Maurine Silencio má ráda růže

No more pain
No memories remain
Now you can play
All the games
With me
--Noir

Mám svého otce nejradši na světě a nikdo mi ho nevezme! S nikým se o něj nebudu dělit! Tohle jsem napsala stokrát do svého sešitu a ten jsem pak obřadně spálila na zahradě našeho velkého domu.
Bez maminky je tu strašně smutno. Vždycky, když přijdu domů, rozsvítím všude všechna světla a hraju nahlas na klavír. Někdy i několik hodin, dokud nepřijde tatínek z práce. On je hodně zaměstnaný, víte? Maminka umřela, když mi bylo dvanáct – před šesti lety. Teď je mi osmnáct, ale všichni říkají, že vypadám mladší. Je mi osmnáct a ještě hodně dlouho to tak zůstane.
Mám svého otce nejradši na světě a nikdo mi ho nevezme. Když do našeho domu přišla Aneta, všechno se změnilo. Ten muzikál v divadle Ta Fantastika byl můj poslední. I když – jak se to vezme.
Na Anetu neplatily chcíplé myši v posteli. Tak jsem zkusila rozmáčklou želvičku v šatníku – někde jsem slyšela, že strašně páchnou. Už jsem napínala uši, abych slyšela hysterickou scénu, kterou ta cizí žena stropí před mým otcem. Těšila jsem se. Ale ona je divná. Neřekla ani slovo a druhý den želvička v tichosti zmizela. Nemluvím s Anetou. Nepromluvila jsem na ni ani slovo a na otce taky ne – ať vidí, že se zlobím, že se opravdu zlobím! Myslela jsem, že některé věci jsme si už ujasnili!
Ale ten poslední večer v divadle jsem na Anetu promluvila. Promluvila jsem dřív, než jsem si to pořádně uvědomila. Asi jsem to ve skutečnosti chtěla. Vlastně jsem o tom přesvědčená, stejně jako o tom, že je správné, čím jsem se stala. Kdybych nebyla, musela bych se zbláznit, chicht.
Aneta nepřišla kvůli tatínkovi. Přišla kvůli mně. Myslím, že mě to šokovalo mnohem víc než moje smrt.

Dny ztrát
ze sna tě budí
propadlé hrudi
ještě se dmou
Dny ztrát
krev místo pití
ortely žití
vyřčené tmou
--Karel Kryl (parafráze)

Chi, chi… Bylo to něco úžasného… Tedy po tom, co odezněla bolest a hlad. Mám maminku. Aneta je teď moje maminka. A pan Franz Kafka je její tatínek, tudíž můj dědeček. Svého otce už nikdy neuvidím, ale je to tak určitě lepší – co kdybych dostala hlad a nechtěně ho kousla? To bych si neodpustila.
Nejsem sama a už nikdy nebudu. Už se nebojím. Když se mnou není Aneta nebo pan Kafka, jsou se mnou různé hlasy. Povídají si se mnou. Myslím, že mě mají rády. Na plese mi sklenička s krví říkala, že paní Toyen je moc krásná. Nevymýšlím si, vážně! Paní Toyen je krásná a v té skleničce byla krev – já jsem totiž teď upír, víte?
Ale upír je ošklivé slovo, maminka mě učila, že mám říkat „Rodný“. Takže teď patřím mezi Rodné, víte? Jsem Maurine Silencio, dcera Anety Destinové z klanu Malkavian.
Tak jsem byla na plese představena – to jako že už jsem dospělá… Rodná. Svéprávná… víceméně. Zodpovědná sama za sebe. Nesmím maminku ani dědu zklamat, jsem hodná holčička.
Byly tam ještě další děti, které ten večer prohlásili za dospělé.
Patricie, dcera Jonáše Abyrleva z klanu Gangrel. Sloup ze světlého kamene mi vyvěštil její osud…
Hnala jsem se měsíční nocí po vřesovišti, jela jsem na hřbetě nějakého zvířete… Jelena? Vlka? Nejsem si jistá… Někdo tam možná byl se mnou, sice jsem ho neviděla, ale… Nad hlavou mi proletěl havran, posel boha Ódina, divoce krákal a já jsem se smála… Poběž, poběž, noc je dlouhá a je naše!
Gabriel, syn Gustava Meyrinka z klanu Tremere. Dlaždice pod jeho nohama si šeptaly, ale já jsem je slyšela…
Pak jsem se učila. Možná to bylo v dobách bojů o Ceoris, možná se to teprve stane… V těch znacích na pergamenu je obrovská moc – ale nestačí ji jen znát, je třeba ji uvést ve skutek. Zarazila jsem se. Ale proč? Hej, Fauste, usměj se trochu… alespoň trošičku… Kde jsi nechal Markétku?
Eleonor, dcera Tomáše Tošnera z klanu Toreador. Její drahé šaty dychtivě pokřikovaly, abych si jich všimla…
Všude bylo spoustu světla a hudby a já jsem tančila. Lehce a čistě, neexistovalo nic jiného. Byla jsem krásná a úspěšná a bohatá a slavná a všichni mě milovali… Jenomže někde uvnitř zůstala prázdnota. Tak jsem se ji snažila zaplnit, ale nebylo čím. Měla jsem jen sebe, proto jsem se soustředila na sebe… Stačí to? A jestli stačí, tak na jak dlouho?… Pojď ven, pojď si hrát, je přece tolik nových, jiných, důležitých věcí…
Když jsem ten večer hrála na klavír, přinesla jsem něco víc. Udělala jsem to pro děti, které té noci dospěly spolu se mnou. Darovala jsem vzpomínku a cit. Je dobré myslet na život, i když smrt je krásná. Asklépiovi obětuji kohouta… za uzdravení.

Melodie vody zmrzlé na kost
A kosti ptáků na kamenech v proudu
Jsme vtělení
V šírání
Poslední milovníci racčí letky
Bez horkých punčů v závěji
S Vltavou pletky
A s nadějí
--Nat Asha

Dostali jsme úkol od Meyrinka, toho chladného otce a pěstitele všech Faustů. Odjeli jsme odevzdat jakousi pozvánku pánovi Velkých Losin, doprostřed krajiny plné vlkodlaků. Jeden den jsme přespávali přímo v zámku.
Říkají, že jsem jen nemrtvá holčička a že co se tady stalo, je příliš zlé i na mne. Mluví o staré žebračce, která byla spasena, a o slabé baronce, která měla strach. Tedy – ty hlasy, samozřejmě. Jsou ve zdech. Musí jim být smutno, ale zámecký pán si prý s nimi povídá. To je divné… Klan Ventrue se většinou o mrtvé duše u sebe doma příliš nezajímá.
Ostatně milý pan Ventrue kouří doutníky, které si připaluje deseticentrimetrovým plamenem. Chodí po sklepních chodbách svého sídla s pochodní v ruce – a oblečený moderně, i když nám všichni tvrdili, že se nikdy s módou dnešních nocí nesmířil. Na prstě měl prsten s rubínem. Viděla jsem ho a hlasy mě neprozradily, opravdu s nimi mluvil. Byla jsem schovaná, to my Malkaviani umíme dobře.
Nebyli jsme stvořeni k vládnutí, byli jsme stvořeni k tichému poznání, k pozorování. To my Malkaviani umíme dobře. Když stojíš na okraji, vidíš dovnitř i vně kruhu. To my Malkaviani umíme dobře. A Malkav, protože neměl, co mu dát na cestu, nakreslil mu svou krví na čelo třetí oko… To my Malkaviani umíme dobře.
Ten Ventrue – který je asi tak stejně Ventrue jako já jsem dcera vlkodlaka – William A. Thory taky navzdory svému stáří nezvládá etiketu. Nechutnala mu krev, nebál se ohně, jeho aurou prolétlo opovržení při zmínce o Golcondě… Použil své schopnosti a přikázal Eleonor, aby mu řekla, kdo nás poslal. Řekla mu to. Thory se zlobil. Nemá Meyrinka rád. Viděla jsem to na něm, protože kamenný výraz mě nemůže oklamat. To my Malkaviani umíme velice dobře. Zlobila jsem se taky. Možná, že jsem něco udělala, možná jsem si přála… Thory se rozzuřil, ale ne tak jak zuří Rodní. Ohnal se po mně hůlkou a vyrazil ze dveří. Ještě vykřikl: „Zabiju ho!“ A myslel tím Meyrinka.

„Copak máš v tom košíčku?“
„Bábovku a konvičku.
Za babičkou všechno nesu,
už jsem ušla sedm lesů.
A co ty tu děláš, vlku?“
„Hledám trochu trávy k snědku.“
„Vlci trávu nejedí.“
„To holčičky nevědí…“
--O červené karkulce

Meyrink se asi pěkně vztekal, že Thory zjistil, co neměl. Chudák Gabriel.
Maminka je ve Švýcarsku na ozdravném pobytu, takže Meyrink na mě žaloval u pana Kafky. Žalobníček-zvoneček, postavil si domeček, žalobníček žaluje, pod postelí maluje! Namaloval krasavici, ta mu dala přes palici, namaloval husu, ta mu dala pusu! Namaloval pentagram… To je hrozné, kdykoliv se někdo zblázní, tak se to hodí na Malkaviany.
Pan Kafka mě pak samozřejmě musel potrestat, že jsem pokazila naše poslání, i když to nebyla pravda – to Thory to zkazil, protože začal používat svoje schopnosti! A já za trest musela celou noc sedět na půdě s panem Kafkou a opisovat nějaký nudný text!
Budeme si hrát na hádanky, ano? Vypadá to jako Thory, kouká to jako Thory, slyší to na jméno Thory, ale není to Thory – co je to? Je to něco jiného. Thory totiž neumí česky, chicht. A na Meyrinkovu adresu se rozhodně nevyjádřil oxfordskou angličtinou, chicht. A proč? Protože byl rozzuřený.
Kromě toho nám Thory vytáhl tehdy v Losinách z auta svíčky – asi si myslel, že po tom jeho extempóre na něj snad na zámku počkáme, či co. Doběhli jsme do vesnice a Patricie ukradla auto. Je moc šikovná, obdivuju ji. I když… krást se nemá… a taky k tomu autu mohla být trochu víc ohleduplná, stěžovalo si.
Budeme si hrát na odpovědi, ano? V Thoryho těle je démon.
Genevieve, Genevieve, doufám, že nebudu potřebovat tvou pomoc… Slyším tvůj hlas, jak něco křičí, ale slovům není rozumět… Já vím! Já se nebojím! Já totiž nikdy nejsem sama!

dnes ponechal jsem tmu
aby mi objala kotníky
tichá
a neviditelná
jako každý z oněch večerů
dnes ponechal jsem tmu
aby zesměšnila samotu
--Finlógin