Ignace Tatarescu si uhladil černou, těsně padnoucí uniformu, nasadil si černozlatou stuhu se zdobným řádem kolem krku a pečlivě narovnal zářící kříž podle tří řad honosných střapců.
        "Tenhle William Smith se nepřišel nabídnout v nejpříhodnější dobu," bručel na komorníka. "Nu, byl ale dobře představen a předpokládám, že bych mu chvíli měl věnovat." Prohlížel se ve velkém zrcadle. "Stále někomu dávám pár minut. Kam by svět dospěl kdybych neměl dost minut?"
        "Je to těžké, Excelence."
        "Dobrá, uveďte ho. Nechte prostřít malý stůl, ať připraví kávu s brandy a cukroví." Vznosně přešel ke svému oblíbenému místu u krbu, zaujal oblíbenou pózu a setrval v ní, dokud návštěvník nevešel. "Pan Smith?"
        "Ano, Vaše Excelence."
        "Prosím, posaďte se." Tatarescu klesl do vyřezávaného křesla a palcem a ukazováčkem přejel puky pestrobarevných kalhot. "Proč si se mnou přejete hovořit, pane Smithi?"
        "Jste mocný."
        "Zajisté," naparoval se Tatarescu. "Svět potřebuje mocné muže. Proto jsem mocný."
        "Příliš mocný," řekl William Smith a vytrvale na něj hleděl bez jediného mrknutí.
        "Jak diplomatické!" zasmál se Tatarescu. "Vydobyde si rozhovor a okamžitě jej zneužije k tomu, abyste kritizoval mé postavení, o něž jsem, dovolte mi, abych vám to připomněl, mladý muži, dlouho a tvrdě bojoval."
        "Tím větší škoda."
        "He? Co tím míníte?"
        "Bude pro vás daleko těžší se ho vzdát."
        "Ani v nejmenším se nehodlám ničeho vzdávat. Tatarescu by raději zemřel, než aby se vzdal."
        "Sám jste to řekl!" vyhrkl William Smith.
        Druhý muž se zamračil. Byl to velmi dobře nacvičený výraz. "Pokud to má být hrozba, mějte na paměti, že nejsme tak sami, jak se na první pohled zdá. Jeden neopatrný pohyb a je s vámi konec." Pozdvihl hlas a zavolal směrem ke dveřím: "Doprovoďte pana Smithe k hlavní bráně." Potom se obrátil zpět k hostu: "Rozhovor je u konce. Nikdy vám neposkytnu další."
        "Ne," potvrdil William Smith. "Samozřejmě že ne."
        Právě ten okamžik si Tatarescu vybral k tomu, aby se zadíval přímo do podivných zornic, a uviděl v nich prchavé cosi, co v nich nemělo být, cosi o velikosti špendlíkové hlavičky, hluboko, něco nezemsky jasného, intenzivního, nutkavého, neodolatelného. Zdálo se, že to obrací jeho mozek na novou a nechtěnou stezku. Vztyčil se jako ve snách. Když otevřel ústa, jeho hlas byl hluboký a chraplavý.
        "Nikdy - nikdy!" Zakřičel to.
        "Uvidíme." William Smith se uklonil v pase a vycouval k podmračeným strážím, které nyní čekaly uvnitř místnosti. Nechal je, aby jej odvedly pryč. Opustil ztichlou komnatu.
        Vyšel ven z paláce, vyšplhal se po cestičce na vrcholek kopce nad palácem a se zkříženýma nohama se usadil. Přemítal nad vyumělkovanou budovou, dokud se nesnesl soumrak a v přilehlém městě se nerozblikala světla.
        Ještě tam byl, čekal ve tmě, když se monotónně rozklinkaly zvony v kostelech a amplióny městského veřejného rozhlasu dunivě vyvolávaly svou zprávu do ulic a tříd.
        "Al Marechal Murte!"
        "Již není Tatarescu!"

        Za slumy Tangeru, na pouštním konci ulice Ouled Nails, leží Šaria Ahméd Hassan, dlouhá temná špinavá ulička, kterou si obezřetně prodíral cestu William Smith.
        Počítal nízké dveře zasazené po jedné straně v masivních zdech, až došel k těm správným. Zatáhl za pohupující se provaz zvonce a trpělivě čekal. Zanedlouho se objevil Arab s vyzáblými rysy a vzal si od něj navštívenku.
        Slyšel zvuky sandálů muže, jenž se šoural přes temný dvůr, a vzdálené mumlání: "Ďaur!"
        Uplynulo mnoho vleklých minut, než se Arab vrátil, ustoupil před ním a zavedl jej přes dvorek a potom nespočtem průchodů do místnosti vysoko vystlané koberci. Tam se zastavil, aby si prohlédl starého bělovousého muže, který se na něj díval zpoza nízkého osmihranného stolku. Stařec měl orlí nos, uslzené, ale lstivé oči a ruce ukrýval v objemných rukávech.
        "Jsem William Smith."
        Stařík přikývl a skřípavým hlasem pronesl: "To už vím z vaší vizitky."
        "Vy jste Abú ben Sajid es Harouma?"
        "To jsem. A co má být?"
        "Podle mého seznamu vás mám požádat, abyste se vrátil zpět k obyčejnému životu, tak jako tomu bylo dřív."
        "Vážně? Jste obdivuhodně upřímný." Abú ben Sajid vytáhl ruku z rukávu a poškrábal se ve vousech. "Celý můj život za mnou lidé přicházejí s mnoha překvapivými nabídkami a mnoha nápaditými hrozbami. Nicméně, jak si nemůžete nevšimnout, jsem stále velmi dalek smrti."
        "Ani ne," opravil jej William Smith. "Jste jí blíž, než si myslíte."
        Abú ben Sajid si odevzdaně povzdechl a udeřil do gongu po levé ruce. "Je úplněk. Touto dobou se Hakimu Příštipkáři pokaždé rojí v hlavě prapodivné nápady. Sbohem, pane Smithi."
        Dovnitř vběhli tři sloužící. William Smith tam stál a díval se a díval, dokud Abú netrpělivě nepřikázal sluhům: "Tíží mě břímě mých let a on mne unavuje. Odveďte ho odsud." Vyčerpaně si lehl, jakoby na důkaz svých slov. Byl naivní.
        William Smith se vrátil do uličky. Dveře do dvora se s třesknutím přibouchly. Šnůra zvonu ochable visela v nehybném nočním vzduchu.
        Opřel se o protější zeď, zastrčil ruce hluboko do kapes a čekal. Po čtyřiceti minutách se z domu ozvalo strašlivé kvílení.
        "Aií! Aií-í-ííí!"
        Zalit zastřeným světlem měsíce, zvolna kráčel pryč.

        Poslední jméno na soupisu, na experimentálním seznamu pokusných morčat, patřilo jistému Salvadoru de Marellovi z Cartageny. Salvador nebyl úsečný jako Lefevre, ani vychytralý jako Abú ben Sajid. Byl až do morku kostí prospěchářem, na kterého se lepilo štěstí - a užíval si klamného dojmu, že tomu tak bude navěky.
        Salvador překypoval oním žoviálním humorem, vlastním skutečně úspěšným hazardním hráčům. Přijal Williama Smithe a smál se a smál se a smál se.
        A usmál se k smrti.

        Všichni tři - Wurmser, Speidel a Kluge - očekávali návrat Williama Smithe. První dva vítězoslavně zářili, třetí se tvářil netečně. Nemuseli čekat, až jim jejich nástroj osobně odvypráví své příhody. Rádio a video jim již řekly dost.
        Willam Smith tiše vstoupil, pověsil si klobouk a postavil se doprostřed místnosti. Vypadal, že stání je pro něj přirozeným celoživotním postojem. Poté, co se stal automatem, se nikdy neposadil, dokud nedostal příkaz či o to nebyl požádán.
        "Perfektní," prohlásil Speidel, spokojeně si zamnul ruce a pohlédl na Klugeho. "Perfektní až po ten okamžitý a poslušný návrat. Jako bumerang, který se vrací hned zpátky, takže ho můžete používat znovu a znovu. Jste vyléčen z vašeho skepticismu?"
        "Ze skepticismu mě nikdy nic nevyléčí," opáčil Kluge. "Skvělým vylepšením by například bylo, kdyby se mohl se svými oběťmi účinně vypořádat, aniž by se s nimi musel setkat tváří v tvář a zaplétat se do zbytečných hádek."
        "To je nemožné! Blízký mentální kontakt je nutný, potřebuje minimální časový úsek k tomu, aby jim implantoval zpožděnou touhu po smrti. Neexistuje způsob, jak to provést na dálku. Kdyby existoval, vůbec bychom ho nepotřebovali."
        "Já vím, já vím," chlácholil jej Kluge. "Proto musím uznat, že jste vytvořili cennou zbraň."
        "To se tedy vsaďte," pochvaloval si Wurmser. "A funguje precizně, přesně podle projektu."
        "Dostatečně hodnotnou," pokračoval Kluge, nevšímaje si ho, "abych ji mohl předložit příslušným úřadům. Už to nebude jen mezi námi."
        "Utajení bude přesto nezbytné," zdůraznil Speidel.
        "Nejsem idiot," odsekl Kluge podrážděně. "Ani ve zmíněných úřadech nesedí žadní pitomci. Výroba a řízení této nové zbraně budou svěřeny do velmi schopných a obezřetných rukou."
        Speidel se ve snaze zamezit narůstající rozmrzelosti druhých dvou mužů obrátil k Williamu Smithovi a nadhodil: "Slyšel jsi? Má přijít celá armáda Smithů."
        William Smith promluvil, jeho tón byl přitom stejně bezvýrazný a mdlý jako jindy. "Umožnili jste mi myslet. Tudíž přemýšlím."
        "Takže?" pobízel jej Speidel.
        "Rovněž jste mi vštípili intenzivní odpor k osobní moci. Takže nenávidím moc."
        "Což je také zcela správné," souhlasil Speidel a pobaveně na ostatní mrkl.
        "Mým prostřednictvím máte moc vy," prohlásil William Smith.
        Speidel a Wurmser ztuhli. Kluge narovnal ramena.
        "Závěr, který z toho plyne, je zřejmý a nevyhnutelný," rozvíjel svou teorii William Smith. Dospěl jsem k němu, protože jste mě udělali takového, jaký jsem. Musíte být zničeni."
        Wurmser ochromeně ucouvl. "Nemůžeš vnuknout touhu po smrti nám," vypískával vysokým hlasem. "Předvídali jsme toto nebezpečí a formovali tě tak, abys toho nebyl schopen. Můžeš použít svou vůli jen tehdy, když ti to přikážeme. Musíš poslouchat a použít ji, jen když dostaneš rozkaz. Rozumíš?"
        William Smith hovořil s děsivým nedostatkem cynismu. "Rozumím. Také vím, že mě můžete rozebrat na kousky stejně snadno, jako jste mě složili." Jeho oči znovu přejely po přítomných. Ale to by nezničilo vaši moc, protože ta je skryta ve vynalézavosti vašich myslí. Brzy byste mohli vyrobit tisíc takových, jako jsem já."
        "Kde je blaster?" zachvěl se Seidel a zrakem pátral po místnosti. "Nemá žádný pud sebezáchovy, nechá mě, abych ho sežehl tam. kde teď stojí, jako loutka, kterou doopravdy je. Má tu někdo blaster?"
        Kluge zavrtěl hlavou a dál sledoval Williama Smithe.
        "Přesto vám nemohu vnutit touhu po smrti," dumal William Smith, aniž by se tím těšil, či rmoutil. "Je to zakázáno. Mé obvody obsahují bloky, které mi brání vykonat nezbytné. Stejně bych vám ji ale neimplantoval."
        "Proč ne?" yajímal se Kluge.
        "Protože by moc přešla do mých rukou. Zůstal bych sám, plný té vlastnosti, kterou jsem připraven zničit."
        "To jste se dostal do pěkné šlamastiky," poznamenal Kluge.
        "Zamotal jste se do sítě své pokřiveně logiky," přisadil si Speidel.
        "Vyhlíží vyzáble a vyhladověle," přidal se Wurmser, který načerpal od ostatních novou kuráž.
        "Takoví lidé jsou nebezpeční," nadhodil Kluge. Stál zpříma jako na přehlídce.
        William Smith si brumlal spíš pro sebe než ke svým posluchačům: "Na první pohled to vypadá, že jsem se dostal do slepé uličky. Ale je to jen zdání a řešení je snadné. Bylo do mne vestavěno. Je to připravený únik - a logický závěr." Ruku měl zvednutou nad hrudí. "Je to stav ohrožení."
        "Ne!" zaječel Wurmser. "Ne!" V čiré hrůze mával pažemi. Speidel uháněl ke dveřím. Kluge setrval na místě, zíral před sebe, nehybný. "Ne!" řval wurmser.
        Dlaň dopadla na prsa přesně nad skrytým červeným knoflíkem. Následná exploze zničila celou ulici a vyslala k oblakům obrovitý oblak na prach rozdrcené suti.
        Za oním tlačítkem dřímala značná moc.