Kniha bohů

Na počátku, ještě než vznikla země a bohové se dosud nenarodili, dřív než tu byla řeka nebo Země mrtvých a nebylo vidět nebe, Amon Skrytý odpočíval ve své neviditelné nádheře. Amon odešel ze Skrytého, aby se objevil jako Temu, a byl to Temu, kdo vydal první zvuk. Volal po světle. Temuův výkřik se zachvěl nad tělem jeho manželky Nuty a ta se stala Pravodstvem. Temu promluvil tak mocným hlasem, že se v ní pohnula první vlna, a nebeské vody vproudily na světlo. Tak byl z první vlny vod zrozen Re, a on se pozvedl na nebesa a stal se sluncem, i když Temu zmizel zpět do těla své manželky a stal se znovu Amonem.

Re měl jediný problém - najít manželku tak chladnou, aby snesla jeho žár. Takže se usadil na bohyni nebe. Jednou ovšem udělal chybu a prozradil Nutě, že se mu nelíbí milování s krávou. Dokázal se totiž změnit do podoby každého ze čtyřiceti dvou zvířat. Nut si tedy zvolila život v těle krávy a kdykoli mohla, spěchala Nut do bahenních koupelí s Gebem. Jak jen se váleli! Pomsta nechutná ženě nikdy tak sladce, jako když své podlosti provádí manželovi přímo pod nosem. Re se tak rozzuřil, že během příštích pěti nocí vložil do jejího lůna pět dětí. Re a Geb se na ní střídali tak často, že se ze země kouřilo a nebe se zatáhlo mlhou. Jestli těch pět potomků zplodil Re, za jehož děti byli okamžitě prohlášeni, nebo patřili Gebovi, to se nikdy nedozvíme, ale jednomu nebo druhému porodila Nut v první hodině Usira a v druhé Hora; ve třetí hodině vyrazil matce z boku Sutech a tím vytvořil v nebi trhlinu, kterou může udeřit blesk. Eset vyšla ve vlhké rose a Nebthet, která se narodila poslední, dostala tajné jméno Vítězství, protože byla nejkrásnější. Vzala si svého bratra Sutecha, zatímco Eset se provdala za Usira i když se o Eset a Usirovi říká, že se do sebe zamilovali už v lůně.

„Dívám se na své děti,” křičel Re, „a nevím, jestli jsou moje nebo jsou havětí z Gebových útrob. Trpím, když je proklínám, protože nepoznám, jestli je proklínám spravedlivě nebo naopak málo.”

Tři bratři, Hor, Usir, a Sutech, a sestry Eset a Nebthet žili v domě plném špatných znamení. Dokonce si jako děti hráli na zradu a snili o vraždě. Reova kletba přešla i do manželství Esety a Usira a manželství Sutecha a Nebthety. Ale jaký byl mezi nimi rozdíl! Eset milovala Usira, připadal jí mnohem přitažlivější než byla sama, zatímco ubohá Nebthet trpěla. Sutechovo tělo jí spalovalo břicho. Pod ohněm jeho temperamentu cítila kameny pouště. Ale Usir byl chladivý jako stín oázy. Jeho prsty byly něžné, když jí podávaly jídlo. Přišla noc, kdy Nebthet podvedla manžela s Usirem.

Sutech měl rostlinu, která každou noc při jeho návratu rozkvetla, ale tento večer zůstala květina skleslá. „Pozvedni svou tvář,” řekl Sutech, „neboť jsem přišel.”

V odpověď rostlina uvadla docela. Nyní Sutech poznal, že Nebthet je s Usirem, a když se vrátila, uviděl, že noc s jeho bratrem byla pro ni krásnější než kterákoli hodina se Sutechem. Pak se Nebthet přiznala, že počala, ale prohlásila to s takovou hrdostí v hlase, jakou u ní dosud neslyšel. Z té hanby začala růst v Sutechovi nenávist. Obcoval s Nebthetou každou noc a pomyšlení na Usira bičovalo jeho boky do cvalu. Tak usilovně se snažil rozdrtit stvoření v jejím břiše, že matka začala vůči plodu, který nosila, pociťovat nenávist. V hodině porodu Nebthet naříkala a nemohla se do tváře dítěte podívat. Dítě, počato v kráse, vyšlo na svět stejně znetvořené, jak zpustošené bylo matčino lůno. Ukázal se odporně krutý obličej, šířil hnusný puch - narodil se Anup, bůh se šakalí hlavou. Nebthet odnesla Anupa do pouště a rozbalila ho. Ale její sestra Eset rozhodla, že dítě nesmí zemřít. I když byl Anup důkazem manželovy zrádné hodiny, Eset přesto věděla, že dítě by nemělo být zatraceno. Ať se narodí z nevěry kdokoli, nesmí být zahuben proti své vůli, protože když lidé zabíjejí v zuřivosti, počínají démony.

Eset cvičila dítě tak, aby se stalo jejím strážcem. Anup je nyní šakalem, který drží váhy soudu. Všichni mrtví před ním musí stanout. Na jednu misku se položí srdce mrtvého, na druhou pírko pravdy, a běda mrtvému, když váhy nejsou vyrovnány. Anup takové věci umí posoudit. Jeho první den nesliboval delší život, než je dán pírku. Jak strašlivě Sutech zuřil, parchant jeho manželky stále žil. Sutech přísahal pomstu, která nikdy nepoleví, bez ohledu na to, kolik let bude muset čekat, a že jich bylo hodně. Protože Usir byl nejenom prvním králem Egypta, ale byl také největším králem. Naučil Egypt pěstovat pšenici a z ječmene vařit pivo, pěstovat obilí a dobré hrozny a kvasit dobré víno. Dokonce Egypt naučil, jak nechat zkvasit kvas a v pohárku kolobi najít sedm mocí a sil duše. Ale pak Usir začal cestovat přes Pravou zeleň, aby předal tyto znalosti méně znalým zemím, a to se ukázalo nerozumné. U každého dvora ho tak uctívali, že po svém návratu do Egypta byl příliš hrdý na svou krásu.

V prvním měsíci po návratu domů ho Sutech pozval na velkou hostinu a vzbudil Usirovu marnivost tím, že mu vyprávěl o nádherné truhlici, kterou postavil, aby padla dobře jen tomu bohu, který má nejblíž k Temuovi. Sutech zavolal, aby přinesli truhlici, a přikázal sedmdesáti dvěma bohům svého dvora, aby se jeden po druhém položili dovnitř. Bedna se pro nikoho z nich nehodila. Nehodila se ani na Sutechovu postavu. Konečně přišla řada na Usira a jemu padla dokonale. „Jsi tak krásný,” řekl Sutech a jeho bratr ulehl. Pak Sutech přibouchl víko. Sedm bojovníků je zapečetilo roztaveným kovem. Truhlici potom odnesli k Nilu a hodili ji do vody. Vyplula v poledne, když slunce stálo ve znamení škorpiona. A Usir zmizel.

Když to Eset slyšela, vyrazila výkřik, kterým od té doby křičí zranění lidé, a pak začala hledat rakev v bažinách a mokřadech Delty. Usirova rakev odplula po vodách Nilu a vydala se po moři do Byblu na březích Libanonu. Šplouchnutí poslední vlny příboje zvedlo bednu do větví stále zeleného stromku, který vyrůstal ze skal na břehu. Jenomže ten ubohý stromek, dosud ohýbaný větrem, začal prospívat, jakmile k němu přišel Usir, a kmen obrostl rakev a zvedl se do úžasné výše, až ho uviděl král Byblu, který nechal strom porazit a udělat z něj hlavní sloup v novém paláci.

K pobřeží přišla Eset, vedená svými sedmi škorpiony, a když dorazila ke dvoru Byblu a královna ji přijala, Eset ucítila vůni sladší než z nejnádhernější zahrady. Pro královnu Astarte byl prvním měřítkem vznešenosti skvělý zjev. Přála si, aby k ní přistoupili jenom ti, kdo byli krásní jako ona. Proto Esetu uvítala; vskutku, měly se rády tak něžně, že nakonec mohla Eset královnu požádat, aby krále přesvědčila, aby nechal sloup porazit a tím osvobodil jejího manžela z rakve. Byla to veliká žádost. Byla by zničena největší síň v Byblu. Avšak ode dne, kdy král Melkarth pokácel strom a postavil tuto komnatu, začal se ticha ve svém paláci potajmu bát. Takže souhlasil. Když však truhlici otevřeli, našli Usira v hrozném stavu. Jeho obličej pokryli červi. Eset zabědovala a její nářek zazněl tak hlasitě, že nejmladší dítě Melkartha zemřelo úlekem. Z uší mu vytryskla krev.

Králi tato smrt vůbec nepřipadala hrozná. Zdaleka nebyl přesvědčen, že je otcem tohoto syna, protože ho postihla impotence, jakmile se nádherný strom zřítil k zemi. Nyní pocítil, jak se touha po manželce vrací, i vzal královnu do svých komnat a snažil se být šťastný, ale nemohl. Bál se užívat si tak brzy po chlapcově úmrtí. Mohl by zaplatit další smrtí. Ale v té chvíli si Melkarth uvědomil, že si není jist žádným synem a když Eset odjížděla, uvolil se tedy půjčit jí nejstaršího z chlapců, aby sloužil v její posádce.

Sotva loď zmizela z dohledu země, nad tělem v rakvi začaly obřady. Eset osvobodila sedm škorpionů z lemu své sukně a nařídila jim, aby si pochutnali na červech, kteří hodovali na Usirově tváři a údech. Škorpioni pracovali rychle jako vítr v plachtách a do večera se zakulatili jako holubí vejce. Pak Eset jejich netečná těla rozmáčkla, aby vyrobila mast, a tím odhodila veškerou ochranu, kterou škorpioni poskytují - když je zabíjela, věděla, že pošlou zprávu svým bratrům: „Pozor na Esetu!” - přesto byla odhodlána obnovit Usirovu krásu. Olej vhodný pro takovou obnovu mohla vymačkat jenom z břicha škorpionů plných červů. Vetřela si tuto mast do kůže na nohou a na břiše. Sundala si schválně suknici a tím vzrušila ubohého prince z Byblu tak, že se jeho semeno ocitlo na palubě. Také jím si pomazala kůži, protože princ byl obdarován krásou své matky, a pak v té masti omyla Usira tak, že se položila na mrtvého manžela, a tím pobídla k návratu jeho sedm rozprchlých světel, takže se vrátila z bažin, přístavů, hor a moří smrti domů do těla. Usir, v té hodině znovu mladý a krásný, ležel na zádech a vydal své semeno do Esety, a to bylo poprvé, co se bohyně odvážila sedět na bohu. Prince z Byblu, který potajmu pozoroval jejich soulož, zasáhla zloba čišící z Esety, takže na místě zemřel a spadl do moře, a Hor, druhý bratr Usira zemřel v tom okamžiku také, zlomil si hřbet při pádu z koně, ale Hor byl ve stejném okamžiku počat jako dítě Esety a Usira, narodil se však se slabýma nohama. Jelikož bohové často neumírají, novorozenec Hor byl vtělením Hora, Usirova bratra, a je jisté, že dítě rostlo rychle a ve čtrnácti letech bylo plně vzrostlým mužem. Byly to však tvrdé roky. Eset věděla, že Re a Sutech na ni čekají.

Když se Eset vrátila do Egypta, snažila se proto truhlici s manželem schovat. Najít vhodné místo ale nebylo snadné. Protože rakev musela spočívat tam, kam mohou dopadnout přímé Reovy paprsky. Slunce totiž mohlo seslat kletbu jen na bohy, kteří se před ním snaží schovat. Usir bude bezpečný před Reovým hněvem, pokud jeho rakev nebude pohřbena. Proto Eset vybrala mělké jezero v bažinách Delty a obložila bednu kameny, aby z papyrových houštin nevyplavala; a tak mohl Usir ležet v rakvi s odklopeným víkem a přijímat Rea a jeho požehnání.

Přesto se Eset vůbec necítila bezpečná. Protože Re mohl vložit kletbu pokaždé, když zašel za mrak, udobřila se za pozoruhodnou cenu se škorpiony. Přísahala, že bude chránit jejich bezpečnost po celé jejich další životy. Bylo to nutné. Potřebovala je. Škorpioni byli tím vzácným druhem živočichů, které sluneční paprsky dráždí. Takže když se slunce schovalo, rychle vylezli na povrch a hlídali u Usirovy rakve. Usirovo tělo tedy bylo střeženo po celý den, ať za slunce nebo v šeru, hlídkou škorpionů. A v nejtemnější hodině noci, kdy Re procházel podsvětím, v té dokonale temné hodině, kdy škorpioni upadali do spánku, si mohla být Eset jista, že Sutech bratra v bažině nenajde. Kromě toho hodině nejhlubší temnoty vládl Anup a ten byl Esetě věrný - tedy věrný tak dlouho, dokud mohl. Anupova moc byla v temnotě snad neochvějná, ale jeho věrnost bledla těsně před úsvitem, kdy poznal hodinu šakala a odcházel.

Sutech tedy celé měsíce přes den spal a v noci jezdil, ale nebylo to k ničemu, dokud Rea nepřesvědčil, aby požádal měsíc, aby alespoň jednu noc putoval až do svítání. Takže Sutech získal navíc několik hodin měsíčního světla. Ale stále musel najít bažinu, kde byl jeho bratr skryt. Proto povolal veškeré své vzpomínky. To je stejné jako říct, že se jeho pýcha musela znovu svíjet v hanbě paroháče. Ale pokud musel myslet na Nebthetu s Usirem, už jenom krůček scházel, aby uviděl Usira v objetí Esety, a to Sutechovi umožnilo pomyslet na Esetu. Tedy té noci, kdy slunce zapadlo, Sutech nabídl svůj dech večernímu nebi a temným hřebenům země, tedy své matce a otci, nikomu menšímu! Pomalu se otáčel, dokud nespatřil Esetu tam, kde bydlela, ve městě Buto. Sutech, nehybný jako lovec, čekal až do chvíle, kdy se hlubina časné noci prosvětlila měsícem stoupajícím nad bažinou. Pak se mu v mysli, ve stejné chvíli jako Esetě objevil obraz lesíka, kde byl Usir schovaný. Sutech vsedl na koně a pročesával bažinu, kterou měl před očima, dokud se nekoupal v horečném potu, a obalen blátem, v posledním světle měsíce v hodině šakala, našel otevřenou truhlici bez hlídačů, škorpioni spali a Anup už byl pryč. V bledé hodině před svítáním Sutech pozvedl meč, mrtvé tělo svého bratra rozsekal, vyřízl mu srdce, páteř a krk, hlavu, nohy a paže, žaludek, střeva, hrudník, játra, dokonce žlučník, hýždě! Sutech by určitě odřízl i úd, kdyby se nezastavil, aby kusy spočítal, a nezjistil, že už má čtrnáct kusů, dvojnásobek sedmi, čímž hrozivě zdvojnásobil neštěstí svých nepřátel. Byl velmi nespokojený, protože už nemohl bratra dál ponížit, a krev mu vřela v žilách, dokud nepozvedl meč a neusekl si vlastní palec. A strčil ho Usirovi do úst. S pomocí koně odtáhl rakev a čtrnáct kusů zpátky do tábora, pak poslal své muže, aby dopravili prázdnou truhlici do tábora Esety. Nyní byl připraven cestovat vzhůru po Nilu. Vzal si galéru s nejsilnějšími veslaři v království, takže věděl, že jeho loď popluje pod plachtami a vesly rychleji, než ho Eset dokáže pronásledovat, a cestou chtěl pohřbít části Usira na různých místech. Rozhodl se proplout různými ústími v Deltě, a nohy zanechal u Bubatis a Busiris a jednu paži u Balomanu, druhou u Buta, kde žila Eset; zastavil se tam jenom tak dlouho, aby znásilnil její oblíbenou služku a hodil další dva kusy do bažiny. Eset byla v té hodině bezmocná.

Potom Sutech zanechal další Usirovy části u Athribis a Heliopolis a hlavu u Memfi, a části těla pohřbil u Fajjúmu, pak výš po Nilu u Siutu, Abydu a Dendery, a když se konečně cítil v bezpečí, nechal své muže, aby s posledním kusem těla veslovali až do Jebu. A kdyby tito muži šli pěšky, trvalo by to třicet dní a ještě jednou třicet dní. Ale oni se zastavili, aby slavili, a tak jim cesta trvala dvakrát tak dlouho.

Eset ztratila všechnu touhu vstávat z lože. Její prsa neměla mléko. Hloubkou svého neštěstí se blížila člověku. Sutech přemohl její kouzlo. Nic nenasvědčovalo, že se její niterné síly vrátí. V té smutné době jí myšlenky vyloudily slzy, z nichž se zrodil déšť - poslední dar sladké moci Usirova těla, nyní roztroušeného od blat Delty k vodám prvních peřejí.

A tu přicházejí ke slovu skutky Maat, bez níž mohlo být pro Esetu všechno ztraceno. Maat je tak oddána nejjemnější rovnováze, že si za svou podobu vybrala pírko. Je nejméně nebezpečným plodem Reových souloží. Vlastně ji počala samička malého ptáčka, která po všech těch kvapných a ustrašených výletech v životě se pro jednou nechala opojit teplým vzduchem. Klouzala na vzdušném proudu, jako načepýřený chomáček stoupala k Reovým pažím, vzhůru, vzhůru, celá u vytržení, a pak najednou zahynula - jaká to soulož! Matka se usmažila na uhel a dítě klouzalo dolů k nám v podobě pírka, jako duch rovnováhy mezi upřímnou náklonností a čistou obětí. Nyní totéž pírko používá Anup, aby zvážil morální hodnotu srdce každého člověka. Ze všech Reových dětí je Maat jediná, která nemůže ztratit vnitřnosti, takže nezná strach. Je jediným božstvem tak statečným, že Reovi vyčetla, že má pro Sutecha slabost, a odvážila se říct svému otci toto: „Je nebezpečné chránit vítěze před kletbami těch, které porazil. Takovému bohu se bude příliš dařit a svět se brzy převrhne.”

„Nemluv o řádu a rovnováze,” řekl jí Re. „Ve dne jezdím ve zlaté lodi, ale za tmy musím proplouvat Duadem a bojovat s hadem. Jestli někdy prohraju, svět mé světlo už třeba neuvidí.” Maat se ovšem nechystala Reovi říct, že ten had není zvlášť nebezpečný. Vždyť Re už nebojuje sám, mnoho bohů a bohyň mu stojí po boku, aby hada lapili. Vskutku, Reovi už stačilo jenom rozsekat Apopiho na kusy. Ale ta námaha ho nutila těžce dýchat. Re stárnul.

Maat pokáraná otcem začala sledovat zvyky jeho rybek - lodivodů. Protože tato dvě stvoření jménem Abtu a Ant mu slouží jako oči, když musí proplouvat nebezpečným Duadem. Každou noc plavou po stranách Reovy lodi a provázejí ho na cestě kolem ohňů a varem kypících jam. Ve dne se však ryby, oprávněně unavené, raději proměnily ve dva krátké kusy provazu a slunily se na březích Nilu. Tam se vyhřívaly jako dva kousky vybledlého provazu, tak krátké, že žádný kolemjdoucí rybář nepomyslel na to, aby je spletl do delšího lana. Maat, nyní čekající ve své přirozené podobě - jako pírko ve větru - letěla podél břehu řeky, až proletěla nad rybkami - lodivody.

Vznášela se na místě, až se jí podařilo Abtua a Anta zastínit. Bez Reova světla byli celí popletení, a tak opustili břeh a zamířili do vody, ale najednou se po hladině mihl stín hada. Neuvědomili si, že je to pírko křivící svůj pružný brk nad řekou, aby pod sebe vrhalo skvrny stínu. Honili tedy stín hada po proudu, až je Maat zavedla k pánvi Usira, nacpané do pahýlu vyvrácené palmy, na místo, které Maat dobře znala. Jako duch řádu byla u toho, když si Sutech posledním úderem odsekl palec. Abtu skočil na Usirův pyj, ukousl ho, zhltl a roztancoval se ve vodě jako šílený. Jeho kůže svítila; měl pocit, že je stvořen ze světla. Hrůza! Kam se schovat? Obě ryby v panice spěchaly ke břehu, aby se znovu proměnily v kusy tuhého provazu, ale když se Abtu změnil v provaz, byl bělejší než měsíc a Ant ho musel zakrýt blátem, dokud nebyl čas odplout do Duadu. Ve tmě však svítil. Přivábil by pozornost na všechny. Rozzuřený Re ho vytáhl z vody a polkl. Jako lodivod zbýval Ant, ale na své slepé straně nedokázal udržel loď dost daleko od útesů, takže se bárka každou chvíli otřásala a skřípala nárazy, a Re, kterému Usirův pyj uvízl v žaludku, brzy onemocněl.

Rovnováha se vyšinula. Jelikož se ukázalo, že boží úd je nestravitelný, Re se začal cítit velmi zle a dovolil nebi, aby se zatáhlo. Eset se pohnula v posteli a naslouchala rackům. Jejich křik pronikal šedivými a mlhavými dny. Jiní ptáci přiletěli vyprávět, jak se ušlechtilý kůň, na kterém Sutech lovil v bažině, polekal spadlého stromu a zlomil si nohu. Štěstí, které dosud Sutecha provázelo, se začínalo obracet.

Eset se odvážila vzpomenout na hodinu, kdy s Usirem počala Hora. Právě když princ z Byblu spadl znovu do moře, přišla zpráva od Usirova ka. Eset se musí ozbrojit tajným Reovým jménem. Začala naslouchat klevetění bohů.

Nu, uslyšela, že Re je starý a jeho kosti se změnily ze zlata ve stříbro a údy mu ztuhly. Při řeči slintal. Sedm výtoků jeho těla neustále kapalo na zem a Re třísnil stezky ušním mazem a potem, močí, výkaly, hlenem, semenem a slinami.

Eset uvažovala, jak ty výměšky využít. Útroby slunce určitě překypovaly bohatstvím. Ale jaké příšery ze sirné tmy by zároveň osvobodila? To bylo příliš velké nebezpečí. Eset potřebovala tajné jméno, nic víc. Proč usuzovat, že Re vyměšuje své tajné jméno každý den?

Vyhnula se tedy potu. V potu mohla být sláva jeho jména, ale pot vydával také pach zvířete, kterým se při milování stal. A v potu uvízla tajná jména těch zvířat. Vládl mezi nimi nepřehledný zmatek.

Také ji nenapadlo hledat jeho semeno. V semeni by byla tajná jména budoucích synů a dcer, ale ne jeho. Tak tedy minula také hlen a ušní maz. Re sotva slyšel, co říkali ostatní, takže v ušním mazu bylo hodně hlouposti, zatímco nos byl chatrné místo pro skrývání jména, protože by je mohl vyfouknout každý dech. Zbývala jenom moč a sliny: kyselé vody krve nebo studnice úst. Každá měla jasné spojení se jménem. Reova moč byla jako velká řeka, která odnese ze země mnohé tajemství. Ale tyto vody se vracely zpět do Pravodstva. Nutu by určitě nepotěšilo, kdyby se jí Eset pokusila některé tajné jméno ukrást. Proto si Eset vybrala sliny. Byly duchem Reovy řeči. V jádru jeho řeči musí být jméno. Proto nabrala vlhký prach poblíž místa, kde starý bůh, kráčeje po pěšině, slintal, a zpracovala vlhký prach do jílu, přidala k němu starý prášek vyrobený ze Sutechova semene, který si schovala ze sukně znásilněné služebné. Nejlepší způsob, jak posílit jed, je přimíchat výměšky nepřítele. Eset tedy umíchala z plivance Rea a semene Sutecha kaši a uhnětla ji do formy hada; zuby, které vyrobila z odstřižků svých nehtů mu pomazala škorpioním jedem. Pak Eset zubům pravila: „Jděte. Objevte ve svém nepříteli, v čem se od nás nejvíc liší. Tam ho napadněte. Vypusťte svůj jed!” Esetě z očí vytekl jed srdce a v něm byla veškerá tělesná vzpomínka na Rea. Protože nestudovala sedm podob jeho výměšků nevinně. Uvízla na ní Reova vůně. I když zbožňovala Usira láskou, která se podobala něžnému nebi, když večer padá na oázu a zvířata stanou jedno vedle druhého, nikdy se nedokázala ubránit jedné nesnesitelné touze. Při pohledu na Rea cítila v břiše vzrušení. Takže se svým otcem strávila jednu tajnou hodinu. Usirova smrt až příliš vyvážila tíhu její dávné nevěry. Nikdy o tom manželovi neřekla a Usir tedy věřil, že je velmi milován. Věděl příliš málo o moci jiných bohů a vstoupil do Sutechovy rakve příliš bezstarostně. K jejímu vzteku na Rea se tedy připojila také bouře její nevěry. S jakou kletbou vypustila Eset hada na stezku!

Re prošel chladnými nebeskými poli rozmrzelý, slintal, když se vydal na krátkou procházku za svítání. Na tuto cestu Eset nastražila hada. Jak se starý bůh přiblížil, v břiše mu pořád bouřilo po nestráveném údu, had přeskočil vzdálenost od netečného jílu k životaschopné kletbě a zaťal zub do boha. A jed řekl: „Hoř, Re, protože plameny olizují tvé slabiny. Mrzni v chladu svého zlatého zraku, protože světlo odchází. Byl namíchán jed, který najde tvé nejskrytější místo.”

A slunce - bůh pocítil přítomnost všeho, čím nebyl. Plazilo se to přes něj a údy se začaly bránit, mučil ho žár. Zapotácel se a jeho vůli posedl strach ze všeho, co bylo cizí jeho tělu. Kůže ztratila barvu a Re zbledl jako platina, zbledl jako stříbro jeho kostí. Reův vysoký věk se projevil v ústech a rty ho přinutily plivat na zem. Jed mu vešel do těla, stejně jako se Nil rozlévá přes pole. „Co mě uštklo?” křičel. „Je to něco, co neznám a nikdy jsem nestvořil.” A vyrazil mocný zmatený výkřik, který od té doby vydávají všichni lidé ve chvíli, kdy přijde smrt. „Pojďte sem, bohové a bohyně,” křičel, „vy všichni, kdo jste byli ze mě stvořeni.” Ovzduší se změnilo. Světlo a tma plynuly, barvy zaplavovaly jiné barvy. Bohové a bohyně vystoupili ze čtyř pilířů nebes, z řeky a z větrů pouště. Vody Duadu vařily.

Re řekl: „Za úsvitu jsem procházel královstvím Egypta, protože jsem chtěl vidět, co jsem udělal, a uštkl mě jakýsi had. Cítím se studenější než voda a žhavější než oheň. Nohy se mi potí, tělo se třese, oči mám slabé. Voda mi prýští z obličeje jako při záplavě. Zachvátily mě strašné bolesti.” V temném příkrovu, který se rozestřel, ve tmě podobné krvi, která schne na písku, když válka pominula, promluvila Eset. V prvním okamžiku se bohové uchechtli: všichni věděli o tom, jak Esetu Sutech pokořil. V jejím tónu však nezněla nejistota. „Velký Re,” řekla, „byl jsi otráven uměním zasvěceným tvé smrti.”

„Nemohu zemřít,” řekl Re. „Jsem První a syn Prvního.”

„Zemřeš,” řekla Eset, „pokud mi neodhalíš své tajné jméno. Ten, kdo je schopen prozradit své jméno, bude žít.”

„Nepovím své tajné jméno,” řekl Re. „Jestli zahynu, země pukne a nebesa zaniknou zároveň se zemí. Protože já jsem stvořil nebesa a tajemství obzoru.”

Postoupila kupředu. Krok za krokem vplouvala do Reovy aury. Pak mu cosi zašeptala do ucha. Její hlas mu rozechvěl tělo.

Snažil se stát v plné výšce, ale muka ho schýlila.

„Nemohu zemřít,” řekl Re. „Můj otec dal tajné jméno do ohně, matka je zchladila ve vodě. Schovali mé jméno, když jsem se narodil. Žádné slovo nemá nade mnou moc, dokud mé jméno zůstává skryto.”

„Ten jed,” řekla Eset, „dosáhne posledního koutu tvého těla. V jedu je Sutechovo semeno a nezastaví se před ničím, když tě prohledává.”

„Prozradím své tajné jméno všem,” řekl Re. Bohové vykřikli, pak se rozhostilo mlčení. Ale Eset věděla, že Re bude lhát. V minulosti z jeho očí vždycky hovořilo upřímné srdce, když ústa nemluvila pravdu.

„Má jména,” řekl Re ústy sevřenými bolestí, takže sotva mohl pohnout čelistí, „má jména jsou bez konce. Mé podoby jsou podobou všech věcí. Ve mě je bytí každého boha.”

„Neumírej, velký Re,” křičeli bohové. Ale nevěděli, jestli si přejí jeho život nebo smrt. Nevěděli, po čem touží - byl to pro bohy strašlivý den.

„Mé jméno,” křičel Re, „zní Stvořitel nebe a země.

Jsem Ten, kdo spojuje hory.
Jsem Ten, kdo způsobil velkou záplavu.
Jsem Ten, kdo stvořil radosti lásky.
Jsem Ten, kdo stvořil obzor.
Jsem Bytost, která otvírá oči, a světlo přichází.
Jsem Ten, koho bohové neznají.”

Klopýtl a skoro upadl. Eset řekla: „Nezmínil ses o Tajném jménu. Brzy tě jed stráví. Prozraď své Jméno.” Když mluvila, bohové si brumlali. Byla krásnější než Re. Stáli bok po boku a ona byla krásnější.

„Já jsem Ten, který tvoří oheň života,” řekl Re.
„Já jsem Ten, kdo je ráno Chepre, v poledne Re a večer Temu.
Já jsem ten který...” Jeho hlas ztichl. Jed se mu plížil proti vodopádům krve a jeho rozpálená mysl byla mořem. Svit žáru prostupoval celou jeho bytostí. Tráven žárem, strhal si šaty.

„Prohledej mě,” vykřikl Re.

Před zraky bohů vystoupila Eset dopředu, sňala si šaty a ulehla na něj. V jeho břiše ožil Usirův úd, vztyčil se z Reových starých slabin a vstoupil do Esety i s Tajným jménem a se Sutechovým semenem, jež Re spolkl s jedem, a tento čin uvolnil nejstrašnější blesk, který byl kdy vidět na nebi Egypta - tak byl Sutech poprvé učiněn pánem hromu a blesku a pak Re vydal své Tajné jméno do břicha Esety. Tichým hlasem jí řeklo: „Temu je Jeden, Pravodstvo je Dva a Re, dítě Temua a Nuty, je Tři. Takže jeho Tajné jméno je Tři. Eset, zařvi jako lev, abychom slyšeli zvuk „r” ve všech jazycích. Protože řev slunce je světlem země. A Reův dědic bude jako světlo mysli, a tím dědicem je smrt. Sláva, Usire, pane Země mrtvých. Vstaň, Eseto, která znáš Reovo Tajné jméno. Ty jsi vše, co je a bylo, a vše, co bude a je.”

Eset vstala, pěna starého muže jí tekla po nohou. Řekla: „Vytékej, jede! Ven ze mě! Ven z Rea! Re žije a jed umírá.” Pak si oblékla zlaté roucho, které Re nechal ležet na zemi. Roucho bylo špinavé, ale prach a skvrny se z něj spláchly jako deštěm, a Eset stanula ve slávě. Bohové tleskali. Byli vystrašení. Někteří si vzpomněli na staré pomluvy o Esetě. Přesto se ten nejkrásnější z nich už snažil zachytit její pohled. Ale ze zadních řad vystoupil kupředu cizinec a přinesl roucho, aby Rea zakryl. Cizinec měl bílé vlasy, ale tvář mladou a krásnější, než kdokoli jiný. Bylo to Usirovo ka.

Stanul vedle Esety a vzal ji za ruku. V tom okamžiku se jeho tělo ztratilo v jejím. Jeho tělo bylo tak průhledné, že Usir v ní zmizel. Eset řekla Reovi hlasem Usira: „Starý bože, když jsou zapotřebí vlídné dny, můžeš přinést sladkost ovoci na stromech a sílu zrnu na polích. Ale když vstoupíš v noci do Duadu, budeš nosit můj rubáš. Nyní bude můj syn Hor zlatým okem dne a stříbrným okem měsíce. Já budu v Duadu vládnout nad mrtvými a prostřednictvím své manželky Esety budu vládnout nad úrodou Nilu. Jdi, konej svou povinnost.” Když se z Esety oddělil, stal se Usir znovu viditelným. Držel se na šířku prstu od jejího těla, protože kdykoli se dotkli, znovu vplynul do ní. Nařídil bohům, aby se vrátili na svá místa a nesnili o nové moci. Budoucí pán byl zde a Usir rozhrnul suknici, aby ukázal, že pokud jeho pyj zhltl Abtu a rybu polkl Re, nyní on, Usir, se stal polykačem toho, kdo polkl jeho. Následkem toho měl jeho pyj tři údy. Jeden byl Ptah, mistr stavitel, trčel jako sloup a svítil žárem jako kov v peci. Druhý byl mohutný, nehybný a tmavý jako Seker, uzlovatý jako kořen z hlubin země. Poslední, skoro průhledný, byl pyj samotného Usira, klenul se za ním jako duha, když procházel vzduchem, příbojem a mlhou, byl to svítivý pyj pána mysli, Usira, boha zmrtvýchvstání.

Při tom pohledu začal Re zvracet. Ale z břicha mu nic nevyšlo. Kdysi nestravitelný pyj byl pryč a Re se mohl konečně odplížit.

Když však Eset a Usir osaměli, jejich rozhovor byl méně vznešený. „Je to jen další potíž našeho postavení,” řekl Usir, „že se nemůžeme dotknout jeden druhého, jinak bych znovu zmizel. Takže se dotýkat nebudeme. Protože pak bychom nemohli hovořit, a musím ti toho říct mnoho. Vím o Duadu víc, než by tě zajímalo.” Něžně se usmál a dodal svým nejpříjemnějším hlasem: „Jako mladý princ jsem nikdy nedokázal poslouchat žádného ubožáka, jehož povídačka mě nudila. Nyní můj sluch přijímá nekonečné ospravedlňování mrtvých. Jejich zbožnost je bezmezná. ‚Byla to tvoje vina nebo vina tvé manželky?’ ptám se nějakého chudáka a jeho odpověď pokaždé zní: ‚To by poznal jenom pán Usir.’”

„Ano, musíš být unavený,” odpověděla Eset tiše. Jeho chladný pozdrav se určitě lišil od posledního objetí v Byblu.

„Mohu jenom říct,” řekl Usir, „že jsem musel bloumat různými říšemi, které nebudu popisovat.” Zívl.

Po tváři jí přelétl výraz odporu. Jeho dech, i když nebyl zkažený, páchl prázdnotou. Cítila, jak její moc v té prázdnotě mizí. Moudře se usmál a odtáhl se, smutně se ušklíbl. „Ano, musíme spolu hovořit,” řekl. „Naše postavení je velmi zranitelné. Musíme hovořit rychle. Proto pominu to odporné potěšení, které sis užila s Reem. I když mě stálo život.”

„Já pominu tvůj den s Nebthetou.”

Usir přikývl. „Nezáleží na tom, co jsme udělali. Nemohu vládnout po tvém boku, dokud nespojíš to, co bylo čtrnáctkrát rozděleno.”

„To hledání nebude těžké,” řekla Eset. „Mám víc moci než kdykoli dřív.”

„Ne,” řekl Usir, „vždycky je zapotřebí ještě kousek moci navíc.” Znovu se smutně usmál. „Nejpozději do čtrnácti let mě musíš celého najít a řádně balzamovat.”

„Co když to bude trvat déle?”

„Zdědíš Sutechovo prokletí. Vyber si mezi hromem a bleskem.”

Tak šla Eset zpátky k Nilu a Usir na jejím místě vládl mocný prázdnotou mrtvých. Nebe bylo němou krajinou a zábavy bylo málo. Všechno se dělo pod tichým nebem. Re jenom pokývl hlavou starým obdivovatelům, když se vydával na každodenní cestu, a Eset na každém shromáždění bohů seděla kus od Usira. Její krása se začala vytrácet.

Ukázalo se, že najít všechny kusy Usirova těla je obtížné. První, druhý a třetí rok nenašla nic. Za tři roky nic. S Anupem prohledávala vzdálené kraje, ale psi, které poháněla, nebyli k ničemu. Anup s moudrostí šakala určitě uměl své honiče naučit, jak hledat nejslabší stopy vůně, ale po mrtvém muži nezůstalo žádného pachu. Ani jeho suknice neposkytla víc než náznak Esetiných stehen - a psi se na ni skoro vrhli.

Takže nic nenašli. Možná bylo v souladu s řádem Maat, že nedokázala najít víc než jeden kus za rok. Když Sutech pohodil tři kusy v Butu před branami jejího tábora, proč předpokládat, ptala se Eset, že najdu ten čtvrtý, dřív než začne čtvrtý rok?

Anup se zeptal, co udělala s prvními třemi kusy, a když odpověděla, že je uložila do lázně z natronu, Eset začala nad svou vlastní poznámkou uvažovat. I když jedenáct nenalezených kusů mohlo dávno shnít, stále musela jednat, jako by existovaly. Proč tedy neočekávat, že každý kousek měl dost moudrosti a plul k bažině, kde se shromažďují soli? Takže v každém kraji mohla omezit své pátrání na rybníky, ložiska, zátočiny a bažiny nasycené natronem.

Ale i když hledali vlhká ložiska plná balzamovací soli, psi stále pravou vůni nezachytili. Anup smíchal byliny, které by mohly napodobit Usirův pach, ale psy to nikam nezavedlo. Nakonec Esetě řekl, že něco z toho pachu, vlastně jeho nepřítomnosti, by mohl mít Hor, dítě počaté z mrtvého boha. „Nevím, jestli honiči dokážou takovou prázdnotu snést,” zněla Esetina odpověď. Přesto vzala sukni a dala ji Horovi ke hře. Trhal ji, válel se v záhybech a potrhané roucho vrátil. Eset si je oblékla, pak se pomazala mandragorou a posílila ji myrhou, aby mandragora voněla silněji, až Eset usne a poputuje ke ztraceným částem Usira.

Za úsvitu předal Anup šaty psům. Psi dostali křeče, po kterých měli tak ostrý čich, že každého roku ze zbývající lhůty rychle našli jednu část Usirova těla. Ale všechny zásluhy není potřeba připisovat psům. Hlava Usira, první nalezený kus, stále měla v ústech Sutechův palec, a Eset dokázala ten palec použít, aby vedl její loď. Díky Sutechovu kormidlu nebo čichu psů tedy netrvalo ani týden a zbytek roku mohli věnovat stavbě hrobky.

Samozřejmě nebylo snadné pro takový úkol najít kněze. Mnozí se báli Sutecha. Ale když narazila na slibného chlapíka, Eset mu říkala: „Vezmeme tuto část boha a přidáme k ní tělo z vosku. Jsi jediný, který ví, že zde odpočívá jenom čtrnáctina Usira. Přesto ta část bude jako celek a ty budeš veleknězem v tomto nomu Egypta.” Pak zpečetila dohodu polibkem. Eset to krátké objetí vždycky nenáviděla. Z jejích rtů do knězových úst přecházelo božství a přitom se jeho vůle poddala její vůli. Proto poslechl všech pokynů. Přesto naříkala, že musí pocítit na ústech rty čtrnácti takových mužů. Smrtelných a nudných, než bude postaveno čtrnáct hrobek. Avšak stopa těch kněží, zrozených ze čtrnácti víceméně obyčejných žen, páchala na její kráse škody. Jedinou útěchou pro ni bylo, že všechny kněze podvedla. Protože část Usirova těla, kterou jim dala, byla také z vosku. Kusy pravého těla byly zamčeny v truhlici s natronem a na tomto trůně seděla, zatímco se plavila vzhůru po Nilu nebo se nechávala unášet proudem.

Prvního dne čtrnáctého roku našla Eset, Anup a honiči poslední mokvající Usirův pahýl v kouřících solích Jebu a slunce prošlo zatměním. Eset se otřásla náhlou hrůzou ze všech světů, které měly přijít. Noha, kterou svírala v ruce, vstala, jako by chtěla chodit. Pak jí vypadla z ruky a v okamžiku pádu spatřila Eset války, které vzniknou mezi Horem a Sutechem. Hrůza neměla její dům opustit. Eset však prošla solemi ke své papyrové bárce a uložila noku k ostatním částem. Zabalila tělo a večer zavolala svou sestru Nebthetu a Maat s Thovtem. Společně s Horem porazili býka na znamení, že Sutechova kletba skončila.

Hor, kterému bylo čtrnáct, měl mohutnou hruď a tenké nohy, nyní otevřel Usirovi oči a ústa, což bylo poprvé, kdy byl prováděn obřad otvírání úst, a Hor řekl: „Nechť Usirovo ka vystoupí z očí a úst svého nového příbytku.” A Usirovo ka se k nim připojilo a vonělo nejkrásnějšími zahradami Egypta a tu noc dobře pojedli. Ráno se vydali k nebesům, protože Usir si dělal starosti o rozbouřené nebe. Před úsvitem se zablesklo a zahřmělo. „Dokázali jsme to právě včas,” řekl.

Když Eset upustila čtrnáct kusů těla Usira do solí Jebu, a viděla bitvy, které se odehrají mezi Horem a Sutechem, byto to varování, aby nalezla správnou oběť, jinam mír nenastane. Slyšela svůj vlastní hlas, jak jí říká, aby porazila býka, ale když zvíře zabila, ten hlas jí taky řekl, že oběť nebyla dost velká, aby vyrovnala zlou moc Sutecha. Musí přidat krev z daleko bolestnější ztráty. Musí si uříznout vlastní hlavu a nahradit ji hlavou býka. Eset přirozeně protestovala. Spěšně se ohradila, že čtrnáct let putovala, a to přece byla veliká ctnost. Opravdu, byla tak výmluvná při výčtu svých úspěchů z minulosti, které měly být pojistkou pro současnost, že Maat svůj požadavek skutečně snížila. Nyní mělo stačit, když si Eset opře čelo o chlupatý hřeben mezi rohy býka. Po čase, za několik měsíců, jí narostou rohy a rysy se začnou podobat kravským.

Eset odmítla. Po čtrnácti letech v Anupově společnosti byla znavená ošklivostí, kterou cítila, když se každý den musela dívat na nepříjemnou tvář. Marnivost Esety v této hodině převážila nad věrností Horovi. Nabídla jen obyčejnou oběť býka, a když bylo po pohřbu a Usir vstal, vrátili se bouřemi k novému dvoru Usirova ka, kde potom vychovávali svého syna, aby v nadcházejících válkách čelil Sutechovi.

Jelikož se Sutechova moc zmenšila, žár jeho hněvu už nespaloval zem. Po každoroční záplavě Egypt rozkvetl mnoha oázami, které se srostly do lesů, a Hor, počat na otevřeném moři, v tom vlhkém podnebí prospíval a získal moc, i když zůstal ošklivý. Jeho ramena měla sílu medvěda, ale pohyboval se jako opice. Shrbený nad slabýma nohama, cítil se dobře jenom na stromech nebo dole ve výparech z bažiny. Ale ani v takových příjemných chvílích se neusmíval. Protože Hor každou myšlenku upínal k růstu své síly. Například si zakázal smích. Uvolňoval mu svaly a tím dovoloval, aby se zemi vrátilo příliš mnoho sil.

Mnozí si mysleli, že by mělo mezi Usirem a Sutechem dojít k boji, ale bohové po chvíli debatování došli k závěru, že Usir je příliš cenný, než aby ho ztratili. Ka, jediné ze sedmi duší a duchů zbylých po živém, je při jakékoli zkoušce síly v početním oslabení prostým poměrem sedm ku jedné.

Někteří bohové samozřejmě tvrdili, že by k žádnému souboji nemělo dojít, protože Sutech za to nestál. Vypadal jako lupič. Hodně ztloustl a zrzavé vlasy a červený obličej ukazovaly na vzteklouna. Jeho kůže měla barvu nežitu, vous odstín tmavé krve. Na tvářích a rukou měl vředy a na špičce nosu žílu. Měl strašnou sílu, ale jeho dech byl stejně hnusný jako jeho pot, protože nepil nic jiného než víno z nečistých hroznů. Opravdu pěstoval víno, které vyrůstalo z krve zlodějů tak pošetilých, že vyloupili chrám, načež je v oáze zhltla smečka lvů. Nu, když Sutech pil víno vyrostlé z půdy smočené zlodějskou krví, jeho dech zněl jako bouře. Jedl maso divokého kance a nechával si jeho šťávu na prstech, aby mu ruce nikdy nesklouzly ze zbraně. Oblékal se do starých kůží, jež páchly tak strašlivě, že ho sluhové postupně opustili a přísahali věrnost Horovi. Dokonce jeho oblíbená milenka, Puanit, jedné noci vstala z jeho těla, vykoupala se v Nilu a vydala se do Horova tábora. Sutech se po probuzení pustil za ní, ale tak se opil, že usnul v blátě a vrátil se domů, vypadaje špinavější než kdykoli jindy, jakoby jeho pravým otcem byl Geb. Zpráva o činech Puanit mezi Horovými muži se rychle rozšířila a Sutechovi se několik zbývajících sluhů smálo. Podle Puanit byly nežity na jeho zadku odpornější než boláky na obličeji. Kulky měl podle jejích slov prověšené a Sutecha nazývala jenom opovržlivým jménem Smu. Celou dobu se zatím ze všech sil snažila svést Hora, dokonce prohlásila, že je ochotna olizovat mu nohy. Boží chodidla, slibovala, budou takto v nadcházející bitvě čipernější.

Sutech zapálil oheň ze suché révy v háji nečistých hroznů a nabral plamen do plic. Pak ohněm víno přežehl a to pak bylo daleko omamnější, než dosud poznal. V takové opilosti byl připraven k válce a odešel hledat Hora.

V jiném táboře se Usir ptal svého syna, jako se ptal každé ráno: „Jaký je nejušlechtilejší skutek, který můžeš provést?”

„Pomstít svého otce a matku za zlo, které na nich bylo spácháno,” řekl Hor.

Pak Usir nechal Hora cvičit, aby si posílil nohy. Hor se například pokoušel uškrtit nějaké zvíře mezi stehny, i když zatím se mu podařilo zakroutit krkem nejvýš teleti.

Toho rána mu Usir položil novou otázku: „Které zvíře je pro tebe v boji nejužitečnější?”

„Kůň,” řekl Hor.

„Proč ne lev?” zeptal se Usir.

„Kdybych potřeboval pomoc, pomyslel bych na lva, ale já chci zvíře, aby mě neslo při pronásledování Sutecha, jakmile uteče.”

„Jsi připraven,” řekl Usir. „Předtím v mé mysli hlodala malá pochybnost o nadcházejících událostech, ale nyní vím, že můj syn bude pánem živých.” A slíbil koně, jestli se ukáže potřeba zahájit pronásledování. Pak mu Usir řekl, aby na Sutecha čekal na otevřené pláni před zdmi Memfi a snažil se ho vlákat do bažiny, kde ani Sutech nebude mít pevné nohy. Tak se zkouška zaměří na sílu paží. Hor vyrazil s velkou sebedůvěrou na utkání se strýcem. V poslední chvíli mu Eset dala dokonce scvrklý Sutechův palec, který používala, aby ji provedl bažinou. Tento palec, oznámila synovi, mu může pomoci při jediné velké zkoušce, takže ho musí použít moudře.

Na Horově výcviku však nebylo možné nalézt žádnou božskou inteligenci Usira. Přestože Usir nevypadá mstivý, nemá Hora rád. Ten chlapec postrádá půvab. A co víc, Eset se v těchto dnech nudí. Ostře promlouvá k nejmladším bohům. Všemi ctěná nejurozenější manželka přišla o potěchu z flirtování. I když svého syna považuje za páchnoucí a nudnou hromadu svalů, musí předstírat nadšení pro jeho válečnou výpravu.

Hor nemá o pocitech rodičů ani ponětí. V jeho životě nejsou jiné zájmy, takže ví jenom to, že nijak netouží stát se Pánem živých. Když docvičí, jeho mysl je prázdná.

Ale v Horově táboře se žádný sluha nebo bojovník neodváží mluvit o katastrofě. O očividných potížích se nemluví. Hor si například naprosto není vědom, jaké pocity může bojovník v opravdové bitvě zakusit. Neví, že panika dokáže polknout mysl, má-li čelit smrtelnému nepříteli. Dosud neviděl zrak protivníka! Kromě toho byl tábor na nohou kvůli Puanit. Jestliže je v přípravách na bitvu něco horšího než falešná sebedůvěra, je to špinavé smilstvo. Nejlepším cvičením pro Hora je soustředit se na nohy. Místo toho sebou škube nezvyklou slastí při pomyšlení, že mu Puanit brzy nohy olíže.

Nuže, utkali se na poli, jak navrhl Usir, na kterém jsou nyní zahrady Ptahova chrámu, ale tehdy to byl jenom okraj bezejmenné bažiny, a Horovi nohsledové a několik zbývajících sluhů Sutecha se spojilo a vytvořilo kolem bojovníků velký kruh. Pak se objevili Thovt, Usir, Eset, Nebthet a čtyři další bohové, aby sloužili jako soudci.

Všichni v kruhu vyčkávali, Hor hleděl na Sutecha na vzdálenost dvaceti kroků. Na háj padlo mlčení a trvalo do chvíle, kdy už Hor nedokázal čekat déle a vytáhl meč; ten zvuk zazněl v tichu tak hlasitě, jako když se had plazí přes vrstvu škeblí, a Sutech chraptivě dýchal, jako by už bitva začala. Ale když vytáhl meč z pochvy Sutech, zazněl zvuk rychlý a svištivý, provázel čepel dobře tasenou, a pak vykročili k sobě, ale pomalu, ve vzduchu byla cítit ostražitost. Hor a Sutech už se přiblížili na dosah. Když udeřil meč proti ostří druhého, výhodu měl Hor. Jeho paže byly silnější – to bylo z toho otřesu oběma jasné – a ruce měl rychlé. Sutech začal páchnout potem z dvakrát posíleného vína. Dobře věděl, že síla, kterou čerpal z hroznů, brzy vyprchá, přešel tedy do útoku a snažil se zmást Hora rychlými pohyby ze strany na stranu, ale jeho útok se tou námahou brzy unavil. Sutech se o krok stáhl. Oba se snažili uchovat si výhodu, oba se snažili popadnout dech. Oba uvažovali, jestli se ten druhý vyčerpává stejně rychle jako on. Pokračovali jen mávnutím lokte nebo pokrčením kolena, těsně mimo dosah protivníka.

Hor začal mít dojem, jako by Sutechovo vyčerpání bylo větší než jeho. Byly Sutechovy pohyby tak pomalé, jak vypadaly? Hor se rozmáchl štítem. Prudce a nečekaně. Sutech stanul bez meče. A barva jeho kůže se blížila purpurovému odstínu starého masa. Ustoupil o krok, pak o další, a v tom okamžiku Hor neohrabaným pohybem vyrazil, aby mu proklál srdce. Starý bojovník jako Sutech se však nedal přemoci tak jednoduše. Shýbl se, chytil Hora za nohu a škubl s ní, aby Hora svalil. Pak Sutech udeřil Hora štítem do nechráněného obličeje. Rána roztříštila chlapci nos a zuby mu prošly rtem. Meč mu vyskočil z rukou. Sutech ho odkopl a Hor sevřel Sutechův štít, hodil jím, ale minul. Nyní byli oba beze zbraně.

Horův obličej vypadal jako vyvržené vnitřnosti, jaké vidíte na bitevním poli. Přesto vykročil, aby se Sutechovi postavil. Ale starší muž ustoupil a strhl si široký límec, aby mohl lépe provádět chvaty. Hor udělal totéž. Během následující chvilky byli oba nazí. Protože si oba, každý ze svých důvodů, přáli bojovat mimo pole v bažině, brzy se v ní ocitli. Ale když do bahna vstoupili, Sutech se otočil ke všem přihlížejícím a ukázal mohutnou erekci. Úd mu stál jako větev dost silná, aby po ní mohl vylézt muž. Dokonce i Horovi zastánci dali najevo souhlas, protože erekce v boji byla známkou velké síly. Promlouvala o skutečné statečnosti, protože válečník očividně po boji toužil.

Jaká to byla pro Hora hanba. Ukázal se před bohy s rozbitým obličejem a teď byl zranitelnější dvakrát tolik. Jeho spodní partie byly zakrslé. „Podívejte se na budoucího boha živých,” křičel Sutech a hodil hrst bláta Horovi do tváře. Oslepený Hor se překotně rozmáchl lokty a klopýtl přes pařez do bahenní vody. Sutech okamžitě strčil Horovi hlavu a ramena do bláta. Nyní musel chlapec použít paže, aby udržel nos nad vodou. Jeho slabé nohy zůstaly nahoře na pařezu. Mezi hýždě se mu zhurta opřel tvrdý Sutechův pyj, a ach, jaká to brána! Láva se chystala vřít. Nil chtěl pěnit. Eset zbledla víc než její bárka z papyru a Usir znovu zprůhledněl. Hor vyrazil výkřik jako zakvílení smrtelného chlapce a Sutech pukal pýchou. Držel v rukou hýždě, rozechvíval chlapcova ramena ohnivým dechem a připravoval se vstoupit. Žádný bůh se neodvážil promluvit, jestliže měl být Hor nabodnut. Protože zde nešlo o prznění podobné legráckám z našeho chlapectví, kdy zbabělost jednoho se téměř rovná chabému odporu druhého. Zde stál jeden z velkých bohů a vstupoval do mužského lůna, kde je pohřben čas.

Tentokrát, v té bažině, se to Sutechovi nepodařilo. Nesmíme zapomenout, že Hor měl stále u sebe starý Sutechův prst, který mu Eset vpletla do hustých vlasů na hlavě. Nyní, hlavou dolů, se Sutechovým šípem mířícím do konečníku, Hor věděl, že jestli neunikne, Sutech mu do útrob vytesá zemi mrtvých. Takže vztáhl ruku, vytrhl si chomáč vlasů, aby osvobodil palec, a mávl jím ve vzduchu. Sutechova erekce opadla. Najednou byl Sutechův penis malý jako uříznutý palec a Hor, v záchvatu (konečně!) božského vzteku nad tím, co se mu skoro stalo, sevřel Sutechův šourek takovou silou, že klid nebeský byl navěky zaplašen. Zlosti, se kterou Sutech udeřil Hora do čela, se vyrovná jen náhlé zadunění bouře a obličej mladého muže byl brzy strašlivě zřízený, oči měl napůl vytržené. Vypadal jako hroch.

V té chvíli se pustili do nového boje. I když proměny jsou v božské válce obvyklé a bohové se snaží být ve svém výběru vynalézaví, musejí však být připraveni přijmout i podobu zvířete, kterému se začnou, volky nevolky, podobat. Takže když Sutech napůl vytrhl Horovi oči z hlavy a dal mu výraz hrocha, Hor se musel proměnit v toto nezvyklé zvíře. Pak bojovali v bažině, hroch proti hrochovi, mručeli, chraptivě slintali a hrozivě řvali, jejich končetiny byly tak krátké a špalkovité, že když některý z nich nacpal tomu druhému nohu do krku, výjev se stal odpudivým jako pohled na prasata žeroucí u koryta.

Ale soudci znechuceni nebyli. Čekalo se, že tato část bitvy utluče bažiny a srazí zášť v ovzduší, vysuší močály a spláchne špínu Nilu. Byla by to velká očista, kdyby k ní došlo, ale Sutech se zarazil. Jejich slizká těla ho začala vzrušovat. Ztrácel zuřivost příliš rychle. Sutech předpokládal, že Hora zachvátí úzkost z tak kluzkého objetí, jelikož je mladší, ale pro Hora tato patrná důvěrnost nevěstila nic dobrého. Chtěl zabořit zuby do Sutecha - a ne do nějakého mazlavého trupu - toužil po světlém okamžiku, kdy zuřivé úsilí může ochutnat krev toho druhého. Vycenil spodní zuby, nozdry se mu zploštily, kůže se mu v odporu proti takovému mazlavému boji začala ježit. Jeho spodní zuby byly jako tesáky. Změnil se v divokého kance.

Dolehl k němu potlesk bohů, kteří přihlíželi. Bylo opovážlivé vybrat si zvíře hodně podobné Sutechovi, a zároveň bylo geniální vybrat si takovou podobu právě teď a nenechat Sutecha, aby si ji nakonec vybral on. Hor si sotva mohl počínat líp. Získal další hodinu života, když byl divokým kancem? On a Sutech vyrazili z bahna a běhali nahoru a dolů po poli, nabírali se z boku, zuřivě se kousali, vzlykali a křičeli, vrývali si vzájemně rány a gejzír krve vystříkl pokaždé, když se s třeskotem srazili.

K překvapení většiny se štěstěna začala přiklánět k Horovi. Bůh stejně jako člověk není nikdy silnější než v hodině, kdy objeví svou hodnotu. Hor se zbavil tísně - už se nebál bojovat. Jaká to v něm zavládla vřava! Dokonce se mu líbilo omámení bolestí. Pokaždé, když mu Sutechovy zuby trhaly kůži, zařval novou zuřivostí, jeho potrhané oči se vtáhly do uzlovatých očních jamek kance a ven vyhlížely dva ohnivé drahokamy. Jeho zlomený nos byl jako rudá a krvácející ústa a zuby, které mu prorazily rty, se leskly jako věnec jehel. Sutech utekl. Za jásotu přihlížejících se stáhl dost daleko, aby získal čas pro další proměnu. Když se vrátil zpátky k poli, byl z něj černý medvěd. Takovou volbu bylo těžké pochopit, protože Hor měl v sobě hodně z přirozené stavby takového zvířete, ale Sutecha bolela zranění natolik, že hledal nejhustší srst, a tak se pohřbil do masa a kožních záhybů a téměř neproniknutelné medvědí srsti. Tak vybudoval svou obranu.

Střetnutí mezi medvědy trvalo celý den a pak noc, a než skončili, uplynuly tři dny a noci. Hor držel Sutecha v pevném sevření a přinutil ho, aby podstoupil dlouhé a úporné mučení, když krvácel z velké medvědí síly. Aby bolest snesl, mohl si připomenout pouze nekonečnou hořkost svého života, a ta mu dodala sílu nevzdat se. Dokonce mu umožnila snést jásot Hora, který prošel veškerým omámením vítězství kromě vítězství samého, a tak nakonec vyčerpal všechno nadšení a jenom zavalil hmotou svého medvědího těla medvědí tělo Sutecha, zuby bořil Sutechovi do krku, dokud se neztratil veškerý jas, který ochutnával v krvi svého nepřítele, a Hor konečně tiše ležel s rozmačkaným obličejem v zmuchlané srsti druhého.

Ráno čtvrtého dne ho soudci prohlásili vítězem, nechal si přinést provazy a skřehotavým hlasem nařídil svým pomocníkům, aby přivázali Sutechovy údy ke kůlům, a když skončili, Sutech ležel na zádech, tělo samou ránu, a hleděl do nebe. Jako se během dne mění světlo, stejně pomalu se Sutech vracel do podoby raněného muže, ležícího na prahu smrti, ale Hora odnesli přátelé na ramenou k řece, kde mu omyli zranění a vyčistili zhyzděný obličej. Také se pomalu vzdával medvědího těla. Pak Hor spal den a noc v radosti z jistoty, že Sutech neuteče, protože nad ním držely hlídku stráže pověřené Esetou.

Hor spal dobře. Byla to oslavná noc a bohové jásali pokaždé, když spatřili Esetu a Usira. Poprvé po letech se Pán mrtvých dotkl dvěma prsty lokte své manželky (staré gesto, kterým se uprostřed oficiálního obřadu prozrazovala tělesná touha), ale Eset pocítila tušení, které mělo jen málo společného se slastí. „Víš,” řekl Usir, „ten chlapec je lepší, než jsem čekal,” a došel k závěru, že jednou z předností tohoto vítězství je, že může milovat svého syna.

„Mám starost, že Sutech uteče,” odpověděla Eset a později, když se snažili spát, neklidně vstala a vyšla na procházku do noci, zatímco Usir se snažil přemýšlet nad zdrojem jejího neklidu. Uviděl tvář svého prvního syna Anupa a vzdychl tiše jako list, naslouchající blížícímu se vánku. V tom povzdechu bylo Usirovo poznání, že jeho mysl může být čistá jako stříbro a zářivá jako měsíc, ale jeho božské vlohy nemohou být nikdy použity v žádné záležitosti týkající se Sutecha. Ztratil tu moc oné noci, kdy se miloval s Nebthetou. Nikdo nemůže zranit bratrovy city, aniž by neznepokojil klid hlubiny.

Nuže, když Eset došla k poli, kde ležel Sutech připoután k zemi, propustila stráž a posadila se v měsíčním světle. Sutech při jejím příchodu nedal nic najevo. V jeho strhaném vzezření se usadilo vyčerpání. Takže nebylo snadné vytýkat mu jeho zločiny nebo ponurá léta, která způsobil. Místo toho Eset zjistila, že rozjímá o mladém a nahém těle své sestry Nebthety vedle Usirova těla, a ucítila, jak se třese nečekaným hněvem. „Trpím,” řekla si Eset, „za všechny, kdo otupěli nedobrými souložemi,” a nemohla vůči svému bratru pocítit hněv, cítila jen sílu mlčení mezi nimi. Pak uslyšela Sutecha říkat: „Sestro, přeřež mi pouta.”

Přikývla. Cítila se slabá. Pod světlem měsíce Eset přeřezala Sutechovi provazy a on pomalu vstal ze země, podíval se na ni a učinil podivný a dětský pohyb: strčil si palec do úst. Z prstů mu vylétly jiskry a ona uviděla, jak se mu vrací síla. Pak Sutech pozdravil a odkráčel.

Nu, Eset věděla málo o tom, co udělala. Touto nečekanou velkomyslností vůči Sutechovi začala platit za to, že nepřinesla oběť, kterou žádala Maat. Takže se nemohla vrátit k Usirovi, ale bloudila nocí a nestarala se, co se s ní stane. A ráno, probuzen špatnými myšlenkami na matku, přešel Hor pole, aby zjistil, že strýc je pryč.

Ubohý Hor. Do této bitvy nebyly jeho city vybranější než jídlo venkovanů, kteří se pachtí v jeskyních: výživou jeho srdce byly kořeny, ponravy a uzení brouci. Nyní hodoval na svém osobním vítězství. Byl to muž, jenž poprvé oprávněně celý září. „Kde je má matka?” zaburácel hlasem, který připomínal nejhorší hlas Sutecha, a kdo by ho neslyšel? Ale našel ji bez potíží. Oči těch, kdo viděli Esetu procházet, hleděly jinam. Mohl určit směr, kterým se vydala, podle týlů hlav, které se k němu otáčely, a brzy ji našel v lese.

„Kdo propustil mého nepřítele?” zeptal se.

Eset se bála, ale odpověděla: „Nemluv takovým tónem se svou matkou.”

Slyšel strach, který se snažila skrýt, a v okamžení pozvedl meč a usekl jí hlavu. „Teď, když jsem zvítězil, už nikdy znovu nezaváhám,” chtěl říct, ale místo toho propukl v pláč a naříkal s větším smutkem, než jaký kdy poznal. Hor zvedl matčinu hlavu a utekl do divočiny.

To, co z Esety zbylo, se v tom okamžiku proměnilo v sochu z pazourku. A bez hlavy zůstane.

Usir patrně nikdy nepoznal větší zkoušku svého porozumění. I když mohl chápat manželčin čin jako božskou odpověď na nesoulad v řádu věcí, nedalo se říct, že odpustil Horovi. Měl jsem pravdu, když jsem svému synovi nevěřil. Jak divošská nátura! Byl počat z chladu mé mrtvoly a je divoký jako plevel. „Budoucí Pán živých je divoký jako plevel,” opakoval Usir a on se jindy neopakoval. Ale nevěděl, co dělat. Vyhlídka na manželství s bezhlavou sochou byla strašlivá. Jak je ale možné pomstít takovou manželku? Přesto nemohl nechat Hora bez trestu. To by způsobilo chaos. Takže Usir vyhlásil, ať jeho syna pronásledují.

Sutech se vydal na hon jako první. Vyrazil jako bojovník středního věku, sotva vyhojený ze zranění. Přesto znovu získal sebedůvěru. Protože když Eset přesekla jeho pouta, cítil, že na něj přešla velká moc, a on se modlil o urozenou a vznešenou sílu. Skrytému řekl: „Vládče neviditelných, dovol mi zvětšit velkou moc, kterou vyzařuje Eset tím, že zradila svého syna. Nechť blesk je jako pět rukou tam, kde předtím bylo pět prstů.” Nebesa odpověděla tichým hlasem: „Vlož si palec, který ti zbývá, do úst,” a Sutech učinil, jak mu bylo řečeno, a cítil, jak do jeho zranění vtéká balzám, a z osmi zbývajících prstů zasršely jiskry. Byl tedy pln sebevědomí, když vyšel hledat Hora.

K žádnému boji však nedošlo. Sutech narazil na mladíka, který seděl strnulý žalem. Sutech nepromarnil příležitost. Okamžitě vyloupl Horovi oči, které byly stále slabé po zranění v bitvě. Když Hor začal pobíhat v kruhu, protože na něj ve víru bolesti padla slepota, zemí otřásl úder blesku mocnější než pád balvanu a krvavě rudé oční jamky v Horově obličeji zezelenaly jako svěží tráva. Sutech pocítil strach ze síly, kterou získal modlitbou, a vzdal se veškeré snahy Hora zabít. Místo toho popadl hlavu Esety a utekl. Hor se ho snažil pronásledovat, překlopýtal útes na okraji lesa a slepě bloudil pouští.

To už byl Sutech daleko. Po takovém úspěchu Sutecha posedla bázeň před jeho novými silami. Vzal tedy Horovy oči z váčku, ve kterém je uschoval, a zasadil je do země, a zatímco se díval, oči vyrostly a staly se lotosem, a takovou rostlinu dosud nikdo neviděl a lotos se brzy rozmnožil a stal se královskou rostlinou faraonů. Sutech se díval, cítil však přitom pokušení zneuctít sestřinu hlavu. Hlas, který mu řekl, aby si cucal palec, se mu nyní posmíval. „Jsi příliš laskavý vůči svým nepřátelům,” řekl ten hlas. „Neoslabuj to, co žije v kořenech tvé povahy. Pošpiň ji. Znečisti její tělo.” Od konečníku po pupek tonul Sutech v jediném božském varu. Hlava jeho údu byla švestkou, která se chystala puknout. Chtíč byl nejjasnější nutkání, jež znal - chuť rozmazat semeno po někom jiném. Ale ze strachu se přinutil odtáhnout a v křeči onanoval nad polem salátu. „Ach,” zamumlal hlas. „Udělal jsi chybu.”

Sutech neposlouchal. Co dělá ten, kdo onanuje? Zkřehlý, pokrotlý, odešel od mlčenlivé postříkané zeleniny a vrátil se do Memfi, ale každý další den jeho hlad po salátu rostl stejně jako chuť na maso.

Jakmile se Sutech vrátil, vrátil hlavu sestry na sochu. Eset tomu daru nedůvěřovala. Byla sice němá a uvězněná v kameni, přesto cítila, že hlava je znečištěná. Thovt, který sloužil jako její lékař, zatímco ostatní bohové pátrali po Horovi, měl také pochybnosti. Thovt s tenkými pažemi a paviáním obličejem byl možná nejméně mužným z bohů - oženil se s Maat! -, byl však také přednostou písařů a pánem slov. Samozřejmě byl tím pravým, kdo umí promluvit se sochou. Pobyl s Esetou o samotě mnoho hodin a jemným hlazením začal přikládat ruce na pazourek. A tak se Eset začala proměňovat. Thovt měl ty nejjemnější uši. Když vložil prst na kámen, věděl, jak rozumět odpovědi. Spočívala v určitém druhu mlčení. Ale kolik se najde uší schopných rozlišovat mezi jedním a druhým mlčením?

Jelikož socha Esety neměla oči k pláči, slzy jí mohly proudit jenom z prsou. To znamená, že na obou bradavkách se objevila vlhkost. Thovt na ně položil ruce. Během chvilkového rozjímání se seznámil s její postavou, a jelikož nevěděl nic o hebkosti Esetiny pleti, která byla kdysi jemnější než patina mramoru, Thovtovy ruce se radovaly z hrubého pazourku. Jako mnozí jiní písaři se necítil dobře v blízkosti ženských křivek. Jeho mysl víc rozněcovalo podráždění. Kdykoli je zapáleno kadidlo, jeho plíce budou hledat nejštiplavější dým - malé poškození těla zlepšovalo jeho schopnost myslet. Právě tak se na jeho prstech tu a tam ukázal dokonce puchýř, když třel kámen příliš dlouho.

Thovt ji objímal a často si opíral čelo o její stehno. Uvažoval, na co se chce zeptat, a snažil se položit otázku s nejvyšší čistotou mysli, aby ta myšlenka mohla dosáhnout do němých zákoutí pazourku. Pak Eset dříve nebo později odpoví. Nikoli však slovy. Místo toho do jeho mysli vstoupí obrazy, zpočátku mlhavé, ale časem se mlha rozptýlí a Thovt spatří odpověď v bezchybně jasném obrazu.

Když tedy vyzvídal, jestli by chtěla, aby se jí hlava vrátila na tělo, pazourek neukazoval v jeho mysli nic víc než bahnitou řeku, na vidinu příliš bahnitou, dokud se Thovtovi nenaskytl naprosto nechutný pohled na Sutechovy hýždě uprostřed kálení. Pazourek vyjádřil svůj názor na hlavu.

Tak důrazný odpor Thovta zneklidnil. Přesto se snažil své další myšlenky nechat plynout tiše. Navrhl, že jestli už dál netouží po vlastní tváři, stále by ji mohly uspokojit hlavy mnoha ptáků, zvířat, hmyzu nebo květin.

Odpověď na sebe nechala čekat, ale nakonec dostal vnuknutí, aby v duchu putoval po stezce v džungli. Thovt, příliš usedlý na dlouhé pochody, v údivu hleděl, zatímco se před jeho zavřenýma očima míhala zvláštní zvířata a ptáci. Nikdy neviděl kraj tak zelený ani kopce tak příkré. Do obrazu se mu vplazil obrovský hmyz a pohupovaly se lístky papyru. Pak uviděl rohy gazely a kobru. Teď přešlo na pastvu stádo krav a když se k tomu stádu přiblížil, zůstala v dohledu jenom jedna kráva. Neviděl nic, jenom hlavu krávy, krásná a hebká byla tahle kraví hlava a pak Thovt uslyšel první zvuk, který kámen vydal. Zazněl rozvážný hlas plný vůně trávy, a když otevřel oči, pazourek se změnil v maso a Eset stála před ním v celé kráse vlastního těla, o léta mladší po kamenném vězení. Už nebyla bez hlavy a nesla malé a pohodlné rohy hezké krávy. A nové jméno Esety znělo Hathor.

Nyní se Thovt neovládl a dotkl se jí. Nikdy se neprovinil výstřední smilností - jeho nepatrný chtíč byl suchý jako pírko Maat - ale teď byl rozpálený jako zamilovaný kocour. Hathor mu tedy dovolila náhradou za dlouhou námahu, aby se o ni třel. Dotek skutečného těla však způsobil zmatek v jeho útrobních zdymadlech a Thovt jí pozvracel celý bok. Byla laskavá, otřela mu obličej, uštědřila polibek mohutně vypláznutého jazyka a odešla hledat syna.

Ukázalo se, že hledání nebude trvat dlouho. Pouští se rozléhaly Horovy výkřiky. Slepý, vyděšený a s raněným srdcem, ležel poblíž hájku u pramene a kvílel hlasem, který mu připadal tichý, ale byl tak pronikavý žalem, že ho matka zaslechla přes mnoho kopců. A když konečně došla k jeho nevidomému tělu, zachvátila ji lítost, jako by Horovým žalem protekla její krev.

Hor byl obklopený polem lotosů. Vykvetly z prvního lotosu, který mu vyrostl z očí, a na listech se pásla gazela. Eset si bez váhání vzala od gazely mléko. Zvíře neustoupilo, když se bohyně přiblížila, protože Eset měla hlavu Hathory, a proč by se gazela bála krávy? Opravdu, to zvíře sotva vědělo, že je někdo dojí. Gazela předpokládala, že ta zvláštní kráva si jenom přeje vzdát hold, a neví, ubohá kráva, jak začít. Když gazela zjistila, že se po ní nechce nic kromě mléka (nikdo není v jádru tak marnivý jako gazela), udeřila Hathoru předníma nohama do hrudi a pak v panice nad svou opovážlivostí utekla. Hathor přišla k Horovi, olízala mu obličej a omyla gazelím mlékem popleněné oční jamky, kde sídlil jeho zrak. Jemně rozevřela jeho bederní šátek, aby vánek, který vanul u pramene, mohl utišit jeho tělo, stejně jako mléko poskytovalo balzám prázdným očním jamkám, a vskutku, ten vánek na slabinách tišil drsnou strupovatou prázdnotu nad nosem. Hor přijímal toto laskání a cítil, jak tam, kde kdysi měl oči, začínají klíčit semena. Uvažoval, jestli mu z čela snad nevyrůstají květiny, a vztáhl ruku, aby se mohl dotknout lístků, ale místo nich - přes záplavu krve, slz a perlivého mléka - uviděl své ruce, a hlasitě vykřikl: „Matka mi odpustila.” V příštím okamžiku uviděl smutné, zářivé oči Hathory a ucítil její velký jazyk páchnoucí zemí a trávou, jak mu olizuje čelo. Pak dokázal jenom říct: „Jak mohu odpustit sám sobě?”

Vložila mu prst na čelo, aby předala odpověď. To, čeho si cenil nejvíc, musel nabídnout svému otci. A Hor uvažoval, čeho se může vzdát.

Zatímco se sám sebe ptal, pohlédl ven do pouště a ta byla nezvykle krásná. Skály měly barvu růže a písek barvu zlatého prachu. Kdekoli zazářilo na kameni světlo, uviděl drahokamy. Při pohledu na takovou nádheru už dál neuvažoval: „Ó otče,” řekl a toužil vyslovit každé slovo důstojně, „mně, tvému synovi, byly navráceny oči, abych je mohl nabídnou tobě.”

Horův nový zrak padl do temnoty, a ta ztráta v něm zaduněla jako balvany tříštící se v propasti. Když oči znovu otevřel, zrak se mu obnovil, ale v jeho výhledu bylo všechno jinak. Pro levé oko byla každá barva stále nádherná. Ale pravé oko vidělo v kamenech hlubinu šedi. Když se dívaly obě oči zároveň, svět nevypadal krásně ani odporně, ale vyváženě. Takže uviděl krásné tělo Esety a s úlekem i její širokou kraví hlavu.

„Pojďme zpátky,” pravila smutně a ruku v ruce se vrátili.

Jakmile vstoupili za zdi Memfi, Horovy oči byly podrobeny nové zkoušce a jeho prostá mysl zkoušce ještě větší. Usir rozhodl, že před něj Hor a Sutech musejí předstoupit. Je totiž Usirovou vášní zdolávat chaos. Je důležité, aby v Zemi mrtvých přežila ka pouze těch nejlepších. Jinak by množství lidí, které nebe do sebe pojímá, nepřekypovalo odvahou, potěšením, krásou a moudrostí. Nemilosrdný výběr je tím pádem laskavostí dobrého hospodáře. Z toho plyne, že Usir není nikdy ani v nejmenším nemilosrdný. Ale vždycky bude shovívavý, když jde o zajištění souladu mezi bohy. Jelikož jsou nesmrtelní, z protahovaných sporů může vyvřít velký chaos. Takže Usir se snaží mezi nimi sjednat mír. Možná proto odpustil tak mnoho, když se před jeho tribunálem objevili Sutech a Hor.

„Vy oba,” řekl Usir svému bratru a synu, „jste bojovali s odvahou a hodně jste vytrpěli. Hor ztratil zrak, kterým se mohl dívat na svůj život a Sutech ztratil oko svých slabin. Z milosrdenství tohoto soudu, který chce nastolit soulad mezi bohy, Sutech dostal zpět své slabiny a Hor své oči. Teď jděte oba dva a společně hodujte. Ti, kdo bojovali s úporností válečníků, by měli považovat jeden druhého za přítele. Podělte se o chrabrost vaší bitvy. Objevte sílu míru. Jděte v pokoji.”

Bohové zajásali. Hor se podíval svým shovívavým okem na Sutecha a viděl vášeň, kterou je možno najít v červené pleti. Strýc mu připadal nádherný. Mohl použít své druhé oko, ale ze strachu, že by odhalilo tak nepříjemné strýcovy stránky, že by Hor svého otce nechtěl poslechnout, spokojil se Hor se spravedlivým pohledem obou očí a ty uviděly hodně utrpení. Svým nejjemnějším a nejzdvořilejším hlasem tedy Hor Sutecha požádal, aby šel do jeho tábora.

„Ne, synovče,” řekl Sutech, „tam bychom neměli chvilku klidu a nemohli si promluvit o samotě. Pojď do mého tábora. Jsem opuštěn a ty mě ušetříš společnosti mlčení.”

Pohnut těmi smutnými slovy odešel Hor se Sutechem a oba šli bok po boku do strýcova tábora; Sutech porazil jednoho z chycených kanců a do večera mrtvolu opekli, a pak zapíjeli maso vínem vymačkaným z hroznů, které vyrostly z krve sežraných zlodějů. U táborového ohně si vyměňovali poklony a mluvili o velkém bojovém umění toho druhého. Nakonec Sutech pronesl řeč oslavující duch vína. „Někdo,” řekl, „mačká hrozno vinným lisem, ale já chci, aby moji otroci ušlapali hrozny chodidly. Protože nikdo netouží cestovat víc než otrok a toto přání dává duchu hrozna lehkost.” Pozvedl sklenku. „Mé víno tě připraví dělat věci, které jsi nikdy nedělal,” a Hor zajásal, vypili poslední přípitek a usnuli u ohně.

Z dřímání Sutecha probudila vzpomínka na vzrušení o prvním dnu bitvy, i hladil šourek svého synovce, lechtal ho na zádech a přísahal, že se nebude snažit zajít dál. Falešná přísaha. Tohle mu nestačilo. Sutech si vzpomněl, jak se jeho pyj připravil vstoupit do útrob synovce, a to v Sutechovi probudilo nejsladší pachy, až se naplnil chtivostí.

Hor se snažil spát. Kapky gazelího mléka, které polkl, způsobily, že cítil šťastnou shovívavost a blaho, prožíval právě ten stav, kdy se snadno přijímá trocha laskání. Určitě nebyl proti, aby se dozvěděl, jak daleko do něj může jiný muž vstoupit. Jak pěkně by to vyvážilo ohně jeho vítězství.

Sutech se však třásl, když se ocitl tak blízko těla Usirova syna. Zavřeštěl jako kanec. Vůně chlapcových hýždí ho rozdivočela. Z úst mu vytryskl proud nadávek na Esetino mléko a Usirův rozkrok za doprovodu takového sténání a výkřiků mrtvých zlodějů, že Hor před sebou uviděl smutné Esetiny oči v hlavě Hathory, osvobodil svůj konečník a zachytil semeno do ruky, zatímco Sutech se slepým výkřikem radosti upadl do spánku a začal hlasitě chrápat.

Hor, kterého otupilo zlodějské víno, jež vypil po gazelím mléce, okamžitě zapomněl, co se stalo. Eset omyla jeho oči příliš štědře. Mléko mu dodalo poddajnost blázna. Vyšel nazdařbůh ze Sutechova tábora, mokrou ruku vztaženou před sebou, jako by se v ní shromáždily perly, a tvář mu ozařoval měsíc. Neušel ani sto kroků, když potkal matku.

Eset čekala na okraji Sutechova tábora celou noc. Znala slabost, kterou měl manžel vůči svému bratrovi. Omývajíc měsíční světlo tichými modlitbami, posílala svá mocná slova do bažiny, kde se jako mlha přelévala přes Sutecha.

Ale jak málo kouzlo zmůže, když je srdce kouzelníka ztěžklé strachem. Je to první a nejhorší paradox kouzla, že kouzlo je vždycky nejméně dosažitelné, když jsme nejzoufalejší. V tu noc Eset pracovala s kraví hlavou, na kterou ještě nebyla docela zvyklá. Jak mohla změřit sílu prokletí, když místo rozšíření jemné nozdry musela ohrnout nos veliký jako rypák? Je otázka, jestli s tak nezvyklými nástroji vůbec byla schopná té noci něco ovlivnit. Ale nakonec to dokázala. Jak jinak chápat Sutechovu hloupost, že se vychrstl, kviky kvik, a usnul, aniž věděl, že jeho semeno zůstalo v ruce nepřítele. Zdálo se mu, jak jeho sémě kapka po kapce zkoumá tajné zátočiny Horových vnitřností. Sutech chrochtal očekáváním bezuzdných orgií, které má tímto v příštích letech zaručeny. Byl si jist, že Hor už nedokáže udržet žádné tajemství, které mu sdělí Usir. Eset se podívala na ruku svého syna a vykřikla: „Sémě Sutecha je husté jako stříbrné mléko,” a všechno ze Sutecha, co se shromáždilo v Horově dlani, bylo nyní těžké a zářivé jako měsíc. Tekuté stříbro se stalo první kuličkou rtuti, a rtuť není nic víc a nic méně než tresť Sutechova semene. Eset, teď už zase paní své moudrosti, ponoukla Hora, aby tu kapku rtuti hodil do bažiny, i když se každá rostlina v bažině proměnila v jedovatou bylinu. Následkem bylo, že když Egypťané pojídali maso zvířat, která se pásla na těchto rostlinách, stali se bezpáteřní jako rtuť, a tak Egypt upadl z velkého národa do národa bez charakteru, ano, každý výron semene bohů, který nezůstane v těle jiného boha, zrodí novou nemoc. V tomto přísném principu tkví velká část řádu Maat. Jinak by bohové mohli zasévat své sémě všude.

Když Hor hodil mléčné stříbro do bažiny, dávno už strávilo kůži jeho ruky. Eset mu však dala novou dlaň, protože potřela živé maso jeho prstů mokem svých stehen, a ten působil stejně blahodárně jako mléko gazely - i když se nad takovým laskáním nepozastavíme. Hor se sametem nové dlaně tak vzrušil, že do ní ihned ejakuloval, a ten výtrysk, jak mu řekla matka, bude mít pro něj za chvilku velkou cenu. Eset zavedla Hora zpátky do Sutechova tábora. Minuli chrápající tělo, plné drsných a smilných snů, a vešli do zahrady, kde rostlo velké množství salátu. Hor ji ujistil, že během hodování na divokém kanci si Sutech často nacpal hlavičku salátu do hrdla a napůl udušený, s očima vyvalenýma, čelisti málem vykloubené, listy rozdrtil a celou hlávku polkl. „Nikdo nedokáže jíst salát jako Sutech,” řekl Hor. Potom na pokyn Esety rozhodil semeno z ruky po poli a semeno dopadlo v mnoha nitkách, až zazněly slabé zvuky, které spolu utvořily podivnou hudbu. Ty dlouhé tekuté struny se třásly životem živých, jinak řečeno duněním nadcházejících válek i vřeštěním rohů a trubek, do kterých ještě nikdo nezadul. Vzdech hudby dospěl i k Esetě a Horovi na okraji pole, ale byl to jen slabý ševel způsobený nohama armády pavouků, kteří ze zahrady odešli, když jejich sítě zasáhly Horovy nitky. Jak jen se měsíční světlo třpytilo! Cestou domů Eset zpívala Horovi ukolébavky. Do rána se přihodily dvě události. Sutech se probudil a zhltl další salát a Hor se stal milencem Esety.

Hor do rána zmoudřel a Sutech se převaloval na loži s pýchou toho, kdo předchozí noci dobyl vítězství. Ve slabinách cítil hanbu Horových hýždí a ta se pěkně mísila s jeho vlastní pýchou. Takže Sutech spřádal velké plány. Než Re vystoupil do plné polední výše, Sutech svolal bohy.

Bohové ve spěchu shromážděni a napjati zvědavostí, vyslechli mocnou řeč. Sutech si oblékl červené roucho, jasnější než jeho kůže, a ohnivým hlasem zvolal: „Toho dne, kdy jsme Hor a já podstoupili boj, mělo vítězství patřit mně. Jeho hlava byla v blátě. Ale zneužil mého ztraceného palce - ten trik ho naučila jeho matka. Jeho krev se podobá mléku matky. Od té chvíle nedošlo k žádné zkoušce, leda bych ji sám vyhledal. Viděli jste to. Včera nám jeho otec - který předstírá, že je mým soudcem - přikázal, abychom odešli a hodovali. Učinili jsme tak. Nyní vám povídám, že já jsem vítězem. Protože v noci jsem slavně jezdil na jeho hřbetě a byl jsem velký jako strom, který vyrůstá z ořechu. Proud, který vytryskl z mých slabin, se vylil do odporné zadní díry chlapce Hora, který zde stojí vedle mě. Mohu říct, že bečel jako ovce a vrkal jako holub. Patřil mi. Pravím: nečiňte z něj Pána živých, jinak ukradnu tajemství pokaždé, když vstoupím do jeho útrob. Je lepší, když velkou moc dostane silnější. Nechť Hor slouží jako můj pomocník. Jeho boky jsou slabé.”

Sutech očekával, že Hor zaútočí, a byl připraven. Ale Hor jenom zaklonil hlavu a zasmál se. Soudcům řekl: „Naslouchal jsem s dobrým a šťastným srdcem. Můj strýc je hubený mužíček s hlasitým hlasem. Kráká jako pták. Lže. Jsem to já, kdo se chopil břemene a vstoupil do jeho zvadlé štěrbiny, a já to udělal, protože jsem nemohl udělat nic lepšího. Zkuste alespoň jednu noc, moji soudci, poslouchat prdy mého strýce. Přiznávám, že bych udělal líp, kdybych zabodl kopí do bažiny. Staří muži jsou špinaví.”

Kolik se Hor jen naučil o noci strávené s Esetou! Olej jejích stehen byl určitě prospěšnější než gazelí mléko. Sutech neměl odvolání. Vytáhl meč. Hor netečně zamířil pryč a soudní stráže na Usirovo znamení Sutecha zadržely.

Jasným, čistým hlasem Hor řekl: „Nechť bohové najdou naše semeno z minulé noci. Nechť sémě prozradí, kdo mluví pravdu.” Sutech projevil souhlas stejně rychle jako ostatní, i nařídili Thovtovi, aby stanul mezi protivníky. „Vlož svou ruku na Horovy hýždě,” přikázal Usir, „a požádej hlas, který je v semeni Sutecha, aby se prohlásil.” Usirův hlas zněl nejistě. Pochyboval o svém synovi.

„Mluvím,” řekl Thovt, „k semeni Sutecha. Pověz nám, kde jsi. Promluv z místa, kde se nacházíš.” Z dálky, z bažin, zaznělo hlasité a těžké krákorání rtuti. Plevel zamořil vzduch a bohové mumlali, že Sutechovo semeno - jak odporné! - určitě skončilo v bažině.

Pak Thovt vložil ruku na boky Sutecha, to jest tak daleko, jak se odvážil, protože Sutech se třásl vztekem, ale Thovt stejně promluvil k semeni Hora. Objeví se? Hlas zazněl přímo ze Sutechových hýždí. Byl to plný, sladce vonící vánek, a ten pravil: „Jsem proměnou Horova semene.” Vánek voněl sladce jako salát. Bohové zaburáceli. Protože poznali, že Hor znásilnil Sutecha.

Tím by to určitě neskončilo a Sutech by možná kul další pomstu, kdyby při návratu do tábora nezjistil, že je těhotný. Bůh může počít dítě ústy nebo konečníkem; my sice víme, že zde bůh počal ústy, Sutech však nevěděl nic. Ubohé těhotenství! Narodilo se stvoření, napůl muž, napůl žena, a brzy zemřelo udušením při pokusu milovat se samo se sebou. Sutech stále slouží jako pán blesků a bůh hromu, ale je to vyděšený, těžkopádný a téměř neškodný bůh, který si není jist, jestli mluvil pravdu nebo ho někdo znásilnil. Je tedy šílený. Poznat mír mysli je pro boha těžší než pro člověka. Mezi Esetou a Horem vznikl dlouhodobý poměr. Stále pokračuje. Soužití se synem je jakýsi druh věrnosti Usirovi. Takže Usir je klidný a žehná jim. Její čin ho nezbavuje cti, naopak udržuje klid jejich rodiny. A ten vztah dal Horovi mnoho moudrosti, kterou jako Pán živých potřebuje. Také Esetě poskytl víc uspokojení, než by jinak mohla očekávat bohyně s hlavou krávy, když souloží se sokolem. Právě podobu divokého ptáka si totiž Hor vybral pro sebe. Už nikdy se nemusí bát svých slabých nohou a každý faraon uctívá jeho křídla. Bůh Hor se v dospělosti vůbec nepodobá chlapci a stal se velkým jako jeho otec. Tolik dokázaly vědomosti, které získal od Esety.

Norman Mailer, úryvek z románu »Dávné večery«.