|
||||||||||||||||||||||||||||||
|
Káhira
Ibn Battúta, slavný arabský cestovatel, nazval Káhiru ve 14. století „matkou měst“. Tak významné pojmenování si hlavní město Egypta zaslouží i dnes. Káhira je nejenom největším městem Afriky, ale i duchovním centrem celého arabského světa. V Káhiře se stále ještě setkáme s neuvěřitelnou a jedinečnou symbiózou všech možných životních stylů naší doby. Tato skutečnost má samozřejmě i své stinné stránky a přináší mnohé obtíže. Káhiřané si však i v nejtěžších životních podmínkách způsobených bezútěšným přelidněním zachovávají humor a neotřesitelnou radost ze života. Káhira má mnoho tváří. Je to hektické a hlučné město, skutečné souměstí, které postupem času pohltilo další miliónová města Gízu a Šubrá al-Chajma, stejně tak jako řadu dalších předměstí. Vznikla tak obrovská Velká Káhira. Kolik lidí v ní nyní skutečně žije, neví snad nikdo. Je to třináct miliónů, patnáct miliónů, nebo snad ještě více? Údaje se od sebe značně liší. Je jenom jisté, že vysoká porodnost a neustálá migrace obyvatel z venkova zvětšují každoročně počet Káhiřanů o půl miliónu. Následkem je bezpříkladná hustota obyvatel. V některých chudších městských čtvrtích se tísní na ploše jednoho čtverečního kilometru více než 100 000 lidí. Městské panoráma Velké Káhiry charakterizují bezbarvé novostavby, se kterými se setkáme všude na světě. Okolo náměstí Majdán at-Tahrír a na březích Nilu má však nová architektura skutečně světovou úroveň. Hotely rostou do stále větších výšek, stejně jako vládní budovy a úřady. Novostavby sahající jakoby až k nebi jsou skutečně impozantní a připomínají americké City. Při pohledu na ně se nám ani nechce věřit, že jsme v Egyptě. Tento dojem ještě podtrhuje moře světel, která ozařují ulice i celé město každý večer, stejně jako světelné reklamy a městské dálnice s odvážně řešenými nadjezdy, mosty a podjezdy. Vedle toho existuje ovšem ještě zcela jiná Káhira – město kupolí a minaretů, město pomalovaných uliček a domů z hliněných cihel. Spleť uliček starého města nalezneme mezi starými městskými branami Báb al-Futúh a Báb az-Zuwajla. Sem ještě nezasáhl duch moderní doby. Kdyby se beznadějně ucpanými uličkami s řadou obchodů nesnažila prodrat auta a motocykly, měli bychom dojem, že jsme se ocitli ve středověku. V roce 1969 slavila Káhira tisící výročí svého založení. Byl to velice skromný odhad stáří, který si mohl dovolit právě jenom jeden z nejstarších kulturních národů na naší planetě. Al-Káhira, patronka naší Káhiry, byla skutečně založena v 10. století, ale jednotlivé části města byly osídleny a staly se známými mnohem dříve. Výhodná geopolitická poloha na rozhraní mezi Deltou a Nilským údolím způsobila, že v blízkosti dnešní Káhiry leželo již první hlavní město staré egyptské říše. Rezidence faraonů v Mennoferu (Memfidě) na západním břehu Nilu byla nejdůležitější předchůdkyní Káhiry. Dějiny dnešní metropole na Nilu se začínají v Babylónu. Nejedná se ovšem o slavné město na Eufratu v Mezopotámii, ale o řecké sídliště na východním břehu Nilu, kde císař Augustus zřídil kolem roku 30 před Kristem garnisonu pro jednu ze svých legií. Po 4. století bydleli v egyptském Babylónu převážně křesťané, kteří uvnitř římských obranných hradeb postavili nádherné církevní stavby. Když roku 641 dobyl Egypt arabský vojevůdce Amr Ibn al-Ás, rozbili jeho vojáci před Babylónem velký stanový tábor. Z tohoto vojenského ležení později vzniklo první arabské město na Nilu. Sídlo nově vytvořené islámské provincie se také jmenovalo Fustát, tedy vlastně „stanový tábor“. V následujících staletích určovaly dějiny města rozhodnutí na vzdáleném dvoře islámských vladařů. Zemi přinesl svobodu teprve turecký guvernér Ahmad Ibn Túlún, který nechal postavit severně od Fustátu nové sídlo vlády. Jeho město al-Katá'i mělo být nádherným symbolem státní suverenity, kterou Egypt zažil jen velmi krátce za panování dynastie Tulúnovců (868 – 905). Abbásovští chalífové však nechtěli dát bohaté provincii Egypt samostatnost, a tak o čtyřicet let později skončilo intermezzo odpadlého emíra. Al-Katá'i bylo zničeno. Zkázu přežila jenom mešita, která dodnes svědčí o nádheře někdejších túlúnovských staveb.
V roce 969 dobyl Džauhar, jeden z fátimovských vojevůdců, pro svého chalífu Mu'izz Lidínilláha celý Egypt a položil základní kámen nového města. Al-Káhira („Vítězná“) byla pojmenována podle planety Mars (arabsky Al-Qáhir), která byla v čase založení nejvýraznější hvězdou na nebi. Tak se zrodila „Matka všech měst“, jeden ze symbolů z Knihy pohádek tisíce a jedné noci. Na místě, kde dnes leží velký bazar Chán al-Chalílí, byla kdysi Káhira Fátimovců (969 – 1171), Zakázané město, jehož paláce byly určeny jenom pro chalífu, jeho dvůr a vojáky. Prostý lid žil dále jižněji ve Fustátu, kde se uvnitř úzkých uliček a zastřešených tržišť plně rozvinul barevný orientální život. Teprve když se moci chopil Saladin, otevřely se brány al-Qáhiry pro všechny a okolo původního centra potom postupně vzniklo staré město dnešní Káhiry. Saladin byl také stavitelem citadely, která je dnes spolu s alabastrovou mešitou Muhammada Alího symbolem celého města. V té době ovšem již pominula slavná doba Fustátu. V roce 1168 pronikli křižáci od Jeruzaléma před Káhiru a Fustát zapálili ze strachu, že ho nebudou moci udržet. Z této katastrofy se Fustát již nikdy nevzpamatoval. Hvězda Káhiry zářila jasněji než kdy jindy za panování dynastie mamlúků (1250 – 1517). Sultáni milovali nádheru a mohli si ji dovolit, protože jim obchod s Asií přinášel pohádkové zisky. Město bylo vyšperkováno okázalými stavbami. Tehdejší spisovatelé velebili jednohlasně krásu a bohatství Káhiry, nádheru jejích mešit, paláců a zahrad. Klasické káhirské panorama se stovkami kupolí a minaretů vzniklo však v době, která byla jinak plná odříkání a utrpení. Po vpádu Osmanců roku 1517 se stalo z Káhiry celkem bezvýznamné provinční hlavní město. Turecká nadvláda zanechala v městské architektuře sice četné, ale jinak celkem nedůležité architektonické stopy. Nový vzestup začal až s nástupem Muhammada Alího k moci (vládl v letech 1805 – 1848). Jeho alabastrová mešita na citadele byla pouze počátkem rozsáhlé stavební činnosti:
Tvář Káhiry potom zcela změnila stavba Suezského průplavu. Ismá'íl, vnuk Muhammada Alího, miloval bohatství. Jeho ctižádostí bylo ukázat významným hostům při otevření průplavu zářící metropoli své země. V roce 1898 vyrostly na periferiích Káhiry nové městské čtvrti v závratném tempu a v evropském stylu. Jeden z nových, širokých bulvárů směřoval ke Gíze a k pyramidám okolo hotelu Palast Metropol, druhý protínal staré město směrem k citadele. V Káhiře byla také postavena nová budova opery (vyhořela roku 1971) ke světové premiéře Verdiho opery Aidy. Verdi toto dílo původně komponoval na objednávku pro káhirské slavnosti. Nestačil však operu dokončit v termínu, a tak byl Suezský průplav nakonec otevřen představením opery Rigoletto. Architekturu potom již zcela určoval evropský styl. Nejkrásnější evropskou čtvrť v koloniálním indo-saracénském stylu postavili před branami Káhiry v Héliopoli Belgičané. Poloha čtvrtí Zamálik, Dokkí (arabsky Duqqí) a Garden City jasně ukazuje, které části města si Evropané oblíbili k bydlení. Evropané si dodnes pronajímají domy a byty převážně na ostrově al-Gazíra a na obou březích Nilu. Stejné oblasti zvolil později prezident Násir ke stavbě reprezentačních sídel státních institucí mladé Arabské republiky Egypt. Symbolem její architektury se stala 187 metrů vysoká Káhirská věž. „Káhira ... je nebem na zemi pro všechny, kteří mají oči k vidění.“ Tak opěvoval kdysi hlavní město Egypta jeden z arabských básníků. Dnes ovšem ruší idylický pohled na Káhiru hluk a prach, smog, dopravní chaos a nekonečné masy lidí. Mnozí proto z města odjíždějí domů se slovy: „Kdyby nebylo pyramid a Egyptského muzea...“ Káhira však může návštěvníkům nabídnout nekonečné množství zajímavostí. Kdo bude chodit městem s otevřenýma očima a bez předsudků, setká se jistě s pestrou mozaikou orientálního života. Vzhledem k rozlehlosti zástavby to zní paradoxně, ale návštěvníci mohou a také by měli poznávat Káhiru pěšky. Jenom tak totiž zahlédnou na každém kroku věci, které potěší srdce. Poznají bukinisty, kteří své knihy vystavují přímo na chodnících. Neminou bez povšimnutí čajovny, před nimiž se sklánějí hlavy v turbanech nad deskou s rozehranou partií domina s nezbytným náústkem vodní dýmky v ústech. Možná, že se zastaví i u nesčetných, pestře pomalovaných pojízdných kuchyní a vozíků zelinářů, kde jsou vystaveny pyramidy pomerančů. Prodavači květin využívají zácpy před křižovatkami a nabízejí řidičům řetízky vonících jasmínových květů. Nikoho nepřekvapují různé povozy tažené jedním zvířetem uprostřed velkoměstského shonu. Klidná a pomalá procházka je zajisté tím nejlepším způsobem, jak poznat střed Káhiry. Jenom při chůzi totiž nemineme fascinující drobné zajímavosti a přizpůsobíme se také zcela nenápadně rytmu zdejšího protikladného života.
Al-Gazíra a západní břeh Nilu Na ostrov al-Gazíra se dostaneme z náměstí Majdán at-Tahrír pohodlně pěšky přes most Tahrír. Můžeme si však také najmout fiakr nebo se přeplavit na ostrov plachetnicí. Stanoviště fiakrů i přístav plachetnic jsou na nábřeží Corniche. Kruhovému náměstí Majdán al-Gazíra vévodí velká socha Sa'da Zaghlúla, zakladatele strany Wafd a prvního ministerského předsedy nezávislé egyptské monarchie. Přímo za ní se nachází vstup do kulturního centra, které vzniklo na místě původního káhirského výstaviště. Dva z původních pavilónů dnes slouží jako sídlo malého muzea moderního umění, třetí potom městské galerii, kde se střídají výstavy současných výtvarníků. Uprostřed velmi dobře udržovaného parku vidíme kupolovitou orientální stavbu opery, otevřené roku 1988. V malém parku na jihu ostrova stojí Muchtárovo muzeum, kde jsou vystavena díla nejslavnějšího egyptského moderního sochaře Mahmúda Muchtára. Jižní špičce ostrova vévodí kruhová věž hotelu Sheraton. Z jeho vyhlídkové kavárny budeme mít nádherný výhled na Nil a na fontány uprostřed řeky. Charakteristickým znakem ostrova je stylizovaný 187 metrů vysoký lotosový květ, tzv. Káhirská věž. Za jasných dní mají návštěvníci z vyhlídkové terasy nebo restaurace na věži fantastický výhled na všechny části města. Pod věží se nalézá faraonská zahrada, malý park se sochami ze staroegyptského období. Nedaleko této zahrady se na břehu Nilu zvedá obelisk Ramesse II., na jeho jižní straně začíná andalúzská zahrada založená v maurském stylu. Je to oblíbené výletní místo Káhiřanů. Severně od Káhirské věže se nalézá sportoviště klubu al-Gazíra a za nimi začíná městská čtvrť Zamálik, která je velmi udržovaná. Zde nalezneme budovy mnoha vyslanectví a zahraničních misí. V Zamáliku si můžeme prohlédnout velmi pěkné módní obchody a také hotel Marriott Omar Khayyam přímo na břehu Nilu. Plochou hlavní budovu hotelu tvoří jeden z paláců, které byly postaveny u příležitosti otevření Suezského průplavu. Během slavností zde bydlel francouzský císařský pár (Napoleon II. a Evženie) ve skutečně honosném prostředí. Stejně jako al-Gazíra byl také západní břeh Nilu připojen k městskému území dnešní Káhiry teprve v 19. století. Dnes se zde do dálky táhnou obytné čtvrti Agúza, Imbúba a Dokkí. Na západní břeh Nilu se dostaneme pěšky přes jeden ze tří mostů, které vedou přes úzké boční rameno Nilu. Za malý výlet stojí i návštěva zemědělského muzea. Najdeme ho na náměstí ad-Dokkí a můžeme se v něm seznámit s historií egyptského obilnářství a dobytkářství od faraonské doby až do současnosti. V blízkosti náměstí al-Gíza nalezneme zajímavou botanickou zahradu s krásnými královskými palmami a také zoologickou zahradu. Na tomto místě přechází nenápadně jedno miliónové město do druhého miliónového města. Jižně od káhirské univerzity, kterou poznáme podle výrazné kopule její ústřední budovy, leží totiž hranice mezi městy Káhirou a Gízou.
Stará Káhira Na jihu města, proti nilskému ostrovu ar-Róda, leží stará Káhira, historické jádro městského osídlení, kde kromě řeckého a římského Babylónu vznikl Fustát, nejstarší městské arabské sídliště v celém Egyptě. Hradby římské pevnosti Babylón se dodnes částečně dochovaly a obepínají nejstarší část Káhiry – koptskou čtvrť. Její krásné kostely a Koptské muzeum patří k neobyčejným pamětihodnostem jinak téměř islámského města. Návštěvník zde ovšem nespatří žádné vznosné katedrály, ale spíše jenom malé církevní stavby, jejichž interiéry jsou povětšinou temné a vyvolávají v nás mystické a slavnostní pocity. Účast na některé z bohoslužeb je skutečným zážitkem. Liturgie je sice blízká řeckým ortodoxním obřadům, ale zaujme nás především koptština, která se stále ještě částečně používá. Tento jazyk je starý několik tisíciletí. Římské hradiště leželo kdysi přímo na břehu řeky, neboť nilské řečiště vedlo za starých časů asi čtyři sta metrů východněji než dnešní. Zařízení přístavu, které bylo odkryto v hloubce šesti metrů pod povrchem, potvrzuje důležité postavení Babylónu jako významného obchodního střediska. Samotná pevnost pochází z doby Augustovy (kolem roku 30 před Kristem). Za panování císaře Trajána (vládl v letech 98 – 117) byla pevnost zcela přestavěna a znovu potom důkladně rekonstruována za byzantského císaře Arcadia (395 – 408). Stará vstupní brána do Koptské čtvrti leží proti stanici podzemní dráhy Márí Girgís několik metrů pod současným povrchem ulice. Asi sto metrů jižně od tohoto místa přijdeme ke dvěma silným kruhovým věžím, které stojí po stranách brány vedoucí do zahrady Koptského muzea. Za severní bránou se zvedá stavba řecko-ortodoxního kostela sv. Jiří z 19. století, k němuž patří i vedle stojící klášter. Jižní věž pevnosti je sice z části zničena, ale stále si ještě můžeme dobře představit její rozměry v antické době. Obě mohutné věže mají zdi o síle tří metrů, byly dvacet metrů vysoké a měly průměr 33 metry. Bezprostředně napravo od jižní věže se nachází hlavní vchod do prvního ze dvou nejstarších a nejkrásnějších káhirských kostelů. Kostel Sv. Panny Marie je lidově nazýván al-Mu'allaka (Visutý kostel), protože byl původně připojen k římské jihozápadní bráně. Z doby jeho založení ve 4. století se nezachovaly žádné stavební zbytky a četné přestavby a obnovy až do 18. století dokumentují jenom torza zdí a výzdoby. Kostel dostal dnešní podobu roku 1775. Návštěvníka okouzlí již samotný vstup: Nad malou palmovou zahrádkou se tyčí barokizující průčelí, k němuž vede široké schodiště. Za zastřešeným vstupním prostranstvím se dostaneme do pěkného vnitřního dvora s fontánou. Interiér honosného kostela rozdělují tři arkádovité řady bílých mramorových sloupů, které vytvářejí asymetrickou střední loď a dvě boční lodi celé stavby. Jako ve všech koptských kostelích je trojdílný i prostor oltáře. Kaple sv. Jiří (vlevo), Krista (ve středu) a sv. Jana Křtitele odděluje od modlitebního prostoru věřících nádherná ikonostáza z ebenového dřeva, bohatě vykládaná intarziemi ze slonoviny. Ikonostáza pochází ze 13. století, jednotlivé ikony nad ní jsou z 18. století. Z chrámové lodi se dostaneme do kaple Takla Hajmanot, jednoho z nejslavnějších koptských svatých (13. století), a do baptisteria. Skleněným oknem v podlaze spatříme původní hradby jižní části opevnění. Při výstupu z kostela můžeme v malé předzahrádce odbočit vpravo do muzejní zahrady. V této zahradě jsou vystavena jednotlivá umělecká díla ve volné přírodě. Okouzlující jsou zejména překrásné kamenické figurální práce, zaujme zvláště rámoví a žebroví kamenného okna ze 6. století se scénou slona a gazely. Koptské muzeum se svými důmyslně vysoustruhovanými, tmavě hnědými okny (mašrabíja) na dokonale začištěné fasádě je již při pohledu zvenčí skutečným uměleckým zážitkem a pastvou pro oči. Ve vlastních prostorech muzea nalezneme jedinečnou sbírku koptských uměleckých pokladů, která dobře dokumentuje vývoj stylů od helénisticko-římského způsobu zobrazování přes malbu ikon s byzantskými vlivy až k ornamentálnímu umění, které je již silně islamizováno. Vrchol vlastní umělecké tvorby tvoří krásné koptské textilní výrobky, tkané zcela ojedinělým způsobem. V přízemí uvidíme staré části zdobných stavebních prvků, náhrobní stély a také malé hrobové kaple. V prvním patře jsou potom vystaveny příklady proslulých koptských textilních látek a vedle toho i jemné dřevořezby a řezby do slonoviny. Dále se zde můžeme seznámit s kovovými nástroji a s keramickým a skleněným zbožím nejvyšší kvality. Pozornost zaslouží i nádherné fresky, které sem byly sneseny z různých kostelů a hrobek. Sbírku obohacuje i soubor koptských rukopisů. Do muzejní zahrady ústí vpravo od pokladny ulička, která nás přivede přímo do středu koptské čtvrti. Po několika krocích přijdeme ke druhému kostelu, který musíme zcela určitě navštívit. Kostel Abú Serga je zasvěcen mučedníkům Sergiovi a Bakchovi. Dnešní stavba vznikla sice teprve v 10. a 11. století za Fátimovců, ale základy vlastního kostela pocházejí pravděpodobně již z 5. století. Ještě dále do minulosti sahají pověsti o této stavbě. Na místě, kde se dnes můžeme seznámit s kryptou, měla podle legendy bydlet svatá rodina v egyptském vyhnanství. Vnitřní prostor je tmavý a naplňuje návštěvníky zvláštním pocitem tajemné úcty a zbožnosti. Architektura sama je klasickým příkladem raně křesťanské baziliky se zvýšenou střední lodí a se dvěma postranními loděmi. Otevřený střešní prostor, galerie na plochém zastřešení obou bočních lodí a arkády mezi loděmi přispívají k tomu, že celá stavba působí dojmem lehkosti. Hlavní oltář umístěný pod dřevěným kopulovitým baldachýnem můžeme nejlépe obdivovat z kaple sv. Jiří (vlevo). Kaple vpravo od nejsvětějšího oltáře je zasvěcena sv. Michaelovi. Také zde je celé oltářiště skryto za zdí z ebenového dřeva a ikonostázou, vyzdobenou intarziemi ze slonové kosti a dřevořezbami. Za kostelem Abú Serga se dáme napravo a zanedlouho dorazíme ke kostelu svaté Barbory, jehož dnešní stavba pochází také z 10. – 11. století. V trojlodní bazilice jsou krásné mramorové ochozy a ikonostáza zdobená slonovinovými intarziemi. Obě památky stojí za vidění. Vydáme-li se dále vpravo, dostaneme se k jedné ze zvláštností Koptské čtvrti, k synagóze Ben-Ezry. Původní kostel sice vznikl v 7. století, ale byl v 11. století za chalífy al-Hákima zcela zničen. Ve 12. století Židé svatostánek obnovili a přeměnili jej na synagogu. V roce 1894 došlo během stavebních úprav k senzačnímu nálezu asi dvou set tisíc fragmentů pergamenů, popsaných hebrejskými, aramejskými a arabskými texty. Svitky textů s částmi Starého zákona jsou dnes vystaveny v chóru synagogy. Některé z textů mají vzácné stříbrné schránky. Na Koptskou čtvrť přiléhá v severovýchodním směru bezprostředně Fustát. Z původní kvetoucí metropole obchodu se toho zachovalo jenom velmi málo. Sahala kdysi od břehů Nilu až k pahorkům Džabal al-Mukattam. Sedmiposchoďové domy, nádherné mešity a bohatá nabídka zboží hovořily o bohatství velkého města, které v čase svého největšího rozkvětu zastiňovalo i samotný Bagdád. Fustát byl založen roku 641 a po velkém požáru roku 750 byl obnoven v ještě větší rozloze a kráse. Když však roku 1168 vyšlehly ve městě plameny podruhé, postavili obyvatelé znovu jenom přístavní čtvrť. Jedinou stavbou, která dodnes dokumentuje slavnou minulost Fustátu, je mešita Amr Ibn al-Áse, již nechal postavit roku 641 dobyvatel Egypta. Svůj konečný vzhled dostala tato nejstarší káhirská islámská stavba po mnoha celkových úpravách až roku 1798. Návštěvníky zvláště upoutá interiér mešity s bílými sloupy ve čtyřech řadách. Čtvercový dvůr lemují čtyři lodi svatyně. Při poslední rekonstrukci roku 1986 byly však mnohé, původně antické mramorové sloupy, nahrazeny moderními replikami. Při této přestavbě byly dokonce odstraněny i pověstné sloupy vedle modlitebního prostoru, o nichž se vyprávělo, že je kdysi chalífa Umar jediným prásknutím biče zvedl z prachu země a nechal je doletět z Medíny až sem vzduchem. Východně za mešitou nalezneme na ruinách Fustátu káhirské hrnčířské dílny, jejichž kouřící otvory pecí připomínají obraz hořícího města. Návštěvníci, kteří se zajímají o archeologii, mohou zajít na vykopávky ve Fustátu a prohlédnout si je. Sotva však spatří více než zdi základů staveb a zbytky kdysi důmyslného systému zásobování vodou. Zajímavé drobnější nálezy z Fustátu a díla uměleckých řemesel můžeme obdivovat ve sbírkách Islámského muzea. Jedinou dobře dochovanou budovou z období rozkvětu Fustátu je Nilometr na jižní špičce ostrova ar-Róda. Několikrát restaurovaná čerpací stanice se studnicemi sloužila k přesnému pozorování stavu vody Nilu. Hydrologická a čerpací stanice byla zřízena roku 861 na příkaz abbásovského chalífy al-Mutawakkila. Svůj význam ztratila až po stavbě přehradní nádrže v Asuánu.
Islámské Staré město Ze tří pohádkových měst islámského Orientu,z Káhiry, Damašku a Bagdádu, zůstala pouze Káhira ušetřena zničujících nájezdů Mongolů, a mohla si tak uchovat své středověké jádro. Z časů orientálních pohádek se dochovaly nejenom četné stavby, ale dokonce i atmosféra barevného a živého ruchu na tržištích, kde se výřečně a náruživě smlouvá o každé zboží. Až do dnešní uspěchané doby se dochoval také zvyk klidně si posedět u šálku turecké kávy. Patří snad ke zvláštnostem orientální společnosti, že se pohrouží do sebe a po celá staletí nezmění svůj kolorit. Proč je tomu tak? Lidé zřejmě došli k pevnému přesvědčení, že člověk rozhodně není mírou všech věcí. Mešity a paláce islámské Káhiry jsou stále ještě nádherné. Přesto jim na mnoha místech města hrozí zkáza. Stavby byly po dlouhá desetiletí zanedbávány a velké škody na nich napáchalo také ničivé zemětřesení, které zemi postihlo v říjnu roku 1992. Hustě osídlené islámské Staré město patřilo tehdy ke čtvrtím, které byly postiženy nejhůře. Dalším problémem je stoupající hladina spodní vody, která ohrožuje mnoho vzácných historických budov a památek v celé zemi po dokončení nové Asuánské přehradní nádrže. Při zevrubné inventarizaci staveb pořízené v padesátých letech bylo do památkové péče zařazeno 620 objektů. Tento seznam však obsahoval pouze památky vzniklé před 18. stoletím. Projekty rozsáhlé obnovy, které se začínají uskutečňovat od roku 1972, musejí být nyní podstatně rozšířeny, aby káhirské poklady islámského stavitelství vůbec mohly přežít a zůstat zachovány pro budoucí pokolení. Centry nejdůležitějších pamětihodností jsou v oblasti fátimovské Káhiry bazar al-Chalílí, mešita al-Azhar a mešity mezi branami Báb al-Futúh a Báb az-Zuwajla, dále potom okolí citadely a Město mrtvých.
Bazar al-Chalílí Samotný bazar Chán al-Chalílí začíná naproti mešitě al-Azhar na Majdán Husajn. Z dálky viditelný „tužkovitý“ minaret Husajnovy mešity je dobrým orientačním bodem, kdyby se snad někdo na tržišti Chán al-Chalílí ztratil. Mešita je však pro nemuslimy uzavřena. Čtvrť tržišť al-Chalílí dostala své jméno podle vysokého úředníka, který zde před přibližně šesti stoletími nechal postavit chán, kombinaci skladišť zboží a hotelu. Tehdy byly nejvzácnějším zbožím drahokamy, hedvábí a koření. Nyní zde obchodníci nabízejí všechno, co srdce ráčí. I když ve výlohách uvidíme mnoho zajímavých suvenýrů, není Chán al-Chalílí v žádném případě bazarem pro turisty. Přilehlá ulice Muskí (dnes se jmenuje oficiálně al-Džauhar al-Ká'id) je vlastně jediným obchodním domem. Nalezneme tu všechno od hliníkového hrnce až po svatební šaty.
Mešita al-Azhar Až do roku 1961 se na univerzitě vyučovaly jenom teologie, islámské vědy a islámské právo (arabsky šarí'a) s arabštinou. Dnes k tomu přibyly nové fakulty hospodářství a obchodu, medicíny, farmacie, inženýrství, zemědělství, přírodních a společenských věd. Každý student, který si jako obor zvolí světské vědy, musí navštěvovat i přednášky a semináře teologie a islámského práva, z nichž potom povinně skládá zkoušky. Přes sto tisíc studentů vyučuje dnes asi čtyři tisíce profesorů. V roce 1964 se poprvé brány univerzity otevřely i ženám. Podmínkou ke studiu je zásadně maturitní vysvědčení z jedné z četných al-azharských škol, roztroušených po celé zemi. Do mešity se třemi minarety vstupujeme branou holičů, kteří kdysi zbavovali hlavy studentů vlasů. Vlevo se dostaneme do knihovny, kde je uloženo na šedesát tisíc rukopisů. Knihovna byla stejně jako budova vpravo (školní mešita, Madrása) postavena ve 14. století. Za portálem zdobeným nádhernými kamennými ornamenty se otevírá vstup do ústředního dvora, který byl založen spolu s fátimovskou stavbou v 10. století. Ke dvoru přiléhá zastřešený modlitební prostor, komponovaný jako obrovská sloupová hala.
Mezi branami Báb
al-Futúh a Báb az-Zuwajla Na druhé straně ulice Muskí nás upoutají světské zajímavosti. Zde končí shluk těsných, uzoučkých uliček Chán al-Chalílí s četnými šperkařskými obchůdky a o něco dále spatříme zářící a vyblýskané předměty z mědi a mosazi na tržišti mědikovců. Když půjdeme dále, narazíme zanedlouho na mohutný komplex budov se třemi kopulemi a minarety. První výraznou stavbou, kterou spatříme na levé straně, je mauzoleum sultána Kalá'úna, které tento vládce nechal postavit spolu s madrásou a s nemocnicí v letech 1284 – 1285. Za monumentální šedou fasádou, jejíž krásné členění mnozí návštěvníci bohužel přehlédnou, se skrývá jedna z nejhonosnějších budov Káhiry. Vysoká brána nás nejprve přivede do tmavé chodby, ze které vede vlevo vchod do vnitřního dvora. Dvůr odděluje vlastní madrásu. Po několika krocích narazíme vpravo na atrium s antickými sloupy. Vstup do hrobky vede branou se špičatým obloukem, zdobeným nádhernými štukovými ornamenty. Uzavírá jej mřížoví brány mašrabíja. Toto mřížoví je pokládáno za jeden z nejstarších příkladů velmi pěkně soustružených a jinak opracovaných dřevěných mříží, které byly všude na předním východě charakteristickým znakem zdobné architektury. Setkáme se s nimi i ve výzdobě nábytku. Dřevěná mřížoví chránila původně před prudkým slunečním žárem a horkem hliněné džbány na vodu a současně k nim umožňovala přístup chladivého vzduchu. Odtud pochází název mašrabíja, což v arabštině znamená „patřící ke zdroji vody“. Uvnitř mauzolea stojí největší káhirská mašrabíja, která chrání sarkofágy sultána a jeho syna Muhammada an-Násira. Vysoký, zástěnou ohraničený prostor je tajemně tmavý, pestrými barevnými skly v oknech sem pronikají měňavé paprsky slunce. Kupole ve středu mauzolea působí dojmem baldachýnu, který je vztyčen nad čtyřmi sloupy a čtyřmi silnými podpěrami. Vznikl tak osmistěn s nádherně štukovanými arkádami. Stěny jsou postaveny z různobarevného mramoru, doplněného kamennými obklady a mnohobarevnými intarziemi. Pozlacené pásy písma doplňují ornamentaci. Modlitební zákoutí je vyloženo pestrou mozaikou a rozděluje je opět řada alabastrových sloupů. Různorodost a krása výzdoby tohoto mauzolea ukazuje, jak asi musely být nádherné i ostatní stavby z období Mamlúkovců. Bezprostředně přiléhající mešita byla postavena sultánem Muhammadem an-Násirem, synem Kala'únovým v roce 1304. Můžeme na ní obdivovat kamenické práce na umělecky vyzdobeném minaretu. Hned vedle leží hrobní mešita sultána Barkúka. Skutečnou zvláštností jsou nádherné bronzem obložené dveře, jejichž hvězdicové ornamenty lemují stříbrné aplikace. Naproti stavebnímu komplexu mešity spatříme palác emíra Beštaka ze 14. století. Nápadná budova je jedním ze vzácných příkladů mamlúkovské světské architektury a byla příkladným způsobem restaurována. Vchod do paláce se nachází v přilehlé boční ulici. Nedaleko paláce se nachází studnice Abd ar-Rahmán Kaskúda z roku 1744. Jedná se o takzvaný Sabíl al-Kuttáb, tedy o kombinaci veřejně přístupné studny (v přízemí) se školou koránu (v prvním poschodí). Podobně kombinované stavby byly v osmanské době velmi oblíbenou formou náboženských zařízení. Prostor studnice je uvnitř vyložen modrými syrskými dlaždicemi a je zde zobrazena Velká mešita v Mekce s černou „kostkou“ Ka'ba ve středu vykládaného obrazu. Cesta k bráně Báb al-Futúh pokračuje vlevo od Sabíl al-Kuttáb. V druhé boční ulici lze spatřit přímo vpravo velmi hezky zdobenou fasádu mešity al-Akmar z roku 1125. Jako jedna z velmi vzácných dochovaných staveb fátimovského období hraje tato mešita klíčovou úlohu v islámském umění. Všechny zdobné prvky fasády byly v době založení mešity uměleckými novinkami, které se později staly základním repertoárem kamenických prací. Setkáme se zde s mušlovým žebrovím lemujícím středový medailón, dále s okrajovými sloupky a s pásy citátů koránu pod nosníky a pod spodními panely. V další (třetí) boční ulici vpravo uvidíme jeden z nejhezčích káhirských soukromých domů z osmanské doby. Můžeme si prohlédnout Bajt as-Suhamí ze 17. století. Obytné prostory jsou zde ještě částečně zařízeny původním nábytkem. Za vidění stojí zvláště skvostné přijímací sály, harémové místnosti a dále koupelny. Dále po hlavní ulici můžeme vidět vpravo před sebou výrazné minarety mešity al-Hákima, založené roku 1013. Malé žebrované kupole byly velmi oblíbenou formou minaretu až do časné doby Mamlúků a přispěly k tomu, že dnes Káhiřané dali této mešitě trefnou přezdívku „fátimovská pepřenka“. Mohutné podstavby kosočtvercového půdorysu vznikly později a měly stavebně podpůrný smysl. Mešita fátimovských chalífů byla zcela rekonstruována a září nyní v celé své kráse. Čtvercovou podlahu rozlehlého dvora pokrývají zářící desky alabastrového mramoru. Dvůr lemují vícelodní zastřešené arkády. Nejlepší pohled na mešitu se naskýtá z přímo sousedící městské hradby, na kterou se dostaneme schodištěm od Báb al-Futúh (od „Dobyvatelské brány“). V roce 1087 nechal vezír Badr al-Gamálí obehnat starou městskou zástavbu al-Qáhira novou, větší hradbou a tato se stala nejstarší monumentální stavbou z kamene v dějinách islámského Egypta. Zde na severu městské zástavby se z ní dochovaly dva komplexy bran Báb al-Futúh a Báb an-Nasr, které spojuje šest set metrů dlouhá obranná stěna. V jižní části města je Báb az-Zuwajla jedinou branou, která se dochovala z původně šedesáti různých vstupů do staré Káhiry. Abychom se k ní dostali, musíme se vrátit na křižovatku ulic Mu'izz Lindínilláh a al-Azhar. Na křižovatce stojí po obou stranách ulic dvě výrazné stavby, vpravo Madrása a vlevo mauzoleum sultána al-Ghúrího (vládl v letech 1500 – 1516). Charakteristickým znakem madrásy (školy) al-Ghúrího je šedesát pět metrů vysoký minaret s pěti malými kupolemi. Vnitřní prostory poskytují dobrou představu o zašlé slávě školy, zvláště nás potom zaujmou bohatě zdobené kýlové oblouky ve čtyřech halách okolo vnitřního dvora a dále krásně upravená východní stěna s modlitebním zákoutím. Pouhých sto metrů na východ od mauzolea se nachází karavanní stanice al-Ghúrí. Rozlehlé prostory středověkého skladiště zboží a ubytovny obchodníků byly dnes přeměněny na výstavní síně, kde se můžeme seznámit s díly současných uměleckých řemeslníků. Na konci ulice Mu'izz Lindínillách je vidět již zdálky bránu Báb az-Zuwajla, kterou z obou stran doplňují minarety mešity al-Mu'ajjada. Mamlúcký sultán, který panoval v letech 1412 – 1421, si pro svou mešitu zvolil skutečně impozantní architektonickou dispozici. Modlitebna má překrásně zdobenou fasádu s podpůrnými sloupy, arabeskami a nápisy z koránu. Vstup do ní uzavírají mohutná bronzová vrata. Hlavní křídlo velké „páteční mešity“ lemují z obou stran mauzolea sultána a jeho rodiny. Návštěvníci jsou okouzleni nádhernými mramorovými intarziemi a také barevným dřevěným stropem. Výstup na minarety a městskou hradbu se vyplatí. Staré káhirské město lze spatřit v širokém, panoramatickém pohledu. Na druhé straně Báb az-Zuwajla pokračuje ulice Mu'izz Lindínilláh do ulice výrobců plachet a stanů, působící stále ještě středověkým dojmem. Zde šijí řemeslníci slavnostní barevné stany, které patří k Orientu. Když však hned za městskou branou odbočíme vpravo, není to vůbec daleko k Majdán Ahmad Máhir, kde stojí známé:
Muzeum islámského
umění Až na výjimky se proto sotva setkáme se skutečnou figurální tvorbou v sochařství a malbě, ale mistrovství kameníků a uměleckých písařů (kaligrafů) všechno vynahrazuje. Tak vznikl islámský svět obrazů zcela jiných rozměrů. Ornament a všechny další formy zdobných prvků se skládají z geometrických tvarů a rostlinných obrazů, které se staly doménou islámských umělců. Téměř nevyčerpatelným zdrojem ornamentů je i arabské písmo se svými velmi dekorativními prvky a ladnými tvary. Umění krásného písma ještě umocňuje náboženský obsah podkladových textů. Z větší části jde o verše z koránu nebo o krátká požehnání. Fascinujícím znakem islámského umění je neobyčejná schopnost kombinace komplikovaných zdobných prvků s prázdným prostorem. V průběhu staletí tak vznikl jakýsi „zákon kompozice“, který byl uplatňován nejenom ve velké architektuře, ale i v provedení detailu. Tam, kde neexistovaly reálné nástěnné obrazy a sochařství, je královnou výtvarných umění bezesporu umění stavitelské. Co by však v islámu bylo stavitelství bez ornamentálního štukového reliéfu, bez intarzií a bez kamenických a dřevořezbářských prací! Exponáty muzea nám přibližují i vnitřní vybavení islámských staveb. Setkáme se nejenom s architekturou, ale i se sbírkou jedinečných mešitních lamp a stojanů na texty koránu. Seznámíme se s nábytkem zdobeným vzácnými intarziemi a s předměty z mosazi. Dále spatříme nádherné mramorové obložení studní, mašrabíje, keramiku a bohatou sbírku koberců.
Okolo citadely
Prohlídku začneme nejlépe v Madráse sultána Hasana, která je považována za mistrovské dílo mamlúckého stavitelství. Monumentální portál zdobí kaskáda kamenných sloupků (stalaktitů). Dostaneme se do předsálí, jehož krásnou výzdobu v přítmí většina návštěvníků bohužel přehlédne. Za temnou chodbou se otevírá pohled na nádherný vnitřní dvůr, jehož prostor lemují čtyři haly zastřešené oblouky (tzv. íwány). Každá ze čtyř hal íwán byla určena k činnosti různých sunnitských škol ortodoxního práva. V každé ze čtyř hal vyučovali právníci své žáky jiným právním tradicím. Za obloukovitými halami se nacházejí v několika patrech ubytovny a pracovny učitelů a studentů. Podobné školy v mešitách, kterým se arabsky říkalo madrásy, zavedl v Egyptě ve 12. století sultán Saladin. Původně se jednalo o islámská teologická učiliště, která měla zcela vymýtit šíitské kacířství Fátimovců.
Celkový půdorys stavby má podobu kříže, kterou určovala potřeba umístit v madráse čtyři různé školy. Madrásy zpravidla doplňovala hrobka zakladatele. Madrása sultána Hasana překvapuje svou velkorysostí a nádhernou výzdobou. Obdivujeme zde zvláště mramorové intarzie v podlaze a celkové vybavení „školních hal“. Jistě si povšimneme i zlatě zářících mozaik v modlitebních prostorách a zlatem či stříbrem zdobených bronzových portálů, které vedou k sultánově mauzoleu. Ozdobný vlys zdobí krátký kúfský citát z koránu. Prostor hrobky zakončený kupolí je vyplněn nepoužitým sarkofágem sultána a krásným stojanem na text koránu. Za návštěvu stojí i mešita Ar-Rifá'ího. Zde nalezneme hroby chedíva Ismá'íla, krále Fu'áda a v exilu zesnulého šáha Rézy Pahlavího. V této mešitě nás jistě zaujme velikost rozměrů stavby a její nákladné vybavení.
Před vlastním výstupem na citadelu bychom si měli určitě prohlédnout blízkou mešitu Ibn-Túlúna z let 876 – 879. Nechal ji zbudovat turecký guvernér Ahmad Ibn-Túlún přímo ve středu své rezidence. Na první pohled nás snad hned nezaujme, ale po delším pozorování oceníme jednoduchost stavby a účelnou výzdobu ornamenty. Tyto prvky řadí mešitu Ibn-Túlúna mezi nejkrásnější mešity v celé Káhiře. Poznáme zde dobře klasický koncept mešit, které nikdy nebyly svatyněmi, ale shromaždišti věřících. Charakteristický půdorys s ústředním vnitřním dvorem a se zastřešenými stinnými chodbami bývá odvozován od Prorokova domu, kam na pozvání proroka přicházeli přívrženci islámu ke společné modlitbě.
Ve středu prostranného dvora mešity Ibn-Túlúna stojí studnice, která byla roku 1296 při přestavbě zcela obnovena. Okolo dvora vede sloupová kruhová chodba se třemi (v hlavním křídle potom s pěti) loděmi. Z celkem šesti modlitebních zákoutí má nejkrásnější tvar apsidy, zdobené mramorovými intarziemi a zlatými mozaikami. Arkády s lomenými oblouky zdobí filigránové girlandové ornamenty. Mistrovství kameníků dokumentuje celkem sto dvacet osm různě provedených oken zdobených štukou. Zvláštností je také čtyřicet metrů vysoký spirálovitý minaret, který se podobá slavnému minaretu ve velké mešitě írácké Sámary. Z minaretu je krásný rozhled na hradbu mešity lemovanou cimbuřím a na celé město. Vedle vchodu nás tabule upozorní na muzeum Gayer-Andersona. Dva pěkně renovované soukromé domy z 16. – 17. století nám ukáží, jak příjemně kdysi lidé bydleli. Kdo by chtěl vystoupit k citadele pěšky, vydá se z Majdán Saláh ad-Dín vzhůru východní ulicí až k Nové Bráně al-Báb al-Džadíd. Tato brána byla postavena teprve za Muhammada Alího. U brány odbočíme vpravo do pevnosti. Se stavbou pevnosti započal roku 1176 sultán Saladin. O čtyřicet pět let později stavbu dokončil jeho synovec al-Kámil. Až do roku 1985 zde byla vojenská posádka. V prostorách bývalého státního vězení, které zrušili v roce 1985, je dnes policejní a vojenské muzeum.
Symbolem citadely a současně i symbolem celé Káhiry je mešita Muhammada Alího, kterou nechal tento sultán postavit roku 1830 v tureckém stylu. Říká se jí také „alabastrová mešita“ podle bohatých kamenných obkladů z tohoto vzácného materiálu. Vnitřní dvůr mešity opět lemují sloupové arkády. Ke dvoru přiléhá kupolovitá stavba se sultánovým mauzoleem. Nadnesená výzdoba a bohaté vybavení neodpovídá době vzniku mešity a mnozí historikové umění na tuto skutečnost upozorňovali. Mešita má přesto svůj půvab. Kuriozitou je věž s hodinami na západní stěně dvora, dar francouzského krále Ludvíka Filipa za egyptský obelisk na pařížském náměstí Place de la Concorde.
Na citadele sídlili sultáni až do osmanského dobytí Egypta v roce 1517. Z jejich paláců a mešit se dochovala jenom mešita Muhammada an-Násira z roku 1334. Její zeleně zářící kupole a minaret zdobený fajánsem prozrazují zřejmý perský vliv. Ze Saladinovy doby pochází pověstmi opředená, devadesát metrů hluboká Josefova studna na zadní stěně mešity, která zásobovala celou citadelu vodou. K jižní straně mešity Muhammada Alího přiléhá rozlehlé náměstí, na němž roku 1814 Muhammad Alí zbudoval Džauharův palác. Jeho západní křídlo je přístupné pro návštěvníky. Seznámíme se zde s obrazy, nábytkem a porcelánem z počátku 19. století. Vyhlídková terasa před vchodem nabízí nádherný pohled na celé město. Za jasných dnů můžeme dokonce spatřit i pyramidy.
Město mrtvých Ulicemi v bezprostřední blízkosti hrobů projíždějí linkové autobusy a četná auta. Uvidíme i oslíky s vozíky naloženými odpadky. Ulice mají rozvod elektřiny, spatříme dokonce i televizní antény. Na hřbitov vstoupil život dvacátého století. Mnohé hroby jsou již dlouho obydleny. není to nic nového. Již ve středověku se zde nacházely ubytovny poutníků a domy strážců a správců velkých mauzoleí. Ve 20. letech minulého století byla Káhira poprvé konfrontována s problémem nedostatku bytů. Ze hřbitova se stala chudinská čtvrť. Dnes zde v důsledku migrace z vesnic žije asi tři sta tisíc lidí. Mají své obchůdky a dílny. Rozlehlé části hřbitova byly již napojeny na rozvod elektřiny a vody. Jižně od citadely leží starší, celkem zanedbaná část hřbitova, takzvané hroby Mamlúků. Dobře zachované a v průběhu staletí stále znovu restaurované je mauzoleum Imáma aš-Šáfi'ího z roku 1211. Krásná kupolovitá stavba je dodnes významným poutním místem, protože tento imám je stále ve velké vážnosti jako zakladatel jedné ze čtyř ortodoxních škol islámského práva. V bezprostřední blízkosti se nalézá mauzoleum Muhammada Alího, kde jsou pochováni ve zdobených mramorových sarkofázích sultánovi příbuzní. Několik kilometrů dále na sever (přibližně na úrovni mešity al-Azhar) se tyčí hroby chalífů. Takto nazvali nádherné hrobní mešity v severní části hřbitova (pocházejí z doby Mamlúkovců) již cestovatelé Orientem 18. století. K nejdůležitějším památkám této části islámského hřbitova patří mešita sultána Barkúka z roku 1411. Nejlepší pohled na monumentální mešitu se sloupovým dvorem budeme mít z minaretu v západním křídle mešity. Východní křídlo s modlitebním zákoutím s kamennou kazatelnou lemuje vlastní mauzoleum sultána a jeho rodiny. Kamenné kupole zdobí na vnější straně mnohokrát zalomené žebroví. Kupole jsou uvnitř pomalovány geometrickými vzory. Nejkrásnější stavbou Města mrtvých je nedaleko stojící Kátbájova mešita, která současně představuje jeden z vrcholů islámské architektury v Káhiře. Mešita byla původně součástí obrovského komplexu, kam patřil i klášter dervišů včetně ubytoven pro příslušníky sekty a pro personál. Za bohatě zdobenou a okázalou fasádou mešity se nalézá madrása s mauzoleem sultána, který vládl v letech 1468 až 1496. Také zde se setkáme s ornamentálními mramorovými podlahami, intarziemi, s barevnými skleněnými okny a se zlatými mozaikami v modlitebním zákoutí. Náhrobní kamenná kupole má dokonalou ornamentiku, kterou tvoří síťovina rostlinných motivů v arabeskách a geometrické tvary.
|
|||||||||||||||||||||||||||||
