Několik tisíc let lidem připadalo samozřejmé,že zásadní podstatou vesmíru je neobyčejná
složitost a nevysvětlitelný zmatek-ona tajemná,spletitá velkolepost,všeobecně
známá jako Chaos.Poetičtí hinduisté věřili,že vesmír je snový tanec iluzí
(maya).
Paradoxní a psychologičtí budhisté hovořili o vakuu,jenž je příliš složité-
snad až biliónkrát složitější-na to,aby ho mohl lidský systém textového editoru(mozku)
pojmout.
Čínský básník a filozof Lao Tse nám sardonicky připomněl,že tao
znamená složitost neustále se proměňující světelnou rychlostí,jež jsou
našimi prsty,těžkopádně vyťukávajícím písmena na našich alfanumerických
klávesnicích a mozkem řízených systémech,nezachytitelné a nepřístupné.
A Sokrates,ten hrdý a sebejistý athénský demokrat,to nebezpečné tajemství
neuváženě vyzradil,když prohlásil:
"Cílem lidského života je poznat sebe sama."
Po staletí existovalo fanatické tabu proti vědeckému porozumění.Proč?
Kvůli strachu z Chaosu.Fakta o všem (zdánlivě) nevýznamném místě
v galaktickém tanci jsou pro řídící podivíny,kteří se snaží (tak odhodlaně,
horlivě a se vší vážností) ovládnout Chaos tak urážlivá,že zakazují
jakékoliv rozumné pokusy do Chaosu nahlédnout a vypátrat jeho úžasnou složitost.
Svého času byly takové neřesti,které dokáží změnit lidské vědomí,jako byl mikroskop
a teleskop,obviňovány z úplně stejných důvodů,na základě kterých byly
v pozdějších letech zakázany i halucinogenní rostliny.Dovolují nám totiž nahlédnout
do různých kousků a oblastí Chaosu.
Jen klid.Nezmatkovat.Chaos je dobrý.Chaos vytváří neomezené možnosti.
Prvním pravidlem každého systému,založeného na zákonech a pořádku,je snaha degradovat a démonizovat nebezpečný koncept vlastního Já,individuálních cílů a osobního poznání.Myslet pro sebe sama je kacířské,velezrádné a rouhavé.
Pojetí individua schopného volby a s vlastní identitou se jevilo jako naprostá hloupost a ta největší možná hrůza-a to nejenom autoritářským byrokratům,ale i střízlivě uvažujícím liberálům.Chaos je třeba ovládnout.
Běžný způsob,jak zkrotit a ochočit tu nesnesitelnou složitost,co nás obklopuje,je vymyslet si pár pohádkových bohů a vytyčit pár dětinských pravidel: Cti otce svého a matku svou,atd.Pravidla jsou jednoduchá a logická.Člověk pasívně poslouchá.Modlí se.Přináší oběti.Pracuje.Věří.
A potom,chvála unuděným,jen ať nevznikají ž ádné zastrašující představy o tom,jak se v tomto bezvýznamném a zmateném vesmíru potloukají jedinci,kteří se pokouší přijít na to,jak sobě samým sestrojit nějaké individuální Já.
