Světlo světa spatřil 29. června roku 1911 v New Yorku, kde taky strávil část svého hezkého i krušného života. Když mu bylo osm let, rodiče ho poslali k učiteli hry na housle, což bývalo u židovských rodin zvykem. Moc se mu do hry nechtělo, protože učitel ho nutil hrát nudné houslové etudy. Malý Benny zvedl housle nad hlavu a před zraky učitele je zlomil. Nutno říct, že se Herrmann nechoval jen v dětství dosti nevybíravým způsobem. Podobné excese u něj byly na denním pořádku a později zpřetrhaly přátelské vazby s několika jeho bližními. Herrmann se začal věnovat hudbě poměrně brzy, což mu přineslo ovace už v dětských letech. Jako třináctiletý vyhrál svou první cenu za kompozici a ve svých dvaceti začal sestavovat vlastní orchestr. Jako teenager objevil hudbu Charlese Ivese ve veřejné knihovně v New Yorku. S tímto starším skladatelem se seznámil a uchoval si jeho celoživotní přátelství a lásku k jeho hudbě. Herrmann o Ivesovi prohlásil: "Byl to typ člověka, který se nestaral o to, jak se na něj ostatní dívají. Přehrával nějakou skladbu, a když se mu líbila, byl šťasten. Vždycky říkal: 'jestli tam najdeš něco nudného, přidej něco svého!' Pamatuji si dobu, kdy jsem byl na vrcholu své kariéry. Tehdy se snažil získat Staikovského, aby provedl Ivese. 'To s tím nemá nic společného, říkával mi, nech si Ivese pro sebe.' " Ve svých dvaadvaceti zkomponoval první dramatickou partituru a o rok později získal místo v rozhlase. Současně se věnoval dirigentské činnosti v CBS orchestra a komponováním hudby pro průkopníky rozhlasového dramatu. V roce 1939 se dostal do Hollywoodu díky laskavosti muže, který mu dá později první velkou příležitost skládat hudbu pro film. Jmenoval se Orson Welles a ten samý člověk uvede v roce 1941 do kin kasovní trhák Občan Kane s Herrmannovou hudbou. Ale ještě několik let předtím Herrmann skládá pro rozhlasové show Orsona Wellese, nazvaném "Orson Welles' Mercury Theatre On The Air", včetně obecně známé Války světů z roku 1938. V roce 1942 vznikal druhý film Orsona Wellese s anglickým názvem Magnificent Ambersons, pro který měl Herrmann skládat hudbu. Herrmann však odmítl nechat uvést svoje jméno v titulcích filmu, který byl bez jeho souhlasu a souhlasu režiséra po zákroku producentů ve střižně radikálně změněn. Třebaže film nebyl jediným médiem, pro které Herrmann pracoval, byly to právě Hitchcockovy filmy, na kterých zanechal své nepřehlédnutelné stopy. Do svých čtyřiceti složil Herrmann operu Wuthering Height's a kantátu Moby Dick. Když Herrmann nahrával hudbu k filmu Na vratkém základě, vybojoval si, aby jméno violistky Virginie Majewské bylo uvedeno v úvodních titulcích. Do té doby věc absolutně nevídaná. Herrmann svěřoval svoji koncertní tvorbu do rukou newyorkské filharmonie. Jako vrchní dirigent CBS Symphony poprvé uvedl hudbu Ralpha Charlese Williamse a Charlese Ivese, jejichž interpretaci částečně změnil. Nějaký čas stál Herrmann včele Londýnského symfonického orchestru, který měl na repertoáru díla Arthura Benjamina. Herrmann a Hitchcock sdíleli nadšení pro gotický horor a nikdy jejich partnerství nebylo realizováno s větší dávkou ambicióznosti než v šokujícím snímku z roku 1960-Psycho. Slavná scéna ve sprše se točila neuvěřitelných sedm dní a vyvolala hodně diskusí, protože Herrmann a Hitchcock měli zcela rozdílné úmysly. Zatímco Herrmann byl pro vřeštící housle, Hitchcock žádnou hudbu v této scéně nechtěl. Navíc měl Hitchcock maniakální představu, že nejvhodnější je pro Psycho hudba jazzová! Herrmann se k tomu později vyjádřil: "Hitchcock do té scény nechtěl hudbu a já mu řek': 'Dobře, tak to nechte na mně a odjeďte někam na dovolenou.' A když se potom vrátil, promítli jsme mu ten film s hudbou a on řekl: 'Jistě, použijte to!' A já mu řekl: 'Hitchi, říkal jsi , že žádnou hudbu a on na to: 'Byl to špatný nápad.'" Vysoké tóny v Psychu připomínají křik ptáků, a protože Norman (hlavní postava filmu-pozn.autora) ptáky vycpával, nepřímo ho označují za viníka. Posiluje to naše tušení, že vrahem je Norman Baites. Partnerství Herrmann-Hitchcock trvalo 11 let a vzešlo z něho 8 filmů (některé databáze uvádějí 9). Bylo ukončeno v roce 1966 s filmem Roztržená opona (Tom Curtain). Nejprve byla nahrána jen část Herrmanovy hudby a nakonec se film promítal s hudbou Johna Edisona. Jeden z interpretů Alan Robinson, který se podílel na nahrávání Herrmanovy hudby, konflikt mezi Herrmannem a Hitchcockem komentoval: "Hitchcock vstoupil a řekl: 'Co je to za hudbu , to není to, co chci', ale Benny (Herrmannova přezdívka - pozn.autora) řekl: 'Máme tady muzikanty, které budeme muset zaplatit, tak proč mě nenecháš tu nahrávku dokončit a pak se můžeš rozhodnout!' Hitchcock řekl: 'Ne!!!', a protože chtěl Bennyho ponížit, tak natáčení odvolali, což není žádná maličkost." Po rozchodu Herrmanna s Hitchcockem vznikaly často spekulace, kdo byl viníkem přerušeného vztahu. Ať byla Herrmannova osobnost jakkoli výbušná, umíněná a iracionální, podle všeho se vina na rozchodu přičítala Hitchcockovi, který si začal uvědomovat fakt, jak velkou úlohu hraje Herrmannova hudba v jeho filmu. Ve snímku Roztržená opona s Paulem Newmanem je jedna brutální sekvence s vraždou, která trvá asi deset minut. Režisér Hitchcock odmítal v této scéně použít hudbu. Přesto Herrmann hudbu zkomponoval a jeho výrazné trombóny připomínají tak trochu Cape Fear(kde hlavní motiv hraje 8 lesních rohů). Herrmann si na adresu režisérů a producentů dovoloval říkat opravdu silná slova. Nebál se jim naznačit, co si o nich doopravdy myslí. O veškeré filmové hudbě se vyjadřoval jako o hromadě smetí., ovšem kromě hudby, kterou zkomponoval on sám. Na jedné straně trpěl chorobnou ctižádostivostí, byl agresivní, vzteklý a měl sklony k maniodepresím. Na straně druhé se o něm vědělo, jak moc miluje svého psa, je sentimentální a vlídný k ženám. S režisérem Francoise Truffautem pracoval na filmu Nevěsta byla v černém. Při komponování hudby nastaly opět neshody, které ovšem neměly tak tragický konec jako Herrmannova spolupráce s Hitchcockem.. Hudba ke scéně s letícím šátkem se režisérovi nelíbila, protože prý nebyla vzdušná a lehká. Herrmann byl nucen nahrát jednu větu z Vivaldiho orchestru. Jeho poslední film Taxikář ho zpočátku moc nelákal, dokonce řekl: "Nevím vůbec nic o taxikářích, nechci o nich dělat film." Scorsese ho ale dokázal přesvědčit. Výsledkem byla netradiční Herrmannova kompozice, která připomíná jazz. Hlavním nástrojem už nebyly trombóny a lesní rohy, ale saxofon, který úspěšně evokoval pocit osamělosti. Scorsese o Hermanově hudbě řekl: "Vzbuzuje to dojem, že to nebude nikdy dokončeno. Začíná to pořád znovu. Právě v tom okamžiku, kdy si myslíte, že to končí, začne to všechno zase znovu. Je to jako nějaký vítr a smršť-emocionální a psychologické. Má to hlubokou psychologickou sílu a nezáleží na tom, jakým jazykem mluvíte. Zasáhne vás to..." I jiní slavní umělci dokázali Herrmannův přínos filmové hudbě ocenit:
J.G.Stewart: "Benny měl cit pro to, jak hudebně podbarvit dialog, aby byl působivý."
Louis Kaufmann: "Měl své vlastní koncepce, co se týče zvuku..."
David Raksin: "Měl úžasný smysl pro orchestrální barevnost, který získal ze studia a z doby, kdy byl dirigentem symfonického orchestru. Využíval řadu nádherných barevných vibrací..."
Elmer Bernstein o Cape Fear (Mys hrůzy): "Je to typický způsob Herrmannova vyjadřování. Nikdy to nezapomenete, v tom to právě je. Chci říct, že to působí na vaší mysl samo o sobě a o to mu právě jde."
R.S.Brown: "Základem jeho hudebního jazyka je tonalita, ve které nejsou vždy logická sdělení. Jeden z nejběžnějších zvuků je u Herrmanna tercie v paralelních sériích. Používá velmi krátkých hudebních celků, které mohou být hrány naplno, a které současně zcela respektují to, co se děje na obraze a nijak to do něj nezasahuje."
Herrmann si přál prožít poslední dny života v Anglii. Jeho přání se nesplnilo-jen několik hodin po nahrání hudby k Taxikáři zemřel ve věku 64 let a byl pohřben v New Yorku. Původní Herrmannovy soundtracky jsou pro sběratele vzácné. V poslední době se na trhu objevila řada kompilací a reedicí s Herrmannovou hudbou, z nichž jmenujme alespoň Journey To The Center of the Earth (srpen 1997), Psycho (nahrával John McNeely 20.července 1997), The Mysterious Film World of Bernard Herrmann (listopad 1996). Bohužel většina těchto reedicí a kompilací není v českých obchodech vůbec k sehnání až na jednu zajímavou kompilaci, kterou v Cinemě recenzoval František Fuka.

VYBRANÁ FILMOGRAFIE BERNARDA HERRMANNA
(originální názvy)

---

Na hlavní stranu

Na seznam skladatelů