John Williams - Sabrina

Sabrina je trochu ochuzené hudební dílo, kterým se Williams vrátil po víc než roční přestávce k filmové hudbě. Hlavní motiv zní na klavíru pěkně, ale melodicky je přezrálý, dlouhý a nevýstižný. Sabrině by přece jen slušela poloha více romantická, s jednoduchou několika tónovou melodií a veselejším aranžmá. Jako by chtěl Williams udělat ze Sabriny druhého Nixona, kterého skládal ve stejném roce. Dlouho neuslyšíme žádný jiný nástroj než klavír, něco málo dechů (flétnu) a smyčce. Konečně více romantiky a méně hloubání nabízí skladba MOONLIGHT v instrumentální a zpívané verzi. Jako jazzista Williams překvapivě zklame. Nekonečných jedenáct minut suchého a toho nejpomalejšího jazzu uspává a nudí. Sabriiny vzpomínky na Paříž má probudit frankofonní melodie a akordeon.

Resumé: Williams sice s nadhledem ale svébytně ignoroval postavy a příběh. Jedna polovina pasivní a kontinuální jazz, druhá hloubková studie, která s tématem milostného trojúhelníku nemá nic společného. Sabrina je bez pozitivní nálady, fantazie, stylově roztroušená, apatická s krkolomnou melodií a jako nedokončenou instrumentací. Williams začíná filozofovat a jako zázrakem si vysluhuje další nominaci na Oscara.

Roman Dvořák