Akai Hotaru se narodila v roce 1862 (v roce Psa), v rodině obchodníka s rýží. Měla dvě sestry - Kaneko a Fumiko, jednu o sedm a druhou o šest let starší. Maminka umřela na čínskou horečku, když Akai byly čtyři roky a od té doby se její výchovy ujal otec, který se již nikdy znovu neoženil.
Otec maličkou Akai velice miloval. Lze říci, že do jisté míry se ji snažil vychovávat tak, jako by vychovával svého syna. Možná to bylo také tím, že se mužského dědice nedočkal, nebo možná tím, jak odlišná byla Světluška od svých sester, které se brzy zasnoubily a po čase provdaly do jiných rodin. Tím nechci říci, že by Akai byla vedena cestou bojovníka! Její otec byl obchodník, ne samuraj. Ale mnoho jí vyprávěl o lidském světě peněz a o tom, jak ho řídit a jak mu rozumět.

Svůj volný čas Akai trávila se svou nejlepší - a jedinou - kamarádkou Kiko. Dívenka o rok mladší než Světluška, trochu zakřiknutá a bezmezně svou kamarádku obdivující. Dá se říci, že Světlušku poslouchala na slovo a vědomosti, které Akai předával otec, dokázaly Kiko vždy ohromit. Pokaždé poslouchala s otevřenou pusou, až se Akai musela smát a říkávala: "Pozor Kiko, ať ti dovnitř nevletí nějaká moucha!"

Ve čtrnácti letech se Akai přestěhovala do Kyota. Loučení s Kiko proplakaly, hlavně Kiko to brala jako ránu osudu. Akai bylo mladší dívenky trochu líto, ale na druhou stranu skýtalo velké město spoustu nových možností. Větu své dětské kamarádky "...nikdy na tebe nezapomenu..." si Akai uložila do paměti mezi krásné sliby, které se nesplní.

Kyoto bylo velké město a otec si v obchodu vedl velice dobře. Nezapomínal ani na Světlušku a často jí říkával: "Tohle všechno dělám pro tebe holčičko, jednou to bude všechno tvoje..." Byl na ni velice pyšný a když měl chvíli času, což však bylo zřídka, účastnil se jejího domácího vyučování.

Jednou v létě ji otec vzal na výlet do přírody. Sešplhali několik divokých údolí a kamenných srázů, přeskákali pár horských potoků, až se zastavili u velikého mraveniště.
Otec se sklonil a pokynul Akai, ať se podívá zblízka:
"Jsou jich tady tisíce, holčičko. Malí a drobní, ale nesmírně pracovití. Každý zná svůj úkol, každý zná svůj cíl. Pracují společně na své věci a pomáhají jeden druhému. Dokáží postavit obrovskou stavbu, shromáždit zásoby na zimu, ulovit kořist větší než jsou oni sami, dokonce i zahnat hladového dravce. Jestlipak víš proč, Akai? Proč tak spolupracují? ... Přemýšlej! ... Je to proto, že mají svou královnu. Někde tam uvnitř v tom velkém mraveništi je skrytá komůrka a v té sídlí jejich vládkyně. Ona je spojuje, ona je všechny ovládá. A mravenci jsou šťastní, protože královna si to přeje a pracují, žijí a umírají podle jejích příkazů. Spoutala je svou mocí, pobláznila je svou krásou. Přestože je jen jedna, slabá a křehká, je velice těžké ji zabít, protože se obklopila svými služebníky. Samotná královna by zahynula, zahynuli by i samotní mravenci. Ale dohromady spolu tvoří neporazitelné společenství. Stejně tak to funguje i u lidí, holčičko."
"Otče, jak těžké je pro mravenčí královnu stát se královnou? Narodí se tak? A co u lidí?"
"Královnou se musí narodit, ale ne každá královna se stane královnou."
"Jak se pozná ta pravá královna, otče?"
Pohladil ji po vlasech a smutně se usmál: "To nevím, možná, že se to na první pohled ani poznat nedá."
Akai upře na mraveniště upřený, odhodlaný pohled, ve kterém je cosi z někoho mnohem staršího než Akai momentálně je. Pak se ale zase nevinně usměje a jde s otcem dál.

Když bylo Akai osmnáct let, stala se z ní nejkrásnější a nejžádanější dívka v okolí. Díky otcově výchově rozuměla finančnímu světu tak dobře, že by mohla sama vést jakýkoliv podnik, a jen společenské postavení japonské ženy jí v tom bránilo. Rozhodla se proto dosáhnout svého jinou cestou...
Na otcovo doporučení se provdala za Seiga, mladého člena rodiny Sumitomo. Byl to velice výhodný sňatek, rodina Sumitomo byla vážená a bohatá a Seigo byl jejich první syn. S osobními vztahy už to bylo horší, Seigo nebyl ošklivý, ale na Akain názor se nikdy neptal a bral ji spíš jako společenskou ozdobu než jako svou životní partnerku.
Během několika let Seigo skutečně převzal veškeré řízení rodinných obchodů a stal se jejich hlavou. Ani Světluška však nezahálela. Seigo jí sice překážel, kde mohl, ale přesto se jí podařilo získat skrytý vliv na jeho poradce a mnohá Seigova rozhodnutí byla vlastně jejími rozhodnutími. Majetek vzrůstal a s ním rostl i vliv.

Roky běžely a Seigo se své půvabné ženě čím dál více odcizoval. Téma rozvodu však ani jeden nenačal. Ne snad, že by to zákony neumožňovaly, ale Seigo nechtěl riskovat ztrátu společenské prestiže, Akai zase ztrátu svého vlivu na rodinnou firmu. Manželství bylo bezdětné, chladné a prázdné. Co Akai ale nejvíce začalo vadit, byly Seigovy dámské návštěvy. Nešlo ani tak o to, že ji podváděl, nejhorší bylo, že ji podváděl veřejně, bez jakékoliv snahy své zálety maskovat.
Jednou odpoledne procházela Akai parkem, když jsi zaslechla volání: "Akai, jsi to ty? To jsem ráda, že tě vidím!" Byla to Kiko. Prostě ale čistě upravená, rozesmátá a oči jí zářily štěstím. Na zádech měla připoutaného malého chlapečka, další asi šestiletý se jí držel za ruku. Dívky si padly do náruče a Kiko se hned rozpovídala. Už několik let je šťastně provdaná za mladého rolníka a žijí spolu v jedné vesnici za městem. Začala vyprávět spoustu historek a trvala na tom, že svého muže musí Světlušce ukázat. Nedala se odmítnout a tak Akai přijala její pozvání na večeři.
Jejich domov Světlušku naprosto ohromil. Bylo to něco, co ještě nikdy nezažila. Kiko a její muž měli jen skrovné přístřeší, ale nabídli jí to nejlepší, co měli. A nabídli to s takovou ochotou a samozřejmostí! Při večeři se Akai úplně uvolnila a skoro měla pocit, že je oba zná už léta. Co ji ale nejvíce zasáhlo, byly jejich děti. Když jí Kiko dovolila pochovat malého Mitsua, Akai se sevřelo srdce. Věděla, že tohle jednoduché štěstí nikdy sama nepozná.

Asi týden poté přepadli Akai na ulici čtyři maskovaní muži. Vyskočili ze dveří dvou domů a rychle se na dívku vrhli. Stačila vykřiknout o pomoc, ale hned poté ji něco uhodilo do hlavy a co se dělo poté, už nevěděla.
Probrala se v podpalubí nějaké lodi, pravděpodobně rybářské, protože rybinou tam smrdělo snad úplně všechno. Byla svázaná a potlučená, ale jinak v pořádku. Únosci byli amatéři. Snažili se vypadat drsně a zkušeně, ale Světluška snadno odhadla, že toto je jejich první velká akce. Chtěli po Akai, aby napsala dopis svému manželovi, takové to známé: Pokud chcete dostat svou ženu zpět, zaplaťte rychle tuto částku... Akai nepochybovala o tom, že Seigo se bude chvíli vykrucovat a pokusí se částku srazit. Byl to prostě obchodnický zvyk - o všem smlouvat. Ona sama by to udělala zrovna tak, dokonce by částku usmlouvala mnohem víc. A tak napsala všechno, co chtěli, a s důvěrou čekala na vysvobození. Seigova odpověď dívku šokovala. Nejen, že odmítl zaplatit. On se jim dokonce vysmál a vzkázal, že za Akai nedá ani yen, a že ji můžou klidně utopit, budou-li na to mít odvahu. Samozřejmě - chopil se příležitosti a nádherně ji využil. Nejen, že se Akai zbaví bez jakéhokoliv skandálu, ale ještě získá všechny její peníze!
Únosci byli vzteky bez sebe. Akai se s nimi pokoušela nějak domluvit, ale vůbec neposlouchali. Seigova narážka na jejich odvahu se jich zřejmě dost dotkla. Ztloukli Světlušku rukama i holemi, a pak ji hodili do temné a studené vody. Bojovala ze všech sil, ale těch bylo málo. Pak se ztratil poslední paprsek světla a dál už byla jen tma.

Probralo ji kvílení větru. Klečela na kamenité pláni a kolem vířila rudá zrnka písku. Viděla sotva na pár kroků před sebe, pouhé nárazy vzduchu jí působily bolest. Bolí ji celé tělo, pálí oči, pálí ústa... Vůbec netuší, kde je, ani jak i se na to ohavné místo dostala. Vítr skučí a kvílí... A Světluška si najednou uvědomí, že to nekvílí vítr, ale ona sama! V tom okamžiku se někdo začne hrozně smát, hluboce, drsně a ošklivě, a když se dívka ohlédne, spatří postavu jak ze zlého snu. Vysoká, mohutná, celá v černém brnění, rudé svítící oči hledí škvírou přilby. V ruce drží ostnatý karabáč a začne Akai bičovat. Ďábelsky se směje, smích se mísí s dívčinými bolestnými skřeky. Pak stvůra Akai sebere a vláčí pryč.
Všechno vypadá jako noční můra, jenomže je to příliš živé na to, aby se to Světlušce jen zdálo. Otupělá po vytrpěných ranách sotva vnímá, že ji démon donesl do opevněného tábora. Je tam spousta dalších netvorů, samé zuby a drápy, někteří mají rohy, nebo divně zkroucená těla. Uprostřed je velká klec a v ní asi třicet zubožených lidí. Ozbrojenec hodil Akai k nim a nějaký dunivý hlas začal nešťastníky prodávat - nebo spíš rozdělovat mezi netvory. O mladé dívky byl největší zájem, dokonce propuklo několik krvavých rvaček. Akai, pološílená hrůzou, už ani nenašla sílu zaječet, když ji zelená paže vytáhla z klece.
"Grrrr!!!! Tfrrruuuj! Neplodná!!! Hnussssssná!!!! Co sssss ní?" ozývá se ze všech stran. Netvoři po dívce plivou a hážou co mají zrovna po ruce.
"Tak dost!" zahřměl dunivý hlas. "Hoďte ji červům!" Démoni propukli v jásot a chopili se nešťastnice.

Odtáhli ji k nějaké smradlavé díře a hodili dolů. Padala podivně dlouho, a pak s hlasitým čvachtnutím dopadla do rudé kaše. Krev. Kolem plavou mrtvoly v různém stupni rozkladu, od čerstvých až po polorozpadlé kostry. Akai zoufale zalapala po dechu, snažíc se udržet na hladině. Jak se divoce zmítala, něco nahmátla. Něco oblého, co se vejde do dlaně. Pozvedla ruku a vykřikla. Držela lidské oko. Mrštila jím daleko od sebe.
V šeru před sebou rozeznala velikou zatopenou jeskyni. Zaťala zuby a rozhodla se plavat jedním směrem.
Čas se smršťuje a napíná, Akai ubývají síly a ruce má jako z olova, když se jí náhle něco dotkne. Je to slizké a ohebné a omotává se jí to kolem nohy. Táhne ji to dolů, do hlubin, do krvavé kaše. Dívka křičí a bojuje, ale začíná klesat. Kope nohama a snaží se uvolnit, zápasí jako nikdy, hnána čistou vůlí. V hlavě se jí rozléhá křik a šílený smích, který je možná její vlastní, zběsilý hlas, který ji pohání a posiluje... A náhle je Světluška volná, probíjí se temnotou zpět nahoru. Blíží se k hladině. A pak se Akai konečně vynoří a zhluboka se nadechne. Je v přístavu. Kolem panuje noc a svítí měsíc.