Originalita a rozmanitost Mozartovy hudby vychází z toho, že Mozart přejal od počátku rozmanitost forem, existující v polovině a na konci 18. století a přizpůsobil se jí s rychlou profesionalitou, která dosáhla vrcholu na sklonku salcburských let, to jest mezi rokem 1775 a 1780. Mozart si uchoval takovou pestrost tvorby v druhé části svého života, v níž instrumentální mistrovská díla měla typické chronologické „hroznové" rozložení kolem děl divadelních. V této poslední fázi hudebně dramatický styl silně ovlivňoval Mozartovu instrumentální hudbu a propůjčil jí onen citový obsah, který je obvykle označován jako preromantický. Jde o kategorii, která by se měla vymýtit z terminologie kritiky vzhledem k tomu, že směšuje chronologické označení (to, co předchází romantismu) s označením hodnoty (to, co je předzvěstí romantismu) a kromě jiného velmi křivdí Mozartovi tím, že redukuje jeho hudbu na něco zprostředkujícího a jakoby neukončeného.
Významným faktem je, že tvorba oper dávala popud k tvorbě komorní hudby; lze to zjistit z dramatického tónu, někdy z takřka doslovných citací, které se objevují ve skladbách operám nejbližších. V létech 1786 a 1787, v létech Figarovy svatby a Dona Giovanniho byla složena klavírní tria K. 496 a K, 502, trio K. 498 pro klarinet, violu a klavír (unikát stejně jako kvintet K. 581 s klarinetem), kvartet K. 493 s klavírem a smyčcový kvartet K. 499, stojící mezi šesti smyčcovými kvartety věnovanými Haydnovi (1782-1785) a skupinou tří kvartetů věnovaných pruskému králi (1789-1790), série tří smyčcových kvintetů, které budou doplněny pátým a šestým kvintetem K. 593 a K. 614 v létech 1790 a 1791, v čase oper Cosi fan tutte, Kouzelná flétna a Titus (první kvintet sahá do prosince 1773). Roky mezi Donem Giovannim a Cosi fan tutte, od roku 1788 do roku 1790, byly dobou poslední velké sonáty pro housle a klavír (K. 547), jedinečného smyčcového tria (Divertimento - K. 563), poslední řady klavírních trií (K. 542, 548, 564), už citovaných „pruských" kvartetů a kvintetů s klarinetem. Z toho je zřejmá koncentrace komorní hudby v poslední části Mozartova života, zatímco jiné instrumentální žánry, například symfonie a koncert, byly početně slabší, i když jejich úroveň je velmi vysoká: jedna ze čtyř posledních symfonií je z roku 1786 a tři jsou z roku 1788, z pěti posledních klavírních koncertů tři jsou z roku 1786, jeden z roku 1788 a jeden z roku 1791 - tento poslední vznikl téměř současně s koncertem pro klarinet.
     Do Mozartovy komorní tvorby se počítají díky dnes už obecně přijaté pohodlné konvenci také divertimenta, která patří k žánru v druhé polovině 18. století velmi rozšířenému, pro nějž se nepředpokládala pevná stavba ani stabilní obsazení (od klavíru k nejrozmanitějším souborům). Tradice předepisovala, aby divertimento bylo složeno z několika krátkých vět, jejichž počet se měnil; charakteristický mezi nimi byl menuet. Skladby obdobné divertimentu byly serenáda  a její varianty kasace a nokturno, obecně však určené pro větší instrumentální soubory, ne-li přímo pro orchestr. V Salcburku kromě toho tradice divertimenta byla charakteristicky místní, také díky působení Michaela Haydna, bratra Franze Josepha, a Leopolda Mozarta, kteří pěstovali divertimento jako hudbu vyloženě konzumní, skládanou na objednávku.
    Wolfgang Amadeus složil mnoho divertiment, která velmi dobře reprezentují jeho „profesionální" salcburské období. Cesty po Evropě přirozeně rozšířily obzor mladého skladatele, který svůj teď už kosmopolitní styl přizpůsobil místní tradici.Typicky salcburské byly zejména soubory dechových nástrojů, pro něž byla určena divertimenta, avšak styl Mozartových skladeb hodně převyšoval tradici, především v těch divertimentech, jejichž obsazení bylo blízké obsazení serenády, to jest bylo složeno ze smyčcových (K. 136, 137, 138) nebo z nástrojů  smyčcových a dechových (K. 131, 205, 247, 251, 287, 334).
    Jaké změny dokázal Mozart vtisknout tradici, to vyplývá i z příležitostných skladeb, jako jsou dvě dua pro housle a violu, která daroval Michaelu Haydnovi (na doplnění objednávky, kterou skladatel nemohl dokončit), nebo jako tria pro dvoje housle a varhany (jsou označeny jako sonáty), která napodobovala zastaralou triovou sonátu a sloužila jako doprovod liturgie. Obdobně ze žánru sonáty pro klavír a housle vytěžil sonátu pro housle a klavír a vynalezl takový nový žánr, který pokračoval s Beethovenem a zažil velký rozkvět v 19. století: housle, které měly tradiční druhořadé místo, byly postaveny na stejnou úroveň jako klavír počínaje šesti sonátami publikovanými v roce 1781 vídeňským nakladatelem Artariou. Potom čtyřmi velkými sonátami z roku 1784 (K. 454), z roku 1785 (K. 481), z roku 1787 (K. 526) a z roku 1788 (K. 547) se zrodil nový vztah mezi těmi dvěma nástroji, spojenými mimořádně intenzivní harmonicko-zvukovou představivostí a uspořádanými do velmi různorodých forem analogických „pařížským" klavírním sonátám.
    Klavír je centrem trií a některých kvartetů a má v nich různou úlohu. V triích měl v prvních obdobích odstranit zastaralou funkci „basso continuo" nebo aspoň omezit ho jen na levou ruku, takže se vytvořil určitý druh kvartetu, v němž klavír přebíral dvě úlohy vedle partů dvou smyčcových nástrojů. V druhém období, v triích z roku 1788, se klavír stal nástrojem koncertantním, ne-li protagonistou koncertního typu. Tento poslední úkol mu byl rozhodujícím způsoben přiřčen v kvartetech K. 478 a 493, nehledě na klavírní kvintet s dechovými nástroji (hoboj, klarinet, lesní roh a fagot - K. 452) za Mozartova života nezveřejněný, napodobený v roce 1797 Beethovenem.
    Při formování kvartetu a kvintetu Mozart převzal dvě různé tendence existující v druhé polovině 18. století a přirozeně je přizpůsobil svému stylu, po roce 1781 už zcela vyvinutému. Jedna z těchto dvou tendencí byla obrácena k spotřebě, tj. k Liebhaberům („dilettanti", „milovníci", „amatéři"), druhá byla určena pro Kenner („znalce", tj. profesionály nebo urozené objednavatele). Pro amatéry byly určeny skladby, v nichž jeden dechový nástroj vstupuje do souboru místo jedněch houslí, například čtyři kvartety s flétnou, kvartet K. 370s hobojem, kvintet K. 407 s lesním rohem a kvintet K. 581 s klarinetem. Znalcům naproti tomu patřily kvartety a kvintety pouze pro smyčce.
    V tomto posledním oboru byly Mozartovy prameny velmi rozmanité. Smyčcové kvartety po první sérii sedmi kvartetů (K. 80 a K. 155-160), vzniklých pod vlivem italských mistrů, například Sammartiniho, představovaly styčný bod nejvíc se přibližující Haydnovu stylu, tedy německé tradici, v níž se projevují velmi zřetelné vlivy kontrapunktické.
Haydnovi sbírky op. 20, op. 33 a op. 50 jsou vzorem Mozartových kvartetů spojených do cyklu K. 168-173, K. 387, 421, 458, 464, 465, publikovaných s uctivým věnováním Haydnovi v roce 1785, a v cyklu věnovaném pruskému králi (K. 575, 589, 590), v tomto případě však Haydnův kvartetní styl opírající se o kontrapunkt a o jeho zákonitosti nalezl v Mozartových kvartetech osobitý vývoj, k němuž pak nezůstal lhostejný Beethoven: kontrapunktický styl Mozart používal ve spojení s homofonním stylem „sonátovým" a mimořádně expresivním způsobem mísil tradiční techniky s „moderními", typickými pro západoevropský a český symfonismus. I v současných posledních symfoniích se uplatňuje toto jedinečné bohatě emotivní spojení.
    Kvintety se dvěma violami, velmi odlišné od Boccheriniho kvintetů se dvěma violoncelly, měly jako vzory obdobné skladby Michaela Haydna nebo J. Ch. Bacha. Poslední dva, K. 593 a 614 (1790 a 1791) představovali poslední Mozartova komorní díla a také jeho nejpokročilejší stylistickou syntézu různých evropských tradic. Na rozdíl od J. Haydna, který redukoval pestrost komorních žánrů (kromě přesných objednávek) a omezoval pole také z hlediska stavebného a strukturního., Mozart rozmanitost přijímal a sjednotil ji na základě opačné zásady, než bylo výrazně konstruktivistické pojetí jeho milovaného staršího kolegy. Tato zásada spočívala v hledání pronikavé expresivní síly ve všech žánrech ve světle skladatelské zkušenosti. V tom tkví jednota Mozartovy komorní hudby.

W. A. Mozart skládal své Divertimento D dur pro dvoje housle, violu a bas, K. 136 v prvních měsících roku 1772 spolu s dvěma dalšími podobnými skladbami, divertimenty K. 137 a K. 138. Všechna tato díla mají jen po třech větách, což je pro vícevěté divertimento netypické. Jejich charakter však ukazuje na to, že označení „divertimenta“ – mimochodem stěží pocházejí od Mozarta samého – je oprávněné.