Na podzim roku 1999 jsem se účastnil zájezdu do chorvatské Dalmácie. Zájezd spolupořádal
Unijazz a každý večer se konal střídavě v kempu na mořském pobřeží nebo v letním kině v
nedalekém městečku koncert české kapely nebo písničkáře. Hned při prvním koncertu
skupiny ECHT, který probíhal ve zmíněném objektu letního kina, jsem byl zadržen
chorvatskými policisty v civilu, kteří zde již číhali skryti v davu publika, při kouření
dýmky se směsí tabáku a marihuany. Zbytek této směsi jsem měl bohužel v kapse. Další
dny jsem strávil střídavě na policejních stanicích, u přestupkového soudu v Šibeniku
a potom cestováním přes celé Chorvatsko a zpět, když se mi nepodařilo splnit rozhodnutí
soudu o vyhoštění do 24 hodin. V tu chvíli jsem se na chvíli ocitl i pod hrozbou
uvěznění. Jak celý příběh dopadl, nebudu úmyslně prozrazovat, abych ty případné čtenáře,
kteří nečtou příběhy od konce, neochuzoval předem o napětí.
Celý příběh samozřejmě není zase tak výjimečný a ojedinělý, aby mě samotného napadlo ho
sepsat. Spisovatelské ambice jsem dávno ztratil a daleko raději než slovem se vyjadřuji
malováním obrazů. Měl jsem sice před lety několikaměsíční grafomanské období, když mi
první experimenty s kouřením marihuany otevřely nové úžasné obzory do té doby netušeně
skryté v mém podvědomí. V té době jsem se však snažil o jakousi intuitivní poezii. Jak
rychle a intenzivně mne tato potřeba navštívila, tak rychle a bezbolestně zase zmizela.
Když mi ale dobře naladěný Lubor Maťa na večírku časopisu 14 navrhl, abych celý příběh
sepsal, že mi ho vydá, cítil jsem se zaskočen jen na chvíli. Kromě toho, že Lubor uvedl
vtipný argument, že jsem zhmotnil název jedné z jeho edicí "Cesty tam a zase zpátky", a
dalších důvodů ryze sobeckých, které nikterak nepopírám, tu však sehrálo roli ještě něco
jiného a jistě důležitějšího. Již dlouhou dobu mám výčitky svědomí, jak mlčky přihlížím
trestnímu stíhání těch několika mladých lidí, kteří jsou u nás nesmyslně a exemplárně
perzekuováni pouze za pěstování marihuany. Uvědomil jsem si, že Luborova nabídka by mi
mohla umožnit zapojit se do diskuse na toto téma. Zároveň je to pro mne zase tak trochu
krok do neznáma a to mne vždy přitahovalo. "Měj odvahu k sobě," jak prohlásil známý
český klasik. Všichni také dobře víme, že dělat něco potají s sebou často přináší
nesmyslné pocity viny.
Poslední pochybnosti shodil kamarád u baru. "Jdi do toho, vole, v téhle věci už tady
stejně není co zkazit," řekl mi moudře. Takže staň se, co se má stát. Bůh s námi a zlé
pryč.
Rozhodně si nepřeji, aby tento můj spis vyzněl jako propagace jakýchkoli návykových
látek. Můj postoj k takzvaným tvrdým návykovým drogám typu opiátů je odmítavý. Jsem pro
potírání obchodu s těmito látkami, vzhledem k nepochybně destruktivním účinkům
dlouhodobého užívání těchto látek na jednotlivce i jejich okolí, včetně kriminality,
která jde nakonec často s těmito návyky ruku v ruce.
Na druhou stranu jsem pro svobodu lidského individua zvolit si beztrestně i tuto cestu.
Já osobně to s největší pravděpodobností nikdy neudělám, i když někdy v žertu říkám, že
začnu s heroinem, až mi bude 75 a tak jako tak to budu mít, jak se říká, za pár. Znám
již mnoho lidí, některé i osobně, kteří touto cestou prošli a podávají svědectví o
skutečném utrpení, které museli překonat, než v sobě našli tu velkou sílu se svého
návyku zbavit. Někteří z nich jsou schopni o tom mluvit zcela veřejně a varují nás tak
před tím, abychom si s těmito věcmi zahrávali.
Mě osobně vždy přitahovaly halucinogeny, či jinak řečeno psychedelické látky, od chvíle,