Ennio Morricone

Je obtížné doporučovat Morriconeho běžným posluchačům, protože jeho hudba vybočuje z hlavního proudu současné filmové tvorby. Morriconeho hudba znamená víc než jen dokreslování děje, a proto může být pro většinu z nás hůře srozumitelnou a hodně abstraktní. Málo se o ní mluví, píše a diskutuje. A když už, její vyložení je značně rozporné. Jednotliví recenzenti se nikdy neshodnou na tom, co tím chtěl básník říci, proto vznikají tolik rozdílné názory.

Pokud nechceme Morriconemu rozumět a budeme ho "jenom" poslouchat, odsoudíme ho. Namítnete - li, že soundtracky neposloucháte, abyste si zatěžovali mozkové spoje, raději na Morriconeho zapomeňte. Nejde mi o žádné jeho zbožšťování, ale o vyjádření složitosti dobrat se smyslu jeho hudby a najít správnou cestu, která nás k němu dovede. Morricone se posluchačům odmítá podbízet, hudba je totiž pro něj mnohem víc než jen prostředkem, jak rychle zbohatnout. Narozdíl od Hornera nebere půlmiliónové honoráře a svoji účast na amerických filmech v poslední době omezuje. Jeho skromnost nejde na vrub stáří, ale životní filozofie, zakořeněné už v jeho studijních letech. Vynikající prospěch ho nutil k nespokojenosti s tím, co bylo bráno u všech ostatních s absolutní samozřejmostí. Chtěl jít dál, proto experimentoval a stále experimentuje. Je nekonformní ve vztahu k instrumentacím, ve kterých hledá nové vazby, spojení a zvuky. Láme ledy tím, že vedle sebe staví elektrickou kytaru a smyčce. Je nekonvenční a míchá styly tak osobitým způsobem, že je možné začít psát o novém stylu, nazvaném třeba morriconeismus.

U - turn je mnohými nepřesně vysvětlován jako návrat ke spaghetti - westernům, protože je fixován v paměti většiny z nás jako autor hudby k Tenkrát na západě a Pro hrst dolarů. To nás přimělo řadit Morriconeho do kategorie westernové hudby. Sám Morricone tomu nechce věřit a argumentuje, že hudba k westernům je jen malým zlomkem jeho díla. Instrumentace (kytara, banjo, harmonika) sice připomenou ze všeho nejvíc jeho westerny, ale to je snad jediným společným znakem. Abychom jednoznačně mohli říct, že se Morricone vrací ke kořenům spaghetti - westernů, museli bychom u U - turn najít nadživotnost a upřímný humor. Obojí je zde ve značně redukované formě. Nadživotnost je omezena na opakování čtyřtónového motivu za účasti ženských vzdechů bez silnější podpory orchestru. Mýtus westernového hrdiny je skoro pošpiněn tím, že se Morricone oddává těžko vysvětlitelným zvukovým efektům, které na první poslech nesedí. Můj bratr přirovnal žestě ke slonímu troubení a dál byl klidně schopen vyjmenovat všechna zvířátka zoologické zahrady, která ho ve spojení s hudbou napadla.

Patříte - li mezi znalce soundtracku Mé jméno je nikdo, jistě vám neušla řada komických prvků v instrumentacích. Záslužná je ovšem upřímnost, s jakou Morricone dává najevo radost z toho, že umí udělat vtip. V U - turn místo groteskně míněných skečů narazíte na hořkou ironii, která místy přerůstá v sebeparodování. U - turn není vůbec žádným pokusem o oživení divokého západu jako spíš vážně myšlenou parafrází na 60. a 70. léta - dobu bohatou na detektivky a thrillery. Zejména tomuto žánru se Morricone doposud nejvíce věnoval a vyřádil se na experimentech dobrých i špatných. Pokus jste slyšeli některé jeho výběry (Action Thrillers, Morricone Film Music) najdete dvě, tři skladby, kterým se bude U - turn hodně podobat.

Roman Dvořák