratele filmové hudby, jelikož Robbinsnův styl je něčím naprosto ojedinělým a ztěží by se hledal filmový skladatel, který by se Robbinsnovi vyrovnal. Všechny pasáže na soundtracku mají hodně společných znaků - především pozoruhodný rytmus, zajišťovaný stále se opakujícími stejnými tóny, vydávanými zejména klarinety a brnkáním na struny harfy (celé to dohromady může vyvolat dojem bublání na vodní hladině). Je to dílo náročné nejen z posluchačského hlediska, ale těžko si dokážu představit vyčerpávající a náročnou práci při skládání něčeho podobného, vedení orchestru, aranžování a dirigování. Těm méně pozorným se mohou zdát jednotlivé pasáže takřka identické a bez rozdílu - omyl, drobné nuance a melodické přechody jsou dokonale promyšlené a vryjí se Vám při několikerém poslechu do paměti. Dramatičnost tohoto díla nespočívá v bombastických instrumentacích, jak je zvykem u Johna Williamse nebo Hanse Zimmera, naopak soundtrack vyzařuje vnitřní napětí díky táhlým, ne moc nápadným melodiím a vzrušující rytmice. Pokud byste ovšem na soundtracku hledali nějaký motiv, který by se dal snadno zabrnkat na klavír, neuspěli byste, protože to složitá struktura této hudby prostě nedovoluje. Trubky a jiné žestě se občas vmísí mezi ostatní nástroje, ale nejvíce nápadné jsou ve skladbě THE CONFERENCE BEGINS, kdy neplnily už jen roli prvku ke zvýšení dramatického napětí, ale představovaly slavnostní fanfáry. Ještě jsem se nesetkal s hudbou, která by mi dokázala tak úspěšně přiblížit filmový děj a navodit ve mně skoro živé představy hlavních postav. Je to neuvěřitelné, ale při každém poslechu mám před očima ustaranou tvář majordoma Stevense a zamilovanou tvář slečny Kentonové. Libí se mi, jak všestranně dokáže Richard Robbins využít možnosti každého nástroje symfonického orchestru, přitom o žádné samoúčelnosti nebo přehnané zbytečnosti nemůže být řeč. Zdánlivě působí jeho hudba klidným a vyrovnaným dojmem, navenek připomíná spíše komorní těleso. Avšak můžete mi věřit, že když skrytou sílu tohoto soundtracku přirovnám k síle ničivého tornáda, nebudu daleko od pravdy. Když pominu fakt, že kompaktnost celku je narušena přítomností německé písně SEI MIR GEGRUSST, a že kvalita nahrávky není zrovna nejlepší( zejména v hlasitějších momentech), lze toto skvělé dílko jen doporučit.

Roman Dvořák