"Občas, když se probouzím,
    sním o zemi plné příběhů,
    kde cesty vedou klikaté
    a dupou koně hrdinů."

    Ve starém zatuchlém bytě ležel na děravé matraci muž. Odřené džíny, flekatá košile, v ruce nedopitá láhev z tmavého skla a doširoka otevřené oči, zírající do stropu. V pokoji bylo šero, zatažené žaluzie propouštěly jen několik neodbytných paprsků kulatého měsíce, ale i přesto bylo vidět, že kolem muže sedí na zemi pět neobvyklých postav.
    "To je on, Azúle?" zeptal se ten nejvyšší, rytíř s modrou kůží a přísným pohledem.
    "Ano, Wulfgare," odpověděla tmavá bytost s netopýřími křídly.
    "Dobře, skoncuj to s ním, Hanumane," pokynul rytíř směrem ke čtyřrukému skřetovi s dlouhým vousem a vyholenou hlavou. Zaskřípěla čepel tažené šavle, zacinkala náušnice ve špičatém uchu, jak se skřet pevně rozkročil.
    "Počkejte," poprosil Azúl. "Je to přece můj otec!"
    "Byl to tvůj otec," opravil ho Wulfgar. "Teď už s ním nemáš nic společného. Je to jen smrtelník, který propadl své vášni. Je nebezpečný, jeho sny přitahují zlé bytosti jako lampa přitahuje noční můry v tmavé noci. Musíme ho zabít."
    "Mohli bychom ho najít a vytrhnout ho z jeho snu! Mohli bychom ho vrátit zpět," namítl okřídlený.
    Skřet zaváhal, špička lesklého ostří se zachvěla. "Azúl má pravdu, Wulfgare. Pořád je to jeho otec a není pravda, že už s ním nemá nic společného. Částečně sem přece patříme, vracíme se do tohoto světa a čerpáme tu svoji sílu."
    "Není jisté, že ho zachráníme," povzdechl si rytíř. "Nemusíme uspět, kdo ví, kde se jeho duše toulá. Co si myslí ostatní?"
    Oči tří postav se stočily ke dvěma zbývajícím.
    "Co na mě vejráte?" otřásl se malý zrzek až doposud se věnující svému oříšku. "Jakoby to záleželo na mně! Jestli ho chcete zabít, tak ho zabijte. Ale jestli ho chcete zachránit, tak jdu s váma. Nemyslete si, že mě zase někde necháte! Kdo by vás pak tahal z bryndy, že jo, Khalile?"
    "Ta cesta bude dlouhá a nebezpečná a její konec nebude záviset na nás," promluvil poslední společník, muž snědé pleti, v bílém rouchu a s dřevěnou holí položenou na zkřížených nohách. "Rozhodnutí je na tobě, Azúle, ale vydáš-li se na cestu, půjdeme s tebou. Budeš nás potřebovat, noční poutníku: Wulfgarovu hrdost, Hanumanovu sílu, Veverčákovu obratnost i moje příběhy."
    "Prosím vás o to," svěsil Azúl svá blanitá křídla. "Pomozte mi ho vrátit."
    Pět postav přistoupilo k zaprášenému zrcadlu na zdi.
    "Připravte se!" pozvedl Khalil svoji hůl:

    "Poutník si píská, nebe se blýská,
    stopa se jeví, čerti se žení,
    otvírají dveře, voní hořce keře,
    viň se stezko tenká, kde smrtelník spinká?"

    V pokoji se setmělo, po zrcadle se rozběhla pavučina. Zavířil proud vzduchu a v rámu se objevil otvor. Za ním byla jen tma a tenký stříbrný most složený ze střípků skla.
    "Tady je začátek tvé cesty, Azúle. Dál už nás musíš vést ty."
    Vykročili na úzkou stezku. Kolem nich sněžily hvězdy a do plášťů se jim opíral vítr, ale noční poutník šel v čele skupiny jistým krokem a jeho společníci se drželi za ním.
    Most končil znenadání na pasece mezi holými stromy. Azúl neváhal, jeho cit pro cestu mu říkal, že jde správným směrem. Starosti mu však dělalo tmavé okolí. Větve pokroucených stromů se mu nelíbily, nelíbilo se mu jejich skřípění, nelíbily se mu ani stíny, které se plížily napříč stezkou. A jakoby toho nebylo dost, zdálo se mu, že slyší tiché hlasy:
    "Ššššš, oššškliví, proč jste sem přiššššli? Proč nás ruššššíte?"
    Stíny se začaly natahovat, jejich konce se začínaly nepřirozeně kroutit. Holé větve stromů se skláněly nad stezkou, zatímco jejich kořeny se snažily zaútočit z druhé strany. Šepot mezi stromy zesílil:
    "Ššššš, oššškliví, kam si to kráčíte? Slyššššíte? Čeká na vás smrt!"
    "Nechte nás být!" rozkřikl se Wulfgar. "Chceme jenom projít!"
    "Ššššš, chtějí jenom projít! Ššššš, to se na to podívejme! Ale my máme hlad, víššššš?"
    Stínů na stezce přibylo, kroutily se jako hadi a ovíjely se poutníkům kolem nohou. První zaklel Wulfgar, když ucítil, jak ho něco chytlo kolem kotníku a nechce ho to pustit.
    "Braňte se!" vykřikl a vytasil široký meč. Ostří se mihlo vzduchem a mezi listy na cestě dopadl uťatý šlahoun. Chvíli se svíjel a pak se rozpustil na tmavou kaluž tmy.
    "Ššššš, oššškliví, chtějí nám ublížit!"
    Stíny se zkroutily, aby vzápětí vyrazily vpřed. Útočily zákeřně a znenadání, omotávaly se kolem nohou a pokoušely se své oběti strhnout k zemi. Wulfgara chránilo jeho brnění, stál na cestě jako skála a jeho meč se míhal vzduchem. Kolem skřeta na druhém konci skupinky se roztančila čtveřice ostrých čepelí, ani tam to neměly stíny snadné. Ostatní na tom byli ale hůř. Veverčákovi se zatím dařily jeho úniky, skákal po cestě sem a tam a jeho nůž bodal s nevídanou přesností. Stínů bylo ale příliš mnoho, začínal být unavený a bylo jen otázkou času, kdy klopýtne. Khalil s Azúlem si kryli záda, bránili se holí i krátkou čepelí, ale nohy měli nekryté a na cestu dopadly první kapky krve.
    "Musíme pryč!" zavolal rytíř. "Je jich příliš mnoho."
    "Nemohu se soustředit na cestu, je tady moc velká tma, potřebuji světlo!" vyrazil ze sebe Azúl.
    "Zakryjte si oči," uchopil Khalil hůl oběma rukama a zarecitoval:

    "Světlo bílé, světlo jasné,
    světlo bílé, světlo krásné,
    zaklínám se svojí mocí,
    přijď ke mně i vprostřed noci!"

    Hůl nad jeho hlavou vybuchla ostrým světlem a jeho paprsky dopadly na stezku i na stromy kolem.
    "Šššš, světlo! Bolíííí!" zasyčely stíny a stáhly se zpátky.
    Družina se rozběhla lesní stezkou. Cesta byla křivolaká a zatáčela mezi kmeny, ale dokud svítilo světlo, stíny jim dávaly pokoj.
    "Támhle do té jeskyně!" ukázal Azúl. "Tam si můžeme odpočinout."
    "Šššš, jen běžte, ošššklivci, běžte do té díry. Šššš…"
    Zlý šepot se postupně vytrácel, jak běželi jeskyní stále níž a níž.

    "To neznělo příjemně. Kam nás to vlastně vedeš, Azúle?" zastavil se Wulfgar.
    "Nevím, kam to vede. Cítím jen, že jdeme správným směrem, to je vše," ohradil se noční poutník. "Ale máš pravdu, tohle není přírodní jeskyně."
    Teď, když se zastavili a pečlivěji se rozhlédli kolem sebe, spatřili stěny zdobené zvláštními znaky a obrysy schodů, skrytých pod nánosem písku a drobného kamení. Dál šli už trochu opatrněji, Azúl s Wulfgarem zkoumali cestu vepředu, za nimi se plížili Veverčák s Khalilem a Hanuman skupinu uzavíral. Chodba vytrvale klesala, vzduch začal být studený a na stěnách se objevily kapky vody. Nakonec přišli do místnosti s klenutým stropem a zatopenou podlahou. Vedlo z ní několik východů, nad jedním z nich byl do skály vytesán starobylý nápis.
    "Zde spí neprobuzení princové a princezny," přečetl Khalil.
    "Co to znamená?" zeptal se Veverčák.
    "To nevím, podíváme se."
    Průchod vedl do podlouhlého sálu se dvěma řadami skleněných rakví, napůl ponořených do studené vody. V každé z nich leželo pět sáhů dlouhé hmyzí tělo se složenými křídly, s překříženými článkovitými končetinami na hrudi, zpola zakryté hedvábným rubášem a zdobené zlatými šperky a drahokamy.
    "Nedotýkejte se jich," zašeptal Khalil. "Nechte je spát."
    Opatrně se brodili tmavou vodou, pokračovali kolem těch spících tvorů a obezřetně nahlíželi do tmavých koutů. Byli už téměř na konci sálu, když Veverčák nevěřícně ukázal na jednu z rakví.
    "Tam, podívejte. Víko je rozbité a lože je prázdné!"
    Všichni strnuli a hleděli na to prázdné místo, když v tom za sebou najednou zaslechli tiché šplouchání vody. Šplouch, vrz, skříp, šplouch, vrz…
    Znělo to, jako kdyby někdo sunul po tvrdém kameni ještě něco mnohem tvrdšího. Světlo Khalilovy hole zablikalo a zhaslo.
    "Utíkejte!" vykřikl Veverčák a vrhl se dopředu, tam, kde zahlédl východ ze sálu. Prchali chodbou a pod nohama cítili schody, vedoucí vzhůru. Něco však utíkalo za nimi.
    "Zazpívej něco, Khalile! Čaruj!" vyjekl zrzek.
    "Jak?" zasípal vypravěč. "Sotva dechu popadám."
    Běželi dál, co jim síly stačily. Cesta byla naštěstí rovná a schody pravidelné. V dálce před nimi se objevil světlý bod a jak se přibližovali, změnil se do podoby klenutých dveří. Bylo to ale ještě příliš daleko.
    Jako poslední běžel Hanuman, dolníma rukama si pomáhal v pohybu, v horních držel šavle. Běžel jak nejrychleji dovedl, ale přesto slyšel, jak se k němu zezadu přibližují skřípavé zvuky. Instinkt ho varoval, že má nepřítele v zádech.
    "Běžte, já to zdržím!" vykřikl, otočil se na patě a napřáhl své čepele jako kopí. Skalním tunelem se ozval náraz a děsivé zakvílení. Pak se ozvalo několik klapavých zvuků a nový výkřik, tentokrát to ale byl Hanuman.
    Chodba končila obloukem vedoucím do noci - a několik desítek sáhů dlouhým pádem do skalního jezera. Voda byla tmavá a studená. Azúl, Veverčák a Khalil se vyškrábali na kamenitou pláž bez větších nesnází, horší to ale bylo s Wulfgarem. Jeho zbroj ho nemilosrdně stáhla ke dnu a teď po něm zbyly jen kruhy na hladině.

    "Wulfgare! Rychle, musíme ho najít!"
    Vrhli se zpátky do vody a jeden po druhém se potápěli ve snaze rytíře nahmatat, ale bez úspěchu. Už si začínali zoufat, když se u skalní stěny objevila dýka v železné rukavici a neuvěřitelnou silou se zabodla do skály. A hned za ní druhá a po ní se nad vodu vynořila i rytířova hlava.
    "Prfffffff… Jste všichni v pořádku?"
    "Hanuman tam zůstal," smutně mu odpověděl Azúl.
    "Zachoval se jako hrdina. Dal nám možnost pokračovat v našem poslání, Azúle. Musíme jít dál, pohřební písně budeme zpívat až potom," vyšplhal se rytíř na břeh.

    Temné mraky se protrhaly a na obloze vyšel měsíc. Byl přímo v úplňku a v jeho světle se všechno zdálo bílé. Skály zmizely, cesta se narovnala a z jejích kamenů se staly bílé dlaždice. Objevil se první sloup, za ním druhý, a potom celé sloupořadí. Nocí se k nim donesly první tóny a jak postupovali vpřed, skládaly se do tiché smutné melodie bez začátku a konce.
    "Blížíme se do království Luny, říše plné tajemství, úskoků a pavučin. Nic si neprohlížejte, s nikým se nebavte a nescházejte z cesty. Snad se nám podaří projít nezpozorováni," zašeptal Khalil.
    Jako na potvrzení jeho slov se mezi sloupy objevily první pavučiny, v měsíčním světle se stříbřitě leskly a lákaly poutníky svým bezchybným vzorem. Melodie teď byla hlasitější, vtírala se jim do duše, vyprávěla o klidu, spánku a pohodlí. Zatvrdili však svou mysl, obrnili svá srdce, neohlíželi se ani napravo ani nalevo a pokračovali stále vpřed.
    Náhle se jedna z pavučin zavlnila a do cesty jim vstoupila postava. Byla to žena s bílou tváří a stříbrnými šaty, černé rozpuštěné vlasy se jí vlnily kolem hlavy a místo očí měla dva úplňky.
    "Jmenuji se Tanwó," pronesla majestátně. "Jste na mém území, cizinci."
    "Odpusťte nám, vznešená paní," uklonil se Azúl. "Nechtěli jsme vás vyrušovat, pouze procházíme."
    "Za průchod mými síněmi se platí," usmála se Tanwó. "Slibte mi svou službu, nebo tu zůstaňte na věky."
    Čtveřice postav na sebe pohlédla.
    "Platí," pronesli Azúl, Khalil a Veverčák jednohlasně.
    Wulfgar však zakroutil hlavou a zkřížil si ruce na prsou.
    "Jakákoliv služba za pouhý průchod územím? To se mi zdá příliš vysoká cena, paní," pronesl důrazně.
    "Dobře si to rozmysli, rytíři," otočila se k němu stříbrná žena. Měsíce v jejích očích začaly rychle ubývat.
    "Už jsem řekl. Nemáš žádného práva po nás něco chtít."
    "Jak chceš," rozpřáhla ruce Tanwó.
    Rukávy jejího šatu se zavlnily a vyletělo z nich hejno černých smrtihlavů. Rytíř nestačil ani tasit zbraň, ztuhl uprostřed pohybu a změnil se v sochu.
    "Běžte, tam mezi těmi sloupy jsou dveře vedoucí z mého království. Ale nezapomeňte, co jste slíbili," ukázala Tanwó a zmizela v pavučině.

    Poté, co ztratili Wulfgara, se nálada v družině zcela změnila. Království Luny sice již dávno nechali za sebou, ale stále šli mlčky, sami se svými chmurnými myšlenkami. Hrdý rytíř byl jejich duchovní vůdce, jejich opora a jistota. Teď, když byl pryč, začali pochybovat o správnosti svého počínání. Cesta se ukázala být horší, než čekali, a to ještě stále nebyli u cíle.
    Putovali po holé pláni zahalené hustou bílou mlhou, svět kolem nich byl tichý, šedý a chladný. Když se před nimi vynořil veliký dům, zastavili se v dostatečné vzdálenosti a nedůvěřivě ho pozorovali.
    "Co je to za dům, Khalile?" zeptal se Veverčák.
    "Nevím, snad konečně místo, kde se najíme a odpočineme si," odpověděl vypravěč. "Přinejhorším půjdeme dál."
    Okolo domu stál starý železný plot, brána v něm byla pootevřená, i když se nezdálo, že by ji někdo často používal. Zvonek na sloupku byl beze jména.
    Proklouzli tiše dovnitř a opatrně prošli zahradou. Okna v přízemí byla posazena vysoko a jejich dolní části byly přemalovány bílou barvou, ale Veverčák zručně vyšplhal po několika vyčnívajících kamenech a nahlédl dovnitř.
    "Bude to asi nějaká nemocnice, vidím spoustu postelí a na nich leží lidé. Vypadá to bezpečně, připoutáni nejsou."
    "Dobře, půjdeme se podívat dovnitř, s lékaři je většinou snadná domluva," rozhodl Khalil.
    
    Zevnitř vypadal dům ještě větší než zvenčí. Ve vstupní hale posedávali lidé v bílých košilích, procházeli se kolem fontánky s vodou, prohlíželi si portréty na zdech. Zvláštní však bylo, že všichni mlčeli. Až na zurčení vody a klapání nemocničních pantoflí vládlo v domě úplné ticho.
    "Ehm, promiňte, kde bychom našli ošetřujícího lékaře? Haló, slyšíte? Někoho z personálu! Hmm, no tak nic," vzdal se Veverčák.
    "Divné, vůbec si nás nevšímají," potřásl hlavou Azúl.
    Pokračovali po schodišti nahoru. V prvním patře byly děti. Běhaly po chodbách, házely si s míčem, skákaly panáka. Ale opět bez jediného slova, bez jediného výkřiku radosti.
    "Kde jste se tu vzali?" ozvalo se najednou za nimi. "Vás neznám."
    U pootevřených dveří stála malá holčička s culíky a se zájmem si skupinku prohlížela.
    "Hledáme někoho z lékařů," odpověděl jí Azúl. "Nevíš, komu to tady patří?"
    "Mně," odpověděla mu holčička. "Budete si se mnou hrát?"
    "Proč ne?" nadšeně poskočil Veverčák. "Jak se vlastně jmenuješ?"
    "Většinou mi říkají Smrt."
    "Ááá… no vlastně… víš, my strašně pospícháme!"
    "To je škoda, tak ráda bych si s někým hrála…"
    "No, možná se stavíme, až půjdeme zpátky," sliboval Veverčák.
    "Tak dobře, nebudu vás zdržovat. Vlak vám jede za chviličku."
    "Vlak?"
    "Ano, ten v podzemí, jinudy se odsud odjet nedá. Ale pospěšte si, máte za minutu dvanáct!" usmála se holčička.
    Na nic nečekali a rozběhli se ke schodům. Ve sklepě bylo skutečně nástupiště a jednosměrné koleje. Na velkých hodinách bylo za minutu dvanáct a vlak právě přijížděl. Kupodivu byli jediní cestující, kromě nich ve vagóně nikdo neseděl.
    Cink, cink, cink. Ze schodů se na nástupiště skutálela duhová kulička.
    "Jé, skleněnka!" zaradoval se zrzek a vyběhl z vagónu.
    "Ne, Veverčáku vrať se!" vykřikl Khalil, ale bylo už pozdě. U schodů stála malá holčička s culíky a usmívala se. Zazněla píšťalka, dveře se zavřely a vlak vjel do tunelu. V prázdném kupé seděli Khalil s Azúlem a dívali se na sebe.

    Po nějaké době vlak začal zpomalovat, až konečně zastavil. Vystoupili v podzemní stanici s kamennou podlahou a zděnými sloupy z červených cihel, zdi byly polepeny množstvím barevných plakátů a přímo proti kolejím visel, trochu nakřivo, veliký nápis: "Vítejte v ARISBERGU." Odněkud shora k nim doléhala hudba a opilý smích.
    Vystoupali po točitých schodech, prošli krátkou chodbou a otevřeli úzké plechové dveře. Za nimi byla místnost plná bavících se lidí, stoly s jídlem a pitím, u protější strany hrála kapela příjemnou melodii. Do nosu je udeřila vůně jídla, cigaret a parfémů.
    "Co si dáte, mládenci?" přitočila se k nim spoře oblečená servírka elfích rysů. "Sklenku červeného?"
    "Ano, velice rád," usmál se Khalil.
    "Jmenuji se Belletris," vrátila mu úsměv a vtiskla mu do ruky skleničku. "Vypadáte, že jdete zdaleka, ale to nevadí, jsme velice rádi, že jste přišli na naši oslavu."
    "Khalile, měli bychom jít," zatahal vypravěče za rukáv Azúl.
    "Jak se ti líbí hudba? Nechtěl by sis zatancovat?" přitulila se k minstrelovi Belletris.
    "Khalile, cítím, že už jsme skoro u cíle, musíme jít!" pokusil se znovu Azúl.
    "Já tancuji strašně ráda," olízla si rty elfka.
    "Khalile…"
    Ale vypravěč měl oči a uši jen pro Belletris. Azúl jen smutně přihlížel, jak ji vzal za ruku, odvedl na parket, jak jí něco šeptá do ouška a jak se dívka směje.
    Otočil se a vyšel z baru ven na ulici. Venku pršelo a všude se válely odpadky. Přes botu mu přeběhla krysa, odněkud slyšel zvuk manželské hádky. Smysl pro cestu mu však říkal, že je tu správně. Cítil, že je blízko, snad jen několik kroků. Vyrazil kolem zavřených obchodů, zatočil do boční uličky a prošel přes nějaký dvůr. V koutě mezi popelnicemi leželo v kaluži vody tělo. Sklonil se k němu a natáhl ruku.
    "Hej! Nech toho! To je moje kořist!" zaskřehotal zlý hlas.
    Azúl sáhl pod plášť pro vrhací nůž a rozhlédl se. Na popelnici pár kroků od něj seděla malá zelená příšera, s dlouhými bílými nehty a žlutýma očima.
    "Ten mi už dávno propadl, je ztracen, nic už ho nezachrání!"
    "Koukej odsud zmizet," zaskřípal zuby Azúl.
    "Ani mě nenapadne," vrátila mu to příšerka.
    "Jak chceš," zamumlal a nacvičeným pohybem hodil nůž.
    "Aúúú, no počkej, to ti nedaruju! Sedřu z tebe kůži, netopýre!" zaječela a vrhla se na něj.
    Azúl byl slušný bojovník, obzvláště na boj s krátkým ostřím, ale příšera byla nepřirozeně rychlá a její škrábance po sobě zanechávaly bílé hnisající rány. Dostal dva zásahy do předloktí, nijak zvlášť nebezpečné, ale ruka ho přestávala poslouchat, rychle v ní ztrácel veškerý cit. Dobře věděl, že už dlouho nevydrží.
    Vrhnul po ní i druhý nůž, ale příšera už byla ostražitá a vyhnula se mu rychlým pohybem.
    "Zbabělče! Mně neunikneš!" zaječela a pustila se za prchajícím Azúlem.
    Azúl vběhl do prvních dveří a soustředil se na vytvoření cesty. Vběhl do dalších, teď už si byl jistější. Za sebou slyšel, jak ho příšera pronásleduje. Třetí dveře vedly skokem do neznáma a čtvrté za sebou pevně uzavřel. Pátými se pak vrátil na dvůr mezi popelnice.
    "Tatínku," vzal tělo muže do náruče. "Vrať se domů, už je pryč," hladil ho po tváři.

    Ve starém zatuchlém bytě se na děravé matraci probudil muž.
    "Panebože, to byl ale sen," přitiskl si dlaně na spánky. "Moje hlava, co jsem to jenom dělal? To je bolest, to snad není možný! Musím se něčeho napít!"
    "Néé, nedělej to, prosím tě!"
    "Co? Ježkovi voči, já snad slyším nějaký hlasy, to je strašný. Kde je ta zatracená láhev? Á tady si, pojď k tatínkovi…"

    "Nazdar, netopýre," ozvalo se za Azúlem na opuštěném dvorku. "Snad sis nemyslel, že se mě tak snadno zbavíš?"