Období historických slohů v architektuře zabírá téměř celou druhou polovinu 19. stol. a zasahuje až do počátku 20 stol. Jeho trvání - po romantismu - se někdy rozděluje na starší období let 1860 - 1880, tzv. přísný historismus, a na mladší, v rozmezí roku 1880 - počátku 20. století, označované jako pozdní historismus. Jindy se setkáváme i s jiným dělením, např. úsek 1860 - 1890 je označován obdobím pozdního romantismu a novorenesance a desetiletí 1890 - 1900 se připisuje elektismu.

A zase zatímco elektismus - v základním významu čerpání z cizích myšlenek a výtvarného díla a jejich přenášení, často formální, do vlastních prací - mívá někdy význam víceméně pejorativní, naznačující jistou podřazenost elektismu skutečné tvorbě, jinde - např. v elaborátech Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů - pojem elektické se významem rovná označení historické slohy nebo pseudoslohy, aniž by se tím jejich význam ve vývoji české architektury podceňoval.

Je třeba si říci, že čím mladší období, čím méně vzdálené od naší současnosti, tím méně jednotně je posuzováno a hodnoceno - od kritiky a zavrhování některých slohových projevů a směrů přes snahu o objektivní zařazení až k zdůrazňování dosud nedoceněných vývojových hledisek a prvků. A stejně rozdílné je i dílčí dělení těchto nových epoch, což ještě výrazněji vynikne u slohů a směrů tzv. moderní architektury.

Pokud jde o historické nebo také historizující slohy, živnou půdou pro ně se stává náhlá stagnace ve výtvarném umění: po tisíciletí (a v některých zemích po období ještě delším) tvůrčí prameny, až dosud tak bohaté, jako by s dožívajícím empírem vyschly a na otázku, jak stavět, nastupující generace elektických architektů (tj. architektů, kteří se vybírali prvky a motivy z vynikajících architektur předchozích století a sestavovali je v nový celek) hledá odpověď ve slozích, jež se vystřídaly nejen v jejich vlasti, ale i v obměnách a zabarvení charakteristických pro jiné země a oblasti Evropy. Soudobý rozvoj techniky, rostoucí společenské potřeby a všeovládající požadavek prosperity a účelnosti staví najednou veliké úkoly před stavebnictví, a tedy i před architekty - projektanty. Intenzita rozvoje zřejmě předběhla výtvarné možnosti doby, a protože nebyl čas na experimenty a hledání nových cest, historické slohy se nabízely jako východisko z nouze.

Empír se již ve čtyřicátých letech 19. stol. považuje za sloh postačující právě jen pro úřední budovy a činžáky, kdežto významnější stavby se záhy oblékají do historických slohů, z nichž jako první se napodobuje gotika a románský sloh (doporučované pro kostely), po nich nastupuje renesance (jako prý nejvhodnější pro zámky, radnice a školy) a na samém sklonku této epochy přichází ke cti až dosud přezíraný a odmítaný barok.

Chaotické poměry ilustruje názorně požadavek architektu Rosnerovi, jenž měl stavět ve Vídni kostel sv. Jana, aby na tuto stavbu předložil projekt ve třech variantách - románské, gotické a renesanční.

Ještě na konci první poloviny 19. stol. a začátkem druhé poloviny 19. stol. ovládlo krátce a to hlavně bytovou kulturu, umělecký průmysl a oblékání tzv. druhé rokoko. Je typické obdélnými okny, osazenými ještě v líci fasády, jejichž horní rohy jsou zakulacené, se štukem na fasádách a stejně pojatými řezbami na vratech nebo dveřích, které spíše nesymetričností než tvarovou příbuzností s rokajovou ornamentikou připomínají rokoko. V interiéru tou dobou již poměrně nákladný štuk ustupuje levným napodobeninám: na stěny i stropy se připevňují zlacené nebo jinak tónované ornamenty plasticky tlačené z papírové hmoty a rám mezi nimi tvoří obdobně obarvené lišty. (Vzornou ukázkou je v Praze na Novém Městě v Panské ulici Stallburgův palác čp. 895 z let 1861 až 1862).

Tuctové novorenesanční architektury, zaplavující záhy naše města, mají s díly průkopníků tohoto historizujícího slohu již pramálo společného, alespoň pokud jde o výtvarnou invenci. Vyznačují se především přemírou štukového dekoru, který spolu s architektonickými články nemůže zvládnout jejich mnohapatrová široká průčelí. Obliby nabývají nárožní věžice někdy s kupolkami a ochozy, balkóny, arkýře na krakorcích, většinou - kromě solidných kamenných staveb - jen kašírovaných, dutých, buď vybedněných z prken, nebo obložených zevně štukovými a sádrovými sériově prefabrikovanými detaily, zatímco nosnou funkci obstarávají zamaskované traverzy. Právě tak se prefabrikují kuželky do balustrád, hlavice pilastrů a množství dalších detailů, z nichž se bohatá fasáda někdy jen skládá a sestavuje jako ze stavebnice. Celek zase doplňují mříže, zábradlí a pitoreskní korouhvičky.

Novobarokní stavby se objevují poměrně pozdě, neboť baroku, považovanému za "zkaženou renesanci", se dostává uznání až na sklonku století a kolem roku 1900.

V detailech ornamentiky a členění, tvarech vikýřů a mansardových střech čerpá novobarok výhradně z vrcholného baroku 18. století, skladebnost - zejména u mnohopatrových nájemních domů - se historické předloze pochopitelně vymyká a stejně tak je tomu, pokud jde o tvar a dělení oken.

Novobarok se však rozbujel i s ožívajícím hnutím památkovým. Přichází totiž právě do období kolem r. 1900, kdy "Bestia triumphans" (jak nazval svůj protestní spisek z r. 1897 V. Mrštík) přikročila ve jménu modernizace a ozdravění Prahy k smutně proslulé "asanaci", jíž padlo za oběť celé historické židovské město (tehdejší Josefov), část Starého Města a Vojtěšská čtvrť a Podskalí na Novém Městě. A zatímco staré objekty mizely pod údery krumpáčů, v napřimovaných a rozšiřovaných nebo vůbec nově vedených ulicích stavěla řada architektů novobarokní činžáky v domnění, že se tak vyhovuje volání po záchraně "starého" rázu Prahy, a že tím starým, památkovým částem města prospívá. Proto také někde do novobarokního průčelí zasadili skutečně barokní portál ze zbořeného objektu apod. (např. na čp. 74/I - roh mezi staroměstským kostelem sv. Mikuláše a Meislovou ulicí).

Druhá polovina 19. století nezůstává však jen u napodobení evropských slohů. Orientální a maurské prvky a motivy tvoří základ architektury synagóg, které si v tomto období hospodářského rozmachu stavějí židovské náboženské obce prakticky ve všech větších městech.

V devadesátých letech pronikl i do české architektury nový materiál s nebývalými možnostmi konstrukce a vytvoření prostorů, totiž ocel, dávající předpoklady k montáži skutečných moderních staveb, jaké vznikaly - spíše jen ukázkově, zatím bez obecnějšího ohlasu - při příležitosti Všeobecné zemské výstavy v Praze v roce 1891 (Průmyslový palác, rozhledna na Petříně). Pozornost však nebyla zatím vůbec věnována železobetonu, který v jiných zemích začínal být běžným. Naproti tomu již dříve našla uplatnění ozdobně ztvárněná železná litina, použitá kromě zábradlí, kandelábrů veřejného osvětlení a spíše menších doplňků i na takové stavby, jako je kolonáda v Mariánských Lázních z roku 1889.

V dosavadním pojetí architektury však nastává krize. Dochází k mísení slohů bez ohledu na jejich rozdílnou podstatu, beze smyslu pro funkci jednotlivých článků a vůbec se již nepřihlíží k vzorům, které tvořili zpočátku inspirační zdroj pseudoslohů (v Praze např. některé fasády v Pařížské ulici a jejím okolí, průčelí na novoměstském nábřeží proti Mánesu apod.). Právě toto desetiletí - 1890 - 1900 (a ovšem leckde i léta pozdější) se označují názvem elektismus.