Deník Patricie

24. dubna 2000 – pondělí

Milý deníčku,

ani tomu nemůžu uvěřit! Představ si, že teď sedím ve SVÉM bytě v Praze. Tedy pochopitelně jen pronajatém, ale o to teď vůbec nejde. Důležité je, že se to podařilo.
Omlouvám se za to, že jsem tě od podpisu pracovní smlouvy vůbec neotevřela, ale těch posledních několik týdnů bylo opravdu hektických. Sehnat tak rychle v Praze byt, jehož nájem se pohybuje ve snesitelných hodnotách, není vůbec legrace. Přesto je tenhle i obstojně zařízený – tedy ne že by to tu bylo úplně napěchované nábytkem, ale na tu cenu to ujde. Říkala jsem mámě, že to musí být znamení... bohužel to moc nezabralo. Je mi opravdu líto, že za poslední měsíc se náš vztah dostal až na bod mrazu, možná i pod něj, ale to přece není moje vina. Vždyť snad nemohla počítat s tím, že budu až do důchodu sedět v místní miniknihovně, půjčovat babkám Steelovou a neustále odpovídat na jejich dotazy, jak se má máma a sestra. Hned odpoledne se stejně zeptají znova, až jednu z nich potkají na nákupu. To je přesně to, co strašně nesnáším – a máma to asi nikdy nepochopí. Jí nevadí, že se cestou z nákupu pětkrát zastaví na kus řeči se sousedkou, která je celá žhavá vědět, co je u nás nového (jako by snad někdy něco bylo), chce probrat rodinné problémy půlky vesnice a nakonec se ještě zeptá, jak se vnoučkovi daří ve škole.
Sestra je na tom už teď skoro stejně – vždycky byla v tomhle po matce, i když si to možná neuvědomovala. Anonymita velkoměsta je obě děsí, prý si jí na pajdě užily dost. Studium – to je další věc, kterou mi máma asi nepřestane vyčítat.
Tím vlastně náš vztah poprvé dostal vážnější trhlinu. Mrzí mě to, ale ne z toho jejího převážně konformního pohledu. Ach jo...
Táta mě v tomhle chápal, rozuměl i mé zoufalé touze vypadnout z vesnice, vím, že on by mě teď podpořil. Proč zrovna on? Proč zrovna on musel potkat toho ožralýho pitomce, co řídil jak prase? Proč...
Kdybych tehdy neměla po boku Radka, asi bych tu ránu neunesla. To je věc, kterou mu musím přičíst k dobru – mohla jsem se o něj opřít. Možná tím částečně odčinil to, co mi udělal několik měsíců poté... Ne, nemůžu říct, že by to bylo zrovna nejšťastnější období mého života, to opravdu ne. Ale ať chci nebo ne, musím uznat, že všechno má svůj rub a líc. Vždyť právě tyhle události způsobily, že jsem si uvědomila, že už mě vlastně doma nic nedrží, že nemám žádný další důvod ztrácet nejlepší roky života s lidmi, kteří jsou mi pořád vzdálenější.
A tak jsem teď tady a za týden nastupuju do práce, která by mě mohla i bavit. Tak vzhůru ke světlým zítřkům :-)