Ennio Morricone - Scusi, facciamo l´amore?

Rok 1968 je v Morriconeho kariéře rokem klíčovým, neboť v něm složil hudbu k Leoneho „westernové opeře" Tenkrát na Západě, která ho učinila slavným a tento soundtrack se stal jedním z bezkonkurenčně nejznámějších děl historie filmové hudby. Jenže ve stejném roce pracoval Morricone ještě na dalších dvou desítkách jiných filmů (!), a to bezesporu úrovně stejně vysoké. Jeden z těchto soundtracků je vám právě představován - věřte nevěřte, ale dle mého názoru je hudba k filmu Scusi facciamo l´amore? mnohem lepší než její již zmíněný a notoricky známý sourozenec ze stejného roku. O to víc zaujme fakt, že dosud nebyla vydána na CD. Jen někteří šťastlivci doma uchovávají starou LP desku z šedesátých let.

Na ní se nachází 14 výborných skladeb, psaných ve svěžím a místy velmi lehkovážném, přitom však geniálním stylu, který nalézáme jen u Morriconeho. Dílko je hříčkou, spojující prvky lehké hudby a klasického symfonismu. Edda dell´Orso zde zpívá zcela jiné party než v Leoneho westernu, její hlas lehce vzdychá, sem tam se přidávají mužská skandování. Tyto kombinace však nejsou samoúčelným vrtochem muže, který se přehupuje do druhé půlky svého života, nýbrž jako každá jiná Morriconeho hudba mají i tyto experimenty svůj smysl. Film vypráví o milostných avantýrách mladého bohéma. K takovému filmu si Morricone neumí představit dunění velkého symfonického orchestru v klasickém složení. Zatímco jiní skladatelé filmové hudby ještě zůstávali v dětském období, těžíce z nadměrného kojení klasickým romantickým stylem, a skladatelé vážné hudby by se k takovéto hudbě bývaly nikdy „nesnížili", neboť to přese všechno proklamované novátorství prostě nebylo (a stále není) v jejich schopnostech, Morricone jako vždy přesně pochopil atmosféru filmu a předal nám jeho ducha, nikoli snůšku naspřádaných not bez vnitřní výpovědi. Když se jedna z hrdinek filmu dívá do zrcadla, nevyjadřují její náladu romantické smyčce, ale magicky uhrančivé vokály, a když hrdina filmu odjíždí pryč a objevují se titulky, nejsme svědky žádného orchestrálního vyvrcholení, ale jednoduchého a přitom geniálního zesilujícího a zrychlujícího se klávesového motivu, který přesně pointuje otevřenost hrdinovy cesty životem. Ve dvou skladbách si Morricone pohrává s kousíčkem slavné Chopinovy klavírní etudy (No. 12 in C moll, Opus 10), kterou nechává mistrně přejít do lehkého quasi-jazzového rytmu.

V 60. letech měl Morricone elán laškujícího skladatele a jistě to částečně vycházelo i z faktu, že se tehdy točilo mnoho dobrých filmů (mezi něž patří i tento), kterým nechyběla spontaneita a jisté novátorství, a které se snažily nějak zachytit kulturou dlouho potlačované milostné a erotické aspekty života, tedy aspekty, které jsou na životě jistě nejzajímavější. Většina těchto filmů byla zapomenuta, ale o jejich kvalitě to nic nevypovídá. Vypovídá to spíše o vkusu intelektuálského publika 90.let, které se ztratilo v postmoderně, když si neuvědomilo prostý fakt, že není možné donekonečna točit filmy o prázdnotě života a přinášet příběh, který je o ničem. Podobně dopadla i klasická hudba, která se pomátla v komorách pouhé racionality, kde již není místa pro hlas skutečného života. Morriconeho Scusi, facciamo l´amore? zní v této době jako vzpomínka na dávné umění, čisté a imaginativní.

Artur Frazer