Ennio Morricone - Stanno Tutti Bene

Zatím každá spolupráce Morriconeho s režisérem Giuseppe Tornatorem přinesla oběma obdiv a uznání. Stejně jako u Pouhé formality (A Pure Formality) a Bioráje (Cinema Paradiso) oba chtěli hudbu, která by úplně až do krajnosti umocňovala film. Ve světě filmového byznysu nenajdete silnější pouto přátelství, než jaké spojuje oba tyto rodilé Italy. Seznámili se v dubnu 1988 a dnes už Morricone neřekne Tornatoremu jinak než Peppucio (česky Pepíček nebo Josífek), který už důvěrně zná všechny členy Morriconeho rodiny. Tornatore přizval Morriconeho syna Andrea, který nasbírané zkušenosti zúročí o čtyři roky později při spoluautorství na skladbě Remembering z Pouhé formality. Se svým otcem složili skladbu SOGNO, u které lze dobře poznat, co měl na svědomí Ennio a co Andrea. Asi minuta zvonkohry vyvrací vše, co jsme doposud u Morriconeho seniora slýchávali. Vágní učebnicový model harmonie a melodie nemá s osobitým přístupem italského veterána nic společného. Naplno se tradice morriconeovské polytonality uplatňuje až v druhé polovině skladby.

Morriconeho hudba graduje jako antické drama, ať už má jít o klasickou komedii nebo tragedii. Jedna polovina soundtracku se nese ve znamení uvolněných, zpěvných, dynamických, většinou konzonantních melodii, druhá je vážná a truchlivá. Toto dvojí pojetí odpovídá i tragikomice příběhu, ve kterém Marcello Mastroianni hraje bývalého zaměstnance matričního úřadu, který se vypraví napříč Itálii hledat svoje děti. Zdrojem komiky byla pro Morriconeho samotná postava vysloužilého úředníka, jehož zevnějšek je všem pro smích. Na nose dioptrické brýle s tlustými skly, za nimiž jsou čočky tolikrát zvětšené, že jeho hlava připomíná hlavičku morčete. Prázdná místa mezi zuby vyplňuje žlutý třpytivý kov a šediny na hlavě jsou zčásti zakryty nemoderním širokým kloboukem. Když tomuto člověku dáte do ruky velký cestovní kufr, bude vám jeho atypický vzhled připadat přinejmenším podivně (VIAGGO/cesta). Smutek a zklamání přijdou ve chvíli, kdy otec pozná, že jeho děti vedou neúspěšný a zmařilý život. Vrací se k manželce, aby jí řekl "stanno tutti bene" (všichni se mají dobře). Pak už Morricone přestává být žoviální a lidskou tragédii přirovnává k procítěným, upjatým, ale opět přímočarým hudebním plochám. Kde nemůže najít svoje vlastní vyjádření, uchyluje se k imitaci barokní hudby (ATELIERE BAROCCO), která už není tak efektivní jako v La Notte e il Momento. Aby se o něm neříkalo, že je málo originální, neodpustí si excentrické hudební pokusy na indickém sitáru. Mezi soundtracky La Notte e il Momento a Stanno Tutti Bene existuje vazba díky podobným, stejně živelným a veselým instrumentacím ve velmi rychlém tempu. Ve Stanno Tutti Bene ale slyšíme větší orchestr, který má zřetelněji blíže k italskému temperamentu a národnímu folklóru. Přesto spolupráce mezi Morriconem a Tornatorem začala tak, že si Morricone nejdřív Tornatoreho váhavě prohlížel, mlčel a pak tázavě vykřikl: "No marranzano?!" (marranzano je typický sicilský nástroj – pozn.red) Tornatore pochopil, že má Morricone obavy z toho, že po něm zase bude chtít italský folklór jako v Cinema Paradiso. Takže souhlasil: "No marranzano!" Oba se na sebe usmáli a začali pracovat.

Že to všichni mysleli smrtelně vážně, potvrzuje nahrávání hudby v systému Dolby Surround (teprve rok 1990) a trojjazyčný booklet v italštině, angličtině a francouzštině.

Roman Dvořák