Figarova svatba
Tajemství náhlé a dočasné brilantnosti Lorenza
Da Ponta (jeho libreta jsou pro Mozarta vzorem "poezie pro hudbu" a hovorové
péči) spočívá nepochybně ve vlivu, který na něj měl skladatel.
Všechno ukazuje na to, že
"scénická úprava" libret, to jest střih a osnova děje, nebyla Da Pontovou
silnou stránkou. Vskutku jestliže ve Figarově svatbě schéma - vynikající
- bylo Beaumarchaisovo, v Donu Giovanniim a v Cosí fan tutte
lze občasnou malou trhlinu v průběhu děje zpozorovat přes švy, jež vytvořila
hudba. Ze svého tam Da Ponte vložil jedinečnou kombinaci každodenního jazyka
a toho, co si žádá "poezie pro hudbu". Je to kombinace hodná stát se studijním
textem místo tolika akademických veršování z 18. století, která patří italskému
literárnímu
establishmentu, nevylučujíc ani díla Giuseppa Pariniho.
Je pravděpodobné, že po Únosu
ze serailu, který znamenal první Mozartův úspěch ve Vídni, lákání k
realismu a současná nutnost svěřit se převážně hudbě místo mluveným dialogům
singsapielu
přivedly Mozarta k dočasnému opuštění tvorby pro divadlo: mezi roky 1782
a 1785 se kromě pokusů s L´Oca del Cairo (Káhirská husa, 1783, Lo
Sposo deluso (Zklamaný ženich), Il Servitore di due padroni
(Sluha dvou pánů) a Il Regno delle Amazzoni (Království Amazonek,
vesměs 1784) věnoval převážně klavírním koncertům a komorní hudbě, žánrům,
v nichž neztratil kontakt s touhou po divadle a převáděl ji v jiné formě
do symfonické a komorní tvorby.
Přesto italská zpěvnost okouzlovala
Mozarta v tomto období dál a on napsal několik árií vážného i komického
ražení, mezi nimi dvě pro Aloisii Weberovou, "Mia speranza adorata" (Má
zbožňovaná naděje) a "Vorrei spiegarvi, oh Dio" (Bože, chtěl bych vám vysvětlit),
které mohly být podle tehdejší praxe vloženy do cozí opery. Tato Mozartova
tvorba, spojená s okouzlením zpěvností, měla své předchůdce v minulosti
a pokračovala také v průběhu let tvorby pro divadlo a z velké části odpovídá
okouzlení ženami, které v určitých případech zastiňovaly osobu jeho manželky
Konstance: "Ah, lo previdi" (Ach, předpovídala jsem to) a "Bella mia fiamma,
addio" (Sbohem, můj krásný plameni) byly určeny pražské přítelkyni Josefíně
Duškové, "Basta vincesti" (Stačí, zvítězila jsi) Dorotě Wendlingové, "Ch´io
mi scordi di te" (Nemohu na tebe zapomenout) Nancy Storaceové, "Schon lacht
der holde Frühling" (Už se směje sladké jaro - vložka do německé verze
Paisiellova
Lazebníka) pro švagrovou Josefínu Weberovou a ještě
jedna pro Aloisii: "Ah, se in ciel, benigne stelle" (Ach, jestliže v nebi,
vlídné hvězdy).
Zatím se Vídeň stala dočasně
důležitým střediskem italské komické opery. Už v roce 1764 se komická opera
objevila v císařském hlavním městě, když tam přišel Marco Coltellini. Ten
se brzy přestěhoval do Ruska a uplatňoval tam svůj sklon k dramatickým
a patetickým námětům (libreta k Traettově Ifigenii na Tauridě a k Antigoně
byla
od něho). Mozart přesto nezmeškal schůzku s komickou operou a použil Coltelliniho
libreto k La Finta semplice (Falešná prosťačka). Po Coltellinim
následovali Casti a Bertati, ti však měli podstatně prestižnější funkci
"císařského dvorního básníka", odepřenou Coltellinimu nepřízní císařovny
Marie Terezie. Tito dva libretisté byli specializovaní na komickou operu
a podporovali její dovoz do Vídně.
V období Mozartovy divadelní
"odmlky" mezi léty 17782 a 1785 se hrálo ve Vídni několik důležitých komických
oper: Il Barbiere di Siviglia (Lazebník sevillský) a Re Teodoro
in Venezia (Král Teodor v Benátkách) od Paisiella v roce 1783 a 1784,
La
Grotta di Trofonio (Trofoniova jeskyně) a Prima la musica ,poi le
parole (Nejdřív hudba, potom slova) od Salieriho v roce 1785 a 1786.
Mezi mnoha dalšími v této sezóně vyniká také La villanella rapita
(Unesená venkovanka) od Bianchiho (pro tuto operu složil Mozart tercet
a kvartet, aby do ní byly podle tehdejšího zvyku vloženy) a Una cosa
rara (Vzácná věc) od Martína y Solera. Jednu árii z ní Mozart citoval
ve finále Dona Giovanniho spolu s vlastní árií "Non piú andrai"
(Už nepůjdeš) z Figarovy svatby a s jednou árií z opery Due litiganti
(Dva svárlivci) od Cherubuniho učitele Giuseppa Sartiho.
Když Paisiello vracející
se z Ruska přijel v srpnu 1784 do Vídně, měl dlouhý rozhovor s Mozartem.
V tomto Mozartově zaujetí lze rozpoznat, a to je příznačné, jeho obrat
k italské komické opeře, nebo lépe řečeno jeho zralé přesvědčení, že realismus
v hudebním divadle je možný, když se použijí prostředky italské komické
opery. Paisiello na rozdíl od obřadného Salieriho použil neobyčejně přirozený
vokální styl a rozvinul zejména ansámbly a finále jednotlivých dějství.
Na to se daly naroubovat, jak se také skutečně stalo, Mozartovy zásady
symfonické tvorby.
Ve Figarově svatbě
byly skutečně struktury komické opery mimořádně rozšířeny díky Mozartově
schopnosti spojit dohromady symfonickou osnovu s rozvinutím finále, například
ve finále druhého a v průběhu posledního jednání, v němž intrika dvou hlavních
ženských postav, hraběnky a Zuzanky, dezorientuje všechny, dokonce i Figara,
pózujícího nicméně jako "deus ex machina" v "bláznivém dni" na zámku
v Aguas Frescas podle Beaumarchaisových údajů, které přešly do Da Pontova
libreta.
Děj je založen na mnoha příbězích.
Je tu příběh snoubenců - sluhy Figara a služky Zuzanky, kteří se chtějí
zbavit dotěrného dvoření hraběte Zuzance. Je tu příběh Cherubína, který
je zamilován do všech žen na zámku a nemůže se odhodlat ho opustit ho a
odejít k svému pluku přes oficiální nátlak hraběte a polooficiální nátlak
Figarův, kteří se bojí konkurence „chlapce" Zachváceného prvním milostným
žárem. Avšak hraběnka a Zuzanka nejsou netečné, jsou Cherubínovými pomocnicemi,
ovšem bezúhonnými; teprve ve třetí komedii Beaumarchaisovy trilogie, v
La
mére coupable (Provinilá matka), která neměla to štěstí, aby byla zhudebněna,
se dovídáme, že hraběnka nakonec Cherubínovi podlehla a měla s ním dítě,
avšak Cherubín padl ve válce. Je tu příběh hraběte, oběti vlastní domýšlivosti
při svádění Zuzanky, která mu lstivě uniká, žárlivosti na hraběnku a ponížení,
že byl na svém vlastním poli poražen sluhou, jako je Figaro. Je tu příběh
Figarův, který v jednu chvíli ztratí důvěru v Zuzanku a myslí, že ho zradila,
zatímco ve skutečnosti hraběnka a Zuzanka vymyslí léčku, aby potrestaly
hraběte. V pozadí se pohybují figurky Mozartem zvěčněné někdy jen v jediném
ansámblu, jako don Curzio, don Bartolo, Marcellina, hloupý zahradník Antonio,
někdy jen v jedné árii, jako don Bartolo a malá smyslná Barbarina (Baruška).
Mozartova operní technika
se počínaje Figarovou svatbou radikálně změnila díky spojení symfonismu
a vokálního živlu. V druhém finále jsou záměny a dramatické obraty vedeny
sérií epizod, které by mohly velmi dobře patřit do serenády a které
vrcholí v závratném finále. V posledním jednání naopak sled vokálních epizod
načrtává velmi vzrušenou sérii měnících se duševních stavů a divadelních
situací, v nichž vyniká Zuzančina předstíraně patetická árie „Deh, vieni,
non tardar" (Ach, přijď, neváhej) a „zuřivá" árie (jakoby evokace vážné
tradice) přidělená Figarovi: „Aprite un po´ quegli occhi" (Otevřte trochu
oči).
Ansámbly slouží obvykle k
tomu, aby oživly děj, zejména ve chvíli nějakého překvapení nebo poznání,například
v sextetu, v němž se Figaro dovídá, že se ve skutečnosti jmenuje Raffaelo
a že je synem Marcelliny a dona Bartola. Naproti tomu v áriích je symfonický
styl (který se často projevuje spojením árie a tance, zejména menuetu,
pravzoru Mozartovy invence, jak ukazují jeho poslední sbírky pro dvorní
plesy) suverénně využíván k vytvoření postavy: Cherubínovi stačí dvě árie,
„Non so piú cosa son, cosa faccio" (Už nevím, co jsem, co dělám) a
„Voi che sapete" (Vy, kteří víte). Figaro se svou neschopností snášet šlechtickou
zvůli je jednou provždy definován árií - menuetem „Se vuol ballare" (Chcete-li
tančit). Arogance hraběte je celá v árii „Vedró mentr´ io sospiro felice
un servo mio?" (Zatímco vzdychám, uvidím svého sluhu šťastného?). Neklid
a tesknota hraběnky jsou vyjádřeny velkými áriemi v druhém jednání „Porgi
amor" (Slyš, ó lásko, hlas srdce mého) a ve třetím jednání „Dove sono i
bei momenti" (Kde jsou ty krásné chvíle), z nichž přímo vychází postava
„Maršálky" ze Straussova Růžového kavalíra. Jestliže z technického
hlediska druhé finále otevřeně prozrazuje svůj symfonický původ, poslední
jednání je jím proniknuto způsobem mnohem rafinovanějším a plnějším náznaků.
Dlouhá scéna, která se otevírá Barbarininou árií a která prochází tisíci
nedorozuměními, klamy a dvojsmysly, neztrácí tón nokturna ve všech
epizodách, byť byly tak rozmanité a zjevně fragmentární. Za svítání se
„bláznivý den" na zámku v Aguas Frescas uzavírá hymnem, v němž se neví,
zda odpuštění, o něž hrabě prosí hraběnku, rozprostře svá smířlivá křídla
nad přítomnými, nebo zda představuje pouze přestávku v jejich lidském trápení.
Příběh...
Tři míle za Sevillou stál kdysi pěkný zámek zvaný
Aguas-Freskas. Patřil andaluskému místodržícímu hraběti Almavivovi. Hrabě
byl bohatý, patřily mu rozsáhlé kraje i s vesnicemi a poddaným lidem, spoutaným
mnoha příkazy a povinnostmi.
Hrabě byl už tři roky ženat s Rosinou, bývalou
schovankou sevillského doktora Bartola. Žili dobře a pohodlně.
O zámecký sad se staral zahradník Antonio, otec
rozmilé dívky Barušky, o správu hraběcího jmění notář Cursio, o zdraví
hraběcího páru doktor Bartolo, o dům Marcellina, bývalá hospodyně Bartolova,
o hudbu don Basilio.
Pravou rukou hraběte byl pak především Figaro,
svižný šikovný chlapík, který měl kdysi v Seville lazebnu a dopomohl svým
vtipem hraběti k nevěstě. Za to jej Almaviva vzal s sebou na zámek jako
svého sluhu a důvěrníka a svěřil mu úřad zámeckého správce.
Stejně nepostradatelná jako Figaro hraběti byla
hraběnce její komorná Zuzanka, neteř Antoniova, děvče nejen hezké, ale
i vtipné a veselé jako on. Pro tyto vlastnosti se zalíbila Figarovi a Figaro
jí.
Opravdu se málokdy dva lidé k sobě tak dobře
hodili jako ti dva. Smluvili se, že se mají rádi, dohodli se, že se vezmou,
v zámku byl vybrán pokoj, v němž budou po svatbě bydlit - právě uprostřed
ložnic panstva, aby oba na nejmenší znamení mohli přiběhnout ke svému pánu.
Všecko bylo tedy v pořádku, až na to, že hrabě Almaviva už značně ochladl
ke své ženě a rád se ohlížel po hezkých děvčatech. Zuzanka se mu líbila
nejvíc, snad právě proto, že měla oči jen pro svého Figara. A tak hrabě
odmítl dát souhlas k jejich svatbě.
"Říkám ti, Figaro, že v tomhle pokoji bydlit
nechci. Já vím, že to myslíš dobře, ale já už to zrovna vidím," domlouvala
Zuzanka Figarovi, "hrabě tě někam pošlě a pak ráz dva vejde ke mně přímo
ze své ložnice. Což nevidíš, oč mu jde?"
Figaro zrovna zrudl zlostí. "Tak tohle si líbit
nenechám. Vida hrabátko, myslí si, že je mu všechno dovoleno! Ale to se
plete, já podle jeho píšťalky tancovat nebudu, ba ne, to raději zahraju
já jemu! Nastražím na něj síť a chytí se, milostpán!" Co a jak mu provede
zatím nevěděl, ale věděl, že o nápad nouzi mít nebude.
Nad Figarovou svatbou se začal stahovat i jiný
mrak. Před časem, když Figaro ještě neznal Zuzanku, vypůjčil si tisíc zlatých
od Marcelliny a s dlužním úpisem podepsal i slib, že nevrátí-li ve stanovené
lhůtě peníze, že se s Marcellinou ožení.
Vdavek chtivá Marcellina žárlivě sledovala Figarovy
přípravy k svatbě se Zuzankou. Když už viděla, že je nebezpečné déle váhat,
přivolala si na pomoc doktora Bartola. Začali spolu spřádat úklady.
I Bartolo měl zájem na tom, aby Marcellina dosáhla
svého. Jednak byl rád, že by se takto nadobro zbavil své bývalé milenky,
jednak neodpustil Figarovi, že ho kdysi připravil o nevěstu, nynější hraběnku
Rosinu. Od té doby čekal na příležitost k pomstě.
Marcellina si dobře všimla, že se hrabě točí
za Zuzankou, a tak si s Bartolem domluvili, že Zuzanku budou mít k tomu,
aby hraběte odmítala. To ho jistě popudí proti Figarovi, takže nedá souhlas
k jeho svatbě se Zuzankou a ještě Figara donutí, aby splnil svůj závazek
a oženil se s Marcellinou.
Další osoba je do tohoto přediva zapletena nepřímo.
Almaviva měl na zámku ke své službě páže, roztomilého mladíka Cherubína,
zbrkle na přeskáčku zamilovaného do každé hezké ženy, kterou spatřil. Líbila
se mu Baruška svou skromností, líbila se mu Zuzanka svým vtipem, a zejména
se mu líbila hraběnka svou vznešeností. "Nevím sám, co se děje v mém srdci,
už jen slovo láska mne vzrušuje," naříkal si Zuzance, když si vyčíhal chvíli,
kdy osaměla ve svém pokoji. "Stalo se hrozné neštěstí! Hrabě mne včera
přistihl u Brarušky a rozhněval se. Jestli se hraběnka za mne nepřimluví,
musím se klidit ze zámku. Pros za mne u ní, podívej se, jakou jsem složil
pro ni píseň..."
Zuzanka se usmála: "Já vím, že se vám má paní
líbí... tiše, někdo jde! Hrabě!"
Cherubín se jen taktak stačil schovat za velké
křeslo - a tak byl svědkem toho, jak hrabě začal Zuzance nabízet svou lásku
a přízeň. Ale zas už sem přicházel Basilio a před ním se chtěl zase ukrýt
hrabě. Zamířil právě do úkrytu Cherubínova. Cherubín mrštně podlezl a schoulil
se na křeslo, které Zuzanka rychle přehodila pokrývkou.
Basilio se číhavě rozhlížel pokojem. Vždyť přece
viděl, jak se hravě jde... nu, neviděl ho, a tak bezostyšně začal své klepy.
Že se hrabě uchází o Zuzanku, že Cherubín nadbíhá hraběnce, to prý všichni
vědí...
To už hrabě nevydržel ve svém úkrytu. Rozhněvaně
vyběhl: "To slyším pěkné věci! Ten kluk je nestydatý svůdník! Už včera
jsem ho překvapil u Barušky, přijdu tam, ona je rozpačitá, tuším proč,
stáhnu přikrývku ze stoli a on byl pod ním...," a hrabě předváděl, jak
to udělal, stáhl přikrývku z křesla - a chudák Cherubín, nevítaný svědek,
jak si hrabě namlouval Zuzanku, rudý a vyděšený stál před ním.
Zuzanka nevěděla, jak dokázat jeho nevinu. Cherubín
prosil, všechno marno. Naštěstí právě vstupoval v čele zámecké čeledi a
venkovské mládeže Figaro. Aby donutil hraběte k souhlasu ke své svatbě
se Zuzankou, uspořádal celý slavnostní průvod a žádal hraběte před všemi
svědky, aby sám na znamení souhlasu ozdobil Zuzanku svatebním vínkem.
Jako "ochránce ctnosti a nevinnosti" oslovoval
lidi zámeckého pána, a tak rozpačitý pán nemohl odepřít souhlas k svatbě.
Ale přece si vyžádal aspoň doklad, spoléhaje na to, že zatím se s uplatňováním
svých nároků na Figara objeví Marcellina. Jen jednu věc rozhodl okamžitě:
upustil od potrestání pážete, ale rozkázal, aby Cherubín ještě téhož dne
odcestoval v hodnosti kapitána k pluku do Katalánie.
"Aj, aj," vysmíval se Cherubínovi Figaro, "tak
už přestane slaďounké obletování děvčat, panská nádhera, zábavy na zámku."
Bylo třeba vymyslit nový plán, jak hraběte přelstít,
ale k tomu bylo třeba pomoci hraběnky. Zuzanka se k ní tedy vydala a svěřila
se jí. Rosinu urazil i roztesknil důkaz Almavivovy nevěry. Rozhodla se,
že se tedy Figarova plánu zúčastní.
Nejdřív poslal Figaro po Basiliovi hraběti lístek
s udáním, že prý hraběnka má večer v sadu s kýmsi schůzku. Žárlivost měla
zmást Almavivův bystrozrak. Druhý lístek, se slibem dostaveníčka také tentýž
večer v parku, slíbila poslat hraběti Zuzanka. Bylo ale umluveno, že místo
ní půjde k dostaveníčku za Zuzanku převlečený Cherubín. A pak může překvapit
hraběnka svého manžela na záletech a on se bude moci ospravedlnit jen tím,
že už nebude překážet Zuzančině svatbě s Figarem.
Umluveno vykonáno. Zavolali Cherubína. Šťasten,
že ho hraběnka přijala, zazpíval jí Cherubín nejdříve svou píseň. A pak
ho se smíchem Zuzanka začala převlékat do ženských šatů a učit ženským
způsobům. Ještě však bylo třeba cosi přinést k dokonalé přeměně, a tak
Zuzanka odběhla. Ale v tom - hrůza padla na hraběnku - zaklepal na dveře
sám hrabě. Byl překvapen, že je zamčeno, začal bouřit. Co teď?
Zbývala jediná možnost. Cherubín vskočil do vedlejšího
Zuzančina pokoje a zamkl za sebou. Pak teprve hraběnka otevřela hraběti.
Podezřívavě vstoupil Almaviva a hned začal ukazovat lístek, který dostal
od Basilia. Vtom uslyšel ze Zuzančina pokoje hřmot.
"Jakže, vy nejste sama? Kdo je vedle?"
"Zuzanka, je zamčená, převléká se," zněla rozechvělá
odpověď.
"Nevěřím, neotevřete-li! Aspoň se ozvi!" kázal
hrabě zlostně.
To už Zuzanka neviděna vklouzla do pokoje a skryla
se za zástěnou. Hádka, zlá slova mezi manželskou dvojicí, až hrabě vztekle
vyrazil ze dveří, odhodlán vypáčit zámek do Zuzančina pokoje. Hraběnku
odvlekl s sebou. Dveře ovšem pečlivě za sebou zamkl.
"Hej, Cherubíne, rychle otevřete," volala Zuzanka
úzkostlivě.
Nešťastný chlapec bázlivě vystrčil hlavu ze dveří.
"Musíte pryč! Ale kudy? Východ je uzavřen!"
Jediná cesta vedla oknem. Cherubín zavřel oči
a skočil, Zvenku třesklo rozbité sklo, jak dopadl rovnýma nohama přímo
na skleník, ale nic se mu nestalo, utíkal k bráně, jako by mu hlava hořela.
Zuzanka se za ním se smíchem podívala. Pak se rychle zavřela ve svém pokoji,
právě když se hrabě, páčidlo v rukou, vrátil i s hraběnkou do místnosti.
Jist, že je v Zuzančině pokoji zamčen Cherubín, vrhl se ke dveřím, utvrzován
ve svém přesvědčení i přímým přiznáním hraběnky, která si už ubohá, nevěděla
jiné rady než předem prosit za odpuštění.
Dveře se ale samy otevřely a s nevídaným úsměvem
vyšla hraběti vstříc Zuzanka. Divila se i hraběnka, ale okamžitě využila
situace, vyčítala hraběti jeho nedůvěru, hrála si na uraženou a hraběti
dalo mnoho a mnoho práce ji usmířit.
Ale přece ještě nebylo vyhráno. Figaro znovu
přišel vynucovat svolení ke svatbě. Zase nastal zmatek nad zmatek. Hrabě
usvědčoval Figara, že to on mu poslal po Basiliovi psaní o hraběnčině schůzce
v parku. Figaro zapíral, Zuzanka a hraběnka prosily, aby hrabě konečně
už svým souhlasem skončil ty nekonečné spory.
Snad by byly dosáhly úspěchu, když zuřivost hraběte
vypukla nanovo. To když zahradník Antonio si přišel stěžovat, že kdosi
před chvílí - a jistě prý to byl Cherubín - vyskočil právě z toho okna
a rozbil mu skleník. Nu, Figarovi se podařilo vzít to na sebe. Prý ze strachu
před hrabětem vyskočil z okna, prý on to byl se Zuzankou skryt v pokoji.
Ba i pod oknem ztracený Cherubínův kapitánský dekret dovedl vysvětlit.
A hrabě zase nevěděl, je-li páže dosud v zámku
či ne, je-li hraběnka vinna nevěrou či ne, a zase měl důvod k odkladu svého
rozhodnutí o svatbě Zuzanky a Figara. Už to bylo opravdu k zlosti. A k
tomu ještě hraběti přišli vhod ti, na které nejvíc spoléhal: Marcellina
s Bartolem a s nimi jako svědek Basilio.
Tak skutečně došlo k soudu. Hrabě předsedal a
rozhodoval jakožto nejvyšší úředník v kraji. Dříve ale ještě sama hraběnka
vymyslila lest, jak svého manžela vytrestá za jeho nevěru. Navedla Zuzanku,
aby znovu slíbila hraběti na večer v parku schůzku a rozhodla se, že na
ni půjde sama převlečena do Zuzančiných šatů.
Když začal soud, nedopřál Figarovi ani notář
don Curzio, ani hrabě příležitost, aby se bránil. A Marcellina už docela
odmítla každé jiné vyrovnání dluhu než svatou s Figarem. Tu Figaro, neznaje
už jiného východiska, vykřikl:
"Ne a neožením se bez souhlasu svých rodičů a
ty jsem dosud nenašel. Patnáct let je hledám, kdysi jako dítě mne unesli
lupiči a jsem jistě vznešeného rodu, vždyť mne unesli zabaleného v hedbáví
a v krajkách! A já své rodiče najdu, jistě mne poznají podle toho tajemného
znamení na ruce!"
S výkřikem vrhla se Marcellina k Figarovi, dívala
se na znamení na jeho paži, dívala se pátravě na jeho tvář a pak ho začala
plačky objímat: "Tys mé dítě, Figaro, syn můj a doktora Bartola!"
Takové rozřešení situace přišlo Figarovi a udivené
Zuzance náramně vhod. Nemuseli se už Marcelliny bát ani platit dluh, ba
zůstalo jim i věno, které Zuzance dala hraběnka, a neméně je těšilo, že
se nepovedla Bartolovi pomsta ani Almavivovi úklady.
Tak byla vlastně skončena zápletka kolem Figarovy
svatby se Zuzankou, hraběnka však, už bez pomoci i vědomosti Figarovi,
pokračovala ve svém plánu. Zuzanka musila hraběti poslat psaníčko o schůzce
a spíchnout je svou jehlicí, aby hrabě uvěřil, že skutečně od ní, a tu
jehlici si vyžádat zpět na důkaz souhlasu, že schůzka je domluvena. Hrabě
uvítal Zuzančinu výzvu jako příležitost k pomstě na Figarovi.
Pak byla svatba. Přítelkyně Zuzančiny vyzdobeny
jako družičky předstupovaly jedna za druhou před hraběcí pár... "Stát!"
vykřikl náhle hrabě a chytil jednu z dívek za ouško. Byl to převlečený
Cherubín, který se až do té chvíle skrýval u Barušky. Zdálo se, že tentokrát
přísnému trestu už neujde, ale Baruška odvážně oslovila hraběte:
"Prosím, vždycky jste mi dával hubičku, sliboval
jste, že mi dáte, oč si řeknu. A já si říkám o Cherubína! Dejte mi ho za
muže!"
Hrabě se rozpačitě ohlédl po své ženě a raději
honem souhlasil. Všecko se mi dnes hatí, pomyslil si, ale přece ještě nebyl
vyléčen ze svého záletnictví. Jehlice, kterou měl vrátit Zuzance na znamení,
že večer přijde na smluvené místo, poslal po Barušce.
Ale co čert nechtěl, Baruška to dobromyslně vyžvatlala
Figarovi a tu i tomu stále vesélému a teď po svatbě tak šťastnému Figarovi
se srdce sevřelo. Tedy i jeho Zuzanka je špatná, prolhaná, nevěrná! Sama
vyzývá ke schůzce jiného muže, pána, a ještě k tomu v den své svatby! Figarovi
div slzy nevyhrkly. Ale ovládl se a usmyslil se, že Zuzanku večer při schůzce
překvapí. Pozval si i svědky, Bartola a Basilia.
Když nastal večer a sad se zahalil hustou mlhou,
míhala se temnými stezkami parku jedna postava po druhé. V besídce si dala
schůzku náhodou na stejnou chvíli i Baruška s Cherubínem, v jednom houští
se schovali Figaro, Bartolo a Basilio, pod druhým se krčily hraběnka, Zuzanka
a s nimi Marcellina, kterou do svého plánu zasvětily.
Zuzanka už zahlédla Figara. NO počkej, vyplatím
tě za tu nedůvěru, pomyslila si.
Vtom se tudy kradl za Baruškou Cherubín. Potkal
ale ve tmě hraběnku a podle šatu ji považoval za Zuzanku. Nebyl by to Cherubín,
aby nechal hezké děvče kolem sebe jen tak projít. Chtěl hubičku, ale byl
překvapen hrabětem. I jeho převlečení zmátlo. Myslil, že je to Zuzanka,
a sliboval jí lásku, velké věno, navlékl jí prsten na prstík, všecko se
dařilo - sám padl hraběnce do nastražené sítě!
Jen Figaro zuřil, stále přesvědčen, že s hrabětem
skutečně odešla jeho Zuzanka. Zahlédl jinou ženskou postavu, podle obleku
usoudil, že je to hraběnka, a ta ho k sobě tichým šepotem vábila,´prý z
pomsty na nevěrném manželu.
Stačilo ale trochu hlasitější slovo a trochu
smíchu a Figaro už poznal, že to s ním nelaškuje hraběnka, ale v jejím
šatu přestrojená Zuzanka. Šťasten, že to všechno byla jen hraběnčina lest,
začal chvilku předstírat, že je polichocen hraběnčinou přízní, tím zas
vzbudil hraběnčinu žárlivost, ale pak se mladí novomanželé oba dali do
smíchu nad celou taškařicí.
Ale ještě bylo třeba dokonat pomstu na hraběti.
Přivábili k sobě úmyslně jeho pozornost a on, že přistihl svou ženu při
nevěře s Figarem, svolal všechny, kdo v parku byli, Basilia, Antonia, Bartola,
Cherubína, Curzia - všichni měli být svědky hraběnčiny špatnosti.
Marné nářky, marné prosby a odpuštění, až se
ozval z druhé strany jemný hlas: "Snad moje prosba zmůže víc?"
Hraběnka v šatu Zuzančině předstoupila před hraběte.
Šťasten na jedné straně, že její nevěra byla jen předstírána, zahanben
důkazem, že sám byl přímo usvědčen ze záletů, musil hrabě pokorně prosit
za odpuštění. Hraběnka odpustila a Figaro se Zuzankou se radovali, že teď
už budou mít od hraběcích úkladů navždycky pokoj.
Hudba opery začíná bystrou předehrou se třemi
hlavními tématy. V 1. dějství vyhrožuje Figaro hraběti árií: "Má-li chuť
k tanci", Bartolo hrozí: "Pomsto, sladká pomsto!" Cherubín roztomile naříká:
"Nevím sám co se v mém srdci děje" a Figaro uzavírá dějství výsměchem Cherubínovi:
"Přestane nyní vše milkování!" V 2. dějství zpívá Cherubín svou písničku
hraběnce: "Kdož lásku znají". Ve 3. dějství se zlobí hrabě árií: "Co já
tu marně vzdychám", hraběnka naříká nad jeho nevěrou: "Kam jste zašli,
vy jasní dnové?" a Figaro uzavírá: "Tak svět se bídný točí." Ve 4. dějství
teskní Zuzanka po Figarovi: "Ó pojď již, moje touha k tobě vzlétá".
Libreto podle komedie Pierra Beaumarchaise
napsal Lorenzo da Ponte. |