Sedím nad prázdným papírem.
Básník, jenž nemá slova.
Jak říci dívce, že ji mám moc rád?
Zkouším to zas a znova.

S tímhle se musím utkat sám,
a i když myslím, že tě znám,
tak přemýšlím.
Co vlastně říci mám?

Minuta plyne od minuty,
já stále nevím, co mám psát...
Jsem z toho jako pominutý,
je těžké říci: Mám tě rád.

Dík za tvé úsměvy,
dík za tvé krásné oči...
Co to tu píšu za úlety?!
Láska je prapodivný kočí...

Slova se pletou, nemaj žádný řád,
a srdce dívky je jak mocný hrad,
jenž dobýti se musí.
Však kdo si troufne? Kdo to zkusí?

Když ty jsi se mnou,
svět zastaví se,
a hory rozezní se ozvěnou.
Vše je pak možné,
máme klíče,
jež k branám lásky povedou.

Když budeš chtít...

Napsal jsem příliš?
Však jestli stále čteš
a moje verše slyšíš,
značí to, že mne miluješ,
nebo jen v duši něco cítíš...

Možná. Možná se mýlím.

Dík. Dík za každou chvilku s Tebou.
Máš chladné ruce, ale moje zebou.
Láskou...

A v tichém sále doznívá,
ta báseň pro Tebe,
ta báseň bláznivá,
kterou jsem napsal já.

Jen pro Tebe.