|
Následující úterý jsem vyskočil časně z postele a vydal se na svůj první pracovní den do VCA. Anglie se snažila ze všech sil, aby byla letní, což znamená, jako vždy, že bylo dusno, ale ne horko, jasno, ale ne slunečno, a každý třetí cestující v tom prokletém metru kamenoval své spolucestující neustále se opakujícími záchvaty kýchání způsobenými sennou rýmou. Vylezl jsem z podzemky zpocený, naštvaný a víc než kdy jindy rozhodnutý najít si práci, při které bych vůbec nemusel opouštět svůj byt. Cesta od stanice do VCA byla příjemnější, prošel jsem půvabným náměstím a několika zajímavými bočními ulicemi, a než jsem tam zase došel, byl jsem už zase v pohodě. Moji dodavatelé odvedli svoji práci a veškerá volná pracovní plocha byla zastavena hromadami vzrušujících beden. Když jsem vešel dovnitř, nad tou hromadou postávala polovina zaměstnanců. V rukou drželi šálky kávy a zírali na tu nadílku jako prosťáčci z venkova, mezi které se sneslo UFO. Nastalo pět trapných minut představování, z čehož jsem byl docela rozpačitý, protože si v takových věcech nijak nelibuji. Vypadalo to, že jenom jeden člověk, John, si mě měří s nadneseným pohrdáním, jako když zdravíte nějakého poskoka, jehož služby jsou bohužel nepostradatelné. Všichni ostatní vypadali sympaticky, někteří velice. Konečně se vynořil ze své kanceláře Whitehead a pronesl několik slaboduchých vtípků, které měly - možná úmyslně - za následek to, že se všichni odporoučeli ke svým stolům, aby pokračovali v práci. Sundal jsem si sako, vyhrnul rukávy a pustil se do díla. Dopoledne jsem strávil zuřivým kablováním a montáží síťového hardwaru. Musel jsem všechny postupně rušit vrtáním, zvedáním koberce a přemísťováním stolu, takže jsem svůj společenský kontakt s celým osazenstvem zahájil omluvnými úsměvy. Myslím, že jsem klidně mohl provést zapojení o víkendu, když tam nikdo nebyl, ale já mám o sobotách a nedělích rád svůj klid.John mě podezřívavě sledoval, jako to dříve dělali lidé se služebnictvem, ale všichni ostatní to brali celkem v klidu. Když jsem pracoval v blízkosti jedné slečny, Jeanette, pustila se se mnou do řeči a zdálo se, že ji moje práce doopravdy zajímá. Vysvětlil jsem jí, že je to ve skutečnosti docela nuda, a ona se tomu zasmála. Zapojování trvalo déle, než jsem čekal. Všichni už odešli, a já ještě pořád pracoval. Všichni kromě Egertona, který neodcházel pravděpodobně proto, aby si byl jist, že jim neuteču a neukradnu lžičky, databázi, nebo kytky. Nebo aby někdo ocenil jeho pracovní dobu. Ten nejvyšší fakturista byl v expanzivní náladě, donekonečna mlel o svých počítačových dobrodružstvích, které mě, upřímně řečeno, nijak nezajímaly. Konečně ho otrávilo moje jednoslabičné bručení spoza stolu a nechal mě samotného se svazkem klíčů. Druhý den byl velice podobný, jenom jsem nastavoval počítače. To vyžadovalo vybalování věcí z beden a instalování nekonečného množství programu na server. To nebyla tak společenská činnost jako rušení lidí, a tak jsem většinu dne strávil v přívětivé, ale odměřené společnosti Sarah, která měla na starosti styk s veřejností. Odpoledne se všichni shromáždili v hlavní místnosti a odešli společně, zřejmě na oslavu něčích narozenin. Měl jsem dojem, že se na mně Jeanette jednu chvíli ohlédla, možná jí bylo trapně, že mě neberou s sebou. Bylo mi to jedno, jenom jsem sklonil hlavu a pokračoval ve vkládání a vysouvání disket do počítačů a z počítačů. Vlastně mi to tak docela jedno nebylo, abych byl upřímný. Nebyla to jejich chyba - nebyl důvod, proč by se měli otravovat s někým, koho vlastně neznají, kdo nepatří do jejich party. To dělá málokdo. Když pracujete na volné noze, musíte se vůči takovým věcem obrnit. Kam vkročíte, jsou nějaká společenství. Členové zůstávají věrní společně trávenému času, pokud jsou přátelé, nebo organizaci, pokud jsou kolegové; ale jsou to stejná společenství jako ta, která si po století prošlapávala cestu pouští. Člověk na volné noze, obzvlášť kybernetik, bloudí mezi nimi, občas milostivě dostane trochu napít z jejich studnice, ale nikdy se nestane doopravdy jedním z nich. Někdy vám to může jít na nervy. To je celé. Skončil jsem, pečlivě zamknul budovu - v tom jsem nesmírně obezřetný - a šel domů. Po cestě jsem si mobilním telefonem objednal pizzu a než jsem se osprchoval, už mi ji dovezli. Neobyčejná pružnost, kterou bohužel neměl kdo ocenit. Když jsem naposledy zkoušel s někým žít, nedopadlo to dobře, především proto, že to byla nedůtklivá a nervózní ženská, která vyžadovala dvacet tři hodin denně svůj vlastní prostor. Tedy, bylo to trochu složitější, samozřejmě, ale tohle byl převládající pocit, který mi zůstal. Mračil jsem se při těch vzpomínkách, žvýkal pizzu "obloženou vším, na co si vzpomenete a ještě něčím navrch", tupě zíral na televizi a začalo mi z toho všeho být docela smutno. Hostina skončila, udělal jsem si šálek kávy a posadil se před Macintosh. Na chvíli jsem si natáhl účetní databázi, jsem to ale šikovný muž, a potom napsal dopis své sestře do Austrálie. Nemá bohužel přístup k internetovému E-mailu, jinak by ode mě dostávala zprávy častěji. Napsat dopis, vytisknout ho, vložit do obálky, koupit známky, odnést na poštu. Řetězec složitých administrativních úkonů, jehož zvládnutí mi trvá asi dva týdny. Jak jednoduché je ve srovnání s tím "napsat dopis, zmáčknout tlačítko, a za pět minut to máš".
|