Klavír byl Mozartův privilegovaný nástroj. Ve srovnání se současníky Mozart "objevil" možnost jeho témbru, které se rozvinuly jako autonomní hodnota především v psledních sonátách složených v době, kdy skladatel dosáhl zralosti i v jiných instrumentálních žánrech, v symfonii a klavírním koncertu s orchestrem. Soudobé sonáty Haydnovy měly přirozeně vliv na sonáty Mozartovy, ale jen pokud jde o zřejmou návaznost na německou kontrapunktickou tradici. Takový vliv se objevuje v sonátách z období zralosti paralelně s tím, k čemu došlo obecně v Mozartově stylu. Pro Mozartovy následovníky, zejména pro Beethovena, vynález specifického klavírního témbru znamenal zisk určený k rozhodujícímu vývoji v jistých případech velmi vzdálenému od Mozartových metod.
   Mozartovy klavírní sonáty jsou dimetrálně odlišné od sonát největšího soudobého autora na tomto poli, Haydna, vlivem kosmopolitního vzdělání, které se dostalo mladému Wolfgangu Amadeovi. Haydn vyšel ze zkušeností C. Ph. E. Bacha a přizpůsobil následně klavírní sonátu své vlastní invenci, zakořeněné v "transformačním" vedení hudebních myšlenek. Naproti tomu Mozart za své dětské cesty do Londýna a Paříže mezi roky 1763 a 1766 poznal přímo klavírní literaturu západoevropskou, cizí literaturu německou, a byl ovlivněn obzvláště J. Ch. bachem a klavíristy působícími v Lodnýně.
    Proto většina Mozartových skladeb pro klávesový nástroj byla určena pro klavír s kladívky, moderní nástroj, který se už hodně prosadil v hudební Evropě, a hlavním žánrem je zde sonáta. V Mozartově katalogu jsou kromě toho zastoupeny samostatné klavírní věty, sonáta pro klavír na čtyři ruce (varianta klavírní sonáty, kterou už vedle jiných úspěšně pěstoval J. Ch. Bach), jedna sonáta pro dva klavíry, čtyři fantazie a řada variací.
    Přesto první tvorba mladéhoMozarta byla evidentně určena pro cembalo, jak ukazuje titul čtyř sbírek pulikovaných v Paříži, Londýně a Haagu v letech 1764-1766, k nimž se připojuje pátá, vydaná také vPaříži v roce 1778. Je pravděpodobné, že byla mlčky připuštěna alternativa pro klavír. V dvaadvaceti číslech těchto sbírek - a to je jejich nejcharakterističtější rys - se ke clavecinu* připojují housle (alternativně flétna, jak je stanoveno v londýnské sbírce z roku 1765), avšak v podružné roli. Tyto sonáty se přizpůsobovali francouzskému modelu, který pěstoval zejména Johann Schobert. Podle konvence byly sbírky určeny Liebhaberům - milovníkům,to jest patřily ke konzumní hudbě provozované amatéry, jak dosvědčují věnování dámám, mezi nimiž je anglická královna Sofie Charlotte, kněžna Carolina z Nassau-Weilburgu, manželka falckého kurfiřta Maria Elisabetta.
Taková je i komorní hudba Haydnova.
    Osmnáct Mozartových sonát ve vlastním slova smyslu klavírních bylo složeno v první části roku 1778. Potom Mozart kromě sonáty K. 457 (1784) už sonáty nepsal až do let 1788 a 1789. Do tohoto posledního období jeho života patří čtyři sonáty označené čísly K. 533, 545, 570 a 576 z katalogu sestaveného roku 1862 Ludwigem von Köchel (Köchel-Verzeichnis), který vyšel v roce 1964 v šestém, přepracovaném a doplněném vydání.
    Z této chronologie je zřejmé, že literatura pro sólový klavír probouzela Mozartův zájem hned od počátku. Prvních pět sonát, od K. 279 do K. 284, odhaluje na jedné straně stavebný vliv Haydnův, na druhém straně zachovává některé prvky tradiční prohloubené výrazovosti po vzoru C. Ph. E. Bacha. Kromě toho se projevují některé formální varianty, které odrážejí ještě nestabilizované uspořádání sonáty z poloviny až do konce 18. Století: například stavba sonáty K. 282, tvořená počátečním adagiem, dvěma menuety a finálem v sonátové formě, a sonáty K. 284, která má po úvodní sonátové formě rondo „en polonaise" a uzavírá se andantem s dvanácti variacemi. Tato skupina sonát byla složena, jak je to časté i u pozdějších Mozartových komorních děl, v sousedství mimořádně významné opery, v tomto případě La Finta Giardiniera uvedené v Mnichově v roce 1775.
    Následující skupina sedmi sonát, od K. 309 do K. 311 a od K. 330 do K. 333 vznikla během cesty do Paříže, k níž došlo v letech 1777 a 1778. Tři byly napsány na cestě tam, jedna v Augsburku a dvě v Mannheimu a další čtyři byly napsány v Paříži. Místa vzniku mají svou důležitost.
    V Augsburku Mozart vyzkoušel klavíry postavené v továrně Andrease Steina. V jedné etapě cesty do Londýna v roce 1763 Mozartův otec koupil od Steina cembalo. Tentokrát se Mozart představil pod falešným jménem, anagramem TRAZOM (anagramy byly jeho vášní), ale jen začal hrát, Stein ho poznal. Mozart byl Steinovými klavíry nadšen, jak napsal otci, protože měly zařízení s dusítky a pedály, které dodávalo homogennost zvuku ve všech rejstřících. V Mannheimu Mozart uzavřel přátelství s jedinečnými skladateli a instrumentalisty slavného orchestru, v němž skoro všichni patřily k druhé generaci českých hudebníků, a znovu vyzkoušel - po pobytu v roce 1763 - tvárnost a síluu orchestru samého. V Paříži, kde složil některé ze svých nejvýznamnějších koncertantních děl, se znovu setkal s J. Ch. Bachem. Souhrn těchto zkušeností se zrcadlí v klavírních sonátách - od brilantního a současně patetického ttónu, příznačně představeného sonátou K. 331, která se otvítá tématem se šesti variacemi, pokračuje menuetem s triem a uzavírá se allegretem alla turca, známým jako Marcia turca - Turecký pochod. V těchto posledních dvou větách má klavírní témbr velmi výrazné orchestrální rezonance, což se nikdy předtím v literatuře pro klavír nestalo.
    Následující sonáty vznikly na vrcholu Mozartovy zralosti: mají stavbu symfonie než menuetu. Ve třech větách je struktura daleko vzdálena Haydnově symetričnosti, místo toho vykazuje charakteristické bohatství hudebních myšlenek, které bylo Mozartovi vlastní. Sonátová forma například není založena pouze na dvou tématech (tím méně na odvození druhého tématu z prvního), ale na souhrn hlavních a vedlejších témat, z nichž je vybírán materiál pro další práci. V druhé větě jsou obrysy melodií určeny, dalo by se říci „kolorovány" užitím durových a mollových harmonických pásem, která jdou za sebou a vzájemně se doplňují. Finále jsou brilantní a mají virtuózní charakter s rapsodickými rysy, které si Mozart vypůjčil od českých mistrů působících v Mannheimu a ve Vídni.
    V žánru klavírních variací může být Mozart považován za novátora. Předcházející bohatá literatura byla založena na technice zdobení a ornamentu. Mozart naproti tomu zasahuje hluboce do struktury tématu, a i když dodržuje ornamentální východisko, předkládá mimořádně intenzivní změny. Na tomto poli existuje reálná kontinuita mezi Mozartem a Beethovenem: z Mozartova příkladu se vskutku zrodila vývojová logika variace, která u Beethovena dosáhla vrcholné zralosti právě v klavírní tvorbě.
 

* francouzské označení pro cembalo