John Williams - Sleepers

Je asi zcela zbytečné začínat představováním autora tohoto soundtracku. Většina z vás už bezpochyby jméno Johna Williamse slyšela. Vždyť mezi fanoušky filmové hudby najdete snad jen Romana Dvořáka (vzácný exemplář), jehož nejoblíbenější skladatel není John Williams, ale někdo jiný. Ano, Johna Wlliamse nepovažuji za svého nejmilejšího, protože jeho hudbě moc dobře nerozumím. Skláním se před Johnem Williamsem, protože jeho dílo je jedna složitá tajenka, kterou vyplnit znamená ztrátu několika hodin a jestliže jste už skoro u konce, pořád nevíte, jaké je vlastně její znění. Pak váháte, zda pokračovat v luštění, abyste se dobrali utěšujícího konce, nebo to zabalíte a považujete vaši marnou snahu za ztrátu drahocenného času. Nějak podobně se stavím k Williamsovým soundtrackům posledních let. Jako když malé dítě, vytrvale se pídící po tom, aby pochopilo princip fungování nějaké hračky, jii neváhá rozbít a podívat se dovnitř. Sleepers neobsahuje snadno zapamatovatelné téma, jaké známe např. z Jurského parku, a to je velmi dobře. Takový Williams je mi víc po chuti a to je taky důvod, proč jsem si třeba oblíbil několik pasáží v Nixonovi. Na druhé straně si nemyslím, že by hudba k Sleepers byla tak moc dobrá, aby si hned vysloužila Oscarovou nominaci. Členové akademie se automaticky rozhodnou pro nominaci už když uslyší, že autorem hudby je člověk, který oživil malého mimozemšťánka ve snímku E.T. a dravé žraloky v Čelistech. Libuji si ve složitých motivech a Sleepers mi jich nabízí bezpočetně. Hlavní motiv je dlouhý a těžko se hledá přívlastek, který by mohl jeho náladu co nejlépe vystihnout. Ani pochmurný, veselý, smutný či žertovný - je v něm totiž něco nadpozemského, něco mimořádně krásného a silného. Velkou zásluhu na tom má jistě výborné flétnové sólo nebo trubka, občas proložená akustickou basou (která mě fascinovala ze všeho nejvíc). Zajímavý je čtyřtónový vedlejší motiv ve skladbách HELLS' KITCHEN, REVENGE a MICHAELS' WITNESS, protože se zde nabízí srovnání se Svobodovou hudbou k seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Je to náhoda nebo se John Williams jednou doopravdy sešel s Jiřím Svobodou, aby společně projednali otázku vzájemné spolupráce? Třeba u příštího Svobodova projektu uslyšíme fanfáry Hvězdných válek nebo židovské zpěvy z Osvětimi. Williamsúv styl je tentokrát bohatší - obvykle totiž u Williamse nebývá zvykem používat elektronické nástroje a samplované zvuky. Skladby THE FOOTBALL GAME a SAYING THE ROSARY jsou napsány v duchu současného trendu moderní filmové hudby, pro nějž je typické vsazovat do klasické filmové hudby stále častěji více prvků z oblasti moderního popu, rocku i jazzu. Tuto novou vlnu razí ve svém díle výhradně mladší filmoví skladatelé včele s James Newton Howardem, proto je až překvapivé s jakou dovedností si John Williams poradil i s těmi nejtěžšími detaily. Atmosféra skladeb je tak trochu znepokojivá, nálehavá, neklidná, sténající podobně jako tomu bylo u Schindlerova seznamu. Ale ani tato, chcete-li definice, není úplně přesná. Stále častěji se do Williamsovy tvorby začínají vkrádat strašidelné tóny jako z horrorového filmu. Nutno podotknout, že podobná tendence se u Williamse objevila teprve nedávno, při skládání hudby k Nixonovi. Vysvětloval bych si to Williamsovou snahou stát se méně přístupným a více nedobytným. Je to změna, způsobená nikoliv sešlostí, ale autorovým vyzráním. Část publika si postavil proti sobě - o Sleepers se mezi nadšenci filmové hudby moc vlídně nemluvilo a Nixon vyvolal vášnivou dabatu hlavně proto, že se Williams po dvouleté odlmce znovu pustil do skládání filmové hudby. A já se rozplývám radostí nad vyčerpávajícím pitváním soundtracku, který mně mezi haldou zpotvořených udělal zase velikou radost.

Roman Dvořák