Odjezd.

Odjíždíme z Chodova. Nechal jsem si naložit svoje vypůjčené horské kolo do přívěsu mezi několik desítek dalších. V trubce pod sedlem mám v balíčku od tabáku směsku trávy s tabákem, tak na několik dýmek. Ne, že bych se bez ní těch pár dní neobešel, ale tu hudbu po ní vnímám přece jenom stále ještě mnohem intenzívněji. Navíc si jen těžko dovedu představit toho celníka, který by na sebe hodil montérky a začal, jedno po druhém, rozmontovávat všech těch několik desítek kol. Takoví úderníci se snad již v dnešní době ani nerodí. Pes by sice něco vyčenichat mohl, ta pravděpodobnost je však natolik malá, že se vyplatí to riskovat. Tenkrát mě samozřejmě vůbec nenapadlo, že se ten balíček v té trubce stane příčinou toho, že celý ten příběh dnes popisuji. Jede také pár dobrých kamarádů a spousta známých. Celkově je to několik autobusů plných lidí. Je mi jasné, že mne čeká úžasný týden.

Většinu cesty, která probíhala z větší části v noci, jsem prospal. K ránu občas zahlédám nádherné scenérie hor. Nakonec autobus drkotá po polní cestě kolem modravé zátoky rámované bělavými skalami a zelenými piniemi. Stavím si stan na odlehlém místě přímo na břehu zátoky. Opravdu nádherné místo. Přestože už je září, je tady stále krásné teplé počasí, přesně jak nám cestovka slíbila. Teplá voda láká ke koupání. Spousta milých lidí kolem, spousta krásných holek. Celý týden volna před sebou! Večer co večer skvělé "bigbíty". Co chtít ještě od života více? Seznamuji se s nějakým Brňákem, který bojuje nedaleko se stavbou stanu. Trochu mu pomáhám. Za odměnu mě napájí výborným domácím moravským vínem. Celou idylu ruší pouze to, že mě po dlouhé cestě trochu bolí hlava. Ale to nemůže trvat věčně.

Výlet na ostrov.

Ráno vstávám svěží. Je nádherně. Dopoledne vyrážíme s Jirkou a Yvettou na první výlet na ostrov. Projíždíme Tisno, hezké typické balkánské městečko s úzkými uličkami a starými kamennými domy. Objíždíme celý ostrov. Je tu krásně, klid a pohoda. Musím si tady udělat několik kreseb. Navštěvujeme kamenný kostel uprostřed olivového háje nahoře na kopci. Dělám si několik fotek, možná podle nich doma udělám časem nějaký obraz. Na druhé straně ostrova je již pobřeží otevřeného moře s několika ostrovy Kornatského souostroví na obzoru. Nakonec sedíme v malé restauraci na krásném místě na pobřeží. Poprvé ochutnáváme výborné kořeněné a hutné místní červené víno. K tomu si dávám smažené kalamáry a vše zakončujeme panákem travarici, druhem místní rakije. Život jak má být.

Večer se koná v letním kině v Tisnu koncert ECHTů. Začíná chorvatská předkapela, docela příjemná záležitost. Sedím chvíli naproti na zahrádce restaurace a dávám si s dalším Jirkou a Andulkou espreso. Když předkapela skončí, přesouváme se přes ulici na místo konání koncertu. Celý objekt je obehnán zdí a dovnitř se vstupuje branou. Na pódiu se už chystají ECHTi. Uvnitř jsou prakticky jenom Češi z kempu a pouze několik mladých místních Chorvatů. Dozvídám se od Lubora úžasnou zprávu. Vedle přes ulici je stáčírna vína, to výborné místní červené za pouhých 8 kun za litr! Chorvatsko se mi začíná líbit čím dál tím víc. Začínají ECHTi. Nacpávám si dýmku a dávám si pár šluků. U trávy je důležitý ten první nádech, je-li radostný, můžou se další chvíle proměnit již v čistou a průzračnou radost. Cítím, jak pod vlivem mužné hudby ECHTů ze mě padá veškeré napětí a začínám se příjemně uvolňovat. Zas cítím ten proud životodárné síly v celém těle. Vnímám, že je kolem spousta skvělých lidí, které mám rád a se kterými teď nějakým zvláštním způsobem souzním. Stávám se součástí té energie, přenášené synchronním kmitáním mé sluchové soustavy s membránami reproduktorů. Po chvíli mě napadá pozvat na další dýmku několik kamarádů. Kouříme v kruhu společně. Věže jsou odstaveny, klapky odbržděny, raketa vědomí se majestátně, zpočátku pomalu, začíná zdvihat do nekonečného prostoru. Hvězda žhne ve zdánlivě nekonečné extázi, než se zhroutí branou hudby kamsi za zrcadlo času. Ocitám se přímo v tom okamžiku vzniku, v tom alchymistickém tavicím kotlíku, v tom prudkém pocitu prohlédnutí, kdy kameny ožívají a začínají se pohybovat. Klid a mír. Znenadání mě uchopí čísi ruka a vláčí mě někam stranou. Vytrhává mi z ruky dýmku. Hned je mi jasné, kolik uhodilo. Mladý kluk v černé kožené bundě, třicet, pětatřicet let. Černé vlasy, rozčísnuté uprostřed pěšinkou, mu padají až do očí. Za malý okamžik mu zvenku přibíhají na pomoc dva uniformovaní. Mají to dobře připravené. Vlečou mě ven před kino. S rozkročenýma nohama se musím rukama opírat o auto a následuje rychlá osobní prohlídka. Zabavují mi balíček se zbytkem doličného materiálu. S úsměvem říkám tomu civilnímu, aby nebláznil, že mám jenom trochu trávy. Nějak automaticky mu hned tykám. Mezitím ještě zaregistruji Lubora, jak duchapřítomně vybíhá a demonstrativně si zapisuje číslo auta. Jsem mu za to vážně vděčný. Člověk přeci jenom neví, jak to tady chodí. Je vidět, že Lubor už má s policajty své zkušenosti.

Na stanici v Tisnu.

Odvážejí mě přes most na policejní stanici naproti za řekou. Usazují mě na židli. Mladík v kožené bundě trůní naproti za masivním dřevěným stolem. V peněžence, kterou mi zabavili, nemám pas, ale pouze občanku. Vysvětluji, že pas mám ve stanu v kempu. Zapisuje si adresu z občanky. "Bravo inženýre," pokyvuje posměšně hlavou. Jelikož se mi nepředstavil, pracovně si ho pojmenovávám jako Pěšinku. Říkám si, že s touto vizáží by klidně mohl hrát v Okupaci ve 24 obrazech. Pěšinka si mě přestává všímat a nekonečnou dobu kamsi telefonuje. Cítím se stále klidně a povzneseně, ta tráva byla opravdu výborná. Navíc slyším otevřeným oknem docela zřetelně přes řeku ECHTy a to mi zlepšuje náladu. Snažím se opět se zavřenýma očima ponořit do proudu hudby. Objevují se další civilní mladíci a se zájmem si mě prohlížejí. Jeden má velkou náušnici v uchu, zřejmě mimikry. Pěšinka za stolem neúnavně vytáčí stále nová telefonní čísla. Po chvíli mi dochází, že shání překladatele do češtiny. Vedle kouká několik uniformovaných na nějaký drsný akční film. Neustále tam rachotí střelba a výbuchy. Po chvíli se už začínám trochu nudit, tak zkouším navázat dialog. Vyptávám se na tu chorvatskou předkapelu, jestli je místní. Příliš nereagují, tak se ještě ptám, jestli mají problémy s místní mládeží a trávou. Dozvídám se, že mají. Pěšinka se ptá, kde jsem k té trávě přišel. Poněkud lehkomyslně odpovídám, že jsem ji přivezl z Prahy. Zkouším z něj vytáhnout, jaké zde platí protidrogové zákony. Tvrdí mi, že trestné je zde i pouhé užívání. Trestné je samozřejmě i pašování přes hranice. Nadávám si, že mi to mohlo dojít samotnému. Musím si začít dávat trochu pozor na to, co říkám. Ale je mi jasné, že bez oficiálního tlumočníka a podepsaného protokolu, můžu svojí výpověď klidně změnit. Asi po dvou hodinách je evidentní, že žádný překladatel do češtiny není zrovna k dispozici. Odvážejí mne ještě autem do kempu pro pas a zpátky. Cestou mně povzbudivě mávají známí z kempu, trousící se zpátky po koncertu. Pas mi zabavují. Překvapivě mně odváží autem zase zpátky do kempu s tím, že se musím ráno v osm hlásit zpátky na stanici. Takovou starostlivost jsem opravdu nečekal. Cestou se snažím řidiči, postaršímu strýcovi v uniformě, z vděčnosti vysvětlit výhody marihuany před místní rakijí. Nejdříve mne napomíná, abych se neusmíval a nezlehčoval tak míru svého provinění, ale nakonec trochu roztává. V kempu mne vítají téměř jako hrdinu. Veselíme se skoro do rána.

Koncert pro jeden prst a psací stroj.

Ráno se mi daří vstát včas. Vyrážím pěšky do Tisna na stanici. Je nádherné počasí, tak pevně doufám, že se situace nějak rychle vyřeší a budu se moci věnovat příjemnějším věcem. Tuším, že dostanu zákaz pobytu a doufám, že to spraví nějaká pokuta. Po chvíli mě odváží další z uniformovaných strýců na stanici ve Vodici, asi 12 km směrem na Šibenik. Po nekonečném čekání se až někdy k poledni objevuje Pěšinka a přivádí s sebou překladatele. Mladý chlapík, na první pohled vyhlížející celkem sympaticky, mi bezprostředně třese rukou. Mluví česky stejně plynně jako já. Brzo se dozvídám, že jeho máma byla sudetská Němka, otec Chorvat. Zimy tráví v Praze, v Chorvatsku má cestovku. Ukazuje se, že jsou s Pěšinkou kámoši. Jdeme společně do nějaké kanceláře, zdi polepené informačními plakáty na téma nejrůznějších omamných látek. Se zájmem se začítám. Pěšinkův hlas mne vtahuje zpět do reality. Nastává obvyklá procedura zapisování osobních údajů. Proslulý koncert pro jeden prst a psací stroj. Pro milovníky krásného a libozvučného jazyka národa, který kdysi zřejmě vzešel ze stejného kořene jako my, Češi, přikládám úryvek z úředního potvrzení, které jsem obdržel místo své oblíbené dýmky a balíčku od tabáku se směsí trávy a tabáku, zabavených jako doličný materiál (za případné pravopisné chyby se předem omlouvám, text načmáral Pěšinka rukou psacím písmem, takže není snadno čitelný):

POTVRDA
o privremenom oduzimanju predmeta
(následují osobní data a adresa)

Poučen, do protokolu uvádím, že jsem trávu našel v Chorvatsku. Překladatel mi vysvětluje situaci. Odpoledne pojedeme všichni společně k soudu do Šibeniku. Přemýšlím, jak asi mohl vzniknout název tohoto města. Pokud zaplatím pokutu, kterou Pěšinka odhaduje asi na 150 marek, prý mě ale nezavřou. Uznávám, že to je docela pozitivní zpráva, vidina chorvatského kriminálu mne opravdu neláká, ale celou moji hotovost tvoří asi 20 marek, 150 korun a pár kun. Pěšinka nakonec svoluje, že mne odvezou před soudem ještě zpátky do kempu, kde se pokusím peníze u někoho vypůjčit. Musím uznat, že Chorvatský stát na mne benzínem opravdu nešetří. Mám štěstí, brzy se mi daří najít majitele kempu. Potkávám ho poprvé. "Jsem v průseru," seznamuji ho stručně se svojí situací. Hned je mi sympatický. Dobrodružná povaha. Všechno ví a bez řečí mi půjčuje 200 marek. S tím, že je vrátím v Praze, až budu mít. Docela mi padá kámen ze srdce.

Soud v Šibeniku.

Jedeme autem s Pěšinkou a překladatelem k soudu. Prohlížím si krajinu a těším se, že si prohlédnu cestou Šibenik. Stejně jsem si tam chtěl na kole udělat výlet. 200 marek v kapse mi dodává klid. Za chvíli snad budu mít všechny ty nepříjemnosti za sebou. Vyptávám se na podivné bunkry na skalách nad zátokou. Pěšinka se směje mé představě. "Vodárny," vysvětluje. "Válka už je dávno pryč," mává rukou. Projíždíme také kolem pozoruhodné moderní stavby na skalním útesu. Dozvídám se, že to je kostel. Kousek před Šibenikem přejíždíme vysoký, snad kilometr dlouhý most nad mořskou zátokou. Jak stvořený pro bungee jumping, říkám si. Za malou chvíli zastavujeme před soudní budovou. Mimochodem, z historického centra Šibeniku jsem neviděl nic. Psychicky se připravuji na dlouhé čekání. K mému úžasu však všechno probíhá neuvěřitelně rychle. Mladá sekretářka přebírá okamžitě od Pěšinky protokol a během dalších snad ani ne dvou minut mne povolávají dovnitř. "Tady by toho česká justice mohla hodně odkoukat", říkám si. Soudce je asi v mém věku. Dále jsou v místnosti zapisovatelka a překladatelka, mluvící špatnou slovenštinou. Abych si ušetřil práci a zároveň ještě jednou potěšil znalce a milovníky srbochorvatštiny, přidávám podstatné úryvky z rozsudku jako další prémii:

RJEŠENJE

1. Otkazuje se borovak u Republici Hrvatskoj BERAN MILOŠU, rodenom dne 3. Travnja 1962 u Lanškrounu, Prag, Češka Republika, državljaninu Češke republike, strancu na privremenom boravku, poradi toga što je svojim ponašanjem ispunio zakonski opis članka 39. stavka 1. točke 3. i 4. Zakona o kretanju i boravku stranaca. 2. Narečeni je dužan napustiti teritorij Republike Hrvatske u roku 24 (slovima: dvadesetičetri) sata. 3. Zabranjuje mu se povratak u Republiku Hrvatsku u trajanju od 1 (slovima: jedne) godine. 4. Žalba ne zadržava izvršenje rješenja.

OBRAZLOŽENJE
U provedenom postupku, utvrđeno je da je narečeni stranac dne 19. rujna 1999. godine inspekcijskim nadzorom zatečen od ovlaštenih djelatnika Kriminalističke policije Policijske uprave šibensko-kninske u Tisnom, Zapadna gomilica kbr. 6, sa 12.,6 grama bruto težine opojne droge tzv. "marihuana". Imenovanom je strancu poradi istog rješenjem Prekršajnog suda u Šibeniku, broj: 1-4040/99 od 20. rujna 1999. poradi prekršaja iz čl. 4. st. 2. Zakona o proizvodnji i prometu opojnich droga izrečena novčana kazna u iznosu 100,00 DM i troškovima postupka 350.00 kn i zastitnu mjeru oduzimanja 12.6 gr. Opojne droge "marihuana".

Jsem odsouzen k pokutě 100 marek, dozvídám se v průběhu procesu. Říkám si, že to je docela přijatelný výsledek. Nakonec nezbytná otázka: "Cítíte se vinen ?" Nemohu se ubránit úsměvu. Teprve později si uvědomím, že mě ten úsměv možná stál několik desítek marek navíc. Tihle kluci nemají rádi, když je publikum nebere vážně. Marně už se snažím zachránit situaci nasazením masky vážné tváře. Říkám trochu šalamounsky, že v rámci chorvatským zákonů si svůj přestupek uvědomuji. Nicméně soudce nakonec připočítává administrativní poplatek a poplatek za překladatelku. Celé tohle představení mne vyšlo skoro na 200 marek. Zkouším chvíli smlouvat, že tolik peněz nemám. Je mi však nekompromisně sděleno, abych si ty peníze raději sehnal. Za každých chybějících asi 80 kun je jeden den vězení. Celý můj pobyt v soudní budově trval snad necelých 10 minut. Obdivuhodná výkonnost! Měním v protějším hotelu 200 marek za kuny a zaplatím.

Mám 24 hodin na to, abych opustil Chorvatsko.

Jedeme zpátky. Oddychuji si, že to vlastně celé dopadlo relativně skvěle. Nevzpomínám si totiž, že by soudce při čtení rozsudku zmiňoval zákaz pobytu. S tím jsem skoro najisto už počítal. Čtenář, informovanější po přečtení rozsudku v tuto chvíli lépe, než jsem byl tehdy já, už ví, že to v rozsudku ve skutečnosti je. Ale to já ještě v tuto chvíli netuším. Buď z nějakého záhadného důvodu soudce tuto pasáž přeskočil, nebo jsem to prostě nezaregistroval. Moje iluze však nemá dlouhého trvání. Pěšinka zabočuje kamsi do postranních šibenických ulic. Zneklidňuji. Moje tušení mne neklame, zastavujeme před další policejní stanicí. "Třeba jde na kafíčko za kámošem," chvíli se ještě falešně uklidňuji. Procházíme chodbami až ke dveřím s cedulkou s nápisem cizinecká policie v srbochorvatském jazyce. Hned je mi jasné, kolik uhodilo. Mladá, dost ošklivá a nepříjemná osoba, s největší pravděpodobností ženského pohlaví (usuzuji podle toho, že má na sobě sukni) mi odebírá pas. Kdyby se alespoň usmála. "Nejspíš to ani neumí," říkám si. U některých lidí se sejdou prostě děsivé kombinace. Dva mladíci uvnitř mi nevěnují žádnou pozornost. Jeden z nich si po telefonu asi 10 minut domlouvá nějaké rande. Následuje obvyklá procedura zápisu osobních dat. Ptají se, kolik mám u sebe peněz. Odpovídám po pravdě, že už skoro žádné. Možná další hrubka, ale stejně už bylo rozhodnuto předem. Neschází ani důvěrně známý nekonečný koncert pro jeden prst a klávesnici. Pijí kafíčko, kouří cigárka, probírají místní život. Z té jejich kolínské se mi dělá zle. Připomíná mi vojnu. Konečně mi již dříve zmíněná osoba v sukni přináší pas a nějaká orazítkovaná lejstra. Dozvídám se, že mám zákaz vstupu do Chorvatska po dobu jednoho roku. To mne, upřímně řečeno, zase tolik netrápí. Horší ale je, že mám vyhoštění do 24 hodin. To mne předtím vůbec nenapadlo. Pokouším se jim vysvětlit svojí situaci. Mám u sebe sice málo peněz, ale jsem tady s cestovkou s placeným ubytováním, stravou a zpáteční cestou za několik dní. Se zájmem pokyvují, ale rozhodnutí padlo. Ještě mně zdvořile vysvětlují situaci. Pokud mne tady chytí ještě po 24 hodinách, můžou z toho být až 2 měsíce, nepodmínečně. Celou cestu už na Pěšinku ani na překladatele nepromluvím. Do střetu však nejdu, nechce se mi teď na večer těch 25 km šlapat pěšky. Zase lenost vítězí nad hrdostí. Takhle mne zavezou až téměř do bufetu v kempu. Se zájmem pozoruji, jak vybírají od kluků povinný odpustek ve formě několika plechovkových Gamrinusů. Asi to tu ale jinak nejde. Neloučíme se. Moje nálada je na bodu mrazu. Večerní koncert Pluta nejsem schopen příliš vnímat. Probírám s Vencou, již zmíněným majitelem kempu, celou situaci. Navrhuje mi nejprve, abych se někam zašil, příliš se neukazoval a zkusil přečkat do soboty. Potom bych se mohl vrátit s ostatními domů a doufat, že Chorvaté nebudou kontrolovat pasy, jako ve většině případů. Hrozba uvěznění v místním kriminále, nebo v lepším případě velmi vysoké pokuty, mne však od toho odrazuje. Místní policajti jsou tu navíc každou chvíli a nenechávají si ujít téměř žádný koncert. Tudíž bych se musel mít neustále na pozoru a ukazovat se minimálně. Z těchto důvodů se nakonec rozhoduji odjet. Venca mi na cestu půjčuje dalších 100 DM. Když se mi podaří chytit autobus, mělo by to stačit. Jeho mladší kolega mi zatím zjišťuje odjezdy autobusů ze Šibeniku do Záhřebu. Milan mně slibuje, že mě ráno odveze do Šibeniku autem.

Probouzím se o dost dřív, než vypůjčené hodinky začnou pípat. Venku drobně krápe. Snad to přestane a stan stačí uschnout, než budu vstávat. Ještě chvíli dřímu. Nechce se mi, ale nedá se nic dělat, nakonec musím vylézt a začít balit. Autobus ze Šibeniku jede v deset a nesmí mi ujet. Jakmile vylezu a začnu balit stan, začíná opravdový slejvák, doprovázený vichrem. Chorvatsko mě teda opravdu ukazuje přívětivou tvář. Na druhé straně mne zase nemusí ale tolik mrzet, že odjíždím. Ani už stan nebalím a klejíc ho cpu mokrý do krosny. Boty mám za chvíli celé obalené bahnem, kolem se valí proudy vody. Je mi jasné, že probudit Milana nebude nic jednoduchého. Správně však spoléhám na spolupráci s jeho malými dětmi. Chtělo to trpělivost, ale nakonec nevrlého a bručícího Milana vytahuji ze stanu. Odjíždíme včas. Za malou chvíli jsme v Šibeniku. Těsně, snad 20 či 50 m nad střechami domů, si to po celou dobu burácí dva křiklavě pomalované hydroplány. Loučím se s Milanem a jdu hledat svůj autobus. Na místě jeho stání je jiný autobus MHD a uvnitř spí jeho řidič. Když už je více než 20 minut po odjezdu a autobus do Záhřebu stále nikde, znervózním. Po chvíli však přece jenom zastavuje někde mimo na ploše nádraží, naštěstí jsem si ho všiml. Moderní a komfortní dálkový autobus. Konečně sedím uvnitř. Dlouho dřímu. Občas koukám do krajiny. Občas zahlédám stopy kulek ve zdech a štítech domů. Zničené střechy také ještě nestačili všude opravit. Nikdy nepochopím, že k sobě lidé dokáží být takto krutí. Znásilňování, mučení, střílení chlapů na dvoře. Z těchto představ dostane člověk snadno depku. Mnoho lidí už je dnes však tak navyklých na virtuální násilí z obrazovek, že je podobné scény už nijak nevzrušují. Dokud se nezačnou týkat jich samotných. Nešťastná a nebezpečná naivita. Naivita z otupělosti a lenosti. To jsem však trochu v myšlenkách odbočil. Ale poruč mysli se trochu netoulat. Moc neposlouchá. Takže se vracím zpátky do reálu. Na obzoru se vynořují nádherné divoké hory. Šplháme autobusem vzhůru do šedých oblak. Za chvíli se pod námi otevírá hluboká propast údolí lemovaného rozervanými skalisky. Musel to být rachot, když se ta pohoří kdysi zdvíhala ze zemského povrchu, říkám si. Dole na dně propasti je vyrytý velkolepě působící hluboký kaňon. Zvláštní představa, voda, viděna z hlediska lesní studánky či zurčícího potůčku, tak mírumilovný živel, prořeže ve tvrdé skále desítky metrů hlubokou vrásku. Stačí jen pár desítek milionů let. Asi po šesti hodinách jízdy jsme v Záhřebu.

Po prostudování jízdních řádů na autobusovém nádraží zjišťuji , že do Česka odsud nejede vůbec nic. Jediný autobus, který by pro mne mohl být užitečný, je autobus do Bratislavy. Dokonce by mi na něj stačily i peníze. Háček spočívá v tom, že jede pouze ve čtvrtek, a to je za dva dny. Takže dávám krosnu na záda a vyrážím pěšky na vlakové nádraží. Jediný použitelný spoj je rychlík do Německa přes Slovinsko a Rakousko. Brzy zjišťuji, že vypůjčené peníze mi stačí pouze na jízdenku do Villachu, první zastávky v Rakousku po projetí Slovinskem. Rozhoduji se, že zkusím v Rakousku dojet na černo co nejdále, nejlépe až do Salzburgu. S trochou štěstí by se mi to třeba v noci mohlo podařit. Potom už nějak stopem dojedu domů. Hlavně ať už jsem pryč z Chorvatska. Kupuji si v samoobsluze malou paštičku a dva rohlíky s třetinkou piva a poflakuju se do večera po městě. Nepřipadá mi ničím zvlášť zajímavé. Konečně sedím v kupé rychlíku, společně s nějakým mladým bosenským muslimem. Kupuje mi jedno plechovkové a vysvětluje, že chce navštívit kamaráda ve Slovinsku, ale chybí mu vízum. Na slovinskou hranici je to jenom kousek. Prochází chorvatská pasová kontrola a nechávají nás v klidu. Konečně začínám věřit, že jsem odsud pryč. Rychlík zastavuje na hranici a přichází slovinská kontrola. Bosenský přítel má smůlu, bez víza zjevně neprojde. Policajt listuje mým pasem a naráží na vyhošťovací samolepku. Zpozorní a ptá se, za co jsem to dostal. S přátelským úsměvem něco říkám o kouření marihuany. Odpovídá také úsměvem a ptá se kolik mám u sebe peněz. Po pravdě mu říkám, že asi 10 DM a 150 Kč. Vytahuje nás oba na perón. Můj nový známý mi vysvětluje, že nemám dost peněz na průjezd Slovinskem. Po chvíli přichází policajt a vrací nám jízdenky, na které nám přidal razítko a usazuje nás do osobáku zpátky do Záhřebu. Část peněz za jízdenku nám prý zítra v Záhřebu vrátí. Tak odsud jsem tu ránu opravdu nečekal. Tiše zuřím. Asi za hodinku jsem zpátky v Záhřebu. Je jedna hodina v noci. Vyhošťovací lhůta vypršela. Opustit Chorvatsko se ukazuje jako úkol asi tak stejně snadný, jako můj výtvarný projekt jak nahradit v tunelu pro pěší pod Vítkovem bílé dlaždičky barevnou mozaikou s fraktálovými vzory.

První, co mě napadá, je vyrazit na stopa k maďarské hranici. Naštěstí si brzo uvědomuji, že teď v noci budu stejně bez šance. A ráno navíc dostanu zpátky část peněz za jízdenku. Zklidňuji se a zvažuji celou situaci. Mohl bych sice zkusit projet přes maďarskou hranici, ale s největší pravděpodobností bych byl Chorvaty odchycen na hranici. Nakonec se rozhoduji vrátit se za peníze, které mi vrátí zítra za jízdenku, zase zpět do našeho kempu v Tisnu, někam se zašít a zkusit projet s ostatními v sobotu autobusem. Tam většinou nekontrolují pasy. V Praze pokleknu a políbím matičku zemi. Nastěhoval jsem se provizorně na autobusové nádraží. Je mi jasné, že to není nejbezpečnější místo, tyto prostory jsou všude na světě v noci kontrolovány policií, která budí dřímající nešťastníky, ale jsem už ze všeho tak unavený a otrávený, že se rozhoduji to na chvíli riskovat. Píšu dopis kamarádce ze Zábřehu, abych se trochu uklidnil a zabil čas. Ze Záhřebu do Zábřehu, neubráním se úsměvu nad slovní přesmyčkou. Naproti na lavičce chrní mladý Asiat. Únava mne přemáhá, trochu se natahuji a začínám také dřímat. Šestý smysl zafungoval. Otevírám oči a vidím, jak naproti v rohu začal policajt zvedat prvního ze spáčů a kontroluje mu doklady. Házím na záda krosnu a pomalým důstojným krokem nenápadně prchám. Naštěstí mne ignoruje. Na obzoru vidím nad městem nějaký kopec, tak vyrážím tím směrem hledat nocleh. Asi po půl hodině dorážím ke kopci. Je celý obehnaný plotem s ostnatým drátem. "Divný kraj," říkám si. V jakémsi výklenku tam stojí odstavená maringotka, za kterou není ve stínu vidět. Místo je sice trochu vlhké, moč však není cítit, tak už neváhám a rozbaluji karimámu. Vyčasilo se, nade mnou je úžasná obloha. Okno do vesmíru. Usínám okamžitě zdravým spánkem. Brzo ráno asi dvakrát vedle zastavuje auto, ale nenechávám se rušit a spím dál. Probouzím se, příjemně osvěžen, už do světla a s podstatně lepší náladou. Rychle balím zabahněnou karimamá a spacák a mizím.

Podle plánu města na autobusovém nádraží jsem našel úřad, kde mi vrátili bez jakýchkoli problémů část peněz za jízdenku do Villachu. Vrácená částka mi v pohodě vystačí na zpáteční cestu do Tisna. V tuto chvíli ještě nevím, že mi do pasu na slovinské hranici dali razítko jako doklad, že mi nebyl povolen tranzit, což se nakonec ukáže v dalším pokračování příběhu jako důležitý fakt. Protože nejsem v tuto chvíli tak dobře informován jako čtenář, schovávám si potvrzení o navrácení peněz za jízdenku jako alibi, že jsem se skutečně pokusil Chorvatsko opustit pro případ, že bych byl znova odchycen státními úředníky. Za chvíli již sedím v luxusním autobuse zpět do Šibeniku. Krajinu teď již znám, tak mi dlouhou cestu zpříjemňuje pouze mladá hezká Chorvatka naproti přes uličku, se kterou si vyměňujeme významné pohledy. Bolí mě ale ze všeho toho blázince hlava a nemám moc konverzační náladu, tak zůstává pouze u těch pohledů. Po úmorných 6 hodinách jsem zpátky v Šibeniku. Kdo by to byl býval řekl. Do Tisna samozřejmě nic nejede, tak mám před sebou asi 25 km s těžkou krosnou. Slunce zase příjemně pere, přestože už je pozdní odpoledne. Šlapu si to nahoru po silnici, dole pode mnou nádherné surrealistické rezavé doky. V dálce vidím onen již dříve zmíněný dlouhý most přes zátoku, tak odbočuji tím směrem. Ještě v Šibeniku zkouším stopovat, ani mne nepřekvapuje, že bez úspěchu. A slunce pálí jen ….. . Najednou ztuhnu, za zatáčkou zahlédám policejní uniformy. Nějaká bouračka. Naštěstí nevidím mezi policajty žádné známé tváře, tak v klidu procházím kolem nich. U benzínové pumpy se mi daří odchytnout nějakého mladého kluka, ochotně mne bere, ale bohužel pouze asi dva kilometry, potom odbočuje stranou. Navíc mne převáží zrovna přes ten most, na který jsem se docela těšil. Pod vlivem těžké krosny však moje opojení modravými dálavami trochu ustupuje a jsem rád za každý kousek cesty, který mi ušetřil. Šlapu si to zase dál. Prostě "on the road". Po chvíli mne míjí partička kluků z kempu na horských kolech. Slibují mi, že se pokusí pro mě poslat z kempu nějaké auto. Hned je mi veseleji. Mám už za sebou téměř polovinu cesty, jsem už kousek před Vodicí. Zastavuji na chvíli, protahuji zmožená záda a zase chvíli stopuji. Najednou se za zatáčkou objevuje policejní auto. Zatrne mi, okamžik, kterého jsem se celou dobu obával. Nemám už čas někam zmizet. Mé nejhorší obavy se naplňují. Auto zastavuje a za volantem vidím jednoho z mých dobře známých tatíků v uniformě. Jednoho z těch nejhloupějších. Zase dubová noha od stolu místo něžného ženského kolínka. Na okamžik mi ještě svitne naděje, že mne třeba chce jen kousek svést, ustrnut poutníčkem na cestě. Brzo mám pochopit, že tomu tak není. Odbočujeme neochvějně na dobře známou policejní stanici ve Vodici. Jsem už ze všeho tak unavený a otupělý, že už se smiřuji s osudem, ať je jakýkoliv. V tu chvíli však už vím, že mám v pase ono slovinské razítko, se kterým se mohu ohánět. Děj se co děj. Vysvětluji stručně situaci policajtovi konajícímu službu u vchodu a mávám při tom pasem v ruce. Je to pro mne nová tvář, ještě jsem ho předtím nepotkal. Pokyvuje hlavou a usazuje mne na chodbě na starou známou židli, abych čekal. Odevzdávám se opět osudu a čekám, co se bude dít. Zatímco čekám, přináší mi nějaký usměvavý a celkem mile vypadající mladý kluk v uniformě časopis, abych se nenudil. Myslí to zjevně dobře. Poděkuji a se zájmem listuji. Nějaký časopis chorvatského ministerstva vnitra. Na jedné stránce jakýsi šílenec se začerněným obličejem s dýkou v zubech. Na další stránce ho vystřídal zářící Tudžman mezi lidem. Skutečně optimistické obrázky, když si člověk vzpomene, co se tu nedávno dělo. Raději ten dárek odkládám. Po chvíli probíhá kolem Pěšinka a překvapeně na mě civí. Dívám se mu upřeně do očí a vysvětluji mu celou situaci. Neuhýbá pohledem a po chvíli krčí rameny. "Buzerace", připouští klidně. Ale není v tom cítit nepřátelství. Nemají tady zjevně Slovince rádi. Oslovuje mne už křestním jménem. Odebírají se na poradu, co se mnou provést. Po chvíli se Pěšinka vrací. Odebírá mi na potvrzení opět pas a dozvídám se, že budu zítra deportován policejním vozem zpět na slovinskou hranici. Vysvětluji mu, že nemám na takový taxík peníze. Dozvídám se, že pojedu na státní útraty! Jako státní návštěva! V dané situaci proti takovému řešení vůbec nic nenamítám. Dohodneme se, že se budu ráno hlásit v Tisně na stanici. Jednu výhodu moje opětovné zadržení přece jenom mělo, Pěšinka mi domluvil autem odvoz až do kempu. Každá mince má nakonec dvě strany.

Návrat hrdiny.

V kempu se ke mě všichni chovají úžasně. Holky se na mě usmívají. Pivo dostávám v okénku zdarma, s tím, že už jsem zaplatil dost. Blanka mi nabízí, že tu pokutu za mě s Romkem z Unijazzu zaplatí. To ale od nich nemohu přijmout, zrovna oni asi penězi neoplývají. Venca mi slibuje jako odškodnění jeden zájezd s jeho cestovkou do Alp zadarmo. Lubor a Jirka s Andulkou mě vytrvale opíjejí vínem. Luboš s Luckou vaří společnou vynikající, přestože vegetariánskou večeři. Teď se dostávám trochu do rozpaků, koho všechno jmenovat, abych někoho neurazil tím, že ho vynechám. Ale už mě napadá, jak se z toho vyvlíknout s elegancí sobě vlastní, jak říkává hezky jeden pan docent na VŠCHT. Odůvodním to konspirativními účely. Přece Vás, milí přátelé, musím ušetřit domovní prohlídky pověstným komisařem Severákem.

Po večeři odjíždíme autem do Tisna na koncert Venci Koubka s Jardou Jeřábkem. Jeřábkův konejšivý saxofon mne odnáší kamsi velmi daleko do tajemných krajin duše. Znova ta uhrančivá chvíle spočinutí. Jak je vidět, může to jít i bez trávy. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem viděl Koubka poprvé. Bylo to ještě za totáče na jednom z nádherných ne zcela legálních koncertů v Ondřejově, pořádaných v období babího léta. Bláznivý klečící pasák s harmonikou, ale člověk hned cítil čisté srdce. Ten dar vyzařovat klid a pohodu.

Freedom !

Ráno se hlásím v 8 hodin s krosnou v Tisnu. Brzy mne převážejí na stanici ve Vodici. Zdravím se se službou u vchodu. Mám čekat. Je zase nádherné slunečné počasí, tak si sedám ven na lavičku a pokračuji s dopisem do Zábřehu. Asi po hodině přijíždí jeden z těch mladých kluků z cizinecké policie a mizí v budově. Po chvíli se vrací s mým pasem. "Miloši, jsi svobodný," říká. Zkus projet s ostatními v sobotu autobusem. "Ale jestli tě chytnou na hranici," krčí rameny. Nevěřím svým uším. Asi je na ně příliš horko. Heuréka! Neuvěřitelné se stává skutkem! Celé tři dny jenom pro sebe! Jaký nádherný luxus! Nemusím se skrývat. A večer hrají Pluto. Chorvatsko se na mě začíná opět usmívat. Není tu však nikde Pěšinka, aby mně objednal odvoz do kempu. Po chvíli pochopím, že budu muset šlapat těch asi 10 nebo 12 km zpátky s krosnou po svých. Ještě zkouším volat ze stanice do kempu, ale dozvídám se, že všechna auta jsou zrovna pryč. Nezbývá než vyrazit. Ale je krásně a mám skvělou náladu, takže mi to zas až tak moc nevadí.

Za chvíli jsem venku z Vodice. Krásná obloha, čisté slunce, moře na obzoru, kolem vinice s dozrávajícími vinnými hrozny. Chvějící se modrá hladina moře přechází sotva znatelně do modře oblohy. Kolem vinic jsou jen nízké, či žádné plůtky. Občas pro nějaký hrozen šáhnu. Jen ta pitomá krosna ještě trošku tíží. Naproti jede traktůrek se starými tradičně oblečenými venkovany. Táhnou vozík s hrozny, které sklidili. Cítím se trochu trapně, takto intimně přichycen s tím kradeným hroznem v ruce. Starý pán mne však mile zdraví, poněkud překvapen se vůbec nezmáhám na dostatečně rychlou odpověď. Za zatáčkou míjím trojici dalších starších venkovanů. Dvě ženy a muž. Poučen, usmívám se a zdravím. Dostávám darem spoustu vinných hroznů, které nemám kam dávat. Nakonec pro mě našli i igelitovou tašku. Házím svoji krosnu na záda a takto nádherně obdarován odcházím. Zase si vybavuji starou známou pravdu, že si svět kolem sebe vytváříme do značné míry sami.

Koncert Pluta.

Večer vyrážíme do Tisna na koncert. Před vchodem do letního kina stojí Pěšinka s dalšími jeho kolegy. Zdraví mě jako starého známého a poplácávají přátelsky po zádech. Pluto, pocházející z již tradičně plodné moravské líhně, patří k tomu nejlepšímu z naší alternativní scény. V něčem mi ještě trochu připomínají skvělý Dunaj, ale už si dokázali vytvořit vlastní tvář. Posilněn vínem se brzo vznáším na vlnách tohoto kosmického popu z Pluta, jak sami označují vlastní produkci. Jeden z hravých textů Štěpána Rusína, zhudebněný touto kapelou, dobře vystihuje atmosféru tohoto večera: "Z letní jiskry jsou oblaka kouře, z beránka na nebi sněhová bouře, s beránkem na nebi z výšky jde strach, stačí se odrazit, překročit práh …. "

"Mezi stvoly pýru, sám pod tíhou vojtěšky, našel jsem svou víru v macešky, ústa plná jitrocele, mysl ztěžklou blínem, opil jsem se včera vínem". Jiný z hravých textíků Štěpána Rusína opět velmi výstižně vyjadřuje moje pocity, tentokrát druhý den po probuzení. Večerní extázi vystřídala po ránu lehká kocovina. Koupel v zátoce a ranní lahváč mě však tentokrát brzo staví na nohy. Je nádherný slunečný den, tak vyrážíme s Jirkou a Yvettou opět na kolech na ostrov. Beru s sebou pastelky a čtvrtky s tím, že si už konečně udělám jednu či dvě kresby. Opouštím své společníky s tím, že se sejdeme později na pláži a statečně šlapu až na nejvyšší vrchol ostrova. Je odtud nádherný výhled na ostrovní zátoku. Krajinu pod sebou náhle vnímám jako enkaustickou malbu. Parafínově bělostné skály kouzelně harmonizují se zelení pinií a olivových hájů v temném odstínu štěpařského vosku a s průzračnou modří oblohy. Spolu s pomalu a nezadržitelně se valící hladinou moře, odrážející oblohu roztříštěnou do nespočetného množství průzračných zrcadel a v dálce se vynořujícími zamlženými ostrovy v lehce pastelových odstínech, vše vytváří dokonalý, a přesto neustále proměnlivý celek. V tu chvíli se mi vynořila krásná věta jedné kamarádky, kterou pronesla, když jsme byli v létě společně na tripu v Jizerských horách: "Příroda je stejně ta největší ze všech halucinací." Nezbývá než souhlasit. Vše je jen hra neustále se vynořujících a zase zanikajících tvarů. Prach jsi a v prach se obrátíš. Jediné, co se zdá být trvalé, je ta informace, uvádějící celé to úžasné představení do pohybu. Podobně, jako lze dnes na monitoru počítače vytvořit iterací jedné velmi jednoduché matematické rovnice nekonečně hluboký a neuvěřitelně krásný vesmír fraktálových obrazců utkaný předivem nikde nekončících řetězců čísel. Řetězce čísel, které lze současně vyjádřit obrazem i hudbou. Ještě nedávno to byl pouhý sen několika abstraktních malířů. Tímto způsobem byly počítačem generovány i fraktálové obrazce pro koláže použité na obálce a jako ilustrace k tomuto příběhu. Háček spočívá v tom, že realita má ve srovnání s naší představivostí ještě nějaký ten rozměr navíc a ponechává si tak nadále svoje tajemství. Možná jednou provždy. Jak úžasnou intuici však přesto prokázali antičtí a středověcí filozofové svým tvrzením, že vesmír má matematický základ ! V roce 1663 napsal Galileo tuto větu: "Ve velké knize vesmíru, která zůstává neustále otevřena našemu zraku, je zapsána filozofie, které však nemůžeme porozumět, dokud nepochopíme jazyk, kterým je psána. Je psána jazykem matematiky a jejími písmeny jsou trojúhelníky, kružnice a další geometrické obrazce, bez jejichž znalosti je pro lidstvo nemožné porozumět jedinému slovu a bez které pouze bloudí temným labyrintem." (Pozn.: volný překlad autora.)

Pod vodou teskno je.

Kreslení mi ale nakonec příliš nejde, bílá čtvrtka a pastelky se ukazují jako zcela nevhodné vybavení pro tento typ krajiny. Brzy se proto rozhoduji připojit se k ostatním na pláži. Druhý Jirka s dětmi tady zatím vybaveni potápěčskými brýlemi prozkoumávají podmořské útesy a občas vytahují různě zbarvené kulaté kostřičky mořských ježků s jemně strukturovanou kresbou na povrchu. Na chvíli si od nich brýle vypůjčuji a nořím se také pod hladinu. To náhlé zastavení času, prostor vnímaný za zrcadlem hladiny, to vše mi připadá nějak známé a utěšující. Mihotavá hra barevných světel, vyvolaná zlatavými slunečními paprsky, v tichu se vznášející ryby. Odrazový můstek do neznáma. Zatímco si vytahuji ostny mořského ježka z kolena, broukám si další popěvek Pluta: "Pod vodou teskno je, pláč je však skryt, v moři slz bez břehů svět utopit ….. ."

Musím se přiznat, že závěrečný koncert ECHTů a Koubka si nepamatuji úplně přesně. Bujará nálada a červené kořeněné víno udělaly svoje. Nevybavuji si už, jak jsem se dostal do spacáku. Dopoledne vše balíme a brzo odpoledne odjíždíme. Čekají mne poslední chvíle nervosity na chorvatské hranici. Pro případ, že bych ještě uvíznul v síti místní byrokracie, dávám kamarádům telefonní čísla a instrukce. Vše však probíhá již bez problémů, pasová kontrola na chorvatské ani slovinské hranici se naštěstí nekoná. Kontrolují nás až Rakušané a to mě může být už jedno. Spokojeně usínám a budím se až na české hranici. Zaplať pán bůh, jsem doma. Konečně klid. Nebo se pletu? Čeká mne snad podobná perzekuce i tady?