Den druhý

Nějakej dobrák v rádiu
pouští Čikoreu,
opravdu veselo je -
asi jako v mauzoleu.

Jsem z toho všeho strašně zmatený. Probudil jsem se na zemi, deník i tužka ležely vedle mě, jako bych je jen tak zahodil, jako bych neměl sílu donést je ke stolu v rohu... Po chvíli někdo přišel ke dveřím mé cely a otevřel ji. Byl to postarší muž, že prý mě očekává nějaký Meyrink. Nechtěl jsem jít, ale popadl mě a odtáhl, jako bych byl pírko. Nikdy jsem netušil, že by nějaký stařec mohl mít v sobě tolik síly! Pokud uvážíme, že v lidském těle postupem času dochází k úbytku svalové hmoty...
Stařec mě vedl bludištěm chodeb, které byly plné podivných soch, jakoby chrličů vyrvaných z ochozů středověkých chrámů. Nemůžu si pomoct, ale ty sochy šeptaly! Jejich řeči jsem nerozuměl, jenom párkrát jako bych zaslechl své jméno.
Gabriel...
Nakonec jsme dorazili do velké kruhové místnosti, osvětlenou jen světlem svic, které byly rozmístěny po obvodu místnosti...
Uprostřed místnosti stál Mayer.
Mayer- Meyrink... Neříkal to už někdo? Tenkrát, když byla všude krev-
Ne!
Pan docent byl oblečen do dlouhého, černého taláru, jako používají kněží. Když jsem pomyslel na svaté muže, přes záda mi přeběhl mráz.
Proč?
Pan docent mluvil podivně, znovu mi opakoval, že jsem teď víc než člověk, že jsem Rodný, nebo tak nějak to znělo...
Nemluvil o lékařství. Nemluvil ani o biologii, ani o mé závěrečné práci...
Mluvil o krvi.
Nebyla to přednáška jako na semináři, nemluvil o krevních skupinách, o hemoglobinu nebo o jednotlivých složkách krve.
Mluvil o krvi jako o zdroji magie.
Chtěl jsem nanejvýš zdvořile podotknout, že jsem na jeho nabídku studia přistoupil hlavně kvůli tomu, abychom se věnovali praktickým věcem, ale... Nešlo to. Nedokázal jsem promluvit.
Pan docent se na mne upřeně díval, jako by se mi jeho pohled provrtával až do mozku...
Nejmenuji se Mayer, slyšel jsem hlas muže před sebou, jeho rty se však nepohybovaly. Pokud vycházíme z toho, že se lidská ústa musí k vydání určitého zvuku pohybovat pomocí mimických svalů, zbývalo mi jediné vysvětlení, které ale bylo stejně nemyslitelné, jako absurdní.
Mé pravé jméno je Gustav Meyrink, ozval se znovu hlas, a opravdu s tebou mluvím pomocí něčeho, co bys nejspíš nazval telepatií.
Zatřepal jsem hlavou, snaže se dostat ten hlas pryč. Na chvíli jsem ucítil klid...
Pro člověka jako ty je možná obtížné pochopit, co se právě děje, ale časem pochopíš, že toto je jen zlomek moci, kterou klan Tremere vládne. Chytil jsem se rukama za hlavu.
To není možné, to přece není pravda!
Před očima se mi opět odehrála scéna, kterou jsem chtěl zapomenout, zapudit, zbavit se jí... na celý zbytek věčnosti? Scéna krve, kdy věci nebyly ani černé, ale ani bílé, kdy byly rudé, kdy celou mou mysl pohltil jediný, strašlivý pocit hladu...
Tenkrát jsem nebyl na operačním sále... Lezl jsem po zemi, slintal, řval a trhal na kusy maso, ústa plná krve...
Ne!
Smiř se s tím, můj synu. Čím dříve to pochopíš, tím lépe.
Meyrinkovy oči mě opět držely v šachu. Cítil jsem se strnulý, jako by všechny svalové tkáně dostaly v jediném okamžiku křeč...
Jdi zpátky do svého pokoje, Gabrieli. Přečti si knihu, kterou najdeš na svém nočním stolku. Zítra si promluvíme o věcech, o kterých pojednává.
Jako očarovaný jsem pozoroval, jak se jeho ústa křiví do pobaveného úšklebku.
Ber to jako zkoušení.
Matně si vzpomínám, že jsem němě přikývl a vydal se na cestu zpět do cely.
Věděl jsem přesně, kterými chodbami se dát...
Gabrieli?
Před vchodem do chodby jsem se otočil.
Nezapomeň to všechno zapsat do svého deníku.

Den třetí

Zběsile mi to tepe
a tupě píchá v tříslech,
usnout a nevzbudit se,
nemuset na nic myslet...

Musím se uklidnit, musím to ze sebe všechno dostat, napsat na papír. Podle všeho bych měl být v šoku, tělesná teplota by se měla pohybovat okolo třiceti osmi stupňů celsia...
Teploměr mi nepůjčili, ale nepotřebuji ho. Snažil jsem se nahmatat tep, ale žádný jsem nenahmatal. Zjistil jsem, že nedýchám. Nedýchám – chachá, nejspíš jsem strašně opilý. Nedýchám...!
Když jsem se probudil, zjistil jsem, že vedle mně leží nějaká kniha vázaná v kůži. Zkoumavě jsem ji otevřel... a zjistil, že jsem ji četl. Zběžně jsem ji prolistoval...
Četl jsem ji celou. Úplně.
Z úvah mě vyrušil ten samý stařík, který přišel i včera. Tentokrát jsem se nebránil, šel jsem s ním. Všiml jsem si, že má zpomalené pohyby a na mysli mi vytanulo jediné slovo:
Ghúl.
Věnoval jsem knize tázavý pohled a pak muže následoval skrze chodby. Nyní jsem už cestu znal, šeptajícím gargoylám jsem nevěnoval jediný pohled.
Gargoylám?
Vstoupil jsem do stejné místnosti jako včera.
Jako bych nikdy neodešel. Svíce vydávaly mdlé světlo, můj sire stál uprostřed místnosti se založenýma rukama.
Můj sire?
Ježišikriste, co -
V hlavě jsem ucítil tupou bolest, jako by mi někdo uštědřil pořádný pohlavek.
Pozor na mozek, Gabrieli, ozval se mi v hlavě známý hlas, četl jsi knihu?
Přikývl jsem. Náhle jsem si vybavoval každý řádek, každou stránku...
A co myslíš? Jak se ti líbíme?
Neuvědomil jsem si, že na tuhle otázku byla správná jen jedna odpověď. A mě v té chvíli připadalo, že stojím na pevné půdě.
„Nevím, na co si tu hrajete, pane docente,“ rozhodil jsem rukama, „ale celé tohle je jen nepovedený vtip, bez urážky. Nevím, co si o tom mám myslet, je to jako nějaká vědecko-fantastická slátanina, ale já chci být doktor, chápete? A doktor si nemůže nic myslet – musí vědět!“
Meyrink prudce upažil. Jako na povel se všechny svíce vznesly do kruhu a začaly pomalu rotovat po krajích místnosti.
Strnule jsem to všechno pozoroval, neschopen slova.
Tady máš důkazy, které potřebuješ, Gabrieli. Pomocí krve, kterou ovládám, jsem přinutil tyto svíce vznést se. Stejně jsem i včera tebe donutil přečíst knihu, která by ostatním trvala nejméně týden...
„Tenhle trik je působivý,“ řekl jsem, ale hlas mě zrazoval. Všechny mé naděje na rozumné vysvětlení se hroutily jako domečky z karet.
A co... povinná četba?
„Pro tu knihu přeci jistě existuje rozumné vysvětlení, nejspíš došlo k několikahodinovému stimulu určitých částí mozku vlivem šoku, učebnice to pojmenovává jako...“
„Gabrieli!“
Meyrink si důležitě odkašlal. Zkřížil ruce na prsou a pohlédl na mne.
„Přistup blíž, Gabrieli.“
Jeho zvučný hlas byl ještě horší než jeho myšlenky. Mluvil pomalu, jakoby to byla jen další z přednášek pro nezkušeného žáka...
I když možná z jeho pohledu...
Udělal jsem dva váhavé kroky k němu. Očima jsem těkal po vznášejících se svících, jejichž mihotavé plamínky vytvářely na stěně divoký rej přízraků.
„Ještě blíž, Gabrieli.“
Znovu dva váhavé kroky. Jeden a další. Ne víc. Proč taky?
„Blíž, Gabrieli.“
V Meyrinkových slovech se ozývala netrpělivost.
V mých myšlenkách se ozýval strach.
Zůstal jsem stát. Z muže přede mnou vyzařovala moc. Hrozivá Moc...
Blíž!
Pomalu jsem k Meyrinkovi došel. Pan docent pomalu spustil ruce a svíce znovu dosedly na svá místa.
Meyrink se na mě podíval s přátelským úsměvem na rtech.
„No vidíš, že to jde, Gabrieli. Časem pochopíš, že na tomto místě ti nikdo nechce ublížit. Jediné, co nestrpím, je nevůle ke studiu.“
Jeho hlas byl náhle chladný.
„Ale tím ty netrpíš. Ty jsi pro vědění schopen obětovat vše, není-liž pravda?“
Odpověděl jsem, že ano.
Znovu bych to neudělal. Nemyslel jsem všechno, jen... skoro všechno...
Meyrink přikývl, pak luskl prsty.
Z okolní temnoty se vyloupla postava toho starce, co mě sem dovedl. Opatrně překročil svíce a přistoupil k Meyrinkovi.
„Začneme tedy hned, Gabrieli. Vědění, po kterém tak toužíš, máš na dosah ruky... Ale vždy pamatuj...“
Jeho další slova mi zůstanou navždy vryta v mysli...
Uvidíš a poznáš mnohé, nebude to sen, ale střízlivá skutečnost, a přece to lidem nesdělíš. Tvá ústa budou bezmocná, nenajdeš dostatek slov ani tvarů a barev, kdybys snad chtěl totéž nakreslit nebo vytesat.
Ohromeně jsem na něj zíral.
Pak mě do tváře zasáhla dělová koule.
Pod tím úderem jsem šel okamžitě k zemi a instinktivně si kryl tvář. Další rána dopadla na má záda až mi zapraštěly kosti a v celém těle vybuchla bolest.
Momentálně jsi podrobován extrémní dávce násilí...
Kožená bota mě nakopla do žeber ohromnou silou, cítil jsem jak mi praskají žebra.
Vykřikl jsem.
Nepovažuj to za násilí, vědě se musí přinášet oběti a je třeba, abys opravdu pochopil to, co se tu snažím říct...
Rozmazaně jsem nad sebou viděl toho starce, jak se napřahuje k další ráně. Pokusil jsem se ji vykrýt levým předloktím.
Ten úder mi zlomil ruku.
Správně ses pokusil ránu odvrátit, ale časem pochopíš, jak moc to bylo hloupé...
„Pomozte mi!“
To právě dělám, Gabrieli, jen si to neuvědomuješ. Úděl učitelů je opravdu trpký...
A pak jsem jen křičel a rány padaly a padaly.
Pod ranou pěstí mi praskla čelist, další ranou mi přerazil holeň, pak nos...
Bolelo to.
A on se jen díval.
To stačí, Herme.
V tu chvíli rány ustaly.
Ležel jsem na zemi jako polámaná dřevěná loutka a v každém kousku těla cítil obrovskou bolest.
Tepala ve spáncích, v hrudi, levou paži jsem měl vykloubenou...
Uzdrav se.
Tichý hlas v mé hlavě pronášel šílená slova.
Nechápal jsem to, jen jsem chtěl umřít, ulevit si od té hrozné bolesti...
Víš, co máš udělat, vždyť přece nechceš zemřít...
Něco jsem zachraptěl, ale z úst se mi vydralo jen zachrčení. Nejspíš jsem utrpěl zlomeninu maxily i mandibuly...
Neboj se Moci, Gabrieli, je jen tvá...
Hlavou mi probleskla myšlenka, strašlivá ve své jednoduchosti.
Už dávno bych měl být mrtvý.
Cítil jsem, jak mi krev vytéká z roztrženého rtu, jak jednotlivé drahocenné kapky odcházejí z mého těla...
Ani teď, když píši tyto řádky, nevím, jak jsem to udělal. Ponořil jsem se do své mysli, vnímal jsem své srdce, které nebušilo, vnímal jsem kapky krve, které mi ještě zůstaly v žilách a tepnách...
Přinutil jsem je změnit směr. Nevadilo mi to. Nebylo srdce, které by protestovalo...
Ucítil jsem příšernou bolest v hlavě. Přinutil jsem krev, aby mě poslechla, aby zacelila mé rány, napravila polámané kosti...
Po nekonečně dlouhé době jsem vstal.
Na začátek to nebylo špatné, Gabrieli.
„Nechápu to, já...“
Běž zpátky do své cely a nezapomeň si přečíst další knihu. Zítra se o tom všem pobavíme. Asi ti přivedu společnici...

Den čtvrtý

V zástupu na mumii,
mám kruhy pod očima,
růžový rozbřesk,
fakt už mě nedojímá...

Jsem Rodný. Po včerejší noci a té dnešní už nemůže být pochyb. Jsem... Tremere...
Kniha, kterou jsem včera... přečetl... byla ještě ztřeštěnější než ta předchozí. Ještě ztřeštěnější ale bylo to, že mi vše dávalo smysl.
Thaumaturgie, magie drahocenných kapek krve, kterou musíme pít tak často... Slova Moci zformulovaná do přesných zaříkadel, síla, která vzniká dokonalou souhrou hlasu, gest a vůle...
Jestliže je vše, o čem se kniha zmiňuje, pravda pak... Pak měl pan docent pravdu.
Můžu získat nesmírnou moc. Já, obyčejný student medicíny... S pomocí tohoto vědění by se dalo zachránit tolik životů, téměř žádná nemoc by nebyla neléčitelná...
Dnes jsem na Herma nečekal, šel jsem do Sálu Tajů sám (rozhodl jsem se tomu proklatému místu takhle říkat, Pánbůh-... kdoví, jestli má ta hala nějaké vlastní jméno).
Meyrink tam na mě už čekal. A nebyl sám. Vedle něj stála Jana. Zprvu jsem zapomněl, že patří... k nám, ale pak se mi vzpomínky vrátily.
Před pěti lety dostala nenadálou hereckou příležitost v zahraničí... Z úhlu pohledu Rodných asi tak nenadálou, jako moje seminárka za jedna.
Kruci! Zajímalo by mě, jestli jich znám víc, těchhle Rodných.
Co když Markéta...
Ne, hloupost, pořád přece mluví o tom hrozném ranním vstávání do školy.
Možná mi všechny jistoty zmizely v nenávratnu během několika dnů, ale tenhle trumf ještě pořád držím.
Úleva, kterou teď cítím, se slovy ani písmem vyjádřit nedá.
Ale v Sálu jsem měl jiné myšlenky. Už když jsem Janu viděl Té noci, vypadala tak nějak jiná, jakoby odtažitá, její smích a štiplavé poznámky, kterými nás s oblibou častovala na zkouškách v divadle... To bylo pryč.
Jestliže staré knihy píší o absenci citů u Rodných, lžou. V Janiných očích se jasně zračila touha po moci...
Je mi odporná.
V Sále ji Meyrink používal jako mou učitelku. Bylo tak ponižující sledovat, jak nějaká jen o pár roků starší bruneta umí tolik a já tak málo...
Ten večer mi už Meyrink myšlenky nečetl. Odešel jsem ze sálu sám, pamatuji si šepot gargoyl, jedinou větu šeptanou s neúnavností znovu a znovu.
Už to začalo...
Jestliže staré knihy píší o absenci citů u Rodných, lžou.
Mám strach... Mami, já mám strach...

Den pátý

Povídáš o naději
a slova se ti pletou,
jak špionážní družice,
letící nad planetou...

Stydím se. Strašně se stydím...
Cítil jsem to už pár dní, zvláštní pocit, jako bych měl... hlad... Zkoušel jsem ho zapudit, ale nemohl jsem... Nedokázal jsem to. Ten hlad byl silnější.
Meyrink si toho všiml. Já byl zoufalý, ale on se tvářil vítězoslavně a já pochopil. Celé to předešlé představení dělal jen pro své pobavení.
Třímal v rukou ultimátní zbraň, kterou mě mohl kdykoliv zničit, přinutit k poslušnosti.
Můj hlad.
Pan docent na mou prosbu jen několikrát pokýval hlavou, pamatuji si přesně slovo od slova, co... řekl. Ukázal mi, kdo tu tahá za provázky.
„Jistě Gabrieli, chápu tvou situaci, moc dobře ji chápu. Jistě už víš, co je to za vzpomínku, kterou se snažíš ze všech sil zapudit a která tě nikdy nepřestane pronásledovat... Tedy alespoň do té doby, než se s ní nesmíříš. Poprvé jsi se napil lidské krve, můj mladý progeny, a nyní to musíš podstoupit podruhé. Nyní však již uvědoměle, jako jeden z nás. Musíš jít lovit, Gabrieli, najít svou oběť, kterou...“
„Musím ji zabít?“ V hloubi duše jsem cítil, že ano...
„Samozřejmě že ne, Gabrieli. Kdyby tomu tak bylo, měli bychom o hodně víc problémů s okolním světem. Jako nedostudovaný (na tom slovu si dal zvláště záležet) doktor jistě víš, kolik krve může člověk ztratit, aniž by to nějak výrazně ohrozilo jeho zdraví. Tvá oběť zapomene, co se stalo, bude si myslet, že krásně líbáš... Pokud ale chceš, můžeš oběť samozřejmě...“
„Ne.“ Ta slova se mi v mysli formovala už dlouho, ale nyní už jsem je nedokázal zadržet.
Meyrink se usmál, ale nebyl to hezký úsměv. Jako by mnou pohrdal...
„Vše záleží na Tobě, Gabrieli. Vyrazíš dnes, po ulicích se ještě prochází spousta příhodných obětí.“
Odmlčel se a já myslel, že slyšení je u konce. Otočil jsem se.
„Ale aby vše dopadlo tak, jak má, pošlu s tebou Janu. Pomůže ti... se rozhodnout. Nechceme přece, aby došlo k nějakému neštěstí, které by mohlo vyvolat zbytečné otázky, že?“
S tím mne propustil.
Vyšel jsem z jeho pokoje a Jana už na mne čekala. Měla na tváři pobavený výraz.
Přišlo jí to k smíchu!
Je mi odporná.
Beze slov jsem se oblékl a vyšel s ní do noci. Bylo zvláštní jet už po tolikáté noční tramvají a přesto jí jet poprvé... Pozoroval jsem lidi kolem sebe, ale jejich rozhovory a občasné opilecké popěvky, to vše šlo mimo mne.
V tu chvíli pro mě byli jen stádo jdoucí na porážku.
Jana mi několikrát stiskla rameno, abych se uklidnil.
Bylo to dobře. Potřeboval jsem to.
Nakonec jsme vystoupili někde ve Vršovicích. Zašli jsme do malé kavárny a Jana se tam dala nevázaně do řeči s několika lidmi. Vnitřně jsem cítil, že jsou to obyčejní smrtelníci, vnímal jsem krev, která jim pulsovala v žilách a tepnách, cítil jsem svou krev, která nepulsovala a které bylo zoufale málo...
Jedna dívka o mne jevila zájem. Člověk nemusel být psycholog, aby z jejích očí vyčetl touhu.
Nevím, co četla v těch mých. Byl jsem poražený. V hloubi duše jsem věděl, že za několik minut zpřetrhám další vlákna se světem smrtelníků, že nedokážu poručit vlastnímu tělu, aby potlačilo hlad, který mnou lomcoval. Že se zase posunu o krůček blíž k Nim.
„Martino?“
Všiml jsem si, jak se Jana na dívku dívá. Nebyl to obyčejný pohled. Nepřerušil jsem ji.
„Jdi teď s Gabrielem ven a trochu ho rozvesel. Je nějaký zamlklý.“
Dívka vstala a podala mi ruku. Nedočkavě jsem ji uchopil, cítil jsem se hrozně. Vnímal jsem v sobě něco cizího, strašně zlého, co se chystalo zaútočit na moje smysly jako pes utržený ze řetězu.
Nemohl jsem dovolit, aby to nade mnou převzalo kontrolu.
Vyšel jsem s tou dívkou ven. Něco švitořila, ale já ji nevnímal, jen jsem ji zavedl do jedné z postranních uliček a tam ji vroucně políbil.
To něco temného ve mně na okamžik ustoupilo, jakoby zapuzeno náhlým přílivem emocí.
Martina byla krásná. Dlouhé hnědé vlasy měla volně rozpuštěné, hnědé oči ji chránila sklíčka dioptrických brýlí.
Přivinula se ke mně. Blábolil jsem nějaké verše a přitom se očima vpíjel do její tváře, jejích vlasů, ostře jsem vnímal její hebkou šíji...
Něco ve mně opět ožilo. Měl jsem potíže se ovládat, líbal jsem ji rychleji a rychleji, pokračoval jsem na její šíji, rameno...
Zakousl jsem se do jejího krku.
Bylo to, jako ponořit se do vody. Náhle mne obklopila obrovská slast, toužil jsem ponořit se ještě víc a víc...
Uslyšel jsem její vzdech, znělo to jako výkřik na vrcholu vášně. Podlomila se jí kolena, ale zachytil jsem ji.
Jen víc, jen víc, ať už ta zlá věc nikdy nepřijde, už nikdy, nikdy, nikdy...
NE!
Odtrhl jsem se od té dívky. Ležela mi bezvládně v náruči, paže obtočené kolem mých boků. Rychle jsem jazykem přejel po ráně na jejím krku. Zacelila se, jakoby nikdy ani neexistovala.
Cítil jsem obrovský příval síly, jako bych se znovu narodil... Opatrně jsem Martinu položil na zem do stabilizované polohy a překontroloval tep.
Byl slabý, ale pravidelný.
„Musíme jít.“
Trhl jsem sebou. Jana stála za mými zády a netrpělivě koukala na hodinky.
„Za deset minut sem přijde barman a zavolá sanitku. Už jsem to zařídila, neměj strach.“
Omámeně jsem vstal a následoval ji k zastávce tramvají, bez ohlédnutí...
Bez soucitu? Nevím.
Ale teď, když píšu tyto řádky, nemůžu zapomenout na to, co řekl Meyrink, když jsme se vrátili.
Pamatuj, Gabrieli, dnes jsi poprvé pocítil svou Bestii. Odteď ti zůstane navěky. Není cesty zpět.
Cítím ji v sobě i teď, jak čeká, jako časovaná bomba, připravena kdykoliv vybuchnout.
Kolik mám času?

Den šestý až dvacátý

Věci co nechceš ať se stanou,
ty se stejně stanou,
a chleba s máslem padá na zem
zase blbou stranou...

Nemělo cenu psát tyhle dny po jednom, mnohdy jsem ani neměl sílu psát...
Naučil jsem se věci, které stále ještě nechápu. Dokážu zbystřit smysly na takovou úroveň, že slyším spadnutí špendlíku ve vedlejší místnosti. Taky konečně chápu, co znamená mít oči jako ostříž. Jeden den jsem téměř neviděl, to když mi Jana před očima blikla baterkou...
V té tmě jsem se málem zbláznil. Vrážel jsem do stěn a nevěděl, kde jsem, neviděl jsem lidi kolem sebe, neviděl jsem nic, jen tmu. Tmu...
Pamatuji si na cestu chodbou plnou gargoyl, když jsem nic neviděl a ony šeptaly. Bez ustání šeptaly a já neviděl...
Už je to pryč. Je to pryč, je to pryč...
Meyrink ji za to sjel. Che, che, ta dostala... Janička...
Ještě dokážu lidem přikazovat. Vím, zní to šíleně, ale zde se dá předpokládat, že se jedná o určitý druh hypnózy, u mě ještě nepříliš vyvinutý, naproti tomu Meyrink... nebo Jana... Dokáží člověku přikázat téměř cokoliv, Jana to předvedla na jednom barmanovi v nějaké hospodě. Řekla něco jako:
„Přineste nám okamžitě dvě kávy a na placení zapomeňte, ano?“
Nevěřil jsem jí. Do pěti minut byla káva na stole a barman spokojeně odcházel bez kasírování...
Takhle přesně to nedokážu. Ne teď.
Poslední věc mě neučila Jana, toho se ujal sám pan docent. Thaumaturgie... Je zvláštní, že obyčejní lidé nedokáží krev využít stejně, nebo alespoň podobně jako my. Krev jako síla, krev, která hýbe lidským myšlením i celým světem...
Je to obrovská moc. Uchopit ji do rukou znamená podlehnout jí, zůstat k ní netečný znamená podlehnout síle ostatních...
Zítra mám schůzku s Markétou. S panem docentem jsme se shodli, že jsem měl jednoduše chřipku. Jak je to jednoduché...
Strašně se těším na to setkání s ní. Pan docent mi už dává docela volnost, už se nebojí, že bych něco... zpackal...
Často teď mluví o plese Rodných, kde mě chce představit ostatním a formálně tak požádat o mé přijetí mezi Rodné...
Těším se na ten ples. Ať už to mám všechno za sebou, ať už mi dají pokoj s těmi nekonečnými poučkami typu: „Toho zdrav, toho si nevšímej, zde projev zájem, ...“
Jako bych to všechno neslyšel už nejméně stokrát!
Ale ples počká. Zítra mám schůzku s Markétou. Těším se na ni. Moc se těším.

Den dvacátý první

Co bylo kdysi včera,
je jako nebylo by,
káva je vypita
a není žádná do zásoby...

Jestliže staré knihy píší o absenci citů u Rodných, lžou.
Miluju Markétu Carbolovou!
Jedna má polovina šílí radostí z toho, že ještě něco cítím, že dokážu milovat... Druhá se chvěje strachy z toho, jako tohle všechno dopadne.
Na druhou stranu, proč bych se s ní jednoduše nemohl scházet? Meyrink přece sám rozhodl o tom „ponechat mě ve světě živých“, tak proč bych Markétu nemohl vidět znovu? Chápu Meyrinkovy obavy, ale copak jsem nějaký pitomec? Je jasné, že si budu muset dávat pozor, to dokážu... Určitě mi dovolí být s ní.
Když jsme se setkali, viděl jsem jí na očích strach. Říkala, že se o mne bála, když jsem jí tak dlouho neodpovídal na telefonáty a zprávy.
Omluvil jsem se s tím, že mi bylo vážně zle, ale v duchu jsem cítil obrovskou radost.
Bála se o mě.
Posadili jsme se v nějaké kavárně a ona povídala o všem, co se na fakultě odehrálo, zatímco, jak řekla, „jsem byl pryč.“
Já už jsem pryč navěky, Markéto...
Zjistil jsem, že se mi líbí její úsměv. Líbí se mi její tvář, její hnědé vlasy, to jak se směje.
Cítím se blaženě (a kdesi v koutku mysli vzpomínám na jeden Goethův román)...
Doprovodil jsem ji domů.
Kdesi hluboko ve mně se opět ozval můj hlad, ale tentokrát jsem nad ním zvítězil.
Nikdy jí neublížím. Nikdy.
Když jsme se loučili, políbila mne. Cítil jsem její horké rty na svých chladných a v duchu proklínal pana docenta a všechny ostatní.
Před měsícem bych dal za jediný její polibek všechno.
Teď pro mne bylo to letmé setkání rtů méně než ničím.
Jsem rád, že Rodní nedokážou brečet. Kdyby ano, rozplakal bych se jako dítě a celý tenhle list by se rozmočil.
Kdyby s tím zmizelo i vše, o čem zde píšu, možná by to tak bylo lepší...
Ne. Nesmím se tomu poddávat.
Jsem tulák ztracený ve tmě. Všichni kolem mne mi zhasínají svíce, ale Markéta je zářící pochodeň.
Moje zářící pochodeň.