Ennio Morricone

Účast na filmovém horroru Vlk znamenala skvělou příležitost pro Jacka Nicholsona, jak opět předvést svoje bestiální schopnosti, kterými dokáže šokovat snad celý svět. Už ani ne šokující byl fakt, že ke spolupráci s režisérem Mikem Nicholsem poprvé přistoupil italský skladatel Ennio Morricone (známý také jako Leo Nichols nebo Dan Savio), který je schopen složit hudbu snad ke každému filmovému žánru. Stejně jako samotný film není zcela typickým horrorem, tak i Morriconeho hudba evokuje jen zřídka atmosféru horroru. Při hrubém pohledu na skladatelovu hudební dráhu zjistíme, že v její první polovině získal popularitu zejména jednoduchými melodickými motivy (Tenkrát na zapádě - 1968, Nebeské dny -1979 ). V osmdesátých letech, ale zejména v první polovině let devadesátých se začínají do jeho tvorby vkrádat komplikovaně vystavěné, dramatické orchestrace a také stále častěji disharmonické zvuky (seriál Chobotnice, S nasazením života - 1993, Skandální odhalení - 1994 ). Tak se Morricone pro mnohé kritiky i laiky stává těžko stravitelným a jeho tvorbě se vytýká nedostatek nových nápadů. Já v něm vidím jediného skladatele, kterému se zatím nejlépe podařilo postavit vedle sebe vyváženě harmonické a disharmonické tóny (ovšem kromě Skandálního odhalení), kterými laťku filmové hudby posunul hodně vysoko. Vlk představoval pro Morriconeho novou výzvu a mohl znamenat nápravu jeho už tak dost pošramocené pověsti, že není schopen složit něco originálního. Hudba k Vlkovi je v několika aspektech přímo ohromující svou naturální živočišností. Už první tóny nás upozorňují na mimořádně dramatický náboj soundtracku. Příjemný motiv hraný na trubku či klarinet se objeví již na začátku, v dalších skladbách pak prochází různými změnami a úpravami. Znamenité skloubení klasického orchestru s nasamplovanými, střídavě se zesilujícími a zeslabujícími zvuky, je tím pravým ořechovým. Nemá smysl psát o jednotlivývh dvaceti skladbách, protože všechny jsou si velmi podobné - pár motivů je jen různě obměňováno, střídají se nástroje, další se přidávají apod. Je dobré si například všimmnout k jakému vrcholu Morricone dovedl smyčce ke konci skladby THE DREAM AND THE DEER - doslova houslová extáze. Nebo skladba THE MOON - nelibozvučné brnkání na struny houslí odpovídá záběru, když smečka vlků upřeně hledí na vyděšeného Nicholsona. Občas Vás vyděsí vlčí vytí nebo pasáž ANIMALS AND ENCOUNTERS ve Vás může vzbudit představu honu na vlka. K závěrečné akční scéně složil Morricone poměrně hlasitou a složitou skladbu CHASE, která se z celého soundtracku tak trošku vymyká. Narozdíl od svého kolegy Pavla Orawczaka si nemyslím, že Vlk je „typickým soundtrackem“, nýbrž v něm vidím světlé místo v Morriconeho kariéře a jakési oživení jeho poslední tvorby. I když se Morriconemu opět nepodařilo navázat na úspěch Missie(Vlk vyšel bez ocenění), dá se zařadit mezi jeho deset nejlepších děl. Takže když už jsem pět hvězdiček přidělil Williamsovu Nixonu, byl by hřích stejné hodnocení nepřidělit Vlkovi.

Roman Dvořák