|
Taky jsem měl vztek, protože mě napadal pouze jediný způsob,jak se tam mohla dostat. V práci jsem se před Jeanette několikrát zmínil o Internetu a vypadalo to, že neví, o čem je řeč. Byla to strašlivá náhoda, že jsem na ten obrázek vůbec narazil, a nemínil jsem spekulovat o nějaké její stracené fotce, která se dostala do nepovolaných rukou. Mohl ji tam poslat pouze jediný člověk. Její přítel. Ženy (a muži), co se vyskytují na obrázcích, jsou placení profesionálové. To není případ Jeanette. Možná, že o tom dokonce ani neví. Rychle jsem se přihlásil zpátky do sítě a našel původní soubor. Rozbalil jsem získané informace, zobrazil je a zaklel. Pamatujete, jak jsem říkal, že je možné obeslat síť anonymně? A právě to udělal. E-mailová adresa toho člověka, který zaslal fotku byla uvedena jako "anon99989@penet.fi". To znamenalo, že ji nezaslal pod svým jménem, aleřes nějaký anonymní server ve Finsku s názvem PENET. Tento server vyruší informace o zasilateli a přidělí mu náhodnou adresu z dekódované databáze. Z toho jsem nemohl nic poznat. Znechuceně jsem vypnul počítač. Když jsem přišel druhý den do práce, bylo mi jasné, že o tom nemá cenu mluvit. Sotva bych na ni mohl vybafnout: "Hej! Viděl jsem včera tvoji fotku v pornu na Internetu!" A nakonec, byla to jenom fotka, jakých mají lidi plná alba. Otázkou bylo, jestli Jeanette ví, že ji tam Ayer poslal. Jestli ano, tak v tom případě to byl jenom důkaz, že když s někým pracujete, nemusíte ho vlastně vůbec znát. Jestli ne, tak si myslím, že by měla právo to vědět a cítit se dotčená. Prohodil jsem mezi řečí pár poznámek o Internetu, ale nic jsem se nedozvěděl. Dokonce jsem se zmínil i o o klubech, ale reagovala na to vlažně a vlastně mi na to nic neřekla. Bylo zřejmé, že o nich ani neslyšela. Nakonec jsem nad tím v duchu mávl rukou. Její ošklivý přítelíček prostě nekam poslal její fotku. Nemohl jsem s tím nic dělat, jenom v sobě pochovat všechny city,které jsem k ní choval. Žila si svým životem s někým jiným a já jí do toho neměl co zasahovat. Večer jsem se zase sešel s Nickem a tiše jsme se spolu opili v naší oblíbené nálevně. Úspěšně jsem odrazil jeho nápad jít se někam najíst, bezpochyby to měla být restaurace, kde servírovali speciality odněkud z jisté vesničky na vrcholu Kilimandžára, a na konci večera jsme už byli parádně zlinkovaní. Vypotácel jsem se z taxíku, vyškrabal se po schodech a na chvíli si sedl ke kávě v naději, že tak předejdu zítřejší kocovině. Tak jsem seděl na pohovce, trochu se mi motala hlava a potom mě napadlo prohlédnout si novinky z jistého klubu. Jakmile se ten nápad vetřel, už ho nešlo odehnat. Tělo i mysl jsem měl zaměstnány snahou dát se dohromady, zachránit z mozkových buněk po útoku alkoholu co se dá, a ten nápad si svobodně vyskakoval a dorážel, jak se mu zlíbilo. Tak jsem najednou seděl u stolu, poslouchal svůj hard disk, jak se rozjíždí, a tiše si cosi brblal. Nevím, co to bylo. Asi to byl nějaký slovní ekvivalent toho dopisu, který jsem komusi nikdy nedal, rozjímání nad tím, jak daleko lépe by bylo Jeanette se mnou. Když jsem opilý, dokážu být zatraceně sentimentální. Když se objevil ten klub, zamračeně jsem si prohlížel seznam. Za posledních dvacet čtyři hodin tam naskákala spousta věcí, byly tam přes tři stovky nových titulů. Začínal jsem ztrácet odvahu a zájem, když jsem zhruba ke konci druhé třetiny něco uviděl. "j2.gif-{f}-´Mladá_žena,´" stálo na jednom řádku a za tím následovalo "j3.gif-{f}-´Mladá_žena.´" Ty dva názvy způsobyly, co by nedokázalo čtvrt litru kávy: naprosto jsem vystřízlivěl. Hned mi bylo jasné, že tam jsou dvě odlišnosti od toho prvního obrázku, na kterém jsem předtím viděl Jeanette. Čísla za "j" byla jiná. Znamenalo to, že se nejedná o stejný obrázek. Taky chyběla dvě slova na konci: zcela oblečená. Vyvolal jsem na monitor prvních pár řádků prvního souboru a zjistil, že je taky posílá "anon99989@penet.fi". Potom jsem roztřeseně sáhl po cigaretě a natáhl si zbytek. Dal jsem pomalu dohromady textový soubor a stáhl prohlížecí systém. Byla to zase Jeanette. Otřásl jsem se a měl vztek, že mám přístup k jejím fotkám za takových okolností, když vlastně nemám právo vidět, co na nich asi bude. Zběžně jsem si prohlédl první a potom tu druhou. Snímek na j2.gif byl zřejmě udělaný bezprostředně po tom prvním. Jeanette pořád seděla na opěradle toho křesla. Rozepínala si halenku, byla u třetího knoflíčku. Měla skloněnou hlavu a neviděl jsem jí do tváře. Celý jsem se chvěl a praly se ve mně emoce, když jsem pohlédl na j3.gif. Teď už byla bez halenky a bylo vidět její ploché břicho a modrá krajková podprsenka. Strnule seděla na křesle a vypadalo to, že se necítí volně. Dívala se stranou, mimo objektiv, a výraz její tváře mi odpověděl alespoň na jednu otázku. Nevipadala nijak vesele. Zdálo se, že jí to nijak netěší. Zdálo se, že to dělá nedobrovolně. Náhle jsem vyskočil a začal rázovat po místnosti, nevěděl jsem, co si počít. Pokud Jeanette nechtěla, aby ji někdo fotografoval, nevěřil jsem, že by dovolila, aby se její snímky objevili v síti. Spíš o tom vůbec nevěděla. A navíc, taková nebyla, a nevím, jestli vůbec takové dívky jsou. Z toho jasně vyplynulo, že se jedná o nějaké bezpráví ze strany jejího přítele, o cosi, co není v souladu s žádnými nároky, které na ni mohl uplatňovat. Ale co jsem s tím mohl dělat? Zkopíroval jsem si ty dva soubory společně s j1.gif a přesunul je na disketu. Možná vám to připadá zvláštní, ale nechtěl jsem je mít přímo v počítači. Připadalo by mi to nefér.
|