David Arnold - Shaken And Stirred

V sedmdesátých letech se v civilizovaném světě (rozuměj od nás na západ) vždy po uvedení nové bondovky obehrával v rozhlasových stanicích, na kotoučácích a vinilových singlech dokola šlágr k ní náležící. Zatím, co u nás stanice Hvězda čtila do éteru totalitní hudební obludnosti Helen Vondráčkových a Olympiců, naši sousedé si v normálním světě vychutnávali nádhernou atmosféru těchto kouzelných filmových písní, kteréžto tak pro ně onu dobu symbolizují. Dost možná si to i trochu idealizuji. Je to ale čirý záměr. Léta, v nichž zněly tyto písně, jsou pro mě krajem žvatlavého dětství, a tak vycházím z nutkání, která mi ona doba vtiskuje.
Když se mi dostalo do ruky album, jež otevřela skladba Diamonds Are Forever, neubránil jsem se sentimentu a výše popsaným pocitům. Nebudu vás v nich již dále utápět a půjdu přímo k věci.

Co říci na úvod o albu SHAKEN AND STIRRED ? Máme před sebou monumentální symfonicko elektronickou oslavu písňové a instrumentální tvorby klasika filmové hudby Johna Barryho v režii taktéž britského filmového skladatele Davida Arnolda. Nejedná se o klasický soundtrack a též je na míle vzdálen mě z hloubi srdce nenáviděným "písničkovým soundtrackům", kteréžto zpravidla nemají s filmem a už vůbec ne jeho hudbou cokoli společného. Toto album je obsahem ryze tématické, formou však velmi různorodé. Tmelí ho dokonalá Arnoldova produkční vize a slabých míst by se za nehet vešlo. Ke spolupráci si Arnold přizval interprety, jako je David Mc Almont, Natacha Atlas, Iggi Pop nebo Propellerheads.
Nebudu již napínat a každé skladbě teď věnuji malý odstavec. Snad se ještě předem omlouvám všem, které tato katalogová methoda ruší, či odvádí jejich pozornost. Slibuji, je to naposledy.

Diamonds Are Forever - Křehký zvuk hammondových kláves, wagnerovský dramatický vstup orchestru a pak sříbřitý, archaický začátek jedné z nejznámějších bondovek. David Mc Almont zpívá fantasticky. Provede nás první slokou a byla by chyba myslet si, že u této soulové střídmosti zůstaneme. Stakatové dechy otevřou hráz. Bez jakékoli nadsázky mohu říct, že od tohoto místa posloucháme popový nářez. Orchestr se drží Barryho motivů, rytmika a basové ostinato šlape podle Arnolda. Není u něj překvapením, že to celé zní monumentálně, což je patrné nejvíce v samém závěru skladby. V gradaci se nám vydá jeden z trumpetistů na výpravu k tříčárkovému C, kteréžto výšiny by měly být pro tento nástroj již poměrně těžko dosažitelné. Daří se. Jeden z největších démantů alba máme za sebou.

Nobody Does It Better - Je spíše kytarová záležitost. Aimme Mann začíná skladbu sice jen s harmoniem, ale postupně se nabalují i nástroje, jako je sitar. Pak už začne neomylně tepavá rytmika a efektované kytary tvořit neprostupný aranžérský korpus této skladby. Jako zajímavý počin můžeme brát zvukovou stěnu, předělující skladbu. Její provokativní délka a neharmoničnost dotvrzují svěží přítomnost experimentu.

Space March - První instrumentálka. Elektronikou nasycený motiv, v němž rozpoznáváme "On Her Majesty´s Secret Service". Při poslechu elektronického pozadí se neubráním reminiscencím na kraftwerkovskou "Music Non Stop". Pachatelé tohoto digitálního sedánku jsou Leftfield. Zkuste posoudit, jestli některé party nejsou zazpívány (pokud za zpěv bereme dadaistické mrumlání) a později efektory k nepoznání odlitštěny. Já myslím, že ano.

All Time High - Velmi příjemná symfonicko popová skladba. Nezaměnitelné Barryho smyčcové i žesťové postupy. Jarvis Cocker a orchestr si libují v komornosti projevu, pak se ale Arnold nechá unést možností trochu to "rozjet" a po Cockerově posledním štyku sešlápne overdrive u své kytary a orchestr, ač stále ukázněný, se jím nechá strhnout. Další hudební démant.

Moonmaker - V kristalické čistotě můžeme slyšet jak by podle Barryho měla znít filmová hudba. Arnold tady zcela respektuje svůj vzor a vše nechává na orchestru. Přibude jen perkusní rytmika a příjemný zpěv Sharah Nelson. Jakkoli dál chválit tuhle věc je zbytečné. Snad jen ocením Arnoldovu pečlivost a novátorskou pokoru. Nástrojové party jsou střídmé, nicméně delikátní.

James Bond Theme - Neboli rovnýma nohama do acidjazzové elektronické coververse, kterou by jste k jejímu názvu zprvu vůbec neřadili. Zdání klame. Vibrafon, ač velmi sporadicky tři legendární půltóny zahraje a něco fragmentů kytarového motivu si čas od času též užijete. I basový motiv stojí za povšimnutí. Jenom nevím, jestli to se stopáží s přibývajícím časem stále unylejší skladby autoři trochu nepřeťali. Pokud je to od LTJ Bukem a Arnolda záměr, mám se za napáleného.

Live And Let Die - I na méně zdařené kousky muselo na tomto vzácně vydařeném albu dojít. Za tu Live And Let Die společně s From Russia With Love považuji. A pokud budu mluvit jen o něčem nevydařeném, bude to právě tento song. Nemohu se totiž zbavit jakéhosi zápachu Guns N´ Roses. Aranž byl dle mne velmi nešťastně volen a na album se v této podobě zdá být skladba jakoby odněkud zatoulaná. Je to škoda, neboť když jsem na jiném albu vyšátral její ryze žesťovou podobu, spokojeně jsem mručel.

Thunderball - Zdá se, že u piána sedí nešťastník, který ne a ne rozehrát hlavní motiv. Ke všemu ještě prší. To vše se děje velmi potichu. Zatím. Několik nesmyslných úderů do kláves, a ...Thunderball je další skladbou, ve které nám Arnold nechá pocítit sílu orchestru, zejména pak žesťů. O vynikající zpěv se postaral "gentleman" Martin Fry. Původní verze zpívaná Tom Jonesem se může cítit právem ohrožena. Kytarové party obstarávající sloky jsou v kontrastu k orchestrálním mezihrám a všudypřítomný kytarový Wah-wah, či v tomto případě Smallstone se točí kolem velmi zemité rytmiky. Žesťové aranže jsou působivé a když se v závěrečném ostinatu dle mého soudu tentýž trumpetista-eskamotér, jako v Diamonds Are Forever rozhodne převzít part pikoly, dává tím jasně na srozuměnou, že hudebníka s pikolou napříště v orchestru již netřeba.

From Russia With Love - Řeklo by se, za podivných zvuků začínající skladba. A co jiného může znít, než ruská garmoška, balalajka a jiné ty těžko pojmenovatelné nástroje. Podobný koncept, jako několikrát předtím. Perkusní, leč hutná rytmika a trochu exotický nádech, ke kterému dílem přispívá stylizovaným zpěvem undergroundová Natacha Atlas.

On Her Majesty´s Secret Service - David Arnold si s hochy od Propellerheads jistě velmi dobře rozumí.
Vyřádil se s nimi v jejich verzi tohoto motivu. Propellerheads mají, zdá se, na všechno dost času. Pracují s velmi dlouhými ostinatními pasážemi v nápaditém technopopovém rytmu a skladbu nechají vždy gradovat Barryho výborným motivem. Samplovaná a zajímavě střižená Wah-wah kytara "prokváká" ve stylu Profesionálů takřka celou skladbu a my bezděky zjišťujeme, že se pro hudebníky i nás stává nástrojovou signaturou oné doby. Pokud jsem si u JB Theme skuhral na stopáž, pak vězte, že desetiminutovou skladbu Propellerheads schledávám tak akorát dlouhou. Nedivím se, že se stala hitem na londýnských diskotékách. Hrát se u nás, též křepčím. Arnoldovi se rytmické postupy Propellerheads tak zalíbily, že je můžeme znovu v téže podobě slyšet na soundtracku TOMMOROW NEVER DIES ve skladbě Hamburg Break Out, kam si staré známé znovu přizval ke spolupráci. Šťastná to volba. Společně s Thunderball a Diamonds Are Forever mí favorité.

We Have All The Time In The World - Post-punkový Iggi Pop zřejmě zpívá sametově a ukázněně, neboť jeho předchůdce v originální verzi Louis Armstrong činil taktéž. Nicméně, na zpěvu je nejpatrnější škola Davida Bowieho, ktéréhožto se mu nepodaří zřejmě nikdy dovedně skrýt. Aranžérsky vychází skladba z konceptu All Time High, tedy dobrý symfonický pop kořeněný el. kytarou. Velmi syrový a autentický je zastřený zvuk b-trubky hrající hlavní motiv. Chvíli jsem se tak nemohl zbavit pocitu, že trumpetista je se mnou v místnosti.

Co lepšího na závěr, než dát slovo dvěma hlavním aktérům toho alba. Nejdříve otec myšlenky, producent a skladatel DAVID ARNOLD:
"Mohl jsem mít zaručený finanční úspěch středoproudými hvězdami, jako je Sting nebo Eric Clapton", prozrazuje v rozhovoru se SKIPem. "Ale chtěl jsem udělat něco nového a k tomu jsem potřeboval mladé soudobé muzikanty, kteří mají ještě odvahu experimentovat."
A jak hodnotí album 5-ti Oscarový hudební skladatel a autor původních skladeb JOHN BARRY?
"Arnold se držel podstaty originálních skladeb. Naprosto zachoval melodické a harmonické postupy, ale přidal kompletně novou svěží rytmiku. Velmi zajímavý byl také jeho výběr interpretů jednotlivých písní. Je to fantastické album. Jsem velmi polichocen."

Pokud máte rádi bondovky, SHAKEN AND STIRRED by jste rozhodně měli slyšet.

Miroslav Zahajský