Ennio Morricone - The Thing

Ennio Morricone, který v roce 1982 skládal jednu z dalších kompozic pro americký film, nebyl ještě zdaleka zahlcován zakázkami od velkých hollywoodských společností narozdíl od svých věkově blízkých protějšků - Barry a Goldsmith. Je mylné považovat The Thing za syntezátorové dílo, třebaže jeho druhá polovina (od skladby ETERNITY) je na syntezátory dostatečně bohatá. Věc připomíná z větší části Morriconeho vážnou koncertní tvorbu než filmovou. Ačkoliv bychom čekali, že The Thing bude plná disharmonických tónů, kterými se většina horrorů 80.let vyznačovala, soundtrack má kupodivu odlišnou koncepci (i přesto, že skladatel je Morricone, který se netají svým vřelým vztahem k disharmonii). Především nelze řadit Věc k Morriconeho tuctovým soundtrackům, u kterých jednoduchý motiv soupeří s těžko snesitelnými instrumentacemi. Odstrašujícím příkladem na poli špatné filmové hudby stále zůstává Love Affair, která zasadila některým Morriconeho fanouškům pořádnou ránu pod pás. V několika posledních letech Morricone překvapil rozsahem svých možností, odrážejících se v širokém spektru hudebních forem. Přemýšlivou Pouhou formalitu vystřídal po všech stránkách dokonalý Vlk, který si ze všeho nejvíc zaslouží přívlastek filmový. V La Notte e il Momento Morricone dokázal, jak málo stačí k příjemnému prožitku a ve Skandálním odhalení se nenechal odradit od zvláštní alegorie sexuálního harašení a počítačů, spočívající v komplikované konstrukci syntezátorů a živého orchestru. Soundtrack Věc svoji strukturou nejvíc připomíná výše zmíněnou Pouhou formalitu a to hned v několika směrech. Podobnost najdeme v Morriconeho přístupu k vytváření motivů. Jestliže nazveme tyto motivy jednoduché, pak nesmíme zapomenout, že jsou pouze dílčím elementem, tedy částí celé struktury, jejíž pravou složitost můžeme spatřovat v komplikovaných nástrojových spojeních, jejich barevných odstínech, pořadí, v jakém tyto nástroje slyšíme a v době trvání jejich hry. Vyjmeme-li dvoutónové brnkání v Pouhé formalitě nebo přechodný dvoutónový motiv ve Věci, dostaneme kompozici chudičkou jako sólo pro křídlovku. Morricone si s posluchači hraje, svádí jejich pozornost právě na tyto podřadné elementy, které sami o sobě nejsou vůbec ničím. Jestliže se posluchač správně naučí vnímat tento typ "vyšší" hudby, dostane se mu toho pravého hudebního prožitku. A tady je třeba spatřovat rozdíl mezi Morriconem a Williamsem. Kouskovat Morriconeho skladby v Pouhé formalitě a ve Věci není rozumné, protože se složitá, ale křehká struktura může snadno narušit a posluchačovo centrum pozornosti nabyde nesprávného směru (na podobný efekt jsem upozorňoval už u Nostroma, i když ten je vyvolán něčím jiným). Williamsovy skladby jsou postaveny na principu mnohovrstevnosti, který dovoluje posluchači v jednom momentě vnímat několik významově odlišných linií(polyrytmika, víc než jedna melodie apod.) , které u Williamse nevytváří tak pevně propletenou konstrukci. Tyto vrstvy, naskládané na sebe, můžeme po jedné strhávat jako slupky cibule, aniž bychom nějak ovlivňovali posluchačovo centrum pozornosti. Posluchač sice může pociťovat změny, ale pořád uslyší něco, co slyšel ještě před chvílí. Jeho pozornost je totiž pokaždé permanentně směřována k pilíři Williamsových skladeb - magickému, strhujícímu motivu. Ať se motiv dobyvatelů hraje na trubku, klarinet nebo roh, sdoprovodem či bez něj, pořád je to motiv dobyvatelů, který není možné přeslechnout. Na druhé straně se ani tomu nejschopnějšímu skladateli nemůže podařit totéž sMorriconeho motivem ve skladbě HUMANITY - nefunguje onen slavný princip cibule. The Thing oplývá na horrorovou kompozici až podezřelým klidem. Hudební pravidla nedodržuje tak pečlivě a důsledně jako Vetřelec nebo Poltergeist až na klavírní vstupy, které navozují atmosféru béčkových italských horrorů. V každé z deseti skladeb Morricone předvádí něco jiného. V CONTAMINATION nás rozhodně nemůže překvapit vytrvalé brnkání na struny smyčců, protože to již známe z Vlka. Výborná skladba BESTIALITY začíná basou, ke které se v tomto pořadí připojují další nástroje-viola, vyšší housle a ostatní smyčce, klavír a konečným dovršením jsou žestě. Po jejich zklidnění se znovu infernálně rozezní ta samá nástrojová kombinace. Delší mezery mezi nástupy (až šestisekundové) zvyšují napětí ve skladbě SOLITUDE; klavír, který "říká", že něco není v pořádku a táhlé smyčce, které zesilují atmosféru zoufalství a nejistoty. Teprve u skladby ETERNITY se dá mluvit o jisté paralele sCarpenterem nebo lépe o Morriconeho imitaci Carpenterova stylu. Jestliže si diváci vůbec vybaví Morriconeho hudbu k Věci, pak to bude pravděpodobně skladba HUMANITY (PARTII) k úvodní sekvenci s vrtulníkem. Zaujme nenáročný přechodný dvoutónový motiv za zvuků dynamických bicích, který se v druhé části rozezní naplno na varhanních syntezátorech. Vyzývám všechny příznivce dobré filmové hudby, aby nezapomněli na Věc a při nejbližší vhodné příležitosti si jí obstarali. Jistě uznáte, že je lepší než uřvaný Frankenstein.

Roman Dvořák