Následující text jsem použil z knihy AMADEUS - ŽIVOT MOZARTŮV od Claudia Casiniho vydanou roku 1995 nakl. Academia. Text doplňuje a rozšiřuje sekci Mozartův životopis a zároveň vyvrací některé nepravdivé scény ze slavného filmu AMADEUS režiséra Miloše Formana. Fotky v textu rovněž použity ze stejnojmenného filmu.

Mozartovy slzy
(z 1. kapitoly)

Jednoho krásného říjnového dne v roce 1791 jeli Wolfgang Amadeus a jeho manželka Konstance kočárem do Prátru. Wolfgang byl deprimován a nebyl schopen pokračovat. Když seděl v parku vedle Konstance, začal mluvit o smrti. V dřívějších letech už o ní mluvil vícekrát, vždy rezignovaně, věren svému krédu zaníceného zednáře. Avšak toho dne se mu znenadání oči zalily slzami a on řekl: "Ne, ne, přímo to cítím, už tady dlouho nebudu, určitě mě otrávili. Nemohu se zbavit této myšlenky."
     V následujících dnech neústupně tvrdil:
     "Vím, že musím umřít, někdo mi dal tofanskou vodu a vypočítal přesný den mé smrti, kvůli níž si u mě objednal rekviem: píšu ho sám pro sebe."
     Když po strašné agonii zemřel, bylo to jako v jeho Donu Giovannim: po odchodu hlavní osoby zůstávají na scéně postavy matné, vyděšené z toho, že žily v přítomnosti bouřliváka, jehož konec byl zneklidňující a plný záhad.
     Konstance, ta lehkomyslná žena "s černýma očkama", která Wolfganga Amadea přitáhla k sobě, se změnila v dámu šlechtických způsobů, poté co se podruhé vdala za dánského diplomata Georga Nikolause von Nissena. Wolfgangova starší sestra Nannerl - Anička, která ho doprovázela při jeho triumfech zázračného dítěte, byla už nějaký čas baronkou v salcburském kraji; jmenovala se Anna Maria von Berchtold zu Sonnenburg. Byli tu také dva synové, Carl Thomas a Franz Xaver Wolfgang, kteří byli v době otcovy smrti příliš malí na to, aby si uchovali vzpomínku na něho: prvnímu bylo sedm let a druhý něco přes čtyři měsíce. Kromě toho tu bylo několik dalších lidí, kteří Mozarta znali, přátelé i nepřátelé, například oddaný Franz Joseph Haydn a nevyzpytatelný Antonio Salieri, vídeňský dvorní kapelník. V podstatě byl Wolfgang Amadeus se svou předrážděnou senzibilitou, se svou horečnou aktivitou, se svými výstřednostmi, se svými provokacemi pro všechny hádankou.
     O otravě se dlouho mluvilo v rodině i na veřejnosti. Konstance referovala slovo za slovem o epizodě v Prátru prvnímu Mozartovu životopisci Františku Němečkovi, který to rozhlásil v roce 1798.
    Starší Wolfgangův syn Carl Thomas, bezvýznamný úředník, který žil až do roku 1858, zanechal po sobě poznámku, v níž tvrdil, že otcova mrtvola byla nafouklá, vydávala nesnesitelný zápach a zůstávala vláčná a pružná, což znemožňovalo pitvu. Říkalo se, že tyto znaky charakterizovaly mrtvolu papeže Klimenta XIV. Ganganelliho: Svatý otec byl prý otráven také proto, že v roce 1773 dal souhlas k rozpuštění jezuitského řádu.
     Mladší syn Franz Xaver Wolfgang si nebyl tak jist tím, že byl otec otráven, ale domníval se, že jeho život byl "otráven" nepřímo, záludnými intrikami italského skladatele Antonia Salieriho, kterého Wolfgang Amadeus považoval za pletichářského a nebezpečného soupeře.
     Osmatřicet let po Wolfgangově smrti Konstance upřesnila, že manžel onačil jed jako "tofanskou vodu" (acqua tofana): byl to pomalu účinkující preparát na bázi arzeniku, jehož jméno bylo odvozeno od jména proslulé italské travičky předcházejícího století Giulie Tofany. Tento detail vyšel najevo v rozhovorech Konstance se dvěma Angličany, Mary a Vincentem Novellovými, oddanými mozartovci. Konstance poukázala také na Salieriho žárlivost vůči Wolfgangu Amadeovi.

     Mozart mluvil o své smrti s jistotou člověka odsouzeného, ne se strachem člověka nemocného.
     Tento dojem je potvrzen svědectvím Novellových, kteří v roce 1829 uskutečnili jako vášniví Mozartovi obdivovatelé opravdové pátrání mezi členy Mozartovy rodiny, kteří ještě žili.
     Anglická dvojice se odebrala do Salcburku a měla možnost setkat se s umírající Nannerl, vícekrát mluvit s Konstancí a vyslechnout také svědectví Konstanciny sestry Žofie, v jejímž náručí Wolfgang vydechl naposled.
     Vincent a Mary Novellovi pečlivě všechno zaznamenali, každý ve své vlastní verzi: jejich dvojitý deník byl zveřejněn anglicky v roce 1955.
     Tyto záznamy například potvrzují, že Mozart vůbec nebyl smířen se smrtí, a přesto si byl jist, že zemře:
     "... cítím se schopný vykonat něco hodného proslulosti, kterou jsem si získal, a místo toho zjišťuji, že musím zemřít."
     15. července 1829 šli Novellovi navštívit Nannerl v domě číslo 214 v Kirchgasse v Salcburku. Bylo jí téměř 78 let, ležela na lůžku "slepá, slabá, vyčerpaná, malátná a skoro nemluvila."
     Nannerl byla v očekávání v návštěvy po celou noc velmi neklidná. Během rozhovoru něžně tiskla Vincentu Novellovi ruce, jako by to byly ruce "bratrova starého přítele." "Ta, jež ležela před námi," napsal na závěr Novello, "to bylo kdysi děvčátko, které bylo bratrovou společnicí a které zpívalo s jeho dětským doprovodem."
     Nannerl byla ve skutečnosti dojemnou mozartovskou relikvií. Zemřela tři měsíce po oné návštěvě. Neměla o bratrovi co vypravovat, viděli se naposled v roce 1783, osm let před Wolfgangovou smrtí. Jejich dávná sourozenecká láska se navždy pokazila v roce 1781, když se Wolfgang vzbouřil proti salcburskému vladaři i proti otcově vůli, když se usadil ve Vídni a pak se oženil s Konstancí.
     Novellovi se setkali také s Konstancinou sestrou Žofií, která byla nejbližší svědkyní Wolfgangovy smrti a prokázala mu poslední pokornou službu, potřebnou pro umírajícího. Žofie se svým lidovým a tragickým pojetím smrti opakoval to, co už vypravovala životopiscům: mluvila o náhlém vzrušení onoho nedělního večera 5. prosince, o zvláštní nedbalosti lékaře (doktor Closset byl nalezen v divadle, ale šel k nemocnému, až když představení skončilo), o neochotě kněží z blízkého kostela sv. Petra poskytnout svátost tak známému zednáři, jakým byl Wolfgang. V celém Žofiině vypravování je zřejmá citovost, která by naznačovala spíš nenadálou smrt než patnáctidenní upoutání na lůžko, uváděné Konstancí.
     Ve Vídni Novellovi zpovídali také Aloisii Langovou, Wolfgangovu první velkou lásku. Aloisia Wolfganga odmítla, a ten se o několik let později oženil s její sestrou Konstancí. Lehkovážná Aloisia neřekla nic jiného, než že Konstance na ni žárlila, protože Wolfgang stále miloval ji, Aloisii. To byla pitoreskní vložka v pátrání "po Mozartových stopách", namířená samozřejmě proti Konstanci.
     Mozartova manželka se chovala jako dědička a ochránkyně manželova duchovního odkazu a dokázala se při tom tvářit dost teatrálně. Od druhého manžela se naučila panskému, uměla mluvit francouzsky a italsky, ještě bylo možno zahlédnou stopy krásy v jejích očích, dobře znala manželovu hudbu a dovedla také poskytnout vhodný posudek a přesné údaje.
     Mary Novellová uvádí, že kdykoli Konstance mluvila o Mozartovi, jako by se zachvěla, a sentimentální Angličanka si představovala, že se Wolfgangův duch vznáší v Konstancině salonu v krásném domě číslo 23 na půvabném salcburském pahorku Nonnenbergu.
     Na tom místě ještě v roce 1829 Konstance ve svých šestašedesáti letech citovala Mozartovy věty týkající se jeho smrti; v přítomnosti cizinců a tolik let po oněch událostech se cítila ještě uvolněnější, aby mluvila a řekla pravdu, nebo lépe „svou“ pravdu, která byla shrnuta ve Wolfgangově větě:
     „Vím, že musím umřít, někdo mi dal tofanskou vodu a vypočítal přesný den mé smrti…“

     Řeči o Mozartově otrávení se začaly šířit na veřejnosti několik málo dnů po jeho smrti. V berlínském časopise „Musikalisches Wochenblatt“ se objevil nekrolog pocházející z Prahy, plný dvojsmyslných náznaků: Mozart byl možná otráven, a možná nebyl; nafouknutí mrtvoly bylo možná způsobeno záchvatem vodnatelnosti. V každém případě provokativní chování Wolfganga Amadea vyvolalo intriky všeho druhu. Ve Vídni se hovořilo o hypotéze, že ho otrávil Salieri.
     Původ podobných klepů není přesně znám. Salieriho se to ze začátku nedotklo a udržel na výši svou prestiž dvorního kapelníka. Když se však stal terčem pomluv, začal se nakonec opravdu cítit jako obžalovaný. Stal se obětí návalu šílenství, byl hospitalizován a zoufale se bránil. V roce 1823 jej navštívil jeden Beethovenův žák, Ignaz Moscheles, a tomu Salieri řekl:
     „Mohu vás ujistit čestným slovem, že není ani zbla pravdy na té absurdní povídačce, vždyť vy víte které, že prý jsem otrávil Mozarta. Ne a ne, je to ničemnost, čirá ničemnost, řekněte to světu, milý Moschelesi: říká vám to starý Salieri, který už brzy umře.“
     Krátce na to se pokusil o sebevraždu. Salieri se pokusil o sebevraždu...Řeči se však nezastavily, i když se ho rozumní lidé s rozhodností snažili ospravedlnit. Mluvilo se o tom v Beethovenově domě, jak to dosvědčují zápisníky, pomocí nichž se přátelé dohovořovali se skladatelem teď už zcela hluchým. Jeden proslulý lékař, dvorní rada von Lobes, podával svědectví o přirozených příčinách Mozartovy smrti, aby vyvrátil „strašnou pomluvu“; hudební vědec Giuseppe Carpani hájil nevinu italského skladatele s taseným mečem.
     Nedalo se nic dělat: čtyři roky po Salieriho smrti, k ní došlo v roce 1825, i Konstance podpořila obvinění, byť nepřímo. V roce 1830 velký ruský básník Alexandr Puškin potvrdil Salieriho vinu v slavném mikrodramatu Mozart a Salieri, jímž se v našich dnech inspiroval americký dramatik Peter Shaffer a český filmový režisér Miloš Forman (film Amadeus).
     Obžalobou Salieriho z travičství nic nezdůvodňuje. Italský skladatel se zachoval vůči Mozartovi korektně: právě v roce smrti Wolfganga Amadea Salieri dirigoval jednu jeho symfonii na koncertech prestižní Tonkünstler - Societät (Společnosti skladatelů) ve Vídni a šel na reprízu Kouzelné flétny. Učinil ještě víc a dával hodiny hudby mladšímu Wolfgangovu synovi, aby ho připravil na hudební kariéru - ta byla ostatně skromná. Salieri byl, to je třeba připomenout, skladatel s velkými profesionálními schopnostmi a s ušlechtilým talentem, ale byl to i velký pedagog: mezi jeho žáky patřili Beethoven, Schubert, mladičký Liszt.
     Mozartův syn Franz Xaver Wolfgang, Salieriho žák, který žil až do roku 1844, obviňoval svého učitele z intrik proti Mozartovi a neměl zcela nepravdu. Salieri skutečně házel Wolfgangovi klacky pod nohy, když ničím jiným, tak tím, co bylo dobré k tomu, aby mu zabránil dostat nějakou významnou funkci u dvora. Proto je možné, že vědomí Mozartovy velikosti Salieriho hnětlo; je méně pravděpodobné, že mu záviděl, jak předpokládá Puškám; mluví proti tomu naprostá převaha jako císařského kapelníka. Šlo o profesionální rivalitu, kam nevstupují, jak známo, úvahy o zásluhách, ale jen taktika moci.
     Pokud jde o to, čemu se věří, byly tedy úlohy obrácené: Mozart žárlil na Salieriho a ne naopak. Ostatně nevraživost vůči italským skladatelům a pohrdání jimi byly v Mozartově rodině pěstovány vždy. Otec Leopold to nedotáhl dál než na hodnost zástupce kapelníka v Salcburku, protože hodnost kapelníka byla podle tradice rezervována Italovi. V rodinné korespondenci je Italům vyhrazeno označení „šarlatáni“. Všichni němečtí hudebníci trpěli tímto komplexem méněcennosti.
     Insinuace vůči Salierimu, i ty nejodpornější, odrážely letitou nenávist německých hudebníků vůči italským kolegům, kteří se od konce 17. století a po celé 18. století stěhovali do střední Evropy a zaváděli na všech dvorech italskou instrumentální hudbu a italské hudební divadlo. Vídeň byla po celá desetiletí italským dominiem.
     Mozartovo nepřátelství vůči Salierimu bylo zneužito xenofoby k tomu, aby zkonstruovali případ vraždy pomocí klasického „italského“ prostředku, jedu: neměla snad tiranská voda jméno po jedné z traviček, které počínajíc Lukrecií Borgiu patřily k představě kruté a pitoreskní Itálie?

     Obviňování Salieriho mohlo mít ještě jeden cíl: odvést pozornost od faktu, že Mozart měl závažné důvody domnívat se, že je v nebezpečí, a to ne pro intriky konkurenta, ale pro skrytou hrozbu, mocnou ještě mnoho let po jeho smrti.
     Mozart byl zednář a navíc byl díky svým přátelům, zaujímajícím vysoké postavení okruhu císaře Josefa II., velmi blízký Řád iluminátů. Šlo o zednářskou sektu (nebo takovou, která vypadala zednářsky), jejíž krajně pokrokové a radikální názory, mezi nimi i otevřený ateizmus, byly tvrdě potlačeny v Bavorsku. Seznam příslušníků tohoto řádu byl nalezen u jednoho člověka zabitého za tajemných okolností 10. července 1785 v Řezně.
     V roce 1791, v roce Mozartovy smrti, začalo ve Vídni silné politické tažení proti zednářům. Šlo o skutečný hon na čarodějnice, který se rozpoutal, když císař Leopold II., který nastoupil na trůn krátce před tím (v roce 1790), ukončil období tolerance vůči zednářským lóžím a dal volný průběh papežským bulám, které zednářství odsuzovaly. Klerikální síly proti němu podnikly rozhodný útok a odhalovaly s pomocí odpadlých „bratří“ jeho skutečné i domnělé tajnosti. Přesto se císař nemohl rozhodnout k úřednímu zákazu lóží a nechal různé sekty rozsápat se navzájem - to byla jeho taktika vlády.
     Situace byla komplikována tím, že v Paříži po dobytí Bastily v roce 1789 šly události jedna za druhou. V celé Evropě se s hrůzou z výstřelků toho, co ještě vypadalo jako násilný konflikt sociální, zrodila utkvělá představa, že existuje revoluční komplot intelektuálů a zednářů. Zmatek pak vyvrcholil, když vyvstala opačná utkvělá představa, že existuje kontrarevoluční komplot zosnovaný šlechtou a duchovenstvem.
     V ustrašené Vídni byl „bratr“ Wolfgang Amadeus zatracován: byl obviněn, že je zhýralec, hráč a také blázen. Avšak především tu byla snaha naznačit, že je zapleten do nekalých intrik.
     Wolfgang rád hrával kulečníkV prvním Mozartově nekrologu uveřejněném v roce 1793 bylo možné se dočíst, že se rodina snažila zabránit mu v bláznivých kouscích a výstřelcích. To byl názor Mozartovy sestry Bannerů. Jedna přítelkyně Wolfganga Amadea, Karolina Eichlerová, uvedla ve svých pamětech, že byl Mozart notoricky znám jako zhýralec a že na sebe v salonu upozorňoval necudným vtipkováním. Vypravovala, jak s ní jednou hrál několik variací na árii „Non piú andrai“ (Už nikdy nepůjdeš) a pak se dal do poskakování po celé místnosti a do mňoukání. Haydnův žák skladatel Franz Destouches tvrdil, že Mozart hrál po celé noci kulečník o velké částky a že příchod profesionálního hráče kulečníku do města v něm vzbudil větší zájem než příchod slavného skladatele. Kromě toho byl prý velký zpustlík, „ale jeho manželka mu odpouštěla“.
     Na druhé straně se tvrdilo, že poslední Mozartův syn byl plodem cizoložství, jehož se dopustila Konstance s Wolfgangovým žákem Franzem Xaverem Süssmayrem. Tato pověst musela být tak úporná, že v roce 1829 Konstance nechala otisknout v Mozartově životopise, redigovaném jejím druhým manželem, kresbu Mozartova levého ucha a levého ucha synova, aby ukázala, že mají tentýž vzácný znak, že jim totiž chybí charakteristický tvar ušního boltce.
     Pokud jde o nekalé intriky, v nichž se mísila nevázanost s politikou, vytrvale se říkalo, že Wolfgang Amadeus byl nepřímo zodpovědný za strašnou krvavou příhodu, k níž došlo den po jeho smrti.
     Soudní kancelista Franz Hofdemel napadl břitvou v ruce svou těhotnou manželku Magdalenu, zohavil ji, avšak nepodařilo se mu ji zavraždit, a potom v záchvatu zuřivosti spáchal sebevraždu. Magdalena chodila k Mozartovi na hodiny klavíru. Hofdemel Mozarta znal, v roce 1789 mu také půjčil peníze. Celá Vídeň přísahala, že Magdalena čekala Mozartovo dítě a že její manžel to věděl.
     Těmto řečem věřil i Beethoven, který však naproti tomu nechtěl věřit klepům o Salierim. Moralista Beethoven vždy odmítl hrát před Magdalenou Hofdemelovou kvůli jejímu údajnému poměru s Mozartem.
     Avšak do Hofdemelova příběhu se vmísil významný detail: Franz Hofdemel byl „bratrem“ stejné lóže, v níž byl zapsán Mozart. Rozšířila se zpráva, že Hofdemel dostal od zednářů za úkol Mozarta zabít.

     Žádný div, že císař Leopold II. uvěřil všemu, co mu bylo hlášeno o Mozartovi, o jeho prostopášnosti a možná i o jeho účasti na komplotech. Byl tím pohoršen a Mozartova manželka byla donucena domáhat se penze, která jí a dětem náležela, protože Mozart zastával funkci dvorního skladatele tanců. Požádala o audienci a přesvědčila Leopolda II., že Mozart je dlužen desetinu toho, co se říká. Císař jí přiřkl větší penzi, než se čekalo, a dal jí vyplatit značnou částku při příležitosti koncertu Mozartových skladeb, k němuž sám dal podnět. Takto se oficiálně postavil proti pomluvám dotýkajícím se Mozarta.
     Zednáři vzpomněli na „bratra“ slavnostně. Poslední skladby, které se Wolfgangu Amadeovi podařilo dokončit do 15. listopadu 1791, byly kantáta a píseň, z nichž jedna měla zahajovat a druhá uzavírat shromáždění, na němž se otevíralo nové sídlo lóže „Korunovaná naděje“. V téže lóži byla na Mozartovu památku přednesena pohřební řeč, která má mezi posmrtnými svědectvími zvláštní význam. Zdůrazňuje se v ní ušlechtilá lidskost Wolfganga  Amadea a dává se jí přednost před jeho osobností uměleckou, byť zázračnou. Spolu s pohřební řečí byla složena vzpomínková báseň, která významně končila těmito verši:

Měl možnost těšit se
z radostného pohledu
na své ubohé bratry
a nikdy nezapomněl,
že je člověk.

Tak zednářstvo, stejně jako Leopold II., vydalo otevřeně příznivé svědectví o Wolfgangu Amadeovi. A nejen to, byl potvrzen jeho obraz zcela opačný, než jaký předkládaly klepy veřejné i soukromé: Mozart byl člověk svědomitý, plný ideálů, ušlechtilý. To si myslel i Franz Joseph Haydn, který ještě v roce 1807 stále opakoval: „Musím plakat, když mluvím o svém Mozartovi.“
     A přesto byl Mozart přesvědčen, že má tajné nepřátele, kteří ho otrávili. Bylo to vyvráceno soudobými lékaři, kteří jako přirozenou příčinu smrti diagnostikovali septickou horečku. Podle moderní diagnózy utkvělou myšlenku s jedem nutno přisoudit depresím a paranoidnímu stavu, charakteristickým pro tuto formu nefritidy, která ho zabila.
     Salieri v masce objednává u Mozarta rekviem (nesmysl).Teprve dodatečně, až po Mozartově smrti, bylo tajemství odhaleno: bylo to zcela banální, rekviem si od něho vyžádal hrabě Walsegg, aristokrat, který měl ve zvyku objednávat si za peníze skladby jiných skladatelů, aby je pak nechal provozovat jako vlastní. Ovládán utkvělou představou, která ho v posledních dnech pronásledovala, Mozart hovořil o rekviem jako o skladbě, která mu přinese neštěstí. Jeho slova však lze vyložit také tak, že nezvyklý způsob objednávky rekviem na něho dolehl jako strašná náznaková hrozba, pocházející od klerikálů v rámci protizednářské represe.
     Je faktem, že náčelník policie hrabě Johann Baptist Pergen napsal v únoru 1791 císaři hlášení, v němž tvrdil, že zednářství představuje nebezpečí pro trůn. Na podzim téhož roku byly četné reprízy Kouzelné flétny v době, když se blížila Mozartova smrt, nejhlasitějším zveřejňováním zednářských tajemství.
     Mozart asi nebyl otráven; v každém případě to není možné dokázat. Je ale možné, že jeho obavy nebyly neoprávněné. Při nedostatku důkazů lze pouze projít jeho životem, abychom odhalili, kdo a co v něm probudilo tak zoufalou hrůzu, že se až rozplakal, když seděl vedle Konstance na lavičce v Prátru.

Ptáčník jsem přece já
(z 20. kapitoly)

….10. října Mozart pozval na Kouzelnou flétnu také dvě významné osobnosti, Antonia Salieriho a jeho milenku Catarinu Cavalieriovou. Tak oplácel laskavost Salierimu, který dirigoval jeho symfonii (K. 550) na koncertech Společnosti skladatelů.
     V posledním dopise z Mozartovi korespondence určené Konstanci Mozart referoval o Salierim: „Neumíš si představit, jak byli oba milí, jak se jim líbila nejen má hudba, ale i libreto a všechno dohromady. Říkali, že to je opera hodná toho, aby byla předvedena u příležitosti nejvýznamnějších slavností před největšími monarchy a že se na ni určitě ještě jednou přijdou podívat, protože nikdy nebyli na krásnějším představení. On poslouchal a díval se s největší pozorností a od předehry až do posledního sboru neexistoval jediný kousek, který by v něm nevyvolal zvolání bravo nebo krásně, a nepřestávali mi děkovat za potěšení, které jsem jim způsobil.“
     Kdyby u toho byl Leopold, byl by opakoval to, co o Wolfgangovi říkal víckrát, že jeho naivita nezná mezí a že stačí maličko, aby se nadchl pro kohokoli. Čtyřmi medovými slovy dosáhl Salieri toho, že o něm Wolfgang mluvil dobře. Wolfgang jím pohrdal, ale skoro se zdá, že mu krok od smrti jeho naivní povaha diktovala usmíření s konkurentem.
     Zdálo se, že si Konstance neuvědomuje, že Wolfgang je nemocen. Zůstala v Badenu ještě až do poloviny října, možná že jí její neduhy opravdu působily vážné potíže. To se stává, že si smrt mezi dvěma lidmi vybere toho zdánlivě zdravějšího.
     Mozart se cítil stále osamělejší. Při jídle a při drobných potřebách si nechal sloužit hostinským od sousedního Stříbrného hada, Josefem Deinerem, kterému v rodině říkali také Josef „primus - První“, jako by s habsburským jménem Josef měl také právo na římskou číslici označující pořadí na trůnu….
     …..16. října Wolfgang Amadeus jel pro Konstanci do Badenu. V následujících dnech bylo strašné počasí. V poslední říjnové dekádě se vyjasnilo a Mozartovi šli do Prátru. Byla to ta procházka, při které Wolfgang s pláčem řekl manželce, že si je jist, že musí zemřít, protože ho otrávili, a že píše rekviem sám pro sebe.
     15. listopadu šel Wolfgang Amadeus na inauguraci nového sídla zednářské lóže Korunovaná naděje, do níž patřil. Původně se jmenovala Nově korunovaná. K té příležitosti složil kantátu a píseň určené k zahájení a ukončení ceremonie. Pak chtěl pokračovat v práci na rekviem, ale Konstance mu je vzala, polekaná předtuchami, které v něm probouzelo.Salieri pomáhá Mozartovi s Rekviem...(ve filmu působivé, ve skutečnosti nesmysl)
     Zdá se, že se na zednářské schůzce 15. listopadu nakazil, infekce rozpoutala závěrečnou fázi jeho nemoci a chlad a vlhko potíže ještě zhoršily. Po několika dnech ulehl. Byl sklíčený, především proto, že cítil, že musí umřít ve chvíli, kdy se mu budoucnost zdála slibná: byl jmenován čestným místokapelníkem v katedrále svatého Štěpána a dostával nové nabídky na napsání opery. Trápilo ho také, že musí opustit dvě děti v útlém věku. Říkal:
     „Musím odejít právě teď, když bych mohl žít klidně. Musím teď opustit své umění ve chvíli, kdy už nemusím být otrokem módy, kdy už nejsem spoután vypočítavci a kdy bych mohl psát svobodně po svém to, co mi diktuje srdce. Musím opustit rodinu a své ubohé děti v okamžiku, kdy by bylo možné postarat se o ně líp!“
     Nejobtížnější příznaky nemoci byly otoky na rukách a na nohách, které donutily Wolfganga k takřka naprosté nehybnosti. Dostavilo se nenadálé zvracení a byla stanovena diagnóza hitziges Friselfieber - akutní miliární hoorečka.
     Švagrová Žofie Haibelová a tchýně Cecilie mu ušily noční košili vzadu otevřenou, takže si ji mohl obléknout a nemusel se při tom obracet - v tom mu vadilo oteklé tělo. Z látky, kterou jim dala Konstance, mu také ušily župan, se kterým byl velmi spokojen. Vždycky se rád oblékal elegantně a tohle bylo poslední uspokojení jeho marnivosti.
     V sobotu 3. prosince řekl Wolfgang Žofii, že by šel za Cecilií pogratulovat k jmeninám. V poslední době tchyni rozmazloval drobnými pochoutkami k svačině.
     V neděli 4. prosince Žofie neměla v úmyslu Mozarta navštívit - předcházejícího dne se jí zdálo, že se mu ulevilo. Později však za ním šla, zneklidněná předtuchou: když připravovala kávu, zhasl jí olejový hořák.Konstanci zastihla zoufalou:
     „Díky Bohu, Žofie, že jsi přišla. Dnes v noci mu bylo tak zle, že jsem měla strach, že se nedožije rána. Zůstaň dnes se mnou, protože kdyby se to mělo zhoršit, dnes v noci zemře.“
     Wolfgang přijal Žofii vlídně:
     „Má drahá Žofie, jsem opravdu rád, že jste přišla. Dnes tu musíte zůstat přes noc, musíte mě vidět zemřít.“
     Pokusila se ho utěšit, on však trval na svém:
     „Už mám na jazyku chuť smrti, a kdo dodá útěchu mé milovaný Konstanci, jestliže tu nezůstanete?“
     Konstance poprosila Žofii, aby přivedla kněze ze sousedního kostela svatého Petra. Žofie později vypravovala:
     „Dlouho odmítali a dalo mi to hodně práce přemluvit ty klerikální hrubce, aby za ním zašli.“
     Než se Žofie vrátila ze svého bytu (odvedla matku ke třetí sestře, Josefě Huberové), přišel k Wolfgangovu loži Süssmayr a dostal poslední pokyny k rekviem. Toho dne si Wolfgang nechal přinést na postel rukopis, dlouho si ho prohlížel se slzami v očích, a řekl:
     „Neříkal jsem, že si píšu toto Rekviem pro sebe?“
     Ještě dvě hodiny před smrtí byl při vědomí. Řekl manželce, aby ohlásila jeho smrt teprve tenkrát, až ji oznámí skladateli Albrechtsbergerovi, působícímu při katedrále svatého Štěpána. Poslali pro ošetřující lékaře Closseta, ten byl v divadle a řekl, ať počkají, až skončí představení. Když přišel, předepsal studené obklady na rozpálenou Wolfgangovu hlavu. Žofie vykonala Clossetovy příkazy, i když dala najevo jisté pochybnosti o jejich účinnosti.
    V té chvíli Wolfgang ztratil vědomí a v agónii naznačoval něco, co mohlo vypadat jako víření tympánů v Rekviem nebo Papagenova melodie, když se představuje v Kouzelné flétně:
     „Ptáčník jsem přece já.“
     Znenadání vyšly z jeho úst hnědé zvratky, opsaly oblouk, „a už nebyl“. Bylo to pětapadesát minut po půlnoci 5. prosince. Konstance padla na kolena a modlila se.
"Sperrs-Relation"
(z 21. kapitoly)

     Ráno mu jeden specialista sňal posmrtnou masku. Byl to onen Müller, jinak hrabě Deym, pro jehož obchod s automaty Wolfgang s nechutí složil skladby pro mechanické varhany.
     Přišel Wolfgangův ochránce a obdivovatel baron von Swieten a zastihl Konstanci ležící na lůžku vedle manželovy mrtvoly, rozhodnutou nakazit se tou chorobou a umřít…
     Pod okny se shromáždil malý zástup. Konstanci odvedli k přátelům. Všechno svědčí o tom, že během Wolfgangovy definitivní krize a po jeho smrti sebou nevládla. Jak se často stává lidem obdařeným praktickým duchem a malou představivostí (a taková byla Konstance stále), nenadálý prudký otřes ji připravil o duševní rovnováhu. Lze dokonce pochybovat o tom, zda byla opravdu u Wolfganga v jeho posledních okamžicích, a možná nebyla ani na pohřbu.
     Byla vydána dvě osvědčení: úřední úmrtní list o smrti způsobené hitziges Friselfieber, se všemi oficiálními Mozartovými tituly, a zvláštní osvědčení, které podepsal Infections-Wundarzt - infekční ranhojič, lékař určený k ověření, že smrt nebyla způsobena infekční chorobou.
     Wolfgang byl uložen do rakve s rukama zkříženýma na prsou, byl oblečen do černé kutny s kapucí staženou do čela.
     6. prosince hned po poledni byla mrtvola naložena do pohřebního vozu a dovezena z domu smutku v Rauhensteingasse do katedrály svatého Štěpána, kde se zformoval pohřební průvod - kdo se ho zúčastnil, to se neví.
     Mrtvola byla vykropena před kostelem, obřad se pak konal v Křížové kapli. Po jeho skončení pohřební vůz zamířil na hřbitov sv. Marka v jednom vídeňském předměstí. Nikdo z průvodu vůz nedoprovázel a přitom počasí bylo po bouřkách předcházejících dnů slušné, mírné a mlhavé. Neví se, kde byl Mozart pochován, a jistě byl zasypán nejpozději druhého dne ráno vzhledem k tomu, že podle pohřebních předpisů mrtví museli být přivezeni pozdě odpoledne, umístěni v zvláštní "čekárně", a potom pochováni. Mozart, zastižený smrtí v šestatřiceti letech, neměl hrobku, a proto skončil ve společném hrobě.Mozartovo tělo ve společném hrobě.
     V Praze byly pocty na Wolfgangovu památku mnohem slavnostnější než ve Vídni a konaly se ve staré šlechtické čtvrti na Malé Straně, kde Wolfgang strávil klidné dny jako host šlechty a pražských přátel. 14. prosince zvony farního kostela sv. Mikuláše zvonily půl hodiny. Sešly se tři tisíce lidí a kočáry nemohly najít volné místo v blízkosti kostela. Uprostřed chrámové lodi stál nádherný bohatě osvětlený katafalk. Zazněly tři sbory trubek a tympánů. Farář Rudolf Fischer vykonal pohřební obřad, dvanáct studentů malostranského gymnázia s černými závoji na ramenou a bílými šátky v rukou neslo pochodně. Za všeobecného dojetí orchestr pražského divadla a stodvacetičlenný sbor, v němž byli nejznámější hudebníci města, provedl Rekviem váženého skladatele té doby, českého rodáka Franze Antona Rösslera-Rosettiho. Dirigoval Joseph Strohbach. Mezi zpěváky vynikala Wolfgangova věrná pražská přítelkyně Josefina Dušková.

   Konaly se také zednářské pohřební obřady. Ve Vídni v lóži Korunovaná naděje byla k uctění Mozartovy památky pronesena slavnostní řeč, která byla později v roce 1792 vydána tiskem spolu s jednou básní. V Praze, jak to vyplývá z dokumentů, byla zednářská účast mlhavější: v divadle byl uspořádán benefiční koncert pro vdovu a děti s několika Wolfgangovými skladbami a sbírka vynesla imponující částku. Že o výnos měli zásluhu četní Wolfgangovi zednářští přátelé, to vyplývá z toho, že kronikář František Xaver Němeček v poznámce ke své zprávě obsažené v Mozartově životopisu prohlásil, že pomlčí o jménech příznivců koncertu, aby se nedotkl jejich skromnosti.
    Němečkův životopis byl vydán v roce 1797 a znova vytištěn v roce 1798 a v té době, kdy seděl na císařském trůnu František II., už se nemohlo o zednářství mluvit. O kantátě, kterou Mozart věnoval vídeňské lóži Korunovaná naděje, Němeček uvedl, že byla objednána „jistou společností“.
     V Praze se vzpomínku na Mozarta uchoval jeden zvláštní člověk, chudý potulný harfeník, který hrál po kavárnách. Je to příběh melancholický, tajuplný a pohádkový jako město samo.
     Mozart chodil do jedné hospody zvané Nová hospoda na křižovatce dvou ulic, Celetné a Rybné (dodnes existují), na Starém Městě a tam poslouchal dobrého harfeníka, kterého měli všichni moc rádi a který, ač hrál zpaměti, bavil hosty melodiemi vybranými z Figarovy svatby, podle nichž improvizoval po svém. Mozart mu zahrál jednu melodii na klavír a zeptal se ho, zda by dokázal improvizovat variace na ni. Harfeník chvíli přemýšlel, požádal maestra, aby mu melodii zahrál ještě jednou, a pak improvizoval mnoho variací. Mozart řekl, že je velmi spokojen, a bohatě ho odměnil.
      O noho let později, v roce 1842, harfeník, který se jmenoval Häusler, ještě žil, a jeden pražský knihkupec, který ho znal, o tomto setkání vypravoval. Potom to zařadil Rudolf František Procházka v roce 1892 do své knihy Mozart v Praze.Jde o poslední svědectví o někom, kdo znal Mozarta osobně. „Jeho nazelenalý oblýskaný redingot mu sahal až ke kolenům a stařec, který byl nízké postavy, ho nosil nezapnutý, takže bylo vidět vetchou vestu, kdysi zdobenou květy, a starou hedvábnou kravatu. Černé punčochy, střevíce s přezkou a hladké vlasy, sčesané dozadu a svázané stuhou visící na záda doplňovaly oblečení z doby rokoka. Jistý Kaiser, dobrý hudební, ho jednou zahlédl a zeptal se, kdo to je. Když se dověděl, že ten člověk znával Mozarta a že pro něho Mozart složil jednu skladbu, hluboce dojat šel k němu… Během rozhovoru vytáhl harfeník z kapsy list papíru a ukázal ho Kaiserovi, avšak nepustil ho z ruky a hned ho vrátil do kapsy. Byla to Mozartova skladba. Kaiser si ji chtěl vypůjčit, aby si ji opsal, avšak byl odmítnut. Harfeník, chudý jako kostelní myš, se nechtěl od rukopisu odloučit ani na chvíli, ani když mu byla slíbena značná částka. Kaiser ho požádal, aby zahrál skladbu na harfu, a stařec rád souhlasil.“
     V Praze ještě existuje litografie. Kdysi velmi rozšířená, na které je harfeník zobrazen, jak sedí u hospodského stolu, a pod ním je zaznamenána Mozartova melodie. V onom harfeníkovi nalezl Mozart onen „němý souhlas“, který, jak napsal Konstanci, byl jediný, jehož si vážil.

     Zdá se, že to byl Swieten, kdo radil Konstanci nebo kdo sám rozhodoval o problémech způsobených náhlou Wolfgangovou smrtí, a byl nespravedlivě obviněn z lakoty. Byl naopak prozíravý a obezřetný.
     Pro pohřeb byl vybrán nejnižší stupeň nákladů, třetí třída, což obnášelo čtyři zlaté a šestatřicet krejcarů faře, čtyři zlaté a dvacet krejcarů za obřad a tři zlaté za pohřební vůz.
     Konstance neměla ani prostředky, ani čas, ani sebeovládání, aby opatřila lepší pohřeb nebo aby zašla co nejdřív na hřbitov, našla místo, kde byl Wolfgang pochován, a umístila tam kříž, i kdyby jí to bylo dovoleno. I kdybychom připustili, že se vzpamatovala, musela by tam přijít včas, aby určila místo pochování v průběhu jednoho nebo dvou dní, později by Wolfgangovy tělesné pozůstatky byly navždy nenalezitelné, jak se také stalo. Ani hrobníci si po několika letech nemohli pamatovat přesné umístění nebožtíků v společných hrobech.
     Konstance musela jednat v zájmu druhých dvou dědiců, malých synů, a ve skutečnosti jí přišly vhod rady nejen pokud jde o náklady pohřbu, ale také v otázce dědictví: šlo o zablokování věřitelů i za cenu, že se začne všechno znova od nuly.
     Wolfgang po sobě zanechal situaci nejen prekérní, ale také zmatenou, takže se Konstance musela uchýlit k legální proceduře zvané Sperrs-Relation.
     Šlo o cosi, co se dnes podobá proceduře úpadku vzhledem k nebožtíkovi: věřitelé mají zákonnou povinnost ohlásit a prokázat svůj úvěr a spokojit se s tím, co zesnulý po sobě zanechal. Jestliže něco zbude, připadne něco dědicům, kteří v žádném případě neodpovídají za předcházející dluhy.
     Konstance a její synové měli veškerý zájem na této proceduře, která, jestliže nedovolovala dotknout se 60 zlatých, které byly nalezeny v bytě (další vysvětlení nuzného pohřbu), dovolovala zmenšit díky úřednímu odhadu hodnotu nábytku a zařízení domácnosti. Bylo třeba bránit se proti lichvářům a věřitelům, kteří byli díky inventarizaci nuceni nehýbat se, dokud nebyla uzavřena. Vzhledem k pomalým procedurám to trvalo až do března 1793.
     Jediný, kdo se nezařadil mezi věřitele, byl ten, který měl největší pohledávky, Puchberg. To bylo to nejmenší, co se dalo čekat od "bratra", i když nikdy doopravdy nevyřešil Wolfgangovy problémy, protože se omezil na to, že mu posílal jen menší částky. Avšak Puchberg byl velmi opatrný. Uvolil se jednat jako Gerhab, tj. stát se Konstanciným právním zástupcem v celé proceduře, pravděpodobně proto, aby mohl všechno zblízka kontrolovat. V roce 1792 se nechal zastoupit jiným, možná přednostně soukromou cestou uspokojen, na rozdíl od dalších věřitelů, kteří museli čekat půldruhého roku na ukončení procedury. Tím, že ze začátku Konstanci pomáhal, dostal se přednostně ke své pohledávce.
     Konstance využila možnost vystoupit také sama jako věřitelka - šlo o pět set zlatých, které jí patřily podle svatební smlouvy, a o pětapadesát zlatých, což byla hodnota jejich osobních předmětů. Náhradou jí zůstaly, vzhledem k tomu, že jejich obchodní hodnota byla oceněna jako nulová, Wolfgangovy partitury, jichž dokázala dobře využít v průběhu let, kdy se procedura uzavřela, když organizovala mozartovské koncerty - první z nich se konal ve Vídni z popudu císaře Leopolda II. a byl jím částečně financován.
     Není náhoda, že na soupisu majetku měl účast jako svědek, ale s jasným a přesným odmítnutím zodpovědnosti, právě jeden lichvář, jistý Goldhahn.

     Po odečtení šedesáti zlatých nalezených v bytě bezprostřední dluhy dostoupily výše 858 zlatých 16 krejcarů. Mohlo se doufat, že se sníží na 724 zlatých 50 krejcarů, jestliže dvůr okamžitě vyplatí zbytek platu, 133 zlatých 20 krejcarů.
     Tato dlužní situace vystoupila skoro na 1000 zlatých (přesně 918 zlatých 16 krejcarů) a byla dost znepokojivá, protože četní věřitelé jednotlivých poměrně nízkých pohledávek byli nuceni jednat rychle a dokonce jeden druhého předbíhat: 295 zlatých 48 krejcarů byl Mozart dlužen krejčím, 208 zlatých 3 krejcary čalouníkovi, 214 zlatých 23 krejcarů lékárníkům, 9 zlatých chirurgovi, 159 zlatých 16 krejcarů různým obchodníkům a 31 zlatých 46 krejcarů ševci.
     Šatstvo, prádlo, nábytek, zařízení byly v celku odhadnuty na 398 zlatých 49 krejcarů, a i kdyby byly za tuto cenu prodávány a byt byl zcela vyprázdněn, neuhradilo by to zbytek dluhu 724 zlatých 50 krejcarů. Nedalo se ani počítat s 800 zlatými, půjčenými přátelům - úvěr byl zaregistrován jako nedobytný.
     V inventáři podrobně sestaveném místnost za místností byly zahrnuty i knihy a Wolfgangova hudební knihovna. Vyplývají z toho některé zajímavé podrobnosti. Mezi knihami byl uveden pravděpodobný pramen počtářství, které bylo Wolfgangovou vášní: byla to kniha Anfangsgründe der Rechenskunst und Algebra (Základní zásady početního umění a algebry) od Josepha Spenglera, vydaná v Augsburgu roku 1772 a pocházející tudíž z rodiště Leopolda Mozarta, který byl také vytrvalý hádankář; dále tam byl anglický román,který vypravoval o dobrodružstvích dítěte opuštěného na liduprázdném ostrově, Authomates or the Capacity of the human Understanding (Authomates neboli kapacita lidské chápavosti) od Johna Kirkbyho, vytištěný v Londýně v roce 1761 a pravděpodobně koupený Leopoldem během cesty do Londýna, kde byl Wolfgang pečlivě vyšetřován Dainesem Barringtonem a kde byl předmětem referátu v Royal Society; další svazek pojednával o jiném zvláštním tématu a byl velmi scientistický a „mesmerovský“, Die Methaphysik in der Konnexion mit der Chemie (Metafyzika ve spojitosti s chemií) od Friedricha Christopha Oetingera, vytištěno v Schwäbisch-Hallu v roce 1770; konečně tu byla knížka o polemikách kolem reforem Josefa II.: Faustin oder Das aufgeklärte philosophische Jahrhundert (Faustin neboli osvícené filozofické století) od Johanna Pezzla, která vyšla bez udání autora a místa vydání v roce 1783, ale jméno Faustin bylo jasnou narážkou na politiku síly zvanou politika Faust-Recht - pěstního práva, z níž protivníci císaře obviňovali.
     K těmto knihám, neobvyklým, ale odhalujícím Wolfgangovu mimořádnou zvídavost a univerzálnost zájmů od scientismu k politice a počtářství, se připojovaly další, se zeměpisnými náměty, anekdoty, rozmanitá literatura včetně několika svazků německého básníka Gellerta a knih Metastasioových a Molierových, které mu darovali sám Gellert v roce 1766 v Curychu, hrabě Firmian v Miláně v roce 1770 a budoucí tchán Fridolin Weber v Mannheimu v roce 1778. Tyto knihy putovaly s Wolfgangem stále při různém stěhování.
     V bytě zůstaly i známky Wolfgangovy frivolnosti a jeho záliby ve vybraném a barevném oblékání. Byl pochován v černé kutně, ale zanechal sedm redingotů, jeden bílý s manšestrovou vestou, jeden nebesky modrý, jeden nankinový, jeden modrý saténový s vyšívanými hedvábnými kalhotami, jeden z modrého sukna s kožešinou a jeden „kiria“ s kožešinovými ozdobami, dále jeden z černého sukna, dva převlečníky, jeden myší barvy a druhý lehčí, čtyři různé vesty, devatery kalhoty, dva hladké klobouky, troje střevíce, devatery hedvábné punčochy, devět košil, čtyři bílé šátky na krk, jednu noční čepici, osmnáct kapesníků, osmery spodky, dvě noční košile, patery punčochy. V té době byla garderoba charakteristikou váženého muže - patřilo k ní více méně tolik redingotů jako spodků a košil. Měl málo střevíců a hodně hodinek, protože - a na to se často zapomíná - měl jezdeckého koně a až do doby několika měsíců před smrtí se rád ukazoval v sedle ve vídeňských parcích.
     
     V domácím památníku (Stammbuch) napsala Konstance pár řádků na rub listu, kde Wolfgang zaznamenal v září roku 1787 smrt jednoho přítele, lékaře Barisaniho.
     Wolfgang psal o Barisanim, který ho právě vyléčil z těžkého záchvatu nefritidy: „… postihlo mě neštěstí, že jsem jeho úmrtím ztratil ušlechtilého člověka, nejdražšího a nejlepšího z přátel, zachránce mého života. Pro něho je to dobré, ale pro mě -pro nás- a pro všechny, kteří ho dobře znali, to nebude nikdy dobré, dokud nebudeme mít to potěšení vidět ho v lepším světě, kde se od něho nikdy neodloučíme.“
     Konstance napsala, pravděpodobně nějaký čas po Wolfgangově smrti:
     „Co jsi napsal kdysi na tento list svému příteli, totéž píšu nyní hluboce sklíčená tobě, milovaný manželi; pro mě a pro celou Evropu nezapomenutelný Mozarte, i tobě nyní sbohem, - navždy sbohem! - - - V 1 hodinu po půlnoci mezi 4. a 5. prosincem tohoto roku nás opustil ve svých šestatřiceti letech - ach, příliš brzy! Tento dobrý, ale nevděčný svět! - - - Ó Bože! Osm let nás spojoval nejsladší, tady dole nerozlučitelný svazek! Kéž bych mohla být brzo s tebou spojena na věky!
     Tvá hluboce sklíčená manželka
     Konstance Mozartová, rozená Weberová.“
     A ještě jedna rodinná vzpomínka tu byla - od sestry, která bydlela v Sankt Gilgenu a která mu nikdy neodpustila, že se vzbouřil proti otci. Annu požádal roku 1793 profesor Schlichtegroll, aby odpověděla na dotazník, že její odpovědi budou zařazeny do Mozartova nekrologu, který se Schlichtegroll chystal uveřejnit.
     Mezi Anninými odpověďmi je soud, který Schlichtegroll neuveřejnil: „Mimo hudbu byl a skoro stále zůstal dítětem. To byl jediný velký stín na jeho povaze. Byl by stále potřeboval otce, matku nebo někoho jiného, kdo by nad ním bděl. Nedokázal hospodařit s penězi a oženil se proti otcově vůli s dívkou, která se k němu rozhodně nehodila. Z toho vyplýval velký nepořádek v jeho domácích záležitostech ve chvíli jeho smrti a po ní.“ Tato slova nepsala přímo Anna, ale onen Franz Mölk, který jeden čas po ní toužil a potom se stal knězem a z kterého se Wolfgang krutě tropil šašky ve svých dopisech sestře, když stále mluvil o jeho těžkém dechu.
     Joseph Lange, herec a malíř, jemuž vděčíme za nejkrásnější a nejvýraznější portrét Wolfganga Amadea, zanechal nám ve svých Pamětech vzpomínkou psychologicky velmi jemnou: „V rozhovoru a v chování Mozart nebudil představu velikána, především když uvažoval o nějaké důležité práci. V podobných chvílích nejen že mluvil nesouvisle, ale často se nechával unést k žertům, jaké by od něho člověk nečekal. Skoro by se dalo říci, že se nechával unášet dobrovolně, aniž by vypadal jako někdo, kdo nemyslí na nic nebo neuvažuje o ničem. Nebo z důvodů, které nám unikají, schválně zastíral vnitřní soustředění frivolností. Nebo si liboval ve vytváření brutálního kontrastu mezi božskými myšlenkami své hudby a běžnými šprýmy, jimž se oddával, a bavil se jistým druhem sebeironie. Chápu, že umělec tak velký mohl z úcty, kterou choval k svému umění, takříkajíc zanedbávat a zesměšňovat vlastní osobnost.“
"Vím, že musím umřít"
(z 22. kapitoly)

     Prázdno kolem Mozartova pohřebního průvodu i zmizení jeho těla v společném hrobě zrcadlí Wolfgangovu osamělost v posledních měsících života. Mozart fyzicky vnímal velký chlad kolem sebe. Nebyla to osamělost náhodná. Vídeň už před časem, aspoň od roku 1789, odmítala kosmopolitního, angažovaného, provokujícího intelektuála.
     Mozart přijal vědomě tuto roli, která byla v rozporu se zpátečnickým a tradicionálním městem zdánlivě lehkomyslným, ale v skrytu bezcitným a krutým. Proto se kolem jeho úmrtí ihned vyrojily klepy a hypotézy o násilné smrti.
     Jeho odpor k šlechtickým a církevním výsadám, jeho přidružení k zednářství, následující přilnutí k Řádu iluminátů, jehož extremismus byl oslaven Kouzelné flétně, jej vážně zkompromitovaly. Neúprosný kruh se kolem něho stáhl v roce 1791, když po tuhých bojích reakční knihy ukončily po smrti Josefa II. reformistické období habsburské říše.
     Okolnosti Mozartovi smrti byly skutečně málo jasné a nelze vyloučit, že Mozart byl otráven, jak se obával, nebo že mu hrozilo skutečné nebezpečí, že bude odstraněn. Avšak než budeme hledat v jeho chování a v jeho politickém zapojení pravděpodobné příčiny násilné smrti, musíme zkoumat případné důkazy, které by bylo možno definovat jako podložené dokumenty.
     Necháme-li stranou klepy, dva nezvratné fakty se jeví dost zvláštní: pevné přesvědčení, že byl otráven, které Mozart sdělil Konstanci, a zmizení jeho těla a dokonce i posmrtné masky, kterou vyhodila právě Konstance.
     Je velmi zvláštní, že každá stopa po Mozartovi byla zničena. Byl to slavný hudebník, zaměstnanec císařského dvora, a měl proto právo na slušný pohřeb. Lakota barona Swietena, když radil pohřeb nejnižší třídy, a Konstancina zbrklost, s jakou vyhodila posmrtnou masku, se nezdají příliš opodstatněné u osob, které byly Wolfgangovi Amadeovi obzvlášť blízké a oddané. Opodstatněnými by se staly, kdyby tu byla nutnost nechat zmizet každou stopu po Mozartovi, aby bylo zažehnáno vyšetřování příčin jeho smrti.
     Kromě toho Konstance nemohla vymyslet epizodu, k níž došlo v Prátru koncem října 1791, když jí její manžel se slzami strachu řekl, že se bojí, že byl otráven. Mozart se tam jeví posedlý obavami, které by ho ukazovaly jako člověka málo vyrovnaného, kdyby byly neodůvodněné. Konstance se však snažila bránit manžela proti nařčení z povahové nestálosti, které proti němu odjakživa vznášel otec a které po Leopoldově a Wolfgangově smrti opakovala jeho sestra Nannerl. V tomto směru byl mezi Nannerl a Konstancí stále ostrý protiklad, který se táhl po léta a který nabyl podoby osobního nepřátelství.
     Avšak nařčení z povahové nestálosti pravděpodobně ovlivnilo nejautoritativnější moderní rekonstrukce smrti, kterou provedl australský lékař Peter J. Davies: jako následek chronické glomerulonefritidy rozjitřené v poslední fázi streptokokovou infekcí se u Wolfganga Amadea objevily "paranoidní prvky osobnosti", které ho přivedly k jistému druhu stihomamu. Ve skutečnosti je těžké domnívat se, že by to s člověkem s mimořádně jasným duchem, jako byl Mozart, mohlo dojít do takových krajností. Na druhé straně není o mnoho přesvědčivější hypotéza, uváděná z více stran, o přítomnosti mollových tónin v Mozartových skladbách odpovídající opakovaným depresím, které prý dovedly Mozarta na okraj šílenství. To by pak všichni skladatelé neapolské školy z 18. století se sklonem k mollovým tóninám byli stiženi cyklothymiemi.
     Celkem vzato moderní diagnózy nemohou vyloučit ani potvrdit hypotézu o otravě, protože po zmizení Mozartova těla chybí jediný přijatelný vědecký důkaz, důkaz poskytnutý patologem. Věda může vycházet jen z důkazů.
     Pokud jde o tehdejší diagnózy a lékařské osvědčení, mohly by sloužit jako nepřímý důkaz.
     Jak jsme viděli, ošetřující lékař Closset a doktor Birner, úředně zmocněný k potvrzování úmrtí způsobených nakažlivými chorobami, se nemohli opřít o žádné pozorování vedoucí k podezření. Navíc když se rozšířily pověsti o otrávení Mozarta, další dva významní lékaři, Sallaba a Lobes, rozhodně opakovaně takovou možnost popřeli. Kdyby se však jednalo o úmyslné zabití provedené silami, z nichž by šel velký strach, je jasné,že by tehdejší lékaři nejen mlčeli, ale byli by i přispěli k utajení pravdy.

     Když chybí důkaz, je třeba soustředit pozornost na nebezpečí, jímž se Mozart svým chováním vystavoval během krize habsburské říše v letech 1790 a 1791.
     Wolfgang Amadeus dospěl přesnou kulturní a ideologickou cestou k tomu, že sympatizoval s radikálním pokrokářstvím, které se rozšířilo ve Vídni v kulturní prostředí vědců a které představoval především mineralog Ignác Born, inspirátor postavy Sarastra a protizednářského postoje obsaženého v Kouzelné flétně.
     Od chvíle, kdy začal užívat rozum, byl Wolfgang Amadeus zapřísáhlým nepřítelem církevních a šlechtických výsad, jak je zřejmé z jeho dopisů. Získal vlastní svobodu provokováním svého zákonného salcburského panovníka, až si vysloužil tělesný trest, slavný kopanec do zadnice, který mu uštědřil hrabě Arco. V tom nebyl jeho osud odlišný od osudu Voltairova, který dostal pověstný výprask od sluhů rytíře Rohana.
     Důvod Mozartovy rebelie a následného přestěhování do Vídně spočíval jistě z velké části v jeho příklonu k zednářským ideálům, s nimiž se dostal do styku v Mannheimu. Zednářství, velmi rozšířené mezi vídeňskými aristokraty, jej uvedlo do dvorního prostředí a do blízkosti císaře Josefa II. Od té chvíle navázal velmi těsné styky s pokrokovým zednářským směrem, k němuž patřili velcí rádcové reformní politiky Josefa II., ekonom Sonnenfels, prefekt císařské knihovny Swieten a Ignác Born, pověrný rozvojem císařských dolů.
     Mozart se s rozhodností zařadil mezi stoupence Josefa II. a cítil se k císaři vázán osobním pocitem věrnosti. K takovému postoji byla potřebná jistá odvaha vzhledem k tomu, že politická aktivita Josefa II. nebyla jednomyslně přijímána celou vídeňskou společností. Mozart byl za to odměněn blahovůlí panovníka, který mu nepřestával dosvědčovat svou přízeň tím, že u něho nechal objednat Únos ze serailu a Cosí fan tutte a souhlasil s uvedením Figarovy svatby, přestože Beaumarchaisova komedie byla přísně zakázána, a tím, že nechal po premiéře v Praze reprizovat Dona Giovanniho ve Vídni.
     Že byl Mozart považován za chráněnce Josefa II., to je dosvědčeno také chováním vídeňského obecenstva. Na veřejné koncerty ohlášené Wolfgangem Amadeem se předplácel výkvět šlechty v létech, kdy se nikdo neodvážil diskutovat o císařově politice, avšak předplatitelé zmizeli ve chvíli, kdy došlo k ústupu Josefa II., který byl zapleten do těžké války proti otomanské říši a jemuž se v jeho reformních snahách stavěly do cesty spojené síly katolíků a aristokratů, usilujících o opětné získání privilegií.
     Když císař v roce 1790 předčasně zemřel, blokáda reforem už začala a jeho nástupce Leopold II. byl nucen zvládnout velmi zmatenou politickou situaci. Mozart zůstal velmi pravděpodobně mezi těmi, kterým se stýskalo po josefinismu, a to ho stačilo postavit do nejhoršího světla ve vídeňských kruzích z velké části upokojených tím, že vidí, jak se vrací konzervativní reakce.
     Ale bylo toho ještě víc. Mozart asi pociťoval sympatie k novým událostem v Paříži. Na podzim roku 1790 odjel do tří měst, do Mohuče, Mannheimu a Mnichova, ta byla velmi citlivá na dění ve Francii a místní zednáři byli ve styku s nejradikálnějšími pařížskými kluby. Je pravděpodobné, že Mozart zamýšlel dovědět se o výsledcích revoluce víc a přímo.
     Jeho názory na tyto otázky neznáme, protože Konstance zcenzurovala dodatečně dopisy, které jí manžel poslal během cesty, avšak právě taková cenzura obdobná cenzuře prováděné Konstancí jinde v Mozartově korespondenci ukazuje, že Mozart musel být nakloněn ústavním ústupkům Ludvíka XVI. Velmi pravděpodobně se takové ústupky zdály Mozartovi mnohem pokrokovější než reformy Josefa II.
     Ovšem smrt Josefa II. v únoru 1790 nechala jistým způsobem nekrytí jeho přívržence, kteří se teď nacházeli v složité situaci: zednářstvo se rozštěpilo ve dvě frakce stojící proti sobě, katolíci usilovali o pomstu za ponížení způsobené v roce 1782 Piovi VI., jemuž Josef II. odepřel obnovu církevních výsad, zatímco nový císař Leopold II. využíval konflikty, aby udržel rovnováhu.

     V roce 1791 dala Kouzelná flétna Mozartovu chování otevřeně provokační ráz. Opera byla jakousi conte philophique - filozofickou povídkou, ve kter&eeacute; se pod pláštíkem pohádky představoval triumf rozumu a vědy, ztělesněné Sarastrem, proti zednářství a kléru, zobrazeným v Královně noci a Monostatovi. Byl to políček do tváře triumfujících reakčních sil.
     Složení Kouzelné flétny rozhodně nebylo příležitostné, jak se tvrdívá v mozartovské životopisné tradici. Mozart napsal operu proto, že měl v úmyslu potvrdit velmi přesnou ideologickou pozici, ne proto, aby udělal radost Emanuelu Schikanederovi a pozvedl divadlo "Na Vídeňce", které bylo stále plné, prosperovalo a nepotřebovalo pomoc. Divadlo bylo ale výbornou tribunou pro hájení extremistické ideologie Řádu iluminátů a pro vstup do polemik a zápasů, vedených vídeňskými zednáři.
     Avšak v roce 1791 byl extremismus velmi neaktuální a Řád iluminátů, k němuž patřil Born, byl velmi podezřelý. Mozart se tedy ocitl v situaci pro něho ne neobvyklé, že totiž stál na špatné straně. Kouzelná flétna se nebude líbit nikomu, počínaje policií, která neocení podívanou plnou zednářských symbolů, přes katolíky, kterým nebude milé, uvidí-li, že jsou představeni ničemným Monostatem, až k zednářské sektě protiracionalistické a konzervativní, která se pozná v proradné Královně noci.
     Spojení iluminátů s Mozartem spočívá v tom, že se Mozart pro postavu Sarastra inspiroval Ignácem Bornem a že, jak se zdá, požádal slavného vědce, aby dohlédl na psaní libreta.
     Born byl vynikající osobnost dřívějšího režimu; rozvinul činnost zlatých a stříbrných dolů v Uhrách a v temešvárském banátu a přispěl tím k sociálnímu a politickému programu Josefa II. Za to byl tento vědec odměněn šlechtickým titulem a vydatnými dividendami z výnosů dolů.
     Mozart navštěvoval Bornovu lóži Pravá svornost už od té doby, co se stal zednářem. V Pravé svornosti nalezl racionalistickou mentalitu, zasvěcenou vědě a krajně radikální. V této lóži nebyly přijaty mysteriosofické obřady, které se odvolávaly na středověký templářský řád, ani katolictví, ani mlhavé alchymistické výzkumy: jak tvrdí jeden z prvních Bornových životopisců Schlichtegroll, Pravá svornost, to byl chrám „pravdy, moudrosti a svobodného vědeckého bádání i o těch tématech, o kterých hierarchie zakázala přemýšlet a mluvit.“
     Skupina vědců a intelektuálů vedená Bornem měla velmi blízko k reformismu Josefa II. Po smrti Josefa II. Se Born nevzdal svých radikálních názorů, které kromě jiného vyjádřil v slavné knížce nazvané Specimen monachologiae, v níž si vzal na mušku kontemplativní mnišské řády. Člověk se tam mohl dočíst, že mnich je „tvor lakomý, páchnoucí, nečistý“. Bornův dům byl otevřen všem intelektuálům vídeňským i cizím. A Born sám tam udržoval brilantní, polyglotní a drsně protiklerikální konverzaci. Trpěl velmi prudkými chronickými bolestmi, způsobenými otravou, k níž došlo při důlním neštěstí v roce 1774. Byl také paralytik a musel zmírňovat bolesti dávkami opia, avšak neztrácel nic ze své živosti a ze své jedovatosti.
     Toto prostředí bylo Mozartovi velmi blízké, sdílel jeho ideologický extremismus právě ve chvíli, kdy už tu nebyl Josef II., aby Borna chránil. Když se v roce 1783 objevilo Specimen, panovník odmítl protesty vídeňského arcibiskupa tvrzením, že knížka je satirou na ty kontemplativní náboženské řády, jejichž nečinnost působí negativně na pokrok státu.
     Mozart byl ještě více ohrožen, a když Born v srpnu roku 1791 zemřel, nebyl už Mozart chráněn jeho prestiží. Bornova smrt přišla jako na zavolanou, že to vzbudilo jisté rozpaky. Tak to aspoň vyplývá z Schlichtegrollova nekrologu: zdálo se opravdu zvláštní, že se Born, „jasnozřivý filozof a velký chemik“, svěřil péči „empirika“, to jest péči šarlatána a že po pět měsíců užíval odvar záhadného složení. Bolesti zmizely, ale Bornova vitalita pomalu hasla za znepokojení přátel, ale 21. srpna došlo ke kolapsu. 29. srpna se kolaps opakoval a Born v strašných křečích vydechl naposled. I Mozart o pár měsíců později zemřel za týchž strašných příznaků.
    
     Koncem října, kdy reprízy Kouzelné flétny budily rozruch ve velmi populárních Schikanederovi divadle, jak jsme viděli, svěřil se Mozart Konstanci se svými obavami z otrávení. Je třeba dodat, že právě v těch dnech císař Leopold II. Nařídil policejní vyšetřování stran Řádu iluminátů; Mozartovy obavy se proto jeví méně paranoidní a fantastické.
     Na příslušníky řádu se soustřeďovala nenávist reakčního křídla zednářů. Ilumináti pronikli do zednářstva, snažili se strhnout lóže k pokrokovosti a vehementně obviňovali zednářské hodnostáře, že připustili, aby se do lóží vloudili klerikálové a bývalí jezuité, jejichž řád byl roku 1773 rozpuštěn. Jako odpověď na to byl Řád iluminátů obviněn z dohody s pařížskými revolučními kluby. Polemika byla velmi prudká.
     Vyšetřování nařízené Leopoldem II. Mělo svůj počátek v anonymním udání, které císař dostal 14. října a v němž se tvrdilo, že vychovatel následníka trůnu pronesl buřičské věty s požadavkem sesazení samotného císaře z trůnu. Zodpovědnost za takové úmysly byla svalována na Řád iluminátů, k nimž patřil baron von Swieten, který podporoval jmenování toho vychovatele – jmenoval se Schloissnigg. Swieten, jak jsme viděli, byl jedním z Mozartových ochránců. Byl zbaven úřadu právě toho dne, kdy Wolfgang Amadeus zemřel. Schloissnigg byl také propuštěn.
     V průběhu vyšetřování byli zaregistrováni všichni iluminátu a byla odhalena tajná lóže v Praze. Vyšetřování se dostalo do Mozartovy blízkosti, protože se týkalo osob jemu blízkých, především Swietena, dále hraběte Canala, pražského šlechtice, jemuž Mozart vděčil za opakovaná pozvání do českého hlavního města, a konečně barona Dalberga, sídlícího v Mohuči, s nímž Mozarta pojilo dávní přátelství zrozené v zednářském prostředí.
     Seznam iluminátů se omezoval na necelých devadesát osob, avšak zahrnoval některé z hlavních činitelů událostí ve Francii: byl to Mirabeau, vévoda orleánský, generál Lafayette. Bez rozruchu byli potrestáni Swieten a Schloissnigg, vyšetřování bylo ukončeno hlášením, v němž byli registrováni ilumináti považováni za nedotknutelné, protože patřili k českorakouské vysoké šlechtě.
     Mozarta se dotkla jiná udání týkající se iluminátů. Tato udání byla podána pochybnou existencí, profesorem Leopoldem Aloisem Hoffmannem. Byl to jeden z nejobojetnějších členů zednářsko-klerikálního sdružení, nebo jak jinak bychom definovali zmatek vědomě živený Leopoldem II.  ve vídeňských politických kruzích. Hoffmann byl  Mozartův starý známý; sdíleli zednářské přátelství a zednářské lóže až do doby, kdy se Hoffmann zřekl zednářství a financován císařem se pustil do prudké kampaně proti "bratřím".
     Hoffmann obvinil různé osoby, které byly vesměs v přátelských vztazích k Wolfgangovu Amadeovi, že patří k Řádu iluminátů. Byl to skladatel Cannabich, kterého Mozart poznal v Mannheimu v roce 1777, superintendant divadel v Mnichově hrabě Seeau, který podporoval představení opery La Finta Giardiniera v roce 1775 a Idomenea v roce 1781, císařský vicekancléř hrabě Cobenzl, který hostil Mozarta na svém sídle v Grinzingu v době, kdy se Mozart definitivně přestěhoval do Vídně.
     Mezitím se rozšířila jistá psychóza na základě bizarní zpovědi, přeložené i do němčiny a vyslovené před římskou inkvizicí slavným dobrodruhem Giuseppem Balsamem, zvaným Cagliostro. Ten tvrdil, že dvanáct velkých osvícenských pohlavárů podepsalo krví smlouvu, že z Francie začnou všeobecnou revoluci. Šlo o staré báchorky už vyvrácené hlavou iluminátů Bodem, avšak opakované Cagliostrem do ochotně naslouchajících uší inkvizitorů.
     Je pochopitelné, že Mozart začal mít strach a ztratil přesnou představu o tom, co se může stát.
     Došel k přesvědčení, že anonymní objednávka Rekviem je přesným signálem hrozby, vyslaným katolíky. Na druhé straně si pospíšil nabídnout lóži Korunovaná naděje kantátu k otevření nového sídla. Snažil se zkrátka získat si nějak skupiny, jimž se Kouzelná flétna nelíbila.
     Wolfgang se přechodně pustil do zednářské kantáty pro Korunovanou naději. Konstance říkala, že velmi okřál úspěchem, jaký měla kantáta v lóži, a povzbudilo ho to k návratu k Rekviem. Je to typické pro Wolfganga Amadea, odjakživa prostoduše přesvědčeného, že mu jeho hudba může zjednat konkrétní náklonnost mocných a že se mu teď podaří odvrátit od své hlavy skutečnou a opravdovou politickou bouři.

     Na tomto místě lze tvrdit, že existovaly podmínky pro to, aby byl Mozart odstraněn nebo aby měl oprávněné obavy, že se nalézá ve vážném nebezpečí života. Je možné načrtnout hodnověrný scénář jeho eventuálního odstranění.
     Vyšetřování stran iluminátů bylo v plném proudu, když Wolfgang zemřel, a bylo uzavřeno po jeho smrti. Na druhé straně Mozart byl vynikající obětní beránek: odvážil se v Kouzelné flétně bojovat za osvícenský radikalismus a byl jediný člověk zodpovědný za operu po zvláštní, dramatické a možná problematické smrti Bornově. Další zodpovědný, Schikaneder, byl už před lety vyškrtnut z řad zednářů a nebyl dost důležitý. Existoval možná ještě čtvrtý zodpovědný, dramatik Karl Ludwig Gieseke, který se hlásil k otcovství libreta a který vzhledem k tomu, že se věnoval mineralogii, jistě měl styky s Bornovým prostředím - a Gieseke opustil Vídeň a nakonec učil mineralogii v Dublinu.
     Jestliže tu byla vůle zasáhnout ilumináty a přitom se vyhnout skandálu nějaké šlechtice, nebyl pro exemplární trest žádný terč vhodnější než Mozart, slavný a bezbranný, provokatér, a ne šlechtic. Kdyby byl na jeho zabití použit jed, habsburská diskrétnost by jednala tak, aby bylo tělo s potřebnými osvědčeními odstraněno před jakýmkoli možným posmrtným zkoumáním.
     V společném hrobě zmizel Mozart na radu Swietenovu. Možná že pro Swietena, který byl právě v ten den zbaven služby u dvora, bylo důležité zařídit, aby Mozartovo tělo zmizelo v anonymitě. Tento zákrok by mohl pro Swietena představovat cenu za beztrestnost.
     Konstance se provinila tím, co jí příští generace neodpustily, že totiž hodila do smetí střepy Wolfgangovy posmrtné masky a že se nepostarala o postavení kříže na jeho hrob. Avšak nebyla tak bez citu. Byla by si mohla být vědoma toho, že i posmrtná maska může nést případné stopy tragické smrti, takže by se nemohlo a především by se nesmělo najít tělo.
     Jediný dokonalý zločin je zločin politický, a proto by bylo velmi těžké zjistit traviče. Historické události poučují, že mechanismus politických zločinů je složitý. Takové zločiny nebývají často výslovně objednávány, jsou prováděny jinou skupinou nebo skupinou zdánlivě nepřátelskou té, která má ze zločinu zisk, zvlášť když má toto skupina moc. Lze zkrátka vyslovit hypotézu, že Mozarta "nechali" zabít, a že kdyby tím, kdo "nezabránil" jeho zabití, byli dvorní hodnostáři, přesto by s hrůzou odmítli myšlenku, že zločin objednali Odstranění by mohlo být zorganizováno policií, ale také Monostatem nebo Královnou noci, to jest skupinou katolíků nebo reakčních zednářů.
     Zbývá stanovit způsob, jak byl Mozart eventuálně otráven. Nelze vskutku věřit, že mu právě v době, kdy jeho obavy rostly, byl podáván pomalu působící jed, kapka po kapce, po řadu dní. Rozřešení tohoto problému, který je jedinou překážkou, jak uvěřit, že byl Mozart zavražděn, bylo možná poskytnuto Konstancí, která - jistě si vědoma všeho - se nikdy nesmířila s mlčením.
     Když se jí osmatřicet let po Wolfgangově smrti v Salcburku vyptával anglický pár zanícených mozartovci, manželé Novellovi, opakovala větu, kterou jí Wolfgang řekl v říjnu 1791, avšak s významnými úpravami. V životopisech Němečkově a Nissenově, k nimž dala podnět, je tvrzení formulováno obecně:
     "Ne, ne, já to přímo cítím, už tu dlouho nebudu: určitě mě otrávili! Nemohu se zbavit této myšlenky."
     Novellovi naproti tomu přesně zaznamenali tuto větu:
     "Vím, že musím umřít, někdo mi dal "acqua tofana" a vypočítal den mé smrti..."
     Doslovný význam této věty by mohl být, že jed byl Wolfgangovi "odevzdán", ne "podán", že mu bylo stanoveno přesné datum pro jeho smrt, a konečně že Wolfgang si byl jist tím, že musí umřít, tak jak si je tím jist jen odsouzenec. Kdyby byla Konstance chtěla ponechat náznak pravdy, kterou nelze přiznat, nebyla by mohla učinit víc vzhledem k tmářským časům, v nichž žila.
     V době tak rozporné, jako byla doba panování Leopolda II., by Wolfgang výměnou za čestný konec a pomoc pro rodinu mohl být odsouzen k sebevraždě.
     Možná že byl právě kvůli tomu zoufalý onoho říjnového dne roku 1791, když seděl vedle Konstance na lavičce v Prátru.
Matka Weberová, Konstance, Wolfgang, C. Cavalieri a A. Salieri Leopold Mozart se z dopisu od svého syna dočítá o zasnoubení s Konstance Ředitel divadla Orsini-Rosenberg vytrhává během zkoušky k "Figarově svatbě" z partitury listy obsahující balet, který císař zakázal Pa-pa-pa-papagena...
"Teď tohle řekněte pozpátku: bilop im ledrp"... Mozartův chlebodárce arcibiskup Hieronymus Colloredo...