Útržky záznamu kroniky "Beltempestova smrt" jsou sice velmi neúplné, ale zachycují jednu situaci postupně očima několika zúčastněných postav. Není to sice pro Changelingy klasická situace, zapletli se příliš se světem banality a ten většinou, když si vás všimne, tak vás taky praští :) Get used to the view. Obávám se, že nějaký rozumný záznam celého příběhu už z hráčů nikdo na světě nedostane, takže zachovám to, co mám...


Narya, salamandr

Cestou ze školy nás pobral Jezevec, připojil se Vidocq, který s Jezevcem došel k nějaké dohodě. Odsuneme se do zapadlého kouta Stromovky, do zeleně, a začneme spřádat plány. Najednou z okolního křoví vyleze cca patnáct chlapíků se samopalama a tváří se nepříjemně. Na dotazy neodpovídají. Naloží nás do náklaďáku a odvezou kamsi mimo, snad za město.
Nevidíme.
Ven nás pustí v betonové garáži, stále jsme pod hlavněmi samopalů. Vedou nás ke schodům vedoucím dolů. Jakožto cynik skupiny si začnu zpívat Griegovo "Ve sluji krále hor", okamžitě schytám takovou ránu, že zastavím až o matičku beton. Nenechají ostatní, aby mi pomohli vstát. Dolů ze schodů, celé prostředí je odporně banální, vpodstatě jsou z nás jen malí vystrašení frackové.
Jsme obráni o všechno kromě oblečení, nemáme ani hodinky.
Jsme rozstrkáni po jednom do naprosto holých, nevybavených betonových cel, bez osvětlení. Jediné světlo jde ze špehýrek ve dveřích - naprosto minimální. Strážní téměř na každý šramot reagují křikem a výhrůžkami. Stále ještě nevíme, kdo a proč nás tu uvěznil. Satyr dělá problémy, je vytažen z cely, zmlácen a vrácen do cely. Zuřím. Pomalu ztrácíme pojem o čase. Vidocq chodí sem a tam po cele a tím pravidelným krokem mě štve ještě víc. Naše faerická podstata je tu oslabená natolik, že i to, co normálně děláme bez mrknutí oka, jde jen velmi těžko.
Čekáme. Jak dlouho, nevíme. Je tu zima.
Jsem čím dál tím víc rozzuřenější. Chtěl bych do něčeho kopnout, ale není tu ani do čeho.
Pak, někdy, přijdou samopalníci a odvádí Vidocqa, Pooku, Dryádu a Sylfu. Během toho najednou Sluagh začně řvát. Asi mu už přeskočilo.
Jestli brzo něco nezničím, asi skončím stejně. Pak místo křiku rány. Mlátí ho. Čekáme dál. Stále ještě nám nikdo nic neřekl.
Pak nějaký zmatek směrem od stážných. Naši se vrátili, Vidocqa nemají. Pouštějí nás ven. Všechno jde rychle, nervózně. Žádný čas na vysvětlování. Jen jedno slovo: "Oblivia".
V místnosti strážných pět mrtvol. Rány dýkou. Beru samopal, hledám pojistku. Jezevec mi ho zakazuje, blbec. Praštím samopalem, beru pistoli. Nemá cenu, strašnej kanón, neudržel bych. Praštím pistolí, beru dva nože. Cítím se líp. Vztek se blíží k povrchu. Cestou banalita zvolna ustupuje, cítím trochu vůle.
Jdeme k východu, opatrně. Sylfa má dobré uši, poslouchá u dveří. Zvedne dva prsty. Zvednu dva nože. Pokývne. Probouzím svoji faerickou podstatu, Jezevec mi otevře dveře a...
Vítr. Běh. Dva blesky.
Oba leží na zemi, nože si našly dobře svůj cíl. Přiskakuju. Jeden chrčí. Vytahuju z nich nože. Šmik. Nechrčí. Poprvé, co jsem vyšel z cely, se usměju. Vztek trochu polevuje, probouzí se radost z násilí, zabíjení. Plameny v duši tančí. Tohle mi Jezevec zakázat nemůže, tohle ne. Něco malého vevnitř se na to vše dívá doširoka otevřenýma očima.
Ignoruju.
Jdeme dál. Bez dalších potíží ke dveřím do garáže. Sylfa ukazuje, že pět. Stahujeme se, dohodneme narychlo plán. Pak tam vpadneme.
Sylfa křičí "Nehýbejte se!" Dryáda zařve "Zemřete" tónem, který se mi líbí. Dva z nich obrací oči v sloup, krev z úst, padají. Prosmýkám se dovnitř.
Výkřik lovce na zimní obloze. Spáry útočícího orla.
Špatný úhel. Je ztuhlý sylfiným výkřikem. Oba nože zasáhly. Nepřežije.
Elf míjí dalšího, Jezevec střílí.
Šestý (šestý?) zařve "Nikdo ani hnout."
Nedokážu se pohnout.
Vztek se vrací. Vede si menšího bratříčka.
Šestý komanduje zbylého chlápka, ten přivádí další. Všichni uctiví. Říkají mu Gellner. Šestý je tu šéf? Viník?
Viník. Cíl.
Vypadá bledě. Hodně bledě.
Svazují nás. Nepříjemně. Ruce ke kotníkům, kozelec. Mezitím se objevila Oblivia. Tváří se, jako by šestého nečekala, neviděla ráda.
Šestý říká: "Teď už se můžete hýbat." Paralýza povoluje. Ležím na zádech, můžu hýbat jen hlavou. Zuřím.
Opravdu zuřím. Ale ne tak, abych nevěděl, co dělám.
Podívám se na něj a zeptám se: "A ty jsi co za debila?"
Oblivii upadne čelist. Šestý zkrabatí obličej, přiskočí a kopne mě.
To "přiskočí" je důležité. Stojí hned vedle mě.
Šupiny v hlubinách. Odrazy plamenů v hadích očích. Ústa sopky.
Plamen!


Vidocq, lovec

Čekání je dlouhé, ale vyplatilo se. Dětičky se konečně valí ze školy, Eshu míří ke mně, jak bylo smluveno. Vůbec mi nevěří, ale co se dá dělat? Nakonec, i když mi toho řekla zatraceně málo, se dozvídám to, co jsem chtěl vědět... Sakra! Další faleěná stopa...
Spolu s dětičkama dorazím na schůzku s Jezevcem. Dětičky jsou podezřívavé, občas až agresivně. Sakra! Takhle to dál nepůjde.
Z křoví vyskočilo deset maníků, obklíčili nás, jeden z nich drží v ruce Nimierův šátek, začíná se nám to kazit čím dál víc...
Narvali nás do dodávky, někam nás vezou. Přemýšlím, jak se jich zbavit, ale nic mě nenapadá. Přemšlím, jak se zbavit dětiček... Přišel jsem na jeden způsob, ale to bych naši roztomilou Elfku asi pěkně nakrkl...
...pokud bych to sám přežil...
Vyložili nás ve skladu někde za městem... Ten praštěnej salamandr si začal zpivat - prvni krev...
Vedou nás dlouhym schodištěm dolu do tmy... Proč ty zatracený děcka neutečou do Faerie?
Zavřeli nás. Chodim po betonové kostce - cela nemá ani kavalec - a dupu. Každé druhé dupnuti je počítadlo - počítám čas - po půlhodině kopnu do zdi. Někdo z děcek si nečím hází na zem... Po hodině nahlas mlasknu a narvu se ke dveřím. "Ty děcka někdo bude hledat..." Strážci se smějou... Kolik jich sakra je? Začínám zuřit. Ty parchanti nás tu drží a já mám moc práce, starat se ještě o dalěí průšvih! Na moje otázky nereagují.

Vytáhli nás z cely. Já, Pooka, Sylfa a Dryáda... Prohlásil jsem, že jdeme domů... Rana... Rozmazávám cestou krev po betonových zdech, doufám, že mě má "přítelkyně" bude moci lépe najít...
Vcházíme do většího prostoru... Vykachlíčkovaná místnost, uprostřed na háku visí Nimier. Je ošklivě pořezanej... Kterej hajzl?

Dovnitř vrthla Oblivie... Oblivie? Sakra!

Ječí na mě... Nechápu... Někdo jí zabil bratra, vypadá to jako moje práce... Já si NEPAMATUJU, že bych něco takovýho udělal... Do hajzlu...
Snažím se Oblivii přesvědčit, aby poslala děti domů... Nejsem moc úspěšný, ale aspoň je vrací zpět do cely... Už je klidnější... Povídáme si, snažím se zjistit, co vsechno ví, říkám jí, že najdu vraha...

Něco se podělalo... Dovnitř vtrhl strážný, s výkřikem: "Ty parchanti!" Oblivie po mně skočila a několikrát bodla nožem... Padám na zem... Sakra... Úplně zuřivostí bez sebe bodá dál...

Nimier se nadechl... Zahučelo to jak piliňák... Oblivie se otočila k němu... Chvíli si povídali, ztrácí se mi v mlze... Uklidnila se, volá doktora... Omdlívám...

Ležím na posteli, je mi blbě. Vedle leží Nimier, snaží se vtipkovat... Přišla se na nás podívat Oblivie, má obličej od krve, celej sedřenej... Kdo jí to provedl?

Později přijde Gellner... Sakra... Tahle hra už je moc vysoko i na mě...
Hlavně se nepoložit... Neudělat chybu...

Dhar Ainul, sluagh

Tělo mám jako v jednom ohni. V hlavě mi třeští, nohy a ruce mám nehybné. Kde to jsem? A jak jsem se sem vlastně dostal? A proč?
Snažím ze zaostřit na okolí postele, na níž se nacházím. Bílý pokoj, bílá postel. Nepříjemný zápach lizolu.
Nemocnice?
Oči mám oteklé od slz i od návalu krve. Opatrně přejíždím jazykem přes rty. Syknu. Rozbitá ústa nepříjemně bolí. Snažím se přemýšlet, nic jiného, co bych teď mohl dělat, mě nenapadá. Jen odpočívat a přemýšlet.
Mrtvý muž, křik, Vidocq... vize, nepříjemné sny... soud... sraz, nervozita, chlápci v černých kuklách.
Vzpomínky bolí, mému mozku zřejmě dochází, že můj současný zdravotní stav má s těmi chlápky mnoho společného. Přesto ale šrotuje dál, touha po uvědomění událostí je větší než bolest.
Auto... dodávka... Jezevec se mračí... kam to jedeme? A proč? Sestupujeme po schodech, teď mi všechno připadá jako ve snách. Kdyby mě jen to tělo tak nebolelo. A ta hlava.
Mhouřím oči. Sluneční paprsky pronikající oknem mě nepříjemně pálí.
Vraždy. Něco se kolem nás děje. Za poslední týden jsem viděl víc mrtvol, než spousta lidí za celý život. A vždycky to mělo něco společného s námi. Začínám se bát!
Kráčíme po schodech... někam dolů... hluboko... k celám... vězení v Říši ohně by mi možná bylo příjemnější než šest bílých stěn a jedna malá dvířka. Jsem sám. Mám strach...
Znovu se mi slzy hrnou z očí. Před bolestí se nedá utéci.
Chci domů... já přece za nic nemohu... co s námi vlastně chtějí dělat... a čas plyne... pomalu a jistě... bezradnost přechází v zoufalství...
Vtom zaslechnu slova... útržky, které mě však vlijí nový oheň do žil... "Vezměte nějaké s sebou, Paní je chce vidět..." Paní? Napadají mě různá jména... každé má s námi něco do činění... každé může mít něco proti nám... Arilin... Oblivia... OBLIVIA! Ta potvora, kterou podezříváme z těch nejhorších činů...!!! "Dejte mi už se vším pokoj!"
Na krátkou chvíli se ve mně znovu probudil starý hněv. Menší než tehdy... včera?... už nevím... menší, ale stejně nepříjemný...
Zuřím! Slyším svůj hlas, ne ten, který slýchávám po staletí, jiný hlas... hrubší, silnější... temnější...
A pak je události, na něž nechci a snad ani nemohu vzpomínat. Při každé myšlence se mísí nový nával vzteku a bolesti. V těle mi škube. Zřidili mě hrozně. Slyším jejich urážlivé hlasy... občas mi splývají s hlasy mých přátel... někdo mě zvedá... ze rtů mi teče pramínek krve... ztrácím vědomí... Bolest už pomalu ustupuje, přichází mírné smíření. I když se však rány zahojí, ty na duši a na mysli zůstanou pořád. Nelze se jich zbavit. Vyčerpaně usínám v jinak prázdném nemocničním pokoji.
Chci zas domů!


Soňadora, eshu

Konečně ze školy... Vidocq se mnou chce mluvit, ostatní mě budou krýt. Jezevec říká, že s tím policajtem máme spolupracovat - to možná, ale věřit se mu moc nedá, i když bych ráda! Vidocq se ptá na legendy, na Proroctví Starého Mistra... Probohy proč?
Sraz s Jezevcem... Jsme obklíčeni, narvou nás do dodávky, vezou pryč... Banalita... Jsem vyděšená malá holčička... Strach, strach, sssstrachchch... Může za tohle Vidocq? Dostal nás do toho?!
Garáž, schody dolů... Naryu praštili... Donutí ho vstát... Položím mu ruce na ramena. Žhne, nereaguje. Schody dolů, dolů, dolů... Jak skončí tenhle příběh? Kdo ho bude vyprávět?
Zavřou nás... hodiny nečinnosti, strach, nejistota... Nejdřív satyr, pak sluagh ztratí nervy - křičí, kopou do dveří. Strážci je zmlátí. Skrčím se do rohu. Nakonec odvlečou Vidocqa, sylfu, dryádu a pooku. Čekání, čekání... strach, vzpomínky, noční můry za otevřenýma očima.
Rachot klíčů v zámcích, sylfa, dryáda a pooka nás osvobozují, strážní leží mrtví. Co bude s Vidocqem se nikdo moc nestará. Někdo říká, že za tímhle vším stojí Oblivia. Prcháme, probíjíme se ven. Konečně, garáž. Bitka... Jeden člověk navíc...! Člověk...?
"Nikdo ani hnout!" Nikdo se ani nehne.
Po schodech nahoru dobíhá Oblivia. "Ani hnout!" Znovu ten hlas. Oblivia, zmrazena uprostřed skoku, upadne na podlahu. Dívám se na toho, kdo přikazuje - svázal nás a pustil z vlivu svého hlasu. Je bledý jako smrt... Obliviini lidé ho uctivě oslovují jako pana Gellnera. Salamandr ho uráží, Gellner se pohne blíž... Zášleh ohně! Gellner uskočí ke zdi, Oblivia vyrazí ven skrz zavřené dveře garáže. Tak... tohle je konec... Za tohle nás Gellner všechny zabije...


Lvíček, pooka

Hurá, skončila škola, jdeme ven. Před školou stojí nějaký auto, jo je to Brumla, teda Vidocq. Eshu jde za nim. O něčem mluví, pak jí Brumla něco dává, co to asi je, přeci to nemůžou být bonbóny, to by si nikdy nevzala. Fakt by mě to zajímalo, co to asi je.

No nic, jdeme do Stromovky s Brumlou, za chvíli dorazí i Jezevec. Řešíme, co dělat dál, nuda. Mezi stromy krásně svítí slunce, když hýbu rukou, na zemi se dělají stíny, škoda, že nemám zrcátko.

Obkličují nás nějaký chlápkové, v rukou maji samopaly, hele tyhle ještě neznám, co je to za model? Jdeme s nimi směrem k přistavené dodávce, cestou si ani nemůžu ty samopaly prohlédnout zblízka. Sedíme v dodávce, konečně si je můžu prohlédnout zblízka. Tyhle jsem fakt ještě neviděl, to je ale divný. Začínám se bát, ti chlápci si asi nechtějí hrát. Nevíme, kam jedeme, nic mě nenapadá. Bojím se čím dál tím víc.

Vystupujeme v nějaký garáži, jdeme dolů. Plameňák si chtěl zazpívat, ale nezazpíval si. Každýho z nás zavřou v prázdný betonový cele. Nic tam není. Bojím se, ale proč? Je tam nuda. Z dálky se ozývají pravidelné kroky, aspoň něco. Občas někdo promluví nebo zařve. Aspoň není nuda.

Za dlouho přijde pět chlápků a vytáhnou mě, Brumlu, Kytičku a Motýlka ven. Vedou nás chodbou do vykachličkovaný místnosti. Už se moc nebojim, aspoň není nuda. Uprostřed místnosti je hák, na kterým visí nějakej chlápek. Chtěl bych si ho prohlídnout trochu víc, ale asi mi to nedovolí. Zřejmě žije, ale proč je to tu vykachličkovaný, aby se jim to líp mylo? Pak přichází Beruška, teda Oblivia. No tybrďo! Tak to bude sranda. Křičí. Zase se začínám bát. Křičící Beruška a pět chlápků se samopalama. Křičí na Brumlu. Pak spolu chvíli mluví a Beruška nás nechává odvést pryč. Sakra, zase nic neuslyším. Bojím se čím dál tím víc. Beruška křičí na Brumlu, doufám, že ho nezabije, protože pak už bysme se odsud nedostali. I když je to lovec, tady se nám ale hodi.

Kytička a Motýlek se na sebe divně dívaj. Co blbnou? Obě naráz vykřiknou: Nehýbejte se! Nehýbu se. Berou třem chlápkům, co nás hlídaj, samopaly. Sakra, co to dělají! Zbláznily se? Přeci proti nim nemáme šanci! Nebo že by jo? Zatím se vůbec nehýbaj. Sakra, tohle už neni hra. Ty samopaly by mě mohly zabít. Ale oni se vůbec nehýbají! Beru třetímu chlápkovi samopal. Pažbou ho praštím přes hlavu. Beru si pistoli a nůž.

Jdeme ke dveřím, za kterými je chodba s celama. Je tam pět chlápku. Maj samopaly a asi budou střílet. Já ale přeci nechci být mrtvej. Teď už ale nemůžu couvnout. Holky se postarají o první dva, já o zbytek. Otevíráme dveře, mile vržou, nemám čas si to poslechnout znova. Vystřelím dopředu. Fik, fik, fik. Nuda, ani nezareagovali. Šacujeme je, hurá, klíče. Už se nebojím. Otevíráme cely. Kopyto a Osminožka jsou v bezvědomí. Rychle jdeme s Jezevcem chodbou. Před námi jsou dveře, za nimi dva chlápci. Plameňák je zapichuje. Jdeme dál. Zase dveře, za nimi pět chlápků. Kytička je nějaká divná, protože křičí: Zemřete! a dva chlápci fakt umíraj, jak to udělala? Někdy to musím zkusit. JE tam šestej!! Je bílej jak stěna, asi je nemocnej. Křičí: Ani hnout!, nehýbu se. Jak to dělá? To chci taky umět. Najednou je tam Beruška a ten nemocnej zase křičí. Beruška se rozplácla na betonu. Svazujou nas. Hmm, tak tohle se nepovedlo. No, snad nebude nuda.


Telia, dryada

Sedím na posteli ve svém pokojíčku a hledím na malý kamínek ve své dlani. Měla bych vstát a jít na sraz před školou. Nechce se mi. Nechce se nám. Nechce se mi dělat nic z toho, co mne Oni z povinnosti nutí poslední tři dny dělat. Oni namyšlení z druhého světa, co náš svět mají jenom jako drobný problém v jinak globální šachovnici. Ale povinnost zase zvítězí nad inteligencí.

Sedím na podlaze dodávky a s panickou hrůzou hledím na samopaly v rukou maskovaných šílenců. Chce se mi brečet, nemohu si vzpomenout na to, kdo jsme my. Nechápu jak je možné unést osm malých dětí se dvěma dospělákama, ve tři hodiny odpoledne, ze Stromovky uprostřed Prahy, patnácti chlápky v kuklách a se samopalama, kteří mají dodávku ve křoví. Tohle přeci ve světě dvanáctiletých dětí nemá co dělat. Mám strach.

Sedím v temné betonové krychli. Proužek světla dopadá na mé nohy. Všechno je tu studené, chladné, bez duše a bez života. PROBOHA je mi dvanáct a jsem ve vězení teroristů kousek za Prahou. Tiše se třesu a začínám si vzpomínat, kdo jsme my. A my jsme naštvané. Nejen, že mne zabili a jsme teď v jednom těle, ale ještě mi zabili Jeho. Teď nás zabijí všechny! Svět je šílené, studené, chladné místo bez života.
Vyvedli mne do vykachlíkované místnosti, kde na háku visí chlapec mé sestry, krvácí. Mučili jej. Mučili Jeho, zemřel mi v náručí a oči měl plné bolesti. Už se nebojím, jen se stále třesu. Třesu se vzteky.

"Na co ti je vztek, musíš se pomstít. Rozhodně se musíš pomstít. Vidíš, toho chlapce mučili, mučili ho stejně jako tvého miláčka. Proč jim to neoplatit?"
"Protože, to není správné. Jsou to lidé. Nevíme jistě, kdo jsou, třeba to neudělali oni."
"Výmluvy."

Dovnitř vpadne Oblivia. Co ta tu dělá. Řídí to tu. Vím, že byla nějak spojena s mým miláčkem. Zuřím. Ten na háku sténá. Policajt si s ní chce promluvit, vypadá to, že jsou spojení. Nenávidím je. Všechny nenávidím.

"Možná, ale stejně s tím nehodláš nic dělat. Jsi slabá, protože jsi hodná. Poslouchej mě nebo tu všechny chcípnem!"
"Nesmysl. Nedovolili by si zabít osm malých dětí! Proč by to dělali, nemají důvod!"
"Na co důvod? Na co důvod, pro únos, vraždu? Co si myslíš maličká, že ti dají lízátko a pustí tě domů..."
"Ale jak bych já mohla..."

Jen tři nás odvedli do vedlejší místnosti,a by se policajt s tou děvkou mohli domluvit, co s námi. Nenávidím ty chlapy s nadutým výrazem a zbraní v ruce. Dívám se na Sylfu. Tři přece zvládneme. Poručíme jim, aby se nehýbali. Je mi tak divně. Unikáme. Na betonových stěnách jsou stopy od krve, které dělal policajt, když jsme šli na výslech. Jdeme pomoct ostatním. Krev. Krev tekla z ran mé sestry, když ji odnášeli z ošetřovny. Krev tekla z ran mého milovaného, když umíral ve sklepě lidského paneláku. Krev tekla z ran mých zmlácených přátel.

"Krev by měla téct z těch parchantů tady a jinde. Ze všech ostatních."
"Ne! Násilí není řešení."
"Fakt? Proč? Tak třeba tuhle situaci by řešilo. Hezky je všechny sejmout a odvést přátele do bezpečí. "
"Možná..."

Stojíme přede dveřmi. Za nimi jsou cely a strážní, ale ty zvládneme znehybnit.
"Máš nůž, ty zvládneme zabít."
"Musíme?"
"Musíme, je to prča a baví mě to!"

Vztekem se skoro dusím. Nenávidím všechny a tu, co je v mé hlavě a nemá tam být. Třetí tam nemá být. Třesou se mi ruce, když otevírám cely kamarádů. Třesu se celá hnusem, odporem a nenávistí. Nenávidím šílenství světa. Nenávidím šílenství.

"Neboj se, to zvládneme. Rozhodně se odtud dostaneme. Pár jich sejmu tvým Hlasem."
"Já se nebojím. Já tě nenávidím. Kdo vlastně jsi?"
"Někdo, kdo tě odtud dostane. Jen se podívej, jak nám to hezky společně jde."
"Zabít není príma."
"Zabít není príma? Dává to moc!"
"Dává to moc. O kterou se sestrou nestojíme."
"No a? Já jsem tu také a já mám moc ráda."

Miluji šílenství, ty tiché dialogy uvnitř mé halvy.
Vše tak krásně řeší.


Sangwen, princezna sylfa

Škola mě jako obvykle nezajímala. V duchu jsem probírala události minulé noci a můj následný rozhovor s Jezevcem, když mě vezl domů... Získat Modrou trávu... Drogu, co zabíjí lid z Faerie... Třeba nitky povedou k tomu, kdo vyvraždil celou moji rodinu. Snad.

Porada ve Stromovce, které sekunduje krom Jezevce ještě ten polda-lovec. Vypadá, že toho hodně ví, ale odmítá nám toho spoustu říci... Samé "to neřešte" a "do toho se nenamáčejte". Sakra, copak jsem malá holka?! Jakoby odnikud se vynořilo asi dvanáct chlápků. Se samopaly. Když nás všechny cpali do dodávky, uvědomila jsem si, jak malá holka skutečně jsem. Celou cestu jsem doufala, že nás z toho "ti dospělí" nějak dostanou... A nepochybovala jsem, že ústřední postavou všech potíží byl ten lovec. Ale proč nás sbalili všechny...? Nejistota se čím dál víc prohlubovala ve strach.

Za Prahou nás vedli do nějakého podzemního komplexu. Kdykoli se někdo jakkoli ozval (či se jen jako Patrik pokoušel zazpívat pár tónů), okamžitě ho zbili. Každého zvlášť nás nacpali do betonových cel. Svezla jsem se do rohu a doufala, že se trochu vzpamatuji. Dýchalo se mi jen těžko a nevelká cela působila tísnivě.
Lovec poznamenal, že nás budou hledat rodiče a já se tomu musela se slzami na krajíčku usmát. Ve Statenicích po mně neštěkne ani pes. Když se mi mamka nedovolá na mobil (který mi stejně jako ostatní věci sebrali), řekne tátovi, že určitě zase přespávám u kamarádky.
Strážci přecházeli kolem. Lovec také, a čas od času bouchl do zdi nebo mlaskl. Činil tak v pravidelných časových intervalech. Strážci každému vyhrožovali, i když se jen ozval. Slyšela jsem, jak bijí satyra... Až moc dobře jsem to slyšela.

Asi za tři mlasknutí mě společně s lovcem, Dryádou a Lvíčkem vytáhli z cel. Udeřili lovce, vyprovokoval je k tomu. Když nás vedli betonovými chodbami, všimla jsem si, že odplivává krev a zanechává krvavé šmouhy na zdech. Jako by počítal s tím, že se ještě někdy budeme vracet... A ve mně teď místo strachu kypěl hněv a naděje.
Ve vykachlované místnosti visel na háku nějaký muž. Nedívala jsem se na něj. Dryáda křičela a mé hlasivky se toužily připojit. Ale ovládla jsem se. Ovládání bylo v tu chvíli velice důležité, zvlášť když do místnosti vpadla Oblivia. Když nemohl Mohamed k hoře, přišla hora k Mohamedovi. Jenomže byla pěkně naštvaná. Zuřila. A kvílela na lovce, že jí zabil bratra. Lovec zahájil taktiku "o ničem nevím, promluvme si o tom mezi čtyřma očima". Tři Obliviini poskoci nás odvedli za dveře. Cítila jsem zadostiučinění, že jsem se ve své hypotéze, kdo za všechno může, nemýlila.
Hádka těch dvou poskytla dobrou kulisu na odstranění našich tří bachařů. Dryáda mi velice pomohla. Když jsem brala do ruky samopal, cítila jsem se znovu silná. Teď už nebude problém uniknout. Vrátíme se po lovcových krvavých stopách, osvobodíme zbytek a zmizíme. Ať si to lovec a Oblivia vyříkají jak chtějí.

Lvíček mě ohromil svou rychlostí při zneškodňování hlídačů před celami. Sluagha a satyra musel Jezevec nést, byli zmlácení do bezvědomí. Společně s Lvíčkem jsme se vydali napřed, na povrch, abychom informovali o případném nebezpečí. Salamandr si s chutí sejmul dva hlídače.

Konečně jsme vpadli do garáže. Jenomže se něco pokazilo... "Ani hnout!" zařval pobledlý muž v oblečku anarchisty. A poslechli všichni včetně teroristů v posledním tažení. Když nás všechny odzbrojoval a svazoval, neušlo mi, že mu - básnicky řečeno - trochu lezou špičáky z úst. Upír... Co ten tady dělá? Co ten má s námi společného? Do garáže vlítla i Oblivia, kterou rozkaz zastihl uprostřed skoku. Natáhla se jak široká tak dlouhá. To ještě nevěděla, jaké artistické výkony ji ještě ten den čekají. Všichni se upírovi poklonkovali a nazývali ho Gellnerem.
Ochromení povolilo a Narya vylákal urážkou upíra, aby se k němu přiblížil. A pak na něj dýchl oslnivým plamenem. Upír zaskučel, Oblivia se příšerně rozječela a vyrazila ven z garáže. Opustila ji tak spěšně, že si zapomněla vytočit nahoru roletu. Tato scénka však nebyla příliš zábavná. Zůstali jsme svázaní v jedné místnosti se zraněným, ale velice naštvaným upírem. Jehož prvotním nápadem, jakmile se vzpamatoval, bylo ustřelit Naryovi hlavu. Bylo na čase začít vyjednávat. Obvyklé diplomatické fráze jsem si ale odpustila. Většinou neoplývám zdvořilůstkami, když jsem křížem přicvaklá želízky za kotník a nohu a druhým párem želízek za končetiny zbývající. Zachvátil mě odpor a vzdor. Po té, co jsem ukončila svou rozhořčenou tirádu na téma "Co se to vlastně sakra děje" a rozhlédla se kolem, zbytek na mě koukal, jako by mi narostla druhá hlava. A Jezevec se tomu Gellnerovi omluvil, ať se nezlobí, že jsem pod stresem. Pch. Další hláškou jsem se nechala slyšet, že pod stresem tedy zatraceně nejsem... Gellner se rozesmál. Začal si ze mě utahovat, nazval mě štěnětem nebo něčím podobným (asi dával štěňata běžně do želízek). Ovládla jsem touhu vmést mu do tváře, co jsem zač, a začala být konstruktivní (koneckonců, z Jezevce vypadlo, že Gellner je pražský primogen...). Nakonec mi začal i vykat, což jsem zaznamenala jako dílčí, leč lehce tragikomický úspěch. Slíbila jsem mu, že budeme vyšetřovat vraždu Obliviina bratra, pokud okamžitě řekne svým pohůnkům, ať přestanou mučit Naryu, a postará se o náš bezpečný návrat domů. Souhlasil. V průběhu rozhovoru se vrátila Oblivie, Gellner ji donutil přede všemi kleknout a pak jí jednu natáhl, čímž byla celá věc vyřízena. Ukázalo se, že nás všechny sebrali, protože jsme jednali s tím lovcem. Já věděla, že s ním budou jenom problémy.
Uvidíme, jak se situace bude dál vyvíjet.