Deník Eleonor Tošnerové

26. července 2002

Milý deníčku,

dnes jsem přemýšlela o svém životě. Hned po tom, co ode mě odešel Pavel po vášnivé půlhodince, aby vyzvedl své dvě roztomilé dcerušky ze školky, protože jeho žena byla v kosmetickém salonu. Snaží se vypadat co nejvíc jako já, protože tuší, kde její manžílek tráví většinu svého času. Je to taková chudinka, snaží si udržet svého muže. Snaží se udržet muže, který by nedokázal být věrný ani takové ženě jako jsem já.
Takhle ani nevím, jestli jsem dobrá zpěvačka nebo jen dobrá milenka. Během svých středoškolských let jsem pohrdala zpěvačkami, které se k slávě dostaly přes postel, a já teď se svým manažerem vlastně dělám to samé…
Moje matka je na mě tak hrdá, vždyť teď už má jenom mě, a ani neví, že má sláva je možná jen velký podfuk. Neví nic o mně a Pavlovi. Asi by ji to zabilo, proto mám strach jí to říct. Nechci, aby se jí z očí ztratilo to štěstí, které v nich vždycky vidím, když jsem na pódiu. Září tam dole jako sluníčko. Ó mami, je mi to tak líto, že tě tak klamu…
Jediný, kdo o mně a Pavlovi ví, je Martin. Můj jediný opravdový přítel, který si nehraje na mého kamaráda ani kvůli mé slávě, ani kvůli kráse… Je to člověk, na kterého se můžete spolehnout. Někdy mu z legrace říkám, že je má nejlepší kamarádka. Rozumí každému mému holčičímu trápení, podrbe si se mnou, zkritizuje se mnou módu ostatních zpěvaček a nejvíc miluju, když spolu porovnáváme prdelky krásných chlapů a to i těch v televizi nebo i těch, kteří okolo nás projdou na ulici. Je to prostě ten nejroztomilejší a nejkrásnější gayík, jakého znám…
Ale zpátky k Pavlovi, o něm jsem s tebou chtěla mluvit hlavně. Víš, přemýšlela jsem, jestli bych mu mohla říct, že už s ním spát nebudu. Bojím se toho, že pak moje sláva rychle skončí a mně se tolik zalíbilo být známá, poznávaná na ulici, milována a hlavně mít peníze na to, o čem jsem si dřív mohla nechat jenom zdát. Jo, já vím, že se takhle víc než zpěvačce podobám lehké ženě, ale…
Ano, Pavel je na mě kolikrát hrubý a chová se ke mně jako k hloupé blondýnce, ale někdy je to s ním moc hezký a možná ho mám i trochu ráda. Zvykla jsem si na to ho mít po svém boku. Dobře, jako partnera pro celý život bych si ho určitě nevybrala, ale pro chození je docela fajn. Ne, nesnažím se ho omlouvat… No, tak možná ano, ale jenom trošičku. Cítím, že i pro něj něco znamenám nebo si to aspoň myslím. Je to totiž příjemnější myšlenka, než žít s tím, že mě má jen na sex…
Ležím teď v posteli, kde jsme se před chvílí milovali, ještě jsem nahá a vedle mě je tak zoufalé prázdno. Proč nikdy po tom nezůstane déle? Ani se tu nevysprchuje… Ach, tolik mi chybí, že se po tom nemám ke komu přitulit… Je to stejně bídák! A já ho mám stejně ráda…

Ale já přece nejsem
Jenom tak ňákej dej se
Ale já přece nejsem
Jenom tak ňákej ostrov…

-Robert Křesťan-

27. července 2002

Milý deníčku,

kolem poledne mi zavolal Pavel. Říkal, že dnes budu vystupovat na nějakém společenském meetingu. Budou tam prý velký zvířata a mám se snažit, abych se ukázala… No, jasně, chce se zase pochlubit mým tělem… Někdy mám při takových akcích pocit, že mě nabízí svým rádoby kamarádíčkům jako kus zboží… Dokáže být tak chladný, vůbec se tam ke mně nechová jako ke své přítelkyni, ani jako ke své milence… Říká, že nechce, aby to na nás někdo poznal, ale já vím svoje… Chybí mu ten cit, kterým chci, aby mě obdaroval…
Říkám si, že bych měla být spokojená s tím co mám, ale nejsem! Nestačí mi to být někomu děv… Nesnáším ten pocit, když si to přiznám, ale je to tak… Vždycky jsem chtěla víc… Trochu té romantiky, něhy, opravdové lásky… Chci toho tak moc??? Jsou tyto mé sny nesplnitelné???
Chtěla bych nechat za sebou tuto nejistotu, nejistotu mého vztahu s Pavlem. Martin mi to už taky několikrát radil… Ale copak můžu? Co by se mnou pak bylo? Připadám si jak v začarovaném kruhu, ze kterého nemůžu vystoupit bez ještě větší bolesti, než kterou cítím teď… Tolik nesnáším svoji bolest, slabost, samotu, která mě obklopuje…
Cítím se lépe, jen když je se mnou Martin. A jak jsem říkala jemu, říkám i tobě, svoji přísahu: Jestli dostanu od života možnost jít za lepším, vystoupit z kruhu, využiji ji a nebudu se ohlížet na Pavla, na to jaký skandál to bude moci vyvolat (ten se časem uklidní) ani na to jestli to otřese mojí kariérou… Musím začít věřit i vlastním silám, tomu že se dokážu postavit i na vlastní nohy a bez pomoci postele!
Musím se připravit. Asi si na sebe vezmu ty bílé kalhoty se stejným kabátkem a tílko, rafinované a sexy… Ať je Pavel spokojen…

Jsi trpělivá snad
A nebo zbabělá…
Kdy končí pokora
Kdy začíná strach…
Usmívej se
Všímej si hostí…

-Robert Křesťan-

28. července 2002

Milý deníčku,

včera jsem se vrátila z toho meetingu hodně pozdě večer, ale s docela lepším pocitem, než s kterým jsem odcházela. Někoho jsem tam potkala, někoho kdo by mohl znamenat moji lepší budoucnost. Byl zajímavý, snad i krásný… Ano byl krásný a to jak se na mě díval. Myslím, že jsem se mu líbila…
Povídali jsme si a nabídl mi spolupráci. Mohla bych se tak odpoutat, alespoň trošku od Pavla. To jsem přesně chtěla… Být soběstačná a ne být závislá na Pavlově přízni…
Ten muž byl velmi zajímavý… Učaroval mně, měl nějaké kouzlo… Choval se ke mně tak jako zatím nikdo. Dostala jsem o něm echo, že prý je kontroverzní a že snad bere i drogy a ty jeho básně… Ne, nemyslím, že by něco z toho byla pravda, aspoň se nechoval na to,že by to měla být pravda… Naopak, choval se jako pravý gentleman.
Hned jsem se s tou novinkou svěřila Martinovi, ale ten mě zklamal, vůbec nesouhlasil s tím, že bych měla od pana Tošnera tu nabídku přijmout…Ach ano, zapomněla jsem ho představit, jmenuje se Tomáš Tošner… Není to nádherné jméno? Ale co to píšu… Bude to vypadat, že jsem do něj zamilovaná. Ale já nejsem, deníčku, nejsem… Jen mám hroznou radost, že bych se mohla odpoutat od Pavla, když jsem dostala od Tošnera tu spolupráci. Že mám prý na to, abych zpívala kvalitnější texty. Jistě, ty cajdáky pro puberťáky, co zpívám teď… Všechno oproti tomuto musí být lepší…
Nezapomenu na svou přísahu. Dnes večer s ním mám schůzku, pracovní zajisté. Domluvíme se tam blíže na naší společné práci. Dal by mi texty na moje nové CD. Vím, že to bude komplikované dohodnout to s Pavlem, nebude s tím souhlasit, už včera jsem měla pocit, že trochu žárlí. Což bylo poprvé, kdy jsem u něj něco podobného zaznamenala. Ale myslím, že mu spíše vadilo to, že jsem si dovolila vyjádřit zájem o jinou pracovní nabídku než to, že by o mě projevil zájem jiný muž.
Když o tom tak přemýšlím, je to docela komické. Oba jsme spolu pro peníze. Já vydělávám jemu a nebýt jeho nemám taky ani korunu. To on mi shání prkna, na kterých vystoupím, dělá mi reklamu, vytvořil mou image. Jsem jeho dílo a musím mu za to splácet daň. Bude to zrada, když od něj odejdu, ale s ním už taky být nemůžu. Nejde to, cítím, že můj život se má už vyvíjet jiným směrem, že mám kráčet po jiné cestě než po té, kterou on mi vyšlapal. Nebudu už ničí továrnou na peníze…A na sex, od toho má svoji ženu. Ať se k ní vrátí a je jí věrným manželem a konečně taky vzorným otcem svých dětí…
Teď už se ale musím připravit na setkání s Tošnerem. Musím mu ukázat, že jsem ta pravá, kterou hledal a že dál už hledat nemusí. Nenechám si utéct tu šanci, která se mi zhmotnila v nadaném básníkovi…

29. července 2002

Milý deníčku,

jak jsem se včera vrátila z té schůzky s Tošnerem velmi mě překvapilo chování Markýzy. Jakmile jsem vstoupila do dveří, běžela ke mně, aby mě přivítala, ale jakmile už byla skoro u mě, zakňučela a utekla se schovat do svého pelíšku. Takhle vyváděla už včera, když jsem přišla z meetingu. Vůbec jsem to nechápala. Šla jsem za ní, ale když mě znova zahledla, schovala se pod přikrývku. Bála jsem se že je nemocná, ale když jsem ji nechala v klidu a šla do koupelny spláchnout ze sebe špínu celého dne, byla pak už zase v pořádku. Asi ze mě cítila pach kouře z cigaret. Nevím, každopádně, teď už je zase v pořádku a tulí se ke mně…
Já vím, ale tebe určitě zajímá, jak to včera dopadlo s Tošnerem. Hmm… Řeknu ti, to je chlap… Jeho chování mě absolutně odzbrojuje… Musím bojovat s touhou, která mě zaplavuje vždy když se podívám do jeho očí… Ale co oči… Stačí jeho přítomnost a mě se podlamují kolena. Já vím, že to není dobré znamení a že si nabíhám na to samé, co mám teď s Pavlem. Ale když on je tak jiný než Pavel. Jiné chování, jiný přístup i vystupování.
Nabídl mi tykání…Áááááááááááá! Já se z něj zblázním… Jeho úsměv, ten jeho úsměv… Telefon, promiň…

Simona sáhla po mobilu. Na jeho displeji vesele blikalo jméno Pavel.
„Ahoj Pavle, to je dobře, že voláš, mám pro tebe zajímavou zprávu.“ Simonin hlas zněl tajemně.
„Zajímavou zprávu… Hmm… Chtěl bych spíš vědět, jestli je dobrá nebo špatná,“ bez zájmu jí odpověděl a jí tak zkazil radost z novinky, která ho měla srazit na kolena, ale teď dostala strach, že se ho to vůbec nedotkne. Nebo co ji možná děsilo ještě víc, že bude hrozně vyvádět a že jí to nedovolí.
„Víš, po telefonu bych to řešit nechtěla, nechceš přijít dneska na večeři?“
„Ty umíš vařit nebo něco objednáš z restaurace?“ Pavel se od srdce zasmál nad svým vlastním vtipem. Obdivoval svůj smysl pro humor tak, jak by to nikdo jiný neuměl nebo spíš ani nechtěl.
„Nebuď hnusnej, víš, že umím vařit velmi dobře,“ řekla klidně, protože se nechtěla rozčilovat. Jeho urážející vtipy už dobře znala. Vyslechla si jich na svůj účet už hodně a tak věděla, že její vztek akorát násobil jeho pobavení.
„Tak přijdeš?“ zeptala se stejným nezájmem, jakým on zahájil rozhovor.
„Ale jo, proč ne, raději se budu dívat na tebe než na svoji starou.“ S tím položil telefon.

To je takový arogantní debil! Promiň mi ta slova, ale je to tak. Myslí si, že sežral půlku světa nebo co. Člověk mu chce udělat radost a on se tváří jako bych ho nutila jít na návštěvu k mamince. Jak já tyhle jeho manýry nesnáším… A ještě se mu teď budu dělat s večeří.
Hmm… Udělám mu třeba kuře, to má rád… Co třeba přírodní kuřecí řízečky se sýrovou omáčkou a hranolkama. To snad ocení…

Zazvonil zvonek. Simona ze sebe sundala zástěru, kterou si chránila své černé šaty na špagetkách před případnými skvrnami od připravovaného jídla. Proběhla okolo jídelního stolu, kde naposled urovnala ubrousky a srovnala svícny. Než otevřela dveře, pohledem se zarazila na svém odrazu v zrcadle. Byla velmi krásná a sexy. To Pavla určitě odzbrojí.
„Ahoj lásko,“ řekla, když mu konečně otevřela. Pavel se nadechl, aby jí mohl vynadat za to, že ho nechala tak dlouho čekat za dveřmi. Ale jakmile ji uviděl, všechny věty jakoby rázem zapomněl. Stačil jediný pohled a hned mu stoupl tlak. Přesně pro tohle si ji vybral. Pro tu její dokonalost, pro její boky, pas a ty ňadra… Hned by si…
„Nevynecháme ten předkrm a nevrhneme se rovnou na to hlavní… hm… jídlo…?“ zašeptal jí do ouška, když se k ní nakláněl, aby ji políbil na tvář. Její jemná vůně tak mohla lépe dorazit k jeho nosu. To ještě více rozproudilo krev v jeho žilách.
„Pavle, ráda bych s tebou něco probrala, vzpomínáš?“ důrazně mu připomněla fakt, proč vlastně měl přijít. Znovu měl po dobré náladě. Že tahle husa musí všechno zkazit, pomyslel si, snad aspoň to jídlo bude stát za to.
Uvedla ho do kuchyně, kde ho usadila k jídelnímu stolu. Vše bylo připravené pro příjemnou večeři ve dvou a samozřejmě při svíčkách. Na každém centimetru prostřeného stolu bylo vidět, jak moc si dala záležet, že chtěla, aby vše vypadalo perfektně. Nalila jemu i sobě sklenku dobře vychlazeného bílého vína a sama se pak posadila naproti němu.
Chvíli oba seděli tiše, ale na rozdíl do Simony si Pavel vychutnával každé sousto toho chutně vypadajícího jídla. Ona měla pocit, že má v krku knedlík, který nemůže ani tam ani zpět. Nějaký krátký čas se užírala myšlenkou, jakým způsobem mu má podat tu zprávu, která ho potěší asi tak jako moucha v polívce.
Nakonec se odhodlala a nejistě ze sebe začala soukat první větu:
„Víš, včera jsem byla s Tomášem…“
„S kým že si byla?“ V jeho hlasu se objevila podezíravost, ale ani se při tom na ni nepodíval a s chutí si do úst vložil pořádný kus kuřecího masa bohatě namočeného v sýrové omáčce.
„Eh… Panem Tošnerem a on mi nabídl pracovní spolupráci, že by mi psal texty a…“
„A manažera by ti rovnou dělat nechtěl?“ Znova jí skočil do řeči. Rychle spolkl sousto, které přežvykoval v ústech. „Co si ten Tošner o sobě myslí?! Že je nejlepší na světě nebo co?! Ten si ode mě ještě něco vyslechne. Tebe si na svoji stranu přetahovat nebude. Ty jsi moje, je ti to jasný?! A přesně tohle řeknu i jemu!“
„Pavle, počkej, nemáš právo mi říkat…“
„Víš, měl jsem chuť tu dneska zůstat s tebou dýl než jen na večeři, ale úplně jsi mi zkazila chuť!“ Práskl příborem o talíř a vyletěl z kuchyně. Simona za ním už slyšela jen bouchnout dveře.

Ach jo, právě odešel… Ani nedojedl a práskl dveřmi. Markýzu to vyděsilo tak, že se ještě teď celá chvěje… Věděla jsem, že asi nebude z toho moc nadšený, ale že se takhle rozlítí, to jsem netušila. Doufala jsem, že si o tom v klidu popovídáme. Probereme to jako dva normální lidé, nebo aspoň jako dva lidé, kteří spolu… Spolu… Spí??? No jo… Tak to mohl být aspoň pracovní rozhovor… Je mi hrozně zle… Tolik mě to vysiluje… Martine… Martínku…

Zavolala jsem mu, potřebuju s ním mluvit… No, potřebuju, aby tu se mnou byl, aby mě objal a pofoukal mi mou bolístku, jako to dělá vždycky… Někdy mi dělá spíše mého otce než přítele. Ví, že mi otcovská láska vždycky chyběla. Mohla jsem si jí užívat pouze čtyři roky svého života, než ho… Než… Nikdy nezapomenu na ten telefon pozdě v noci, který mě vzbudil z dětského sladkého snu do kruté reality. Když maminka položila telefon a všimla si, že jsem vzhůru, přišla k mé postýlce a se slzami v očích mě objala. „Tatínek už nikdy nepřijde, tatínek odešel do nebe…“ Víc slov ze sebe už nedostala, plakala v mé malé náruči a já nechápala, co mi to maminka říká. Jak by se tatínek nemohl vrátit. Určitě se vrátí. „Určitě se vrátí, maminko. Nenechá nás tu o samotě. Má nás přece rád.“ Tu noc jsem spala s maminkou. A od té doby snad každou noc. Táta už se nevrátil. Až později jsem pochopila, co se stalo, až později jsem pochopila, co je to… Smrt…
Proč na to teď myslím? Proč tu ještě není Martin? Proč tu místo Martina nemůže být Tomáš?
Tomáš… Pavel… Do háje… Co mu asi řekne? Byl dost naštvaný, když odsud odcházel, určitě šel rovnou za ním.

„Dobrý den, je tam někde pan Tošner?“ řekla Simona do telefonu, když se jí na druhé straně drátu překvapivě ozval cizí hlas nějakého muže a ne Tomášův, kterého čekala.
„Ne. Pan Tošner tu momentálně není. Je příliš zaneprázdněn,“ odpověděl ten neosobní hlas. Simona se podívala na hodinky, bylo skoro sedm hodin. Je teplý letní večer, kde může v tuto chvíli být tak velmi zaneprázdněný, pomyslela si Simona a nečekaně pocítila slabý záchvěv žárlivosti.
„Mám mu něco vyřídit?“ ozval se znovu ten studený hlas, když bylo na druhé straně drátu dlouho ticho. Simoně začal být ten hlas velmi nesympatický a možná to bylo i znát z její rychlé odpovědi:
„Ano, řekněte mu, ať se okamžitě ozve Simoně až se vrátí, že je to důležité.“
Nečekala na odpověď a zavěsila.

Martin právě usnul v mém obýváku na gauči, poprosila jsem ho, aby zde přespal, že nechci být sama. Rád přijal, je vidět, že mu na mě záleží. Je to snad jediný muž, který mě má rád. Opravdicky rád, bez toho, aby čekal něco na oplátku. Nemá mě rád pro moji „úžasnou“ postavu, nemá mě rád pro moje peníze… Má mě rád pro to, jaká jsem. Je to taková hvězdička mého života…
Chvíli jsem se dívala, jak klidně spí. Já teď nemůžu moc spát. Stále se mi honí v hlavě těch posledních pár dní. Potkání Tomáše, hádka s Pavlem, rozhovor s Martinem. Ano, taky moc nesouhlasí s tím, abych se dala s Tomášem dohromady. Poznal to, že se mi líbí, a všemožně se mi to snažil rozmluvit. Já vím, nemůže za to, slyšel o něm to samé co já, ale neměl s ním osobní zkušenost. Kdyby s ním jen mluvil, věděl by, že nic z těch povídaček nemůže být pravdivá. Ale potěšilo mě, když mi řekl, že za mnou bude stát, ať se rozhodnu jakkoli. Navíc souhlasí s tím, abych dala Pavlovi vale, že je jen brzda mého talentu. Nechce, abych byla úspěšnější, protože bych pak mohla chtít i úspěšnějšího manažera.
Ten okamžik však už nastal. Vyberu si lepšího, vyberu si Tomáše. On bude má lepší budoucnost. Přiznám se ti… Asi ho miluju. Deníčku, ale tohle je opravdu láska… Ne to, co je mezi mnou a Pavlem. Ne, je to úplně jiné. Jako malá holka jsem si přála potkat může, který by si mě vážil, a Tomáš si mě váží, aspoň se mnou tak jedná. Jen teď lituji těch spousty mužů, které prošly mým životem, že pro něj nebudu jako čistá lilie. Že má ústa líbala tolikrát a tolik různých rtů, že si snad ani nevzpomenou na jejich jména.
Vím, je mi devatenáct. Nikdo nemůže čekat, že budu nedotčená. Žijeme v jednadvacátém století. Ale nechala jsem se vždycky jen… A pak mě všichni opustili. Věřila jsem, že mě mají rádi. Toužila jsem po lásce, jako malé dítě po cukrátku. Ale ta se mi celý život vyhýbá obloukem.
Avšak teď, teď mi snad konečně přišla sama do cesty. Víš, myslím, že tady nejsem zamilovaná jen já. Poznáš to, když se díváš tomu dotyčnému do očí. Ty pohledy, které mi Tomáš věnuje. To nemůže být omyl. On mě taky miluje, jen mi to nechce říct sám, zatím… Říká si určitě, že by to bylo příliš rychlé a ten můj chudáček netuší, že netoužím slyšet nic jiného. Už skoro dvacet let.
Když jsme si s Martinem povídali, tak mi asi kolem půl desáté zavolal. Měl tak sladký hlásek. Ptal se, proč jsem mu volala, a tak jsem mu opět v slzách řekla, že jsem mluvila s Pavlem a že nesouhlasí, abych s ním spolupracovala a jak se rozčílil, když jen uslyšel jeho jméno. Varovala jsem Tomáše, že ho možná v nejbližší době navštíví a že to nebude zrovna přátelské setkání.
Tomáš mě uklidnil, že si s tím nemám dělat hlavu, že Pavel ho rozhodně netrápí. Trochu mě to uklidnilo, i když tón, kterým to řekl… No, je vidět, že je si sám sebou jistý. Není ustrašený a paranoidní jako Pavel. Je, je… Je prostě úžasný… Ach…
Řekl mi, že mi zavolá, až si s Pavlem promluví, že se mu hned ozve. Je to ale chlap… A bude můj… Musí být můj… Nenechám si ho utéct mezi prsty, takového muže nepotká žena dvakrát za život…Ne… Nepotká……………………….

30. července 2002

Ještě než odejdu, musela jsem ti to napsat… Před chvílí mi volal ten divný chlápek od Tomáše, že si prý se mnou na dnešek chce domluvit schůzku… Asi už mluvil s Pavlem… Měl tedy větší štěstí než já, protože já jsem se mu nemohla dovolat, měl vypnutý mobil… To asi kvůli tomu, aby se mohl tvářit jako uražený… Jako by mu to někdo žral… Kašlu na něj… Ano, dnes se dám s Tomáškem dohromady… Musí to tak být… Dnes mu řeknu, že ho miluju… Nebo to možná dnes řekne on mně...

Simona dojela do dvora jakéhosi domu na Malé Straně podle návodu, který dostala od toho muže v telefonu. Byl to velmi pěkně zařízený dům. Nová omítka, důkladně opečovávána, nikde žádný kaz. Ta dokonalost ji fascinovala. Vešla do dveří, které vedly k místu, kde se měla setkat s mužem, který jí vzal klid. Nějaký vrátný ji poslal do prvního patra, kde by první dveře vpravo měly být jeho.
Nejistě vystupovala po schodech a dech se jí zrychloval. Ne námahou, ale touhou ho znovu spatřit. Brzy už stála před dveřmi, na kterých bylo jeho jméno: Tomáš Tošner.
„Tomášku…“ zašeptala a zaklepala na dveře.
„Dále,“ ozval se. Simona stiskla chvějící se rukou kliku a pomalu otevřela. V tu chvíli se před ní rozevřela velmi vkusně zařízená kancelář. Na stěně visely obrazy a za mohutným stolem seděl on. S údivem ji pozoroval jako ona pozorovala jeho kancelář.
„Pojď dál,“ usmál se na ni a vstal, aby se s ní mohl přivítat. Když přistoupila až k němu, políbil ji na tvář. Jeho rty byly překvapivě studené, což ji trošku zklamalo. Však já už tě rozehřeju, prolítlo jí hlavou. Oplatila mu úsměv a neubránila se otázce:
„Jak to dopadlo s Pavlem, mluvil jsi s ním?“
„Ano, a nemusíš se bát. Vše už je v pořádku,“ znovu se na ni usmál a pak si ji znova zblízka prohlédl. Byla oděna v černé kůži, která zvýrazňovala její proporce.
„Přijela jsem na motorce,“ vysvětlila, když si povšimla jeho zkoumavého pohledu. „Chceš ji vidět? Je zaparkovaná na dvoře.“
Tomáš se se zájmem podíval z okna, kde dole viděl zaparkovaného čopra. Už na pohled bylo zřejmé, že to je silný stroj. Znova se podíval na ni a pak zpátky na motorku. Její černá barva přesně ladila s jejím koženým oděvem. Je čím dál zajímavější, vybral jsem si správně, ujistil sám sebe a otočil se zpátky k Simoně.
„Pojď, rád bych s tebou byl sám,“ něžně ji vzal za ruku a vyvedl ji z kanceláře. Sám, chce být se mnou sám, miluje mě, říkala jsem to, jak něžně se na mě díval, myšlenky se jí v hlavě střídaly tak rychle, že snad ani nevnímala cestu. Teprve až se zastavili před nějakými dveřmi, které začal Tomáš otvírat, došlo jí, že jsou už asi někde v podzemní části budovy. Tomášova studená ruka ji vedla do místnosti za těmi dveřmi.
Byla to jakási čajovna či něco podobného. Pár stolků a pult. Usadil ji k jednomu ze stolů a ona v tu chvíli měla pocit, že je s tím nejúžasnějším mužem na světě.
„Přemýšlela jsi někdy o tom, jak je mládí pomíjivé?“ zeptal se pak, když se sám posadil proti ní.
„Cože? No, jsem ještě příliš mladá na to, aby mě napadaly takové myšlenky.“ Moc nechápala, co tím chtěl Tomáš říct, ale jeho pohled ji poutal natolik, že o tom až tolik nepřemýšlela, třeba je to jeho básnický způsob konverzace.
„Víš, teď jsi mladá a krásná, ale za pár let se ti objeví první vrásky a mezi tvými krásnými blonďatými budou prosvítat první šediny, které se budeš snažit zakrýt barvami.“
„A co tím chceš říct?“ Simona začala být zmatená.
„Že se mnou bys mohla být navždy krásná, nikdy nezestárnout a žít navěky.“
Ano, má mě rád… Těmi slovy se prozradil, pro něj budu krásná navěky… Simonina zmatenost rázem zmizela. Jeho slova jí teď připadla jasná a s žádným skrytým významem. Skrytý význam tu však byl…
„Simono, ptám se tě, chceš žít navěky a navždy krásná?“
„Ano,“ zašeptala. „S tebou, ano.“
Zrudla při těch slovech a sklopila zrak. Zdálo se jí to bláznivé, to místo, to vyznání, ale byla šťastná. Poprvé v životě byla šťastná.
„Tomáši, chci ti ještě něco říct,“ zhluboka se nadechla, aby mohla říct to, co ji tak něžně svíralo na srdci. „Já… já… já tě…“
Místo něžné věty, kterou chtěla vyslovit, z ní vyšla jen zmatená změť zájmen.
„Ano?“ povzbudil ji. Jeho hlas, normálně tak klidný a vyrovnaný, se teď trochu zachvěl.
„Já tě mám asi ráda, teda asi určitě… Já tě miluju, Tomáši,“ oddechla si, když ze sebe dostala konečně to, co už mu chtěla říct včera do telefonu a jaký měla o něj kvůli Pavlovi velký strach.
Víc už mu však říct nestihla, protože se k ní pomalu naklonil. Dech se jí nápadně zrychlil. Ucítila, jak ji pohladil po tváři, že má studenou ruku už ji snad ani tolik nepřekvapilo. Jeho tvář teď byla tak blízko její. Dívala se mu do očí, takovou touhu ještě v žádných očích neviděl. Zavřela ty své a nechala setkat jejich rty. Ty už se jí nezdály tak studené.
Dlouho však jeho rty na jejích nespočinuly. Přesunuly se přes tvář ke krku.
Takovou rozkoš při líbání ještě nezažila. Vzrušení se jí začalo rozlévat po celém těle až po konečky prstů.
„Ah…“ Tiše zašeptala. Nikdy ji nikdo nelíbal tak, jako to dělal Tošner. Začínala se dostávat do příjemné euforie, ale v tu chvíli se ta rozkoš začala rychle vytrácet i s jejím teplem. Bolelo to, jeho polibek… Bolel…
„Dost,“ zasténala. „Prosím, dost!“ Uvědomila si najednou, že je zesláblá natolik, že se už nedokázala bránit jinak.
Tomáš její prosbě rád vyhověl, víc by stejně již nedokázal vypít. Bolest se však stále násobila. I když totiž Tomáš uvolnil stisk svých zubů, neuvolnil stisk svých prstů, kterými stlačoval temnu na krku tak, aby z ní krev stále proudila. Vedle Simony už byla velká louže krve a ona přestávala vnímat okolí i bolest.
Když už si myslela, že už to dlouho nemůže vydržet, Tomáš pustil její tepnu a ona se zesláblá sesunula na podlahu. Co to… Co to má… znamenat? Snažila se přijít na to, co se děje, ale síla ji opouštěla. Před očima jí vše temnělo, když v tu chvíli se nad ní znovu objevil Tomáš a ze zápěstí mu kapala krev.
Nasměroval její dopad na její ústa a nechal ji pomalu odkapávat na její rty. Simona si je už skoro bezmyšlenkovitě olízla… a pak další kapku a další.
„Tak je to správně, jen pij,“ slyšela zdálky Tomášův hlas.

Breathe life into this feeble heart
Lift this mortal veil of fear
Take these crumbled hopes, etched with tears
We’ll rise above these earthly cares.

-Loreena McKennitt-

Dal své zápěstí až k jejím ústům a ona tak mohla plnými doušky polykat tu tekutinu, která jí teď v těle zoufale chyběla. Přijde úleva, pomyslela si, ale už za kratičkou chvíli zjistila, jak strašně se mýlila.
Jejím tělem projela strašná křeč. Jako by se všechny její vnitřnosti obracely vzhůru nohama. Svaly se jí napínaly a zase stahovaly. Jestli ji předtím ten polibek bolel, bylo to jen rozbité koleno oproti tomu, co cítila teď. Křeče, stahy, stále dokola. Ty chvíle jí připadaly jako nekonečně dlouhé mučení. Ale za chvíli cítila, jak bolest ustupuje a s ní i její vědomí…

Léto uzraje
A tahle holka je
Moc bílá na to, aby žila.

-Robert Křesťan-

Probudila se až druhý den večer. Byla v nějakém sklepě, vypadalo to tam na její vkus příliš nevhodné pro to, aby tam ležela na zemi. A měla hrozný hlad, hrozný… Rozhlížela se kolem sebe, kudy by se dostala ven nebo aby… Její pohled se zastavil na jakémsi těle, které bezvládně leželo v protějším rohu.
Najednou jako by jí přes oči někdo přetáhl rudý šátek. Cítila zvláštní vůni, která ji vábila. Nedokázala se udržet v klidu. Bez jediné myšlenky se vrhla na to tělo a hladově ho roztrhala a pila jeho krev. Byla tak sladká a hřála ji v žilách.
Postupně cítila, jak hlad ustupuje, až se utišil docela. V tu chvíli kdosi otevřel dveře. Vyděšeně odskočila od těla a podívala se na příchozího. Byl to Tomáš Tošner, ale teď jí přišlo, že vypadá jinak. Viděla ho jinak, ale neuměla si vysvětlit tu změnu. Z přemýšlení ji vytrhl jeho hlas:
„Zdravím tě v novém životě, Eleonor.“
Proč mi říká Eleonor, jsem přece Simona, nedokázala pochopit, co se děje a kde to je a proč je… Zhrozila se, když se podívala na sebe. Ruce, šaty a jistě i obličej měla od krve. Její blonďaté vlasy byly také slepené tou rudou tekutinou. Zalila ji hanba jako malou holčičku, která byla přistižena, jak si tajně bere před večeří bonbóny.
„To je v pořádku, Eleonor. To se stalo nám všem,“ řekl jí klidným hlasem Tomáš. Nám všem? Komu? A co se stalo? V hlavě měla více otázek než odpovědí a to ji děsilo čím dál víc. Ale pravé zděšení mělo teprve přijít.
Když se podívala Tomášovi do očí, viděla, že se dívají někam za ni. Pomalu se tam otočila s hrůzou, co tam asi uvidí.
„Ááááááááá…“ vykřikla zděšením, který postupně zadusil v jejím hrdle obraz, který se jí naskytl. V rohu za ní leželo na kusy roztrhané tělo a kolem spousty krve. Krve, kterou měla na sobě i ona. Z těch kusů hadrů a znetvořených rysů v obličeji poznala…
„To… to je…“ Nedokázala to říct, ale Tomáš to vyslovil za ni:
„Pavel? Ano, to je on.“

31. července 2002

Včera jsem prožila tu největší bolest na světě. Nikdy bych ti nepřála cítit něco podobného… Jsem teď ve své ložnici v Tomášově domě. Krásně mi to tu zařídil a dal mi nové šaty, že ty staré už používat nemůžu. Říkal divné věci a já je moc nechápala. Jako že už nejsem Simona, že ta je mrtvá a já jsem teď Eleonor, jeho dcera. Že si mě sám vybral a jeho výběr byl schválen.
Teď když o tom tak přemýšlím, mělo by mě to děsit, ale neděsí. I když tomu moc nerozumím, nějak mi to dává smysl. Něco mi říká, že se časem dovím vše, co potřebuji vědět. Třeba proč se nemůžu vrátit domů a proč nemůžu dát vědět mamince, kde jsem, aby neměla strach a taky proč mi teď říká Eleonor?
Ale když se teď tak dívám do zrcadla, to jméno se ke mně hodí víc než Simona. Ano, už nikdy Simona. Eleonor bude mé umělecké jméno. Asi tak to myslel… Říkal mi taky, že jsem moc krásná a že takhle krásná zůstanu už navěky, je tak sladký… Sladký… Něco sladkého jsem dnes měla. Bylo to… tak nepopsatelné… Co to bylo? Vzpomínám si na to, že jsem měla hrozný hlad a pak… Bože! Pavel… Já jsem ho… roztrhala na kousky… No, aspoň už s ním nebudu muset spát… Je tak… ehm… Byl tak nevkusný, jak jsem s ním jen mohla… Fuj, hnusí se mi ta představa… Vždycky u toho hekal jak starý osel… Ještě že už jsem ze sebe smyla tu jeho krev…
Ano, krev… To bylo to co jsem měla v ústech a tak mi to chutnalo! Já pila jeho krev… Já jsem snad upír, ne to je blbost, to bych přece musela být pokousaná od… Tomáš je upír???

I did not believe because I could not see
Though you came to me in the night
When the dawn seemed forever lost
You showed me your love in the light of the stars

-Loreena McKennitt-

1. srpna 2002

Dnes, jakmile jsem se stačila probudit a upomenout se na své myšlenky, s kterými jsem včera ani nevím jak usnula, ozvalo se na mé dveře tiché zaklepání.
Myslela jsem, že je to Tomášek, ale byla to nějaká malá blonďatá holčička. Řekla, že se mnou chce pán mluvit. Pán, řekla jsem si, ale pak jsem pochopila, že asi mluví o Tomášovi. Říkala mi také, že mi má pomáhat ve všem, o co ji požádám. Hm, to se mi docela zamlouvalo, i když… Ona je tak malá a… Je mi tolik podobná…
Rychle jsem se tedy oblékla do velmi slušivého oblečku a namalovala jsem se, abych se mu líbila co nejvíce… A abych se líbila i sobě…
Když jsem dorazila do jeho kanceláře, ukázal mi na stole nějaké noviny… Hned po tom, co se na mě tak krásně zadíval a já věděla, že svůj úkol jsem splnila dobře. Líbím se mu… No, na titulní stránce byl palcový nadpis, který oznamoval světu mé úmrtí… Ale to přece ne, vždyť jsem živá, řekla jsem mu, ale on mě uklidnil, no, spíše mi potvrdil mé domněnky. Řekl mi, že jsem upírka, teda ne, Rodná. Tak tomu říkal, že jsme Rodní.
Vysvětlil mi, že patřím do klanu Toreadorů a řekl mi jejich podrobnou historii a pak se okrajově zmínil i o těch podřadných klanech… eh… Camarily? Řekl mi taky něco o Sabatu, ale to ještě méně. Že to prý časem poznám sama, ale že doufá, že to nebude příliš brzy… Jsou to prý odpadlíci, kteří se neřídí zákony – Maškarádou.
Nesmím o sobě prohlašovat, kdo jsem, a nesmím ukazovat zuby (?), nesmím zabíjet a dělat si potomky bez souhlasu starších Rodných – Primogenát tomu snad říkal. Že naše Primogenka je Toyen, že je to velmi krásná žena (hezčí než já?) a prý je jeho Sire a on je zase můj.
Uf, zaplavil mě dneska tolika informacemi, že jsem se bála, že z toho budu mít vrásky. Ale já prý už nikdy nezestárnu, není to skvělé? Budu takhle krásná navždy… Jsem krásná Toreadorka a můj Sire, Tomáš Tošner, je nejkrásnější Toreador.

Milován jsem všemi
A vojskem sobě rovných překročím
Všechny meze, zákony a cíle
Všechno dobrý, všechno zlý si ochočím
Ať zvoní zvony na nahatý zemi
Ať světlomety perou do očí
Ať každý ví, že přišla moje chvíle…

-Robert Křesťan-

Další dny věnoval Tomáš Eleonor většinu svého času, vysvětlil jí, že už nemůže zpívat, aspoň ne teď, že je pro veřejnost mrtvá a tak to musí zůstat. Dal jí nové doklady na jméno Kristina Stránská. Pod tímto jménem teď bude vystupovat na veřejnosti. Eleonor je její jméno jen pro Rodné.
Vysvětloval jí všechny speciální schopnosti, které dostala díky novému neživotu. Eleonor vše chápala poměrně rychle a svému Sirovi dělala radost nejen svým zjevem, ale i vystupováním. První její lov však stále odkládal, nechtěl její nyní panenské rty ještě zatěžkat tak náročnou zkouškou.
Eleonor byla šťastná tak, jak jen Rodná může být. Měla konečně svého otce, který ji vedl a zahrnoval ji svou přízní. Krůček po krůčku ji uváděl do tajemného světa nemrtvých. Vše jí ukazoval co nejněžněji a nejjemněji, aby to její mladé oči nevyděsilo.
Eleonořin vztah k Tomášovi se prohluboval. Když byla s ním, cítila se bezpečně a nic jí nescházelo. Dostávalo se jí od něj veškeré pozornosti, měla od něj ložnici, ošacení podle poslední módy a svou služebnou. Tomáš jí vysvětlil, že to je ghúlka. Člověk, který je k Rodnému vázán krevním poutem, ale více jí o tom odmítl říct:
„Na to jsi ještě moc mladá, má dcero, ale brzy se vše dozvíš. Zlatíčko…“
Ty dny s ním byly pro ni jako procházka rájem. Nikdy se necítila lépe.
Nemyslela na svou matku, přítele Martina ani na nikoho jiného, kterého znala dřív než zemřela. Celý její svět se točil okolo Tomáška.

Eleonor tak s Tomášem prožila měsíc a půl a on se rozhodl, že už má dost znalostí na svůj první lov. Zavedl ji do jednoho studentského tanečního baru.

Tancuj dál a zpívej kapitánko
Hvízdej, hraj mi
Ty víš, jsem tu poprvé
V hospodě jménem Kýbl krve…

-Robert Křesťan-

Usadil ji k jednomu stolu, který mohl být dobře pozorován od baru.
„Nechám tě tu teď samotnou, ale neboj, budu sedět támhle u baru a budu tě neustále pozorovat. Nemůžu sedět u tebe, potřebuješ přece někoho ulovit.“ Usmál se na ni a pak se vzdálil. Nechal jí objednat něco k pití, aby splynula s davem. Ovšem rozhodně jí to nekoupil k pití. Dobře ji poučil o tom, co by ji čekalo, kdyby jedla či pila obyčejné jídlo.
Eleonor se rozhlížela okolo sebe a hledala svou kořist. Cítila se trochu nervózní a taky vzrušená při pomyšlení, že dnes bude poprvé pít přímo z člověka, kterého si sama vybere. Jen ho nesmíš vypít úplně, to bys Tomáška moc zklamala, pomyslela si. Byla ráda, že i když není vedle ní, je dostatečně blízko na to, aby ji jeho přítomnost uklidňovala.
Když tu její pohled padl na mladého urostlého muže jižanského typu. Viditelně si ji už také delší dobu prohlížel a Eleonor nemohl uniknout zájem v jeho očích. Aniž by neznámého spustila z očí, sundala si svůj bílý kabátek, který měla na sobě, aby dala vyniknout svým vnadám v uplém tílku. Byl to podobný model, který měla oblečený na tom meetingu, kde poprvé uviděla Tomáška. Daroval jí ho na památku večera, kdy se poprvé setkali.
Jižan pomalu došel k DJ a něco mu zašeptal do ucha. Pak se otočil na Eleonor a se zářivým úsměvem k ní přistoupil:
„Smím prosit?“
Eleonor mu oplatila úsměv a bez slova přijala jeho rámě. Když si ji odváděl na parket, hodila tázavý pohled na Tomáška, aby sebe samu ubezpečila, že je vše v pořádku. On jí pokynul hlavou na znamení, že je s ní a dává na ni pozor.
Ale to už stáli uprostřed tanečního parketu a zazněly první tóny flamenga. Eleonor se hned vybavily taneční hodiny s Martinem. Líbil se jí tento styl hudby, a tak ji jednou Martínek naučil kroky. To se jí teď velmi hodilo. S naprostým přehledem a beze strachu se poddala hudbě a vedení svého tanečního partnera ji nemohlo v ničem překvapit.
Postupně se kolem nich vytvořil hlouček mladých lidí, kteří obdivovali jejich souhru a vášeň toho tance. Každý si povšiml kontrastu, který mezi těmi dvěma byl. Ona blondýnka s bílou kůží, s jemnou krásou a nevinností, v očích měla však žár hudby. On snědý, v černém oblečení, temperament z něj přímo sálal.
Hudba byla natolik podmanivá, že Eleonor snad i na chvíli zapomněla, proč je vlastně v tomto klubu.