SAKI
ŽIVOT V OHRADĚ
"Tyhle ohrazené terasy v zoologické zahradě jsou velké zlepšení proti těm
starým klecím s divokou zvěří," řekla paní Gurtleberryová a odložila
ilustrovaný časopis. "Dávají člověku iluzi, že zvířata vidí v jejich
přirozeném prostředí. Do jaképak míry asi tu iluzi mají i sama zvířata?"
"To asi jak které," odpověděla její neteř. "Takový kur divoký by
nejspíš pokládal za dost věrné napodobení podmínek života v džungli, kdyby měl
dostatečný počet slepic, dost rozmanitého zrní a mravenčích vajíček na zob,
pořádný kus písčitého břehu, aby se měl kde popelit, příhodný strom na
hřadování a nějakého toho soka, aby se nenudil. Samozřejmě že by tam neměly
chybět ani divoké kočky, draví ptáci a jiní nositelé náhlé smrti pro zvýšení
iluze svobody, ale ty si takový pták dokáže domyslet sám - podívej se na obyčejnou
kvočnu, jak poplašeně kdáká, když má kuřata a nade dvorkem přeletí pouhá vrána
nebo holub."
"Tak ty tedy myslíš, že opravdu mají určitou iluzi, když se jim dá dost
prostoru -"
"Jenom ve výjimečných případech. Nic mě nepřesvědčí, že jeden akr
betonové ohrady nahradí nějakému vlkovi nebo ocelotovi prostor pro noční lovy, jaký
by měl k dispozici v divočině. Jen si představ ten bohatý slovník zvuků, pachů, a
vzpomínek, který se před takovým divokým zvířetem otvírá každý večer, když
vyráží ze svého doupěte a ví, že za chvíli poběží na nějaké vzdálené
loviště, kde je čeká všechna radost i zuřivost honby za kořistí; představ si tu
záplavu pocitů v mozku, pro který každé zaharašení, každý výkřik, každá
ohnutá větvička a každý závan do nozder znamená otázku života a smrti - a
večeře. Představ si, s jakým ukojením se kradeš ke svému vlastnímu napajedlu,
vybíráš si svůj vlastní strom na broušení drápů a nacházíš si vlastní pelech
z uschlé trávy na rozvalování. A pak místo toho všeho dostaneš betonový výběh,
který mápřesně stejné rozměry, ať se po něm rozběhneš nebo plížíš, plný
vyčichlých a jednotvárných pachů a obklopený pokřikem a rámusem, který už dávno
ztratil jakýkoli význam i zajímavost. Jako náhražka za staré těsné klece jsou ty
nové ohrady jistě výborné, ale život na svobodě imitují pořád jen uboze."
"To je smutné pomyšlení," řekla paní Gurtleberryová. "Vypadají tak
prostorně a přirozeně, ale co připadá přirozené nám, neznamená pro takové
divoké zvíře vůbec nic."
"V tom se právě projevuje naše větší schopnost sebeklamu," poznamenala
neteř. "My dokážeme žít neskutečným, hloupým a malicherným životem v
našich vlastních ohradách a namlouvat si přitom, že jsme volní lidé, nespoutaní
překážkami, a že žijeme rozumně v rozumných podmínkách."
"Ale božíčku!" vykřikla teta a zaujala pohoršeně obrannou pózu.
"Vždyť přece žijeme rozumně! Co proboha myslíš těmi překážkami?
Nespoutává nás nic jiného než obyčejné slušné konvence civilizované
společnosti."
"Spoutává nás," namítla chladně a nelítostně neteř, "nedostatek
peněz a příležitosti, a především nedostatek iniciativy. Některým lidem omezený
příjem nevadí, dokonce se zdá, že jim často pomáhá prožít život daleko
skutečněji; jsem přesvědčena, že třeba lidé, kteří si kupují v zapadlých
pařížských uličkách čtyři mrkve a kousek hovězího na celý den, vedou naprosto
skutečný a plný život. Opravdu člověka mrzačí nedostatek iniciativy, a právě ten
svazuje tebe, mne i strýčka Jamese. Jsme jako ta zvířata v ohradách zoologické
zahrady, s tím rozdílem v náš neprospěch, že zvířata tam jsou proto, aby se na ně
někdo díval, kdežto na nás není nikdo zvědavý. Taky by ani neměl na co. V zimě
trpíme rýmou a v létě sennou rýmou, a když nás náhodou bodne vosa, je to z její
iniciativy, ne z naší - my jenom čekáme, až nám splaskne otok. Do středu pozornosti
sousedů se dostaneme jenom nepřímo; když se například některý rok vydaří
magnólie, sousedé si řeknou: »Všimli jste si, jak Gurtleberryům magnólie? Hotová
záplava květů!« A my jim pak vykládáme, že máme sedmapadesát květů proti
loňským devětatřiceti."
"V roce korunovace jsme jich měli dokonce šedesát," podotkla teta;
"strýček si vede záznamy už osm let."
"Napadlo tě někdy," pokračovala neúnavně neteř, "že kdybychom se
odsud odstěhovali nebo se prostě vypařili, náš místní nárok na slávu by
automaticky přešel na nového majitele domu a zahrady? Sousedé by si pak říkali:
»Všimli jste si, jak Smith-Jenkinsovým rozkvetli magnólie? Hotová záplava květů!«
Nebo: »Smith-Jenkins říká, že jejich magnólie letos nebude mít ani kvítek;
všechna poupata zčernala východním větrem.« Víš, kdyby nás lidé s tou magnólií
spojovali i po našem odchodu, bez ohledu na to, komu by zrovna patřila, kdyby třeba
říkali: »Aha, to je ten strom, na kterém Gurtleberryovi pověsili kuchařku, protože
jim udělala špatnou omáčku na chřest,« - o to bychom se opravdu zasloužili z
vlastní iniciativy, nezáviselo by to na východním větru ani na vitalitě nějaké
magnólie."
"To bychom nikdy neudělali!" ohradila se teta. Neteř si jenom povzdychla.
"Ani bych si to nedovedla představit," připustila. "Je ovšem spousta
způsobů, jak žít opravdově i bez páchání senzačních násilností. V ohradě nás
drží hlavně to strašné každodenní opakování malicherností, které se tváří
ohromně důležitě. Snad by bylo zábavné - kdyby to nebylo tak dojemně tragické -
slyšet ráno strýčka Jamese, jak vážně prohlašuje: »Musím si zajít do města a
zjistit, co lidé říkají Mexiku. Začíná to tam vypadat vážně.« Pak odcupitá do
města, promluví si ohromně vážným tónem s trafikantem a koupí si přitom balíček
tabáku, potom snad potká dalšího světového myslitele nobo dva, promluví si ohromně
vážným tónem i s nimi, pak přicupitá domů a ohlásí ještě důležitěji:
»Právě jsem si ve městě s pár lidmi promluvil o situaci v Mexiku. Souhlasí všichni
s mým názorem, že tam bude muset dojít k nejhoršímu, než se to zase zlepší.«
Nikoho ve městě samozřejmě jeho názor na Mexiko zdaleka nezajímá, ani jestli vůbec
nějaký názor má. Trafikanta dokonce nevzruší ani koupě toho tabáku; ví přece,
že si strýček kupuje stejný balíček stejného tabáku týden co týden. Strýček by
byl docela klidně mohl zůstat ležet na zahrádce a bavit se s bezovým keřem o
zvycích housenek."
"Takové řeči o strýčkovi nebudu poslouchat!" rozzlobila se teta
Gurtleberryová.
"Však já sama jsem na tom zrovna tak špatně a tragicky," pokračovala neteř
nestranně. "Skoro všechno, co dělám, je konvenční hra na skutečnost. Nejsem
dobrá tanečnice a nikdo o mně nemůže poctivě prohlásit, že jsem hezká, ale když
jdu na některou tu naši zdejší nudnou tancovačku, každý si o mně konvenčně
myslí, že se »božsky bavím«, že sklízím žhavé poklony místních kavalírů a
že se vracím domů s hlavou plnou báječných vzpomínek. Ve skutečnosti lhostejně
protancuju pár hodin, vypiju skleničku špatného červeného vína a vyslechnu hromadu
těžce vypocené lehké konverzace. Nekonečně dobrodružnější by bylo vypravit se s
tím kurátem s veselýma očima krást při měsíčku slepice; představ si tu rozkoš,
odnést Chibfordovům všechny ty bílé minorky, kterými se pořád tak vychloubají.
Až bychom je prodali, věnovali bychom výtěžek na dobročinné účely, takže by na
tom vlastně nebylo nic zlého. Jenomže v té mé ohradě mě nic takového nepotká. Za
nějaký čas »získá mou přízeň«, jak se říká, nějaký nudný, slušný a
bezvýznamný pán na tenise; všechny nudné staré klepny z okolí se začnou zajímat,
kdy se zasnoubíme; nakonec se zasnoubíme a lidé nás obdarují máselničkami a
psacími podložkami a zarámovanými obrazy dívek krmících labutě. Nazdar, strýčku,
jdeš někam?"
"Musím si zaskočit do města," oznámil pan James Gurtleberry s důležitým
výrazem. "Chci si poslechnout, co lidé říkají Albánii. Situace se tam zdá být
vážná. Myslím si, že to nejhorší se dá teprve čekat."
Měl v tom nejspíš pravdu, ale nic v okamžité ani v budoucí albánské situaci nijak
nezdůvodňovalo, že se paní Gurtleberryová najednou rozplakala.
Here you can get your own Free Home Page on Geocities. It's great, and... It's free!!!