„A nepokouší se někdy ďábel získat inkvizitory, pane z Edelstadtu?“
Boblig udělal vážný obličej:
„Ó, pane rentmistře! Svět se kloní k zániku, špatnost mezi lidem roste, láska upadá, a tak není divu, že se drzost démonů vzmáhá. Proto jsou inkviziční soudcové pod zvláštní ochranou boží. ... Proč neočarovaly (čarodějnice) své soudce? A čarodějnice podle pravdy odpověděly, že se o to mnohokrát pokoušely, leč vždy marně. A když se jich radní pánové dále ptali proč, odpověděly, že síly démonů, ať už se jmenují Beliálové, Belzebubové, Behemontové, Asmodeové, Mefistofelové, Leviatáni či Mamonové, na nás, inkviziční soudce, nestačí. Pánové! Kolikrát ve dne i v noci řvali démoni pod mými okny, vyli jako psi, mečeli jako kozy a pištěli jako opice. Avšak díky Bohu všemohoucímu nikdy nade mnou jako veřejným služebníkem spravedlnosti nenabyli nejmenší moci.“
...
„Milý pane,“ pravil rozhodně děkan, „já věřím, že Bůh je silnější než ďábel. Sloužím Bohu, a ne ďáblu. Svatý Jan neříká náhodou: Sine me nihil potestis facere. Beze mne nic nemůžete učiniti!“
Boblig upřel nazelenalé oči na děkana:
„V teologii se nevyznám,“ pravil, „ale čtyřicet let jsem soudil čarodějnice. Vím, že i nejzarytější spojenci ďáblovi se leckdy dovolávali Boha. Ale nechme toho raději...“
Lautner, dívaje se mu upřeně do očí, však pravil:
„Rád bych se vás na něco zeptal. Věříte, že všichni, které jste poslal na hranici, byli skutečně spojenci ďáblovi?“
„Věříte!“ zkřivil tvář Boblig. „To slovo patří do teologie, a tou, jak jsem vám již řekl, se nezabývám. Jsem jurista.“
...
„Směl bych se vás na něco otázat, pane?“
„Jsem vám jako vždy k službám, pane děkane.“
„Už se vám za vaší bohaté praxe přihodilo, že byste propustil nějakou obviněnou osobu na svobodu?“
Boblig se zasmál:
„To se mi opravdu ještě nepřihodilo!“
Děkan stáhl obočí a ptal se dál:
„A nezdá se vám to podivné?“
V Bobligových očích se ukázal zlý ohýnek:
„Ne, nezdá. Vede-li se soudní řízení správně, nedá-li se soudce ošálit slovy obviněné osoby, jejím zjevem, jejími příbuznými a přáteli, je-li neúprosný a nepodplatielný a užije-li všech prostředků zákonem dovolených, musí vždy dosáhnout přiznání obviněné osoby, což, jak víte, u inkvizičních procesů je zcela postačitelné. Na podporu tu bývají ještě svědectví jiných osob. Nil mortalibus ardui est, říká, nemýlím-li se, Horatius. Smrtelníkům není nic nemožného. Na světě je, Důstojnosti, mnoho zla. Ďábel je mnohem mocnější, než se mnozí domnívají!“
„A nezdá se vám, pane, že někdy s koukolem vytrháváte i pšenici? Že s viníky utracujete i nevinné?“
Boblig ohrnul spodní ret:
„Mluvíte, pane děkane, bezmála jako advocatus diaboli. Zajisté je vám známo, že advokáti čarodějnic, kteří své klientky příliš horlivě obhajují, bývají velmi podezřelí. Jaký útlocit, pane děkane! Nic se přece neděje bez dopuštění božího. Kdyby se i připustilo, že na hranici někdy zemřel člověk bez viny, pak jistě se to nestalo proti vůli boží. Takového nešťastníka bychom mohli dokonce považovat za zvláštního šťastlivce, kterého vyznamenal sám Bůh...“
Děkan ustrnul nad takovou sofistikou; ozval se teprv po chvíli:
„A co soudcovo svědomí?“
„Nač si připouštíte takové starosti, Důstojnosti? Soudce přece není nic jiného než nástroj v rukou božích!“
Lautner měl pocit, že bude dávit. Nikdy se nesetkal s člověkem tak cynickým. Nejraději by panu Bobligovi z Edelstadtu naplil do tváře.
...
„Proč mi to vypravujete, pane? Znám ten příběh. Dominikán Jakub Sprenger jej zaznamenává ve svém díle Malleus maleficarum!“ pravil (děkan) s odporem.
„Zdá se, Důstojnosti, že máte značné pochybnosti o pravdivosti toho příběhu!“ odpověděl Boblig se značnou dávkou jízlivosti.
Děkan měl opět pocit, že je vyslýchán; odpověděl vyhýbavě:
„Je to historka příliš stará!“
Boblig chvíli pokyvoval hlavou, potom prohodil co nejpřátelštěji:
„Myslím, že vy vůbec nevěříte v čarodějnice. Jednou jsme již o tom mluvili...“
Lautner si uvědomil, že podle Sprengerovy knihy podobně se má tázat inkvizitor obviněného z čarodějnictví hned při prvním výslechu. Podle „Kladiva na čarodějnice“ není důležité, jak dotazovaný odpoví, zůstává podezřelým, ať odpoví, že věří či nevěří. Děkana polilo horko; snažil se však rozčilení potlačit a odpovídal zdánlivě klidně:
„Věřím v působení ďábla na světě, neboť tak učí církev svatá na základě Písma svatého. Avšak v procesech čarodějnických, jak jistě, pane, víte lépe než já, je mnoho nejasného, nebo toho, co odporuje zdravému lidskému rozumu.“
...
Kryštof Lautner stál nehnutě jako balvan, jen prsa se mu rychle zvedala a klesala. Co říkal Boblig, nebylo ovšem přátelské upozornění, ale výhružka. ... Napadlo ho staré pořekadlo, že ve dvou babách vězí tři čerti, v advokátovi Bobligovi však vězí celé peklo. Je úlisný jako had, je zlý! Zlý nikoli z rozčilení nebo z pomstychtivosti, ale že mu to působí radost nebo že mu to přináší prospěch. Lež je pro něho rovnocenná zbraň jako pravda, podvod a klam považuje za zcela čestné a užitečné prostředky. Dělá mu potěšení, může-li nevinné lidi ničit, připravovat je o klid, o majetek i o životy. Snuje své sítě pozvolna jako pavouk. Oběti, které si jednou vyhlédl, už nikdy nepouští. Snad si vyhlédl za oběť i děkana šumperského...
...
„Říkáme stále zloduch Boblig. Ano, ale nebyl i on jen nástrojem něčeho ještě obludnějšího, než byl sám? ... Jednou však slunce musí prorazit tmou. Musí! Musí!“

Václav Kaplický, Kladivo na čarodějnice